(Schůze opět zahájena ve 14.32 hodin.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, čas určený pro polední přestávku vypršel, budeme pokračovat přerušeným bodem, kterým je "Návrh mandátového a imunitního výboru k žádosti o vyslovení souhlasu k trestnímu stíhání poslance Ivana Kočárníka".
Před polední přestávkou byla přerušena rozprava. Do rozpravy jsou dále přihlášeni pan poslanec Filip a paní poslankyně Anna Röschová. V tuto chvíli udílím slovo panu poslanci Filipovi, paní poslankyně Röschová se připraví.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji, paní předsedající. Paní a pánové, včera jsem myslím docela jasně říkal určité věci, které se týkaly postupu, který byl věcně zvolen v případě záruky za pohledávky za ztrátu České spořitelny. Nebýval bych vystupoval, kdyby tady nebylo vystoupení paní kolegyně Marvanové, které myslím nebylo až tak v souladu s tím, o čem má jednat tato sněmovna. Jestli chce kolegyně Marvanová rozhodovat o vině a trestu, ať se stane soudkyní. (Potlesk.)
Pokud jde o jinou záležitost, než se vrátím k samotné věci, chtěl bych připomenout, že respektuji pana předsedu Poslanecké sněmovny v jeho funkci i jako řídícího schůze a nevadí mi, že mě občas nevidí, a jinak bych byl rád, aby on respektoval mě, když se hlásím, tak se hlásím jako předseda klubu. Ale to je záležitost, která se netýká přímo věci. Šlo jenom o to, abych pravděpodobně nedostal slovo ještě před polední přestávkou.
Nebudu tedy navazovat na to, co se tady před polední přestávkou odehrávalo, a řeknu jednu věc, která je velmi podstatná.
Bavili jsme se tady o tom, jestli postup pana kolegy Kočárníka byl věcně správný a jakým způsobem to má mít vliv na jeho případné vydání nebo nevydání touto sněmovnou k trestnímu stíhání. Jsem ale přesvědčen o tom, že jsme se tady nebavili o jiných záležitostech týkajících se jiných ztrát a škod, jiného rozhodování, které v této sněmovně je velmi časté.
Těsně předtím, než jsme se vrátili k tomuto bodu, jsme rozhodli o případném utracení asi 150 mil. Kč za vyslání vojenské nemocnice. Rozhodli jsme o tom, že mimo rámec rozpočtu v roce 1996, když se schvaloval rozpočet České republiky na rok 1997, utratíme téměř 1,5 mld. Kč za naše vojáky v Jugoslávii. Pokaždé se tady rozhodneme a máme přitom jiný zákon, o kterém jsme rozhodli, a to je zákon o státním rozpočtu.
Zčásti bych na obranu toho, co je v mně známých materiálech, řekl, že pan Kočárník podepsal záruku jménem Ministerstva financí, a to jistě podepsal oprávněně, nijak to nezpochybňuji. Ke zpochybnění je jiná část podpisu nebo jednání, o té tady nechci mluvit, protože bych zabíhal do podrobností, které nejsou myslím předmětem našeho jednání.
Ale ptám se, když taková záruka byla dána, byla dána k letošnímu roku, jakým způsobem se ti, kteří dnes říkají, že nebylo nic jiného možné udělat, než tuto věc, která byla udělána, tedy bylo přijato řešení se státní zárukou, proč jsme nerozhodli o tom, že Ministerstvo financí bude mít o 4,1 mld. Kč větší rozpočet, protože bude muset do konce roku 1998 vyplatit státní záruku. Jestli jsem totiž dobře četl ten papír, tak je tam, že to jde z prostředků Ministerstva financí. Ministerstvo financí se za stát zaručuje, že udělí záruku. Ale nikdo, kdo tady předkládal zákon o státním rozpočtu na rok 1998, neřekl, že je potřeba navýšit rozpočet tohoto ministerstva o 4,1 mld. Kč, aby mohla být realizována záruka, která byla poskytnuta. Když už jsme neměli tu úctu k sobě říci to v roce 1995, proč jsme ji neměli alespoň tedy v roce 1997 a neřekli si to na rovinu pro rok 1998? To mi na věci vadí ze všeho nejvíc.
Mně vadí, že na jednu stranu říkáme: není možné způsobit paniku, na druhou stranu říkáme: je potřeba realizovat ten a ten krok. Ale ve chvíli, kdy o tomto kroku rozhodujeme, nebo kdy má být o něm rozhodnuto, nepředložíme ten který konkrétní návrh.
***