(pokračuje Dostál)
Dámy a pánové, mne ty události zastihly na magistrále a mohu vás ujistit o tom, že militantní síly, které šly vpředu průvodu, oni vandalové nebyli zdaleka většinou toho průvodu. Podle mého odhadu činili tak sto, sto padesát, dvě stě lidí. Lidé, kteří šli za nimi v průvodu, ani netušili, co se děje vpředu. Při diskusi o tom byli z toho velice nemile překvapeni.
Dámy a pánové, domnívám se, že ženy s kočárky nebo s dětmi v náručí, ženy, které na tuto manifestaci vzaly svoje děti, zřejmě těžko předpokládaly, že se stanou nějaké pouliční rvačky. Mohu podat osobní svědectví, že jsem viděl několik žen s dětmi, s kočárky. Viděl jsem matku, která měla takovou tu klokanku a nesla v tom své dítě.
Jinými slovy - nejde z toho udělat kolektivní vinu a lze souhlasit s tím, že proti militantním vandalským skupinám se musí zakročit. Musí se zakročit přísně, protože se domnívám, že jestliže někdo rozbije výklad a krade salámy a svůj protest odůvodňuje nenávistí k nadnárodním korporacím, tak ho to neomlouvá. Pro mne to zůstává zloděj a vandal.
Ve zprávě pana ministra vnitra mi ale chyběla diferenciace účastníků tohoto pochodu. A hlavně mi tam chyběla sebereflexe policie, protože už nyní ze svědectví, která vidíme v televizi a která shromažďuje také pražské dokumentační středisko pro lidská práva, je zřejmé, že ve Vodičkově ulici došlo k plošnému zásahu proti lidem, nikoliv tedy proti vandalům. Došlo k plošnému zásahu, přičemž nebyly žádné únikové východy, kterak tady tvrdil pan ministr vnitra. Podle svědectví - abych byl přesnější - nebyly žádné únikové východy. Lidé se ocitli v kleštích a byli biti hlava nehlava, ať už byli vandaly, nebo ať šli třeba z Divadla ABC z představení. Svědectví překladatelky Zoubkové, které jsme si mohli všichni přečíst a sledovat v televizi, svědčí o mnohém.
Domnívám se, že nemůže být zmlácen člověk, který chce tyto události třeba fotografovat jako svědek. Neexistuje paragraf trestního zákona zakazující fotografování těchto událostí. Ale čeho si musíme všimnout, jsou ona svědectví, která nyní přicházejí k nám do parlamentu. Pokud jsou pravdivá, tak je nejvážnější, že lidé byli mláceni ještě na policejních stanicích, že lidé byli ještě mláceni v nemocnicích. Domnívám se, že to se nesmí stát, ani když je to ve jménu jakékoliv ideologie, ani ve jménu McDonalda. Proto si myslím, že by mělo být úkolem vlády žádat pana ministra vnitra opravdu o dokonalou analýzu těchto událostí a že by se veřejnost měla dozvědět i o vážných chybách, ke kterým došlo při tomto zásahu. Pokud tato analýza nebude provedena, mohli bychom se dočkat, že se stane záležitost, a to ta, že bude nakonec ustavena komise pro vyšetřování událostí 16. května ve Vodičkově ulici.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jaroslav Zvěřina: Děkuji. O slovo se dále hlásil kolega Miloš Titz, kterého prosím, aby se ujal slova. Připraví se kolega Exner.
Poslanec Miloš Titz: Vážený pane předsedající, pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové, padlo tady již k těmto událostem poměrně hodně slov. Nicméně si dovolím obrátit pozornost tohoto shromáždění k záležitosti profesionality a co se vlastně za ní skrývá.
Člověk se stává profesionálem jednak výchovou a vzděláním, jednak zkušeností. Nemohl jsem si nijak zvláště prověřit to, jak policejně vzdělaní, jaké měli zkušenosti, tedy jací to mohli být profesionálové, kteří od začátku v této akci byli. To, co se mi podařilo ale zjistit, bylo to, že to byli poměrně mladí policisté a že to s jejich profesionálním vzděláním bylo všelijaké. V této záležitosti chci sněmovně sdělit následující:
Personální práce na Ministerstvu vnitra už po léta není dobrá. A navíc, když to ještě zúžíme, záležitost týkající se policejního školství je ještě mnohem horší, neboť se v tomto odboru shromažďují lidé, kteří putují po různých ministerstvech a za nimiž bývá pole neorané. A teď naprosto konkrétně.
Na policejní škole v Praze se provádí výuka v kinosále, to znamená obrovské množství lidí a málo pedagogů. Krásná policejní škola v Pálkové v západních Čechách potom, co byla v roce 1995 s poměrně velkou slávou otevřena, byla v roce 1997 potichu zrušena. A zrušena za tím cílem, že krásný objekt, nebo lépe řečeno objekty, kde bylo možné na úrovni vzdělávat mladé policisty, kde si mohli doplňovat i své všeobecné vzdělání, neboť opravdu málo maturantů se snaží jít do policie, kde jsou nádherné dvě tělocvičny, kde je překrásná posilovna, kde jsou dva tenisové kurty a dva kurty na nohejbal nebo volejbal, tak z tohoto zařízení má vzniknout záchyt pro běžence, tzn. ze slušně, na úrovni vybavených pokojů mají vzniknout cely a z pěkných oken mají vzniknout zamřížovaná okna. A to všechno potom, co se v posledních dvou letech na doupravení tohoto areálu vydalo několik desítek milionů. Tvrdím, že se vydaly dobře. A dnes se má vydat opět několik desítek milionů, aby z toho vznikl záchyt. Takže když budeme požadovat profesionalismus - a máme na to plné právo, nejenom my tady ve sněmovně, ale všichni naši občané - tak musíme vytvořit podmínky, aby profesionalismu mohlo být dosaženo. A jedním z nich jsou policejní školy.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jaroslav Zvěřina: Děkuji, pane kolego. Nyní má slovo kolega Exner, zatím poslední přihlášený do diskuse.
Poslanec Václav Exner: Pane místopředsedo, pane ministře, dámy a pánové, navrhuji následující usnesení:
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
1. konstatuje, že nelze připustit ničení majetku v naší zemi při veřejných shromážděních nebo po nich, ani nepřiměřené a protiprávní počínání policejních složek, jak k tomu došlo v Praze 16. května 1998;
2. žádá vládu České republiky, aby na základě těchto událostí
a) přijala opatření a vyvodila závěry včetně personálních,
b) by byl návrh, který přednesl pan poslanec Filip.
***