(pokračuje Ransdorf)
Politický vězeň Mordechaj Vanunu by mohl být svědectvím této záležitosti, protože Izrael je samozřejmě u této otázky slabým bodem argumentace proti Iráku a Saddám Husajn už v roce 1990 a 1991 se pokoušel této slabiny využít.
Mohl bych uvažovat také o dalších věcech, které se v této souvislosti nabízejí. Jak má Česká republika promyšlenou otázku regionálních standardů lidských práv, protože Irák, přestože je to režim, který je hoden nejtvrdší kritiky, není, pokud jde o porušování lidských práv, výjimkou a dokonce je laičtější než mnozí jeho sousedé, kde je používáno nadále muslimské právo.
Myslím si, že je důležité se také podívat i na to, jak Česká republika je na rozpacích, jak k této otázce přistoupit i v dalších zemích světa. Na jedné straně jsme byli v této sněmovně svědky pokusu o rezoluci proti porušování lidských práv v Čínské lidové republice, na druhé straně se okázale přehlíží masové porušování lidských práv v Indonésii, která nyní vře, a Suhartův režim, nedávno ještě Západem velice oceňovaný, je na pokraji kolapsu. Přitom bylo dávno známo, že ve Východním Timoru se Suhartův režim dopouštěl procentuálně daleko tvrdší genocidy než Pol Potův režim v Kambodži. O tom je obsáhlá dokumentace, kterou i česká média přehlížejí.
Je to i otázka našeho potenciálního spojence Turecka, které zavádí ve východní části své země velmi tvrdý režim, který pronásleduje jinak píšící novináře, zavírá je a které se chová ke kurdské menšině, jako by ani menšinou nebyla, jako by šlo o jakési horské Turky, kteří se pouze liší jazykem. Je známo, že jedna z vrcholných představitelek tureckého státu nařídila - rozkaz byl publikován - bombardování kurdských vesnic, kterých více než 1 500 padlo za oběť řádění soldatesky.
Je to také Guatemala, která byla předmětem zájmu naší země při návštěvě ministerského předsedy Klause v Latinské Americe, kde dokonce dostal čestný doktorát, kde byly vysloveny určité naděje, pokud jde o rozšíření obchodních styků, ale přitom jde o zemi, kde eskadry smrti dokázaly způsobit zmizení čtvrt milionu lidí. V zemi s tak malou populací to rozhodně není málo.
V této souvislosti bych mohl mluvit i o dalším problému, jak celá tato krize vznikla. Kolem toho je dodnes spousta nejasností. Nikdo zatím nevyvrátil informaci, která byla poskytnuta tisku, totiž že americká velvyslankyně April Gillespie v době, která bezprostředně předcházela irácké invazi do Kuvajtu, na otázku, co by dělali Američané v případě, kdyby Irák, který pokládá Kuvajt za svou šestnáctou provincii, do této země vstoupil, dostalo se Saddámu Husajnovi odpovědi: To by nebyla věc Američanů. Saddám z toho vyvodil ten závěr, že může beztrestně napadnout tuto malou zemi, což také učinil.
Stejně tak vzniká jiný problém, široce diskutovaný v médiích, kdo dal Iráčanům informaci o naftovém ložisku, které je pod společnou hranicí, které má svažité dno směrem do Kuvajtu. To byla jedna ze záležitostí, která hrála při genezi této krize také roli.
Můžeme si klást otázku, proč byla v této složité době, kdy se rodil tento konflikt a zásah mezinárodního společenství, odklizena z cesty ruská a francouzská iniciativa, která mohla zabránit válce? Jako by ta hlavní mocnost, která byla zaangažována v celém konfliktu, to znamená USA, usilovaly o to, aby se ocitly znovu naplno v tomto regionu, posílily tu vojensky, ekonomicky i politicky svůj vliv. To se jim nepochybně podařilo. Nejenže mohly umístit své jednotky v regionu, nejenže ukázaly, jak regionální mocnosti jsou závislé na nich, ale také získaly i významné podíly na zakázkách týkajících se obnovy zpustošeného Kuvajtu.
Myslím si, že v současné době, jestliže jde o šíření zbraní hromadného ničení, dostává navrhované usnesení ještě jiný aspekt. Budeme takto postupovat i v dalších případech, které se objeví např. nyní, když dvě významné země jižní Asie se snaží o získání jaderného potenciálu, a sice Indie a Pákistán? Připojíme se také k sankcím, které vyhlašují USA vůči Indii? Budeme se chovat způsobem, který se po nás žádá? Nebo si položíme otázku, proč i významní členové Severoatlantické aliance se nepřipojili k protiirácké koalici a namítají, že tento postup spíše poškodí toho jediného, který ztrácí v celé záležitosti naprosto klíčovým způsobem, a sice irácký lid? Není tato malá protiirácká koalice, malá ve srovnání s rokem 1991, pouze fíkovým listem majícím zakrýt něčí vysloveně úzké státní zájmy?
Soudím, a nejsem sám v tomto názoru, že Saddám Husajn ve skutečnosti Američanům v tomto regionu vyhovuje. Vyhovuje jim jako prostředek k posílení vlastní přítomnosti, jako prostředek nátlaku na určité státy v tomto regionu, jako určitá možnost zabránit progresivním změnám v celé této oblasti.
Irácký lid je jediným činitelem, který ztrácí v celé této záležitosti, protože sankce, ať už budou jakékoliv, Saddáma Husajna ze scény neodstraní. Taková šance naopak byla v určitém období, kdy se naopak americké a spojenecké jednotky zastavily, protože to vypadalo, že může v daném regionu vzniknout další šíitský režim.
Myslím si, že bychom měli tuto záležitost posuzovat střízlivě a spíše se snažit o to, aby v této zemi došlo k určitému příznivějšímu klimatu, aby Iráčané mohli znovu se volněji nadechnout a aby se vytvořila situace, kdy bude možné odmítnout jak cizí vojenský zásah, tak i vojenskou diktaturu, která v této oblasti existovala i v 80. letech a nyní se zcela přežila. Myslím si, že zvyšování napětí, rostoucí tlak, bude Saddám Husajn naopak využívat jako propagandistický nástroj pro udržení svého režimu, který paradoxně se těmito sankcemi pouze posílí a získá symbolický význam v celoarabském měřítku, Myslím si, že je to cesta, kterou bychom nechtěli.
Proto se vyslovuji proti této, i když symbolické, účasti našich vojáků na dané záležitosti. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: S faktickou poznámkou se hlásí pan poslanec Hofhanzl. Připraví se kolega Payne.
***