Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, ustavená na základě zákona č.103/1992 Sb., převzala své pravomoci po Meziresortní komisi vlády, Meziresortní komisi ministerstva kultury ČR pro výběr uchazečů o nestátní vysílání a Federální Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Její činnost vymezuje zákon o Radě, zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání, zákon o reklamě a rovněž Statut Rady.

Způsob, jakým byla Rada zřízena, odpovídal běžným postupům uplatňovaným v rozvinutých státech. Je splněn požadavek nezávislosti Rady a současně je právně zajištěno, že její rozhodnutí mohou být přezkoumána soudy a Parlament si od ní kdykoli může vyžádat zprávu o činnosti. V případě opětovného neschválení zprávy Rady je Parlament oprávněn Radu odvolat a jmenovat novou.

Pravomoci Rady odpovídají kompetencím obdobných zahraničních institucí. Podstatný rozdíl ovšem byl v časovém rozvržení naplňování úkolů, jejichž splnění se od rad očekává. V počátcích své činnosti pracovala Rada pod společenským tlakem, jehož hlavním cílem byla nutnost položit základy duálního systému vysílání, dále jej rozvíjet a v souvislosti s tím zejména zajistit rozvoj plurality vysílání. Snaha "dohnat" západoevropské státy v oblasti vysílání byla úspěšná v tom smyslu, že vedla během relativně krátkého časového úseku ke vzniku standardního duálního systému vysílání.

Tato první etapa činnosti Rady, která směřovala k překonání státního monopolu na rozhlasové a televizní vysílání, již definitivně skončila. Činnost Rady a její funkce se od té doby významně posunula blíže k modelům rad v zahraničí.

Rada za několik let existence prošla procesem utváření své identity. Převzala zkušenosti svých "sesterských" institucí ze zahraničí a zároveň si utvořila svou specifickou podobu, která snad v podmínkách České republiky bude vyhovovat nejlépe.

V této souvislosti je nezbytné upozornit na fakt, že žádné dvě či více rad, spravujících oblast vysílání, není stejných. Ačkoli rady usilují o podobné cíle, mají více či méně shodné pravomoci a při svých činnostech používají podobné nástroje, vzájemně se výrazně odlišují. V každém státě funguje rada (popř. systém několika rad), která odpovídá místním zvyklostem, nějakým způsobem reflektuje velikost audiovizuálního trhu a vychází vstříc národním, ekonomickým či politickým specifikům.

Některé země přistoupily k systému několika rad. Cílem tohoto opatření může být striktní oddělení dohledu nad veřejným a soukromým sektorem, oddělení dohledu nad různými typy médií (zvláštní orgán dohledu nad rozhlasovým a zvláštní nad televizním vysíláním funguje např. ve Velké Británii), oddělení určitých pravomocí (např. tak, že jeden orgán provádí licenční činnost a jiný dohlíží nad vysílaným programem), nebo rozdělení dohledu podle určitého geografického klíče (např. v SRN má každá země svou vlastní radu, tzv. Zemský mediální ústav a pro řešení četných společných problémů se vytvářejí ad hoc různé dočasné struktury, často s ingerencí exekutivy).

Nikterak výjimečná není spolupráce mezi radou a zvlášť zřízenou poradní institucí (např. britská ITC takto spolupracuje s tzv. Výborem pro program).

Podstatné rozdíly jsou v rozsahu úřednického aparátu, který radě vytváří zázemí. Například Federal Communications Commission, fungující pro celé Spojené státy americké a zahrnující širokou škálu činností a kompetencí (licenční činnost, prošetřování stížností, řešení sporů, legislativa, monitoring programů, radiokomunikace, telekomunikace, družice), má rozsáhlý úřad čítající 1700 zaměstnanců, kdežto například francouzská Conseil superieur l´audiovisuel, spravující podstatně menší audiovizuální trh a s užším záběrem své působnosti, zaměstnává 250 úředníků.

Rovněž způsob, kterým jednotlivé státy řeší problém zajištění dostatečného financování rady a současně ochrany její politické nezávislosti, je odlišný. (Například provozní náklady britské ITC jsou financovány jednak fixními příspěvky stanic a dále jejich podíly na zisku.)

Většina rad v rámci svých kompetencí vykonává legislativní činnost, respektive iniciuje přijetí nových právních úprav či změn stávajících. Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání ve své pravomoci takové iniciativy nemá.

České právní úpravy nepřidělují Radě ani některé další kompetence a úkoly, které jsou obvyklé u zahraničních regulačních institucí. Zákony například nespecifikují Radu jako orgán, který by měl přispívat k rozvoji národní a evropské audiovizuální produkce. Konkrétně není vymezeno ani její poslání zastupovat veřejnost ve vztahu k vysílatelům. Některé evropské státy naproti tomu této úloze rad věnují značnou pozornost. Například v SRN působí v rámci Zemských mediálních ústavů vedle orgánu reprezentujícího státní správu orgán zastupující veřejnost. Tento orgán složený z laiků má dokonce zásadní pravomoc - ve finální fázi hlasováním rozhoduje o udělení licence.

Jak již bylo zmíněno, regulační orgány v zahraničí se od sebe vzájemně výrazně liší, proto je definování Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání ve srovnání se zahraničními radami možné jen ve zcela základních a obecných rysech. Na této úrovni nicméně lze shrnout, že Rada tak, jak je ustavena ze zákona, a tak, jak prakticky vykonává svou činnost orgánu státní správy, v podstatě splňuje standardní požadavky, které jsou kladeny na regulační orgán pro oblast elektronických médií fungující v demokratickém státě. Na druhé straně rychlý vývoj v oblasti médií v uplynulém období a očekávané další výrazné změny bude dříve či později nutno promítnout i do zákona o konstrukci a činnosti tohoto orgánu.

Přestože zákon o Radě byl schválen již v únoru 1992, byla Rada jako instituce zejména laické veřejnosti po dlouhou dobu téměř neznáma. Určitou výjimku představoval prakticky jen okamžik, kdy Rada v lednu 1993 rozhodla o udělení licence CET 21. Po zklidnění situace zmizela Rada opět na dlouhou dobu z centra pozornosti. V lepším případě ji veřejnost i řada novinářů po zákazu klipu Lucie Bílé "Láska je láska" na obrazovce České televize zaměňovala s Radou ČT. Nepřesné rozlišování jednotlivých rad přetrvává podnes.

Příčin tohoto stavu je několik. První z nich je skutečnost, že mediálních rad je několik (celkem existují čtyři - Rada pro vysílání a rady veřejnoprávních médií - Rada ČT, Rada ČRo a Rada ČTK).

Další příčinou je pravděpodobně skutečnost, že kromě relace "Volejte řediteli", uváděné na obrazovce TV Nova, se žádná další televize (jako nejúčinnější médium) nezabývá pravidelně mediální problematikou. Výjimku představují některé speciální pořady, ať ostatních televizí či celoplošných rádií. Ty se však zpravidla věnují spíše dílčím otázkám a jednotlivým případům dle aktuálního zájmu. Analogická je i reflexe činnosti Rady v denním tisku a některých časopisech, jejichž pozornost většinou upoutávají jen nejatraktivnější témata, jako jsou např. otázky vztahu Vladimír Železný/Nova/Rada.

