Poslanec Čestmír Hofhanzl: Pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, za prvních Přemyslovců byl lidem v této kotlině vládnoucí kníže a pár jeho blízkých spolubojovníků. V Iráku je iráckým lidem Saddám Husajn a pár jeho hrdlořezů kolem něj. Irácký lid na to nemá žádného vlivu.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Payne.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji, pane místopředsedo. Vážená sněmovno, na zahraničním výboru jsme také řešili problematiku, která byla zmíněna již v prvé rozpravě k této věci, a sice otázku toho, zda vysláním několika vojáků do zmíněného prostoru do Kuvajtu bez vědomí sněmovny nedošlo k nějaké situaci, která by stála za povšimnutí. Myslím, že je potřeba se z této věci poučit.
Samozřejmě že není problémem, jestliže několik vojáků odjede na nějaký festival vojenské hudby, a řešili jsme takový případ v minulosti. Možná v minulém období si leckdo vzpomene, že takový případ tady byl vznesen. Mám pocit, že od nějakých festivalů nebo jiných akcí tento případ se odlišuje jednou věcí, že totiž vysláním byť jen několika vojáků, byť beze zbraní dáváme najevo jakýsi nepřátelský signál vůči určité zemi. A tato země z toho může vyvozovat určité důsledky vůči občanům ČR. A tady já spatřuji smysl toho, že pro takovéto záležitosti musí být vysloven souhlas sněmovnou předem, aby došlo k jakémusi vyrovnání, k nastolení jiného režimu pro naše občany.
Myslím si, že není na místě bagatelizovat tuto záležitost, protože to je vážná záležitost. Může se jednat o životy našich občanů, kteří mohou být vzati např. jako rukojmí, podnikatelé, zástupci některých firem apod. Zároveň naši podnikatelé by pravděpodobně měli v určitých státech možná omezit své aktivity, nesjednávat další kontrakty, přinejmenším v nejbližší době, jestliže ČR se chce takto jednoznačně angažovat v daném prostoru.
Takže myslím, že není na místě zpochybňovat pravomoc sněmovny udělovat souhlas k vyslání našich vojáků, byť jen k přípravě takovéto akce. Myslím si, že je potřeba to odlišit