Dalším důvodem malého stupně informovanosti veřejnosti o činnosti Rady, resp. představ velmi neúplných, mlhavých a mnohdy zkreslených je fakt, že Rada nemá žádný samostatný mediální výstup - věstník či jiný sdělovací prostředek - a je tedy ohledně seznamování veřejností se svou prací odkázána na média. Jakkoliv poskytuje informace o své činnosti ČTK, je jen a jen na vůli odběratelů jejich servisu, nakolik a v jaké podobě tyto informace zveřejní. Rada zasílá tiskové zprávy i dalším médiím, tam však platí totéž.

Podpůrnou metodou jsou individuální interview členů Rady přímo jednotlivá média: zde však dochází mnohdy ke značnému zkreslení, zřejmě vlivem krácení textu a vysokého stupně odbornosti mnoha řešených případů. Často je problém komplikován situací, že dané médium informuje o rozhodnutí Rady, které se týká jeho samého či média blízkého: zde pak samozřejmě klesá pravděpodobnost nestrannosti.

Otázka interpretace rozhodnutí Rady je konečně problémem i Rady samotné. Částečně vyplývá již se samotného faktu, že Rada je kolektivním orgánem, jehož výsledné rozhodnutí je souhrnem individuálních postojů nejméně sedmi členů Rady, z nichž každý může při hlasování vycházet z jiného důvodu. Soubor subjektivních postojů je tedy třeba tlumočit do jednotného názoru včetně odůvodnění, které příslušné rozhodnutí dostatečně vysvětlí. Je nutno konstatovat, že v uplynulé době se Radě toto zřejmě nedařilo dostatečně. Jediným důvodem přitom nebyla jen neexistence potřebného prostoru k takovému vyjádření či neochota zainteresovaných subjektů Radě naslouchat. Následné nedorozumění pak mnohdy vyústilo v nespokojenost s činností Rady a kritiku, které v řadě případů bylo možné předejít. Tento moment je jedním z bodů, na který se bude muset Rada v příštím období mnohem více koncentrovat. Lépe vyrovnat se bude muset rovněž se situacemi, kdy její rozhodnutí není jednomyslné a tzv. přehlasovaní členové Rady ventilují své menšinové názory a nespokojenost přes média, v parlamentu a na jiných místech.

Dostatečně hluboký a obsažný kontakt s veřejností by měl Radě pomoci při vytváření její pozitivní image, důvěryhodnosti a autority. Všechny tyto prvky jsou pravděpodobně nutné i k tomu, aby byla lépe akceptována potřebnost existence a dostatečných kompetencí orgánu tohoto typu. Nezbytným předpokladem k dosažení uvedených cílů je však mj. transparentnost rozhodovacích procesů a postupů Rady, čímž se opět vracíme k otázce její prezentace na veřejnosti. Kontakt s veřejností laickou i odbornou je konečně důležitý i jako zpětná vazba, pomáhající při formulaci obsahu pojmu "veřejný zájem", který má Rada ve svém rozhodování chránit.

Napomoci tu mohou i tiskové konference, kterých dosud Rada pořádala jen málo. Budeme-li však konstatovat, že jednou z příčin nízkého počtu takových konferencí je jejich malá účinnost, nebudeme jistě jediným subjektem s obdobnou zkušeností. Kvalifikovaná příprava navíc vyžaduje dostatek času i dalších prostředků, kterých Rada rozhodně nemá nazbyt.

Efektivnější se jeví akce, které Rada začala ve sledovaném období pořádat k jednotlivým speciálním otázkám. Formou seminářů či besed se zainteresovanými subjekty se takto věnovala např. problematice injektáže reklamy a sponzoringu do televizních sportovních přenosů či otázkám možných nároků na programové standardy soukromého rozhlasového vysílání. V těchto aktivitách Rada hodlá pokračovat i nadále. Jednou z příštích otázek bude atraktivní téma vyváženosti a objektivity informací ve vysílání, se zvláštním akcentem na některé specializované pořady.

Zkvalitnit bude rovněž třeba práci tiskového mluvčího. Tato otázka je dosud řešena provizorně. Vyzkoušeny byly dvě varianty, z nichž ani jedna nefungovala uspokojivě. Příčiny malé spokojenosti Rady vyplývaly částečně z důvodů personálních, založeny však zřejmě byly i systémově. Pokud si ovšem neodpovíme právě na otázky systémové, je šance na úspěšnější řešení malá. Rada nejprve zkusila obsadit tuto pozici pracovníkem, který zároveň působil jako zástupce vedoucího Úřadu Rady. Přestože byl z titulu funkce přítomen na zasedáních Rady a byl o nich tudíž dobře informován, nebyla interpretace přijatých rozhodnutí pro Radu uspokojivá. Rada rozhodla, že výhledově by měl být mluvčím Rady specializovaný odborník, kterého však nemá k dispozici: z řad pracovníků Úřadu nelze žádného takového vyčlenit a právě tak, alespoň zatím, nelze vyblokovat volné pracovní místo a odpovídající plat. Proto byli výkonem funkce tiskového mluvčího Rady pověřeni přímo dva její členové (místopředsedkyně Hůlová a místopředseda Štěpánek). Tento model se také neosvědčil, neboť jeden z mluvčích vedle rozhodnutí Rady promítal do mediálních výstupů i své vlastní názory. Toto smíšení rolí dostávalo Radu do choulostivé situace. Dané výroky sice nepotvrdila, ale ani nevyvrátila. Přestože tento stav na svých zasedáních většinově kritizovala, změnu zatím neučinila. Veřejnost přitom není zřejmě schopna dostatečně odlišit, kdy dotyčný hovoří jako mluvčí Rady a které sdělení je naopak pouze jeho osobním názorem. V praxi tak může snadno vzniknout dojem, že individuální postoj člena Rady je názorem Rady jako celku.

Formu styků Rady s veřejností představují konečně i tzv. návštěvní dny, které se staly již standardní součástí práce Rady. V rámci návštěvních dnů se Rada setkává především s provozovateli vysílání, žadateli o licence či registrace či se zájemci o vysílání, často i zahraničními. Přestože na optimalizaci podoby návštěvních dnů je třeba ještě pracovat, je naprosto zřejmé, že jejich povaha je konzultační, na rozdíl od tzv. ústního jednání ve věci, které Rada může nařídit v rámci konkrétně vedených správních řízení. Ve druhém případě má takové jednání přesné formální znaky dle správního řádu: návštěvní dny jsou oproti tomu mnohem méně formalizovanou formou pomoci Rady při orientaci zainteresovaných subjektů v dané problematice. Mnohdy pomohou také jako vysvětlení situací, jejichž objasnění klasickou korespondenční formou by bylo příliš zdlouhavé a málo efektivní. Frekvence konání návštěvních dnů je zpravidla jedenkrát za týden. Tuto četnost se Rada snaží udržet, i když ne vždy je to v jejích časových možnostech. Mediální veřejnost hodnotí existenci návštěvních dnů pozitivně.

Zástupcem části odborné veřejnosti jsou asociace, které existují v jednotlivých oborech rozhlasového a televizního vysílání: APSV (Asociace provozovatelů soukromého vysílání ČR), APRTV (Asociace provozovatelů regionálního televizního vysílání) a APKTTS (Asociace provozovatelů kabelové televize a telekomunikačních sítí ČR). I s těmi je Rada v relativně pravidelném kontaktu, ať již při řešení problémů obecnějších či konkrétních. I když ne vždy se podaří dosáhnout shody, lze konstatovat, že obě strany se vzájemně respektují. Spolupráce je velmi pozitivní např. v otázkách budoucí mediální legislativy. Daří se totiž vysvětlit, že ne všechny problémy, s nimiž se asociace na Radu obracejí, jsou řešitelné v rámci stávajících právních předpisů.

Dále existují subjekty sui generis, s nimiž Rada účinně spolupracuje: Rada pro reklamu, Protipirátská unie, SKMO (Sdružení komunikačních a mediálních organizací), ATO (Asociace televizních organizací) ad.

Určitou formu komunikace s veřejností představuje konečně i výroční Zpráva, kterou primárně dostává PSP a následně pak i řada dalších subjektů.

Základní úkoly, které Rada a Úřad ze zákona naplňují:

1. tvorba zásad politiky ČR v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a koncepce jeho rozvoje (zákon o Radě, § 2 odst. 1 písm. a), c))

2. rozvíjení plurality vysílání a nezávislosti jeho provozování (zákon o Radě, § 1 odst. 2)

3. výkon státní správy v oblasti vysílání (zákon Radě, § 1 odst. 3)

4. dohled nad dodržováním právních předpisů vztahujících se k rozhlasovému a televiznímu vysílání (zákon o Radě, § 1 odst. 2)

5. předkládání zpráv o stavu vysílání a o činnosti Rady Poslanecké sněmovně Parlamentu jednou ročně povinně dle zákona a dále dvakrát ročně dílčí zprávy na základě usnesení Stálé komise Parlamentu pro sdělovací prostředky z 9. října 1997 (zákon o Radě, § 2 odst. 2).

6. udělování a odnímání licencí k vysílání a provádění registrací opravňujících k vysílání (zákon o Radě, § 2 odst. 1 písm. d), zákon o vysílání, § 11, 12, 13, 15, 16, 17, 19)

7. dohled nad oznamováním změn provozovatelů vysílání a rozhodování o změnách (zákon o vysílání, § 10, 11, 14, 20)

8. evidence licencí a registrací a jejich změn (zákon o Radě, § 2 odst. 1 písm. h), zákon o vysílání, § 11, 14, 16, 17)

9. tvorba plánu využití kmitočtů pro vysílání (zákon o Radě, § 2 odst. 1 písm. b))

10. dohled nad dodržováním technických parametrů vysílání (zákon o vysílání, § 11, zákon o Radě, § 2 odst. 1 písm. b), j))

11. výkon státní správy v oblasti kmitočtového spektra (zákon o Radě, § 2 odst. 1 písm. j))

12. stanovování lhůt k nápravě zjištěných porušení povinností stanovených zákonem a ukládání pokut provozovatelům vysílání nebo subjektům bez oprávnění (zákon o Radě, § 2 odst. 1 písm. f), zákon o vysílání, § 20)

13. tvorba stanovisek k návrhům mezinárodních smluv a plnění uzavřených mezinárodních smluv v oblasti vysílání (zákon o Radě, § 2 odst. 1 písm. g))

14. dohled nad dodržováním programových povinností provozovatelů vysílaní, stanovených zákonem, licencemi a registracemi (zákon o Radě, § 2 odst. 1 písm. f), zákon o vysílání, § 5 odst. 1 písm. a) - h), § 20 odst. 1 - 4) a dohled nad dodržováním povinností při vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů, při zařazování reklam do pořadů a časového rozsahu reklam a teleshoppingu (zákon o vysílání § 6, 6a, 7, 20, zákon o reklamě)

15. dohled nad dodržováním zvláštních povinností a oprávnění veřejnoprávních provozovatelů ČRo a ČT (zákon o vysílání § 9, 20, zákon č. 483/91 Sb., o České televizi, zákon č. 484/91 Sb., o Českém rozhlasu) - v kooperaci s Radou Českého rozhlasu a Radou České televize.

Píše se rok 1998, zbývají již jen dva roky do začátku nového tisíciletí a začíná se také pozvolna rýsovat nový charakter budoucího rozhlasového a televizního vysílání, které se stává nedílnou součástí některých nových médií. Už dnes nacházíme na internetu některá česká rádia a i když jako nepříliš bohatá země ještě digitální rozhlas neuživíme, víme, že už i u nás existují subjekty, které s předstihem taková rádia připravují. Předpokladem je samozřejmě existence příslušného technického prostředí, dostatečně solventní provozovatel a odpovídající vybavenost domácností. Jakkoliv jsme místy k příchodu a uplatnění digitálního vysílání skeptičtí, uvědomme si, že ještě relativně nedávno jsme poslouchali rozhlas na středních vlnách (dnes na VKV II) a o internetu jsme netušili vůbec nic.

Je otázkou, zda tak zásadní změna v technologii vysílání a sdělovacích prostředků vůbec bude vyžadovat legislativní úpravy existujících norem, resp. celý nový zákon. Jisté však je, že k těmto změnám bude docházet již v součinnosti s Evropskou unií a na zhruba stejně strukturovaném trhu, polarizovaném mezi veřejnoprávní a soukromý sektor vysílání. Nelze zřejmě zatím říci, zda - tak jako v oblasti televizí - bude zapotřebí přijmout i evropskou úmluvu o vysílání rozhlasovém. Právě tak bude třeba se ptát, zda s ohledem na nové technologie bude i nadále nutná dosavadní regulace a) přístupu na trh, b) obsahu vysílání.

a) regulace přístupu na trh je dosud dána omezeným počtem disponibliních frekvencí, logicky tedy musí být prováděn určitý výběr; z logiky věci pak plyne, že musí existovat ten, kdo ho provede, tedy příslušný orgán, pokud možno nezávislý na tradičních orgánech státní moci; v podmínkách posttotalitní ČR je to (dosud) Rada, v duchu někdejšího doporučení Evropského parlamentu.

b) regulace obsahu vysílání vyplývá z odlišných hledisek: vedle konsensuálního momentu nutnosti zvýšené ochrany dětí a mladistvých je tu argument politický (vliv médií na formování veřejného mínění) až filosofický (virtuální realita: vytváření mediální zkratky skutečnosti) a konečně i ekonomický (pravidla o obsahu programů limitují i reklamu).

Očekávané příští změny se samozřejmě promítnou do činnosti Rady a přinesou pravděpodobně i nové pohledy na smysl její existence i potřebných kompetencí.

Je tu však i řada problémů stávající právní úpravy. S ohledem na výroční zprávy Rady ČT a Rady ČRo se v dalším textu budeme koncentrovat na témata dlouhodobě diskutovaná v privátním sektoru vysílání.

- otázka prolongace licencí:

existují stanice, které až na malé odchylky dodržují licenční podmínky, v průběhu licenčního období se chovají korektně, mají relativně vysokou sledovanost nebo svým formátem naplňují potřebu některého menšinového žánru (vkusu). Investovaly čas, sílu a finanční prostředky, aby mohly vysílat. Přesto musí po uplynutí licenčního období znovu žádat o licenci a podstupovat poměrně náročné řízení bez jakékoliv jistoty, že licenci znovu získají. Jakkoliv se může objevit námitka, že jiné řešení by omezilo volnou soutěž tržních sil, není namístě uvážit možnost prodloužení licencí bez licenčního řízení či se zjednodušeným režimem (samozřejmě za určitých podmínek)?

- otázka prodeje stanic a zákazu převodu licencí:

na jedné straně je fakt, že vysílání je také podnikáním, resp. rozhlasovou či televizní stanici můžeme chápat jako zboží, a proto se s ní dá také obchodovat. I z domácí praxe víme, že právě prodej stanice pomohl mnohdy její vysílání zkvalitnit nebo oživit, protože kupec s sebou přinesl nové know-how nebo investice do jejího rozvoje. Na druhé straně se ovšem jedná o zboží (podnikání) zvláštního charakteru. Přístup k vysílání lze legálně získat pouze na základě licence či její změny. Rada dnes zastává stanovisko, že majitel licence může prodat maximálně 49 % svého podílu, aby zůstala zachována jeho majorita po celou dobu platnosti licence. Byl to totiž právě on se svým projektem, kdo přesvědčil Radu, že je lepší než ostatní žadatelé. Má uvedený princip, nastolený Radou s ohledem na samou podstatu licenčního řízení, své opodstatnění? Měl by být zakotven v zákoně?

- otázka tzv. servisních organizací:

tento model je zdánlivě specialitou českého televizního vysílání, najdeme jej však i u rádií. Licence se může stát prázdnou skořápkou a místo licencovaného subjektu realizuje většinu souvisejících činností někdo jiný. Je to v pořádku? Hlavním problémem je zřejmě definice servisních organizací, resp. jejího vztahu k tomu, kdo získal licenci. Je to totiž on, kdo nese zodpovědnost za program a musí mít i odpovídající vliv na programové otázky. Při širším pohledu by totiž mohla být servisní organizací i tisková agentura nebo při síťovém vysílání i centrální stanice jako dodavatel panelového programu.

- otázka licenčních podmínek:

Jejich (ne)existence se stala "hitovým" tématem připravované legislativy, Rady, poslanců i provozovatelů. Minulá praxe ukázala, že řada dřívějších licenčních podmínek byla velmi nereálná. Rada navíc neměla dostatečné finanční ani kapacitní možnosti sledovat jejich dodržování, což snižovalo autoritu licenčních podmínek, zákona o vysílání i Rady. Jakkoliv dříve provozovatelé vůči existenci licenčních podmínek leccos namítali, dnes se zdá, že by je - nebo obecněji určitá přesnější pravidla soutěže - uvítali. Otázkou ovšem je, jak vysoká má být laťka, tj. míra regulace, čili kam až zajít a zda jsou některé požadavky vůbec objektivně měřitelné. (Totéž se ostatně týká i zákonné povinnosti provozovatelů přinášet objektivní a vyvážené informace.) Zahraniční mediální předpisy kladou v tomto ohledu důraz na vyváženost, které má být dosahováno v určitém aktuálním časovém úseku.

Lze se ptát, zda má Rada např. přímo stanovit formáty, když ty se v reakci na konkurenci neustále proměňují. Nebo snad má Rada - tak jako dosud - definovat poměr slova a hudby, když se dá stručně i rozvlekle říci stejné množství informací? A jak se vyrovnat s tím, že veřejnoprávní stanice budou mít vždy ze zákona vznosné, ale obecně definované poslání, ale mohou přitom své formáty měnit dle libosti, zatímco soukromé stanice mají leccos předepsáno?

- otázka zadání při licenčním řízení:

zatím v licenčních řízeních vítězil většinou ten, kdo měl nejlepší projekt. Žadatel však nemusí být nutně i autorem: tím může být profesionální tvůrce projektů. Zdařile napsaný text pak obvykle v praxi přinese další rádio univerzálního hudebního formátu v regionu. Rada si klade otázku, zda by nebylo lepší přímo zadat předem formát, cílovou skupinu nebo jiný prvek, který by blíže upřesnil kritéria licenčního řízení. Jaké by však potom musely být znalosti Rady o trhu a jeho možnostech? A i kdyby existovaly aktuální představy, kdo ví, kolikrát se trh promění za šest či dvanáct let? Tak dlouhá je totiž maximální platnost licencí.

Jak už bylo řečeno, i samotní provozovatelé vysílání by uvítali existenci přesnějších pravidel. I když však vznikne lepší legislativa, neznamená to, že ji nebude možné obejít. Bez existence určité právní kultury podnikatelského, resp. vysílacího prostředí budou totiž i sebelepší pravidla málo účinná.

Potřebná míra účinné regulace je tedy zřejmě otázkou, která by měla být pro činnost Rady i formulaci budoucí legislativy stěžejní otázkou. Nezapomeňme ovšem, že stále jsme posttotalitní společností, na níž se minulá doba podepsala více, než jsme předpokládali. Týká se to mimo jiné či především způsobu myšlení. U řady politiků i některých kolegů z oboru nacházíme dosud touhu nadměrně řídit, regulovat a říkat divákům či posluchačům, co mají chtít a co si mají myslet. Zdá se, že základní princip existujících evropských úmluv, tj. princip svobody projevu a volného šíření informací byl sice i u nás slavnostně přijat, ve skutečnosti však nepronikl dostatečně do našeho myšlení. I se všemi riziky a důsledky, které přináší.

S příchodem nových technologií se mnozí ptají: a kdo uhlídá internet? Otázka však může stát i opačně: má ho vůbec někdo hlídat? Neodporuje to základní myšlence jeho vzniku, čili možnosti svobodné výměny názorů lidí z celého světa bez ohledu na jejich bydliště? Zabývat bychom se zřejmě měli odpovědností za jeho obsah, samotná podstata tohoto komunikačního prostředku však i toto minimalistické východisko velmi komplikuje.

Rada spolupracovala s MF na novelizaci zákona o správních poplatcích v části vztahující se k poplatkům za vydávání rozhodnutí o licencích a registracích.

Na základě návrhu Rady, kterým měly být zpřesněny jednotlivé položky a odstraněna duplicita platby poplatků za změny ve společnostech provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání, o kterých rozhoduje jak Rada ve správním řízení, tak Obchodní rejstřík v řízení soudním, byla novelou č. 305/1997 Sb. zákona č. 368/92 Sb. příslušná položka v sazebníku správních poplatků (položka č. 66) změněna a upřesněna. Nadále bude správní poplatek vybírán pouze v těch případech, kdy se nejedná o změnu prováděnou též obchodním rejstříkem, kde poplatková povinnost zůstává zachována.

Protože docházelo k nejasnostem při výkladu určení vzniku poplatkové povinnosti, byly zároveň jednotlivé položky sazebníku upřesněny v tom smyslu, že poplatková povinnost vzniká podáním žádosti o registraci či o licenci. Tímto upřesněním jsou vyloučeny námitky o vzniku povinnosti zaplatit poplatek pouze v případě, že licence či registrace byla Radou rozhodnuta kladně.

Zástupci Rady a Úřadu se podílejí na projednávání mediální koncepce v oblasti hromadných informačních prostředků zpracované MK ČR, jejímž cílem je provedení revize platné právní úpravy v oblasti hromadných informačních prostředků spolu se zajištěním kompatibility s právem Evropských společenství. Do této oblasti pak spadá již konkrétní příprava návrhu tiskového zákona a zákona o telekomunikacích. Výsledkem uvedeného záměru by měl být rovněž nový zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který by mohl zahrnovat i právní úpravu doposud řešenou jinými právními předpisy (zákon o regulaci reklamy, zákon o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání). Tato koncepce je zatím ve stádiu projednávání v širší pracovní skupině odborníků z mediální oblasti.

Rada se prostřednictvím svých pověřených členů a odborných zaměstnanců Úřadu podílí na projednávání zákona o omezení koncentrace a křížení vlastnictví v médiích, který v rámci své legislativní činnosti zpracovává Ministerstvo kultury ČR. Návrh věcného záměru má být připraven k odevzdání k projednání vládě ČR do 30. 4. 1998. V současné době je práce na tomto návrhu ve stádiu projednávání cílů navrhované koncepce a návrhu věcného řešení v rámci setkání pracovní skupiny MK ČR, jejímiž členy jsou odborníci z mediální sféry a státní správy. Cílem tohoto návrhu je danou problematiku upravit samostatnou právní úpravou, docílit transparentnosti vlastnických vztahů v médiích.

Dalším zákonem, na kterém se Rada podílí svými podněty návrhy a připomínkami, je návrh zákona o poskytování informací o činnosti orgánů státní správy a územní samosprávy. Návrh je ve stádiu pracovní verze věcného záměru zpracované rovněž Ministerstvem kultury ČR a projednané v rámci skupiny odborníků mediální sféry. Cílem tohoto zákona je naplnit Listinu základních práv a svobod čl. 17 odst. 5, který stanoví povinnost státním a samosprávným orgánům poskytovat informace o své činnosti. Samostatný zákon upravující komplexně práva a povinnosti v této oblasti zatím v našem právním řádu chybí.

Dalšími přípravnými pracemi nové právní úpravy zpracovávané MK ČR, na které se Rada podílí, jsou: návrh věcného záměru nového autorského zákona, ke kterému již Rada zaslala MK konkrétní připomínky a návrh věcného záměru zákona o periodickém tisku, kde rovněž připomínkovala jednotlivá ustanovení navržené úpravy.

Připomínky viz příloha č. 10, str. 155 - 157.

Ve sledovaném období Rada, v rámci svých zákonných kompetencí, zintenzivnila aktivity směřující k harmonizaci mediální legislativy České republiky a EU. I nadále byly iniciativy integračního procesu koordinovány s příslušnými odbory ministerstva zahraničních věcí a ministerstva kultury. Konstruktivní a smysluplná je zejména spolupráce s odborem hromadných sdělovacích prostředků ministerstva kultury.

V červnu minulého roku Evropská komise novelizovala Direktivu Rady z 3. 10. 1989 o koordinaci některých zákonných ustanovení, předpisů či administrativních postupů členských států týkajících se výkonu činností souvisejících s televizním vysíláním (č. 89/552/EEC). Novela Direktivy byla přijata pod číslem 97/36/EC). Direktiva je nejvýznamnějším mediálním právním předpisem závazným pro země EU, proto Rada věnovala rozboru její novely značnou pozornost.

Podrobná analýza současné úrovně slaďování mediální legislativy České republiky s legislativou EU, zejména tedy s Direktivou, je obsažena v kapitole IV. 2. d), str. 184nn této Zprávy.

V loňském roce dva pracovníci Úřadu absolvovali devítiměsíční kurz "EU" pořádaný Ústavem mezinárodních vztahů ve spolupráci s Mezinárodním centrem evropských vzdělávání. Cílem kurzu bylo obeznámit úředníky státní správy s historií, strukturou a fungováním EU, připravit je na přidružovací procesy v jednotlivých rezortech a posléze i na činnost ve strukturách orgánů EU.

Přínosem kurzu bylo rovněž navázání kontaktů mezi zástupci jednotlivých rezortů, kteří v rámci svého Úřadu působí na odboru mezinárodních vztahů a jsou tak ve styku s jednotlivými orgány EU a jejími členskými státy.

Česká republika ani v minulém roce nepodepsala základní mediální dokument Úmluvu Rady Evropy o televizi přesahují hranice států.

V současnosti je Úmluva ratifikována 15 a podepsána 28 státy. Novými signatáři se během roku 1997 staly Bulharsko a Rumunsko, tedy státy, o nichž lze konstatovat, že jejich mediální legislativa byla ještě v nedávné době za českou značně zpožděna.

I s ohledem na tuto skutečnost je nezbytně nutné podpis Úmluvy českou stranou již dále neodkládat, tím spíš, že mu již několik let fakticky nic nebrání.

K urychlenému podpisu Úmluvy začínají Českou republiku tlačit také ryze praktické problémy.

Podle stanoviska Rady Slovenské republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, vydaném na 12. zasedání Stálého výboru televize přesahující hranice států, jsou již nyní v praxi uplatňovány restrikce proti provozovatelům terestriálního televizního vysílání z území ČR při jejich šíření v kabelových rozvodech na území SR. Jako oficiální důvod uvádí slovenská strana okolnost, že ČR není signatářem Úmluvy a retransmise jejího vysílání na území SR jako členské země Úmluvy není možná, neboť české mediální předpisy jsou s Úmluvou v některých ustanoveních v rozporu.

Toto sdělení má velmi bezprostřední (mimo jiné obchodní) dopady. Rada Slovenské republiky pro rozhlasové a televizní vysílání však v tomto případě postupuje zcela v souladu s Úmluvou, jíž je od ledna tohoto roku členskou zemí.

Jelikož Česká republika není signatářem Úmluvy, mohou se zástupci Rady i nadále účastnit zasedání Stálého výboru televize přesahující hranice států (CDTT) pouze jako pozorovatelé.

Tento statut jim však umožnil seznamovat se s procesem novelizace Úmluvy, který probíhal celý loňský rok.

Cílem připravovaných novelizačních změn Úmluvy je dosažení její plné kompatibility s Direktivou.

Nejsložitějšími otázkami se během diskusí nad novelou Úmluvy ukázal problém delokalizace vysílajících subjektů, jurisdikce Úmluvy (zvláště s přihlédnutím k odlišnému statutu členských zemí Úmluvy, nečlenských zemí a zemí EU), teleshoppingu, léků a lékařských přípravků a exkluzívních práv.

Jedním z nejostřejších konfliktů na jednáních CDTT skončila diskuse o vymezení některých opatření proti tzv. delokalizaci provozovatelů vysílání. Byl předložen text nového ustanovení Úmluvy, které by umožňovalo zrychlené sankce v případě delokalizace. Proti textu ovšem opakovaně vystupovala většina přítomných zástupců členských zemí EU (s výjimkou Francie), naopak nečlenské země EU přijetí nového ustanovení vesměs podporovaly (zvláště Švýcarsko, Polsko a Turecko).

Je třeba zmínit, že problém delokalizace je aktuální i v České republice. Jedná se například o některé programy z nabídky Multichoice.

Jako možné řešení některých sporných částí novelizované Úmluvy se ukazuje doslovné přejmutí textu Direktivy (to se týká např. otázky jurisdikce).

Členové Rady se pravidelně účastní i zasedání dalších komisí a pracovních skupin Rady Evropy.

V minulém roce to byla zejména zasedání pracovní skupiny "Media v panevropské perspektivě" při Direktorátu pro lidská práva Rady Evropy a expertní skupiny

"Autorská práva a nové technologie".

Patrně nejvýznamnějším úkolem, kterým se skupina MM-S-PR ("Autorská práva a nové technologie") v loňském roce zabývala, byl pokus o vytvoření jakéhosi "typového" zákona proti pirátské výrobě a šíření dekodérů.

Francouzské ministerstvo kultury v součinnosti s expertní skupinou MM-S-PR uspořádalo seminář "Identifikace a kodifikace děl v digitálním vysílání", kterého se zúčastnili i zástupci Rady.

Seminář byl zaměřený zejména na odkrývání právních a etických aspektů zavádění digitálních technologií. Diskuse v rámci semináře se úzce dotýkala i oblastí, kterými se Rada v současné době zabývá.

Jednalo se především o technických a právních prostředcích, jimiž lze zabránit manipulaci s obsahem děl (ať už ve vysílání nebo prostřednictvím sítě Internet), o možnostech zajištění vyváženosti v ochraně děl u různých typů šíření (na jedné straně extrémní ochrana děl při kódovaném vysílání, na druhé minimální ochrana Internetu) apod.

V první polovině roku předala Rada příslušnému výboru Rady Evropy zpracovaný dotazník vyhodnocující stav koncentrace a křížení vlastnictví médií v České republice.

Zástupci Rady se již tradičně iniciativně podílejí na práci Evropské platformy regulačních institucí v médiích. Na dubnovém setkání platformy konaném v Dublinu se zúčastněné regulační orgány věnovaly zejména problematice označování nevhodných audiovisuálních programů a možnostem regulace Internetu za účelem znepřístupnění nevhodného a škodlivého obsahu dětem a dospívajícím.

Několik členů Rady se zúčastnilo rovněž listopadové konference Evropské platformy regulačních institucí v Lisabonu, která se uskutečnila na téma: "Nové mediální strategie - Konvergence nebo konkurence?"

Druhý rok působení má za sebou Rada v rámci Platformy regulačních orgánů zemí střední a východní Evropy.

Zatím poslední setkání této platformy se uskutečnilo v listopadu loňského roku v Budapešti. Hlavními body diskuse byla problematika národních a evropských kvót, ochrana trhu a zahraniční kapitálové investice v médiích.

Podstatným cílem této schůzky bylo rovněž zakončení mnohaměsíční diskuse ohledně budoucnosti platformy samé, jejího fungování a smyslu.

Rada pro účely této debaty připravila vlastní návrh budoucí podoby a funkce platformy:

a) Statut a cíle platformy

Podle mínění české strany by "Platforma regulačních orgánů zemí střední a východní Evropy" měla fungovat na bázi volného spojení těchto institucí, aniž by byla vytvářena jakákoli pevná struktura a voleni zástupci do čela platformy. O zemích střední a východní Evropy, které v rámci platformy spolupracují, by se mělo hovořit spíše jako účastnických státech, než-li jako o státech členských. Vzhledem k tomu, že by platforma měla zejména poskytovat prostor pro diskusi a konzultace, bylo by vhodné, aby její společná usnesení a závěry měly podobu doporučení, nikoli závazných nařízení.

Základním cílem platformy by mělo být průběžné seznamování s vývojem audiovisuální politiky ve státech, které jsou si svým postkomunistickým vývojem blízké. Účastnické státy se vzájemně mohou dělit o své zkušenosti a hledat možnosti řešení problémů, které jsou jejich zemím společné. V zásadě by ovšem snažení celé platformy mělo směřovat k co nejrychlejšímu přizpůsobení účastnických států standardům běžným ve vyspělých zemích a připravovat je tak na vstup do západoevropských struktur.

b) Náměty k diskusi, která by měla proběhnout během budoucích setkání platformy

1. Projednání problematiky kvót pro vysílání domácí a evropské audiovizuální tvorby a pro zastoupení nových pořadů ve vysílání.

2. Rozbor situace v jednotlivých účastnických státech vzhledem k úrovni koncentrace a křížení vlastnictví v médiích. Konzultace nároků na transparentnost vlastnických vztahů a míry kontroly a regulace vstupu zahraničního kapitálu.

3. Diskuse o zavádění nových vysílacích služeb ve státech střední a východní Evropy, o možných důsledcích zavádění těchto služeb a o míře a způsobu jejich regulace.

4. Definice "provozovatele vysílání" zákonem; otázky převodu licence, změn ve společnosti provozovatele vysílání a vztahu provozovatele vysílání a servisních organizací.

Několikrát ročně Rada na pozvání svých kolegů navštěvuje regulační instituce v zahraničí.

V roce 1997 se setkala s členy Rady Slovenské republiky pro rozhlasové a televizní vysílání v Bratislavě a s členy maďarské Národní rozhlasové a televizní komise v Budapešti.

Rada tak měla znovu příležitost přesvědčit se o užitečnosti bilaterálních kontaktů, a to zejména s odborníky ze sousedních zemí.

Pracovníci Úřadu ve sledovaném období vycestovali na dva významné veletrhy - Audio Engineering society v Mnichově a IFA v Berlíně. Na obou těchto mezinárodních akcích měli příležitost seznámit se s nejnovějšími technickými prostředky, zejména z oblasti digitálních technologií.

Jako každoročně i v loňském roce se zástupce Úřadu aktivně zúčastnil letní školy Univerzity komunikací. Tentokrát v Bordeaux na téma: "Politika v době exploze informací ve společnosti".

Během sledovaného období se uskutečnilo celkem 16 služebních cest členů Rady a pracovníků Úřadu.

Nové kontakty, i když prozatím pouze korespondenční, byly v průběhu roku 1997 navázány s několika zahraničními mediálními institucemi, zejména regulačními.

Účelem takových kontaktů je získávání informací o fungování a kompetencích těchto regulačních autorit, o národních právních úpravách a v neposlední řadě o vývoji mediální scény v té které zemi.

Úřad rovněž navázal spolupráci s několika zahraničními výzkumnými a statistickými institucemi, jejichž činnost se dotýká předmětů našeho zájmu. Mimo jiné například s Institutem východo-západních studií, jehož pobočka působí i zde v Praze.

Jak již bylo uvedeno v I. kapitole, zahraniční aktivity Rady i Úřadu jsou významně podvázány jejím rozpočtem. V řadě případů může Rada přijmout pozvání k účasti na zahraniční akci pouze tehdy, jdou-li náklady s tím spojené na vrub pořadatele.

a) řízení o udělení licence

Technické prostředky: Praha 93,7 MHz/5 kW

Počet žádostí: 11 - Alivo, a. s., City Multimedia, s. r. o., Even m.f., s. r. o., Europe Développement International, Hallo Radio, s. r. o., Presston, s. r. o., Radio Bonton, a. s., Radio Investments, s. r. o., Radio Proglas, s. r. o., Tomáš Ransdorf, Rozhlasová síť Sun, s. r. o.

Předběžná slyšení: 22. 9. 1997

Veřejná slyšení: 24. 9. 1997

Licence byla udělena 30. 9. 1997 společnosti City Multimedia,s. r. o. (City 93,7 FM)

Technické prostředky: Plzeň 101,3 MHz/ 10 kW

Počet žádostí: 11 - Atmos Chrást,s. r. o., Interconex Auto,s. r. o., R.G.Evropa 1,a. s., Radio Abigon,s. r. o., Radio Bonton,a. s., Radio Classic,a. s., Radio FM Plus Plzeň,s. r. o., Radio Investments,s. r. o., Radio West Plzeň,s. r. o., Top Radio,s. r. o., Alois Valtr

Předběžná slyšení: 22.9. a 23.9.1997

Veřejná slyšení: 23.9. a 24.9.1997

Licence byla udělena 30.9.1997 společnosti Radio West Plzeň,s. r. o. (Radio West Plzeň)

Regionální televizní vysílání

Časový rozsah vysílání: jedna hodina denně v intervalu 6.30 - 8.30 hodin a dvě hodiny denně v intervalu 15. 00 - 18. 00 hodin.

Technické prostředky a žadatelé (udělené licence jsou vyznačeny tučně):

- Mariánské Lázně-K60/50 kW RTV, CHEB, v.o.s.

ZAK TV, s. r. o. (Západočeské vysílání) - rozšíření regionální licence

- Tábor-K44/100 kW GIMI, s. r. o. (Gimi-Elsat) - rozšíření regionální licence

SVOBODA Jiří, Ing.

TVT, s. r. o.

- Děčín-K47/0,5 kW NORTH VIDEO, s. r. o.

RTD, radio, televize Děčín, s. r. o. (LYRA) - nová licence

- Ústí nad Labem-K47/0,1 kW NORTH VIDEO, s. r. o.

RTD, radio, televize Děčín, s. r. o. (LYRA)

- Svitavy-K41/300 kW KINDERNAY Martin - AGENTURA RTV

PATKA Václav (PULS) - rozšíření regionální licence

- Jihlava-K59/600 kW FATEM TV, a. s.

H&S VIDEO, s. r. o.

SVOBODA Jiří, Ing. (J.S.C. LOCAL) - rozšíření lokální licence

- Brno - Hády-K55/0,5 kW FATEM TV, a. s. (FATEM-TV) - nová licence

ITV, s. r. o.

- Hodonín-K50/20 kW FATEM TV, a. s. (FATEM-TV)

- Valašské Klobouky

K59/100 kW SPÁČIL Kamil (EMURFILM) - rozšíření regionální licence

- Olomouc-K60/4 kW Kabel Plus Střední Morava, a. s. (Kabel Plus Olomouc) - rozšíření lokální licence

SPÁČIL Kamil

Studio CLIPPER,.v.o.s.

- Ostrava-K48/600 kW BAUER Milan, Ing.

Studio CLIPPER, v.o.s. (Studio CLIPPER) - nová licence

Předběžná slyšení: 6. 10. 1997

Veřejná slyšení: 7. 10. 1997

Licence byly uděleny 21. 10. 1997

Časový rozsah vysílání: jedna hodina denně v intervalu 6.30 - 8.30 hodin a dvě hodiny denně v intervalu 15. 00 - 18. 00 hodin.

Technické prostředky a žadatelé:

- Třemešná - L-K46/0,1 kW LOCAL TV PLUS, s. r. o. (LOCAL TV TŘEMEŠNÁ) - nová licence

- Žulová-K46/0,1 kW LOCAL TV PLUS, s. r. o. (LOCAL TV ŽULOVÁ) - nová licence

Veřejná slyšení: 30. 4. 1994

Další dvě licence byly uděleny 16. 9. 1997

Televizní vysílání systémem MMDS (2,1 - 2,3 GHz) - licenční řízení uskutečněné v prosinci 1996

Technické prostředky: volné lokality v České republice

Počet žádostí: 26 (13 subjektů)

Předběžná slyšení: 9. -16. 12. 1996

Veřejná slyšení: 10. - 17. 12. 1996

Licence předběžně udělené 17. 12. 1996:

Elsat, s. r. o. (Písek, Týn nad Vltavou)

Kabelová televize severozápadní Čechy, a. s. (Cheb, Chomutov-Jirkov, Sokolov)

Local TV plus, s. r. o. (Čeladná)

MWTv Local, s. r. o. (Karlovy Vary, Staré Město u Uherského Hradiště)

Intes, a. s. (Pardubice a okolí)

Licence definitivně udělené 1. 7. 1997 po doložení povolení ke zřízení a provozování vysílacích rádiových stanic pohyblivé pozemní služby a pevné služby Českého telekomunikačního úřadu:

MWTv Local, s. r. o. (Karlovy, Staré Město u Uherského Hradiště)

Stornované žádosti, resp. předběžně udělené licence:

Elsat, s. r. o. (Písek, Týn nad Vltavou)

Ostatní předběžně udělené licence dne 17. 12. 1996 Rada definitivně neudělila, neboť žadatelé k 31. 1. 1998 nepředložili příslušná povolení ČTÚ:

Kabelová televize severozápadní Čechy, a. s. (Cheb, Chomutov-Jirkov, Sokolov)

Local TV plus, s. r. o. (Čeladná)

Intes, a. s. (Pardubice a okolí)

b) řízení o odnětí licence

1) Nadále trvají správní řízení o odnětí licence zahájená v předchozím období:

Medes, s. r. o. (Radio Rokko) - rozhlasové vysílání v Praze (řízení o odnětí bylo zahájeno z důvodů porušování podmínek licence)

Stanislav Kopečný (Radio Timpex) - vysílání v síti rozhlasu po drátě v okrese Olomouc (řízení o odnětí bylo zahájeno podle ustanovení § 15 odst. 2 písm.b) zákona č.468/91 Sb. porušení povinnosti zahájit vysílání v zákonem stanovené lhůtě)

Miloslav Kodýtek (Radio Goethe) - vysílání v síti rozhlasu po drátě v M.Lázních a okolí (řízení o odnětí bylo zahájeno podle ustanovení § 15 odst. 2 písm.d) zákona č.468/91 Sb. tj. přerušení vysílání)

2) V období od 1.2.1997 do 31.2.1998 Rada rozhodla o odnětí licencí následujícím subjektům:

Hallo World, s. r. o. (Radio City) - rozhlasové vysílání v Praze a okolí (na vlastní žádost)

Rozhlasová regionální společnost,a. s. (Radio Evropa 2 - Hradec Králové) - rozhlasové vysílání v Pardubicích (Rada rozhodla zahájit řízení o odnětí licence zejména z důvodu hrubého porušování programových podmínek licence)

Kaskol, s. r. o. (Rádio Alfa) - celoplošné rozhlasové vysílání (řízení o odnětí licence bylo zahájeno zejména z důvodu trvalého nedodržování projektu a programových podmínek k licenci) řízení o odnětí bylo zastaveno

Contact Opava, s. r. o. (Radio Attack) - rozhlasové vysílání v oblasti severní Moravy (řízení o odnětí licence bylo zahájeno z důvodu závažného porušování nejen programových licenčních podmínek)

Inwest Leasing,a. s. (Radio West Plzeň) - rozhlasové vysílání v Plzni (na vlastní žádost)

Radio Bonton, a. s. (Radio Bonton) - Praha a okolí (řízení o odnětí licence bylo zahájeno podle ustanovení § 15, odst.1, písm.b) zákona č. 468/91 Sb. tj. provozovatel uvedl nepravdivé údaje)

Nezávislý televizní vysílač Thermal Karlovy Vary, s. r. o. (FONTÁNA TV) - regionální televizní vysílání v Karlových Varech (porušení povinnosti zahájit vysílání v zákonem, stanovené lhůtě)

Elektronika TVS, s. r. o. (TVS) - lokální televizní vysílání v Příbrami (vyhlášený konkurs na majetek společnosti)

Nezávislý televizní vysílač Thermal Karlovy Vary, s. r. o. (FONTÁNA TV) - lokální televizní vysílání v Karlových Varech (porušení povinnosti zahájit vysílání v zákonem stanovené lhůtě)

Novák Jaroslav (TV CITY) - lokální televizní vysílání v Plzni (porušení povinnosti zahájit vysílání v zákonem stanovené lhůtě)

STUDIO ZUBR Pardubice, s. r. o. (TV Zubr Pardubice) - lokální televizní vysílání v Pardubicích (porušení povinnosti zahájit vysílání v zákonem stanovené lhůtě)

Kabel Net Holding, a. s. - vysílání systémem MMDS Plzeň (nezahájení vysílání ve stanoveném termínu)

Připomínáme, že přijetím novely č. 301/95 Sb. nastala od 1. 1. 1996 změna, podle níž nadále provozovatelé satelitního vysílání a vysílání v TKR nezískávají oprávnění licencí, ale registrací, na niž je, na rozdíl od licence, právní nárok. Stávající držitelé licencí, pokud chtěli i nadále provozovat tento způsob vysílání, museli podat Radě přihlášku k registraci. Ta musela být vždy po splnění zákonem požadovaných náležitostí kladně vyřízena.

V případě, že některý subjekt pokračoval ve vysílání bez zaregistrováni či v případě, že přihlášku sice podal, ta však byla Radou ze zákonných důvodů odmítnuta, pohlíží se pak na toto vysílání jako na neoprávněné. Rada poté v takovém případě přistoupila v souladu se zákonem po zahájení příslušného řízení k sankčnímu postihu.

Argument některých dříve licencovaných provozovatelů, že novela nekonstatuje výslovně zánik platnosti licence, byl dne 18.6.1997 vyvrácen rozhodnutím Krajského soudu v Praze v rámci opravného prostředku navrhovatele Elektronika TVS, s. r. o. Příbram proti rozhodnutí Rady o odmítnutí registrace. Soud shledal tento argument jako mylný a naopak rozhodnutí Rady jako věcně správné, neboť výklad provozovatele byl v rozporu s přechodným ustanovením čl. VI. odst. 1 novely č. 301/15 Sb., z něhož naopak vyplývá, že provozovatel, kterému již licence byla udělena, o registraci měl požádat. V přihlášce musí provozovatel uvést údaje, které jsou uvedeny jako náležitosti přihlášky k registraci v § 16 odst. 2 novely č. 301/95.

Na základě statistiky zaregistrovaných subjektů, lze konstatovat, že v období od přijetí novely č. 301/95 Sb. se v rozhodující míře registrovaly hlavně společnosti, které měly oprávnění k vysílání již před touto novelou. Nově podané přihlášky k registraci provozování v TKR jsou zastoupeny zhruba 22%. To v současnosti nevypovídá o vyšší dynamice rozvoje kabelového vysílání, neboť k významnějšímu objemovému rozšíření tohoto typu vysílání zatím nedošlo. Pro tento fakt hovoří rovněž skutečnost, že minimum subjektů oznamuje ČTÚ v souladu s Generálním povolením č. 16/96 zřízení, popř. uvedení do provozu, nového TKR.

Součástí přihlášky k registraci je mj. technická specifikace kabelového rozvodu podle zvláštních předpisů. Tímto předpisem je vyhláška č. 73/1974 Sb., o společných rozvodech rozhlasových a televizních signálů po kabelech, ve znění vyhlášky č. 360/1991 Sb. Dne 4. prosince 1996 vstoupilo v platnost generální povolení č. GP-16/1996, před jehož účinností bylo za technickou specifikaci kabelového rozvodu považováno příslušné povolení ČTÚ ke zřízení, které v současné době nahrazuje potvrzená kopie oznámení provozovatele místně příslušnému ČTÚ se všemi náležitostmi dle bodu č. 6 výše uvedeného generálního povolení.

Proti původním předpokladům zkušenosti z období od přijetí novely č.301/95 Sb. také nesignalizují výrazný kvantitativní nárůst programové nabídky.

Nadále trvá problém, že přihlášky k registraci mají zásadní vady, takže téměř ve všech případech musí Rada řízení několikrát přerušovat. Rada se stále potýká se skutečností, že vady nebývají odstraňovány ani v dodatečných lhůtách.

V průběhu sledovaného období vedla Rada řadu jednání se zástupci APKTTS, týkajících se zejména problematiky z oblasti autorských práv a dále tzv. "must carry", tedy povinnosti provozovatele s registrací umožnit účastníkovi televizního kabelového rozvodu přijímat programy provozovatelů ze zákona a s licencí (pokud je splněna podmínka možnosti příjmu v místě kabelového rozvodu) bez ohledu na to, jakou programovou nabídku si účastník vybral.

§ 19 odst. 1: "Provozovatel kabelového rozvodu je povinen při obsazování kanálů v kabelovém rozvodu zabezpečit, aby v nich byly umístěny programy provozovatelů ze zákona a provozovatelů s licencí, jež lze přijímat běžným přijímacím zařízením v místě kabelového rozvodu, a to oboustranně bezúplatně."

Rada obdržela opakované stížnosti občanů, že někteří provozovatelé TKR nezařazují do tzv. základní, příp. omezené nabídky program Prima TV. K problematice tzv. must carry v součinnosti s ČTÚ přijala Rada následující výklad:

Z § 19 odst. 1 vyplývá, že účastník kabelového rozvodu musí mít možnost přijímat programy provozovatelů ze zákona a provozovatelů s licencí (při splnění podmínky možnosti příjmu v místě) bez ohledu na to, jakou programovou nabídku si vybral.

Provozovatel TKR musí tedy do každé programové nabídky umístit programy provozovatelů ze zákona a provozovatelů s licencí, přičemž cena za programovou nabídku je předmětem smluvního vztahu provozovatele TKR a účastníka, resp. vlastníka domu (pronajímatele).

Nezáleží na tom, jak provozovatel TKR nazve soubor nabízených programů či programy poskytne mimo nabídku. V každém případě každá nabídka, ať je nazvána základní či omezená, musí výše uvedené programy obsahovat.

Příjem v místě TKR znamená příjem na střechách k příslušnému TKR připojených domů, a to na většině z nich.

Provozovatel TKR nemusí šířit program, který na území, jež je pokryto TKR, není možno na střechách připojených domů zachytit v kvalitě K3 (dle předpisu RA 9 "Měření elektromagnetických polí velmi krátkých a ultrakrátkých vln"), tj. např. rozhlasové vysílání v pásmu středních vln.

Provozovatel TKR není povinen přejímat ve smyslu § 19 odst. 1 programy provozovatelů s licencí systémem MMDS, programy provozovatelů satelitního vysílání a programy jiných provozovatelů TKR.

Pokud provozovatel televizního kabelového rozvodu technickou úpravou (odfiltrováním signálu) zamezí příjem programu některého provozovatele s licencí, porušuje výše uvedené ustanovení zákona.

Odfiltrování signálu určitého programu nelze považovat za technickou závadu TKR (nedostatečná úroveň signálu) především z toho důvodu, že provozovatel TKR provedl technickou úpravu vědomě, za účelem zamezení příjmu programu určitého provozovatele vysílání a toto deklaruje ve své programové nabídce.

Ve sledovaném období Rada zahájila správní řízení o udělení pokuty vydáním upozornění společnosti Kabelová televize Ostrava-jih, s. r. o., protože nezabezpečila v TKR umístění programu Prima TV provozovatele s licencí FTV Premiéra, s. r. o., se lhůtou k nápravě. Provozovatel se k upozornění vyjádřil, že nesouhlasí s přístupem Rady a program Prima TV nadále do TKR nezařazoval (potvrzeno kontrolou ČTÚ). Řízení pokračuje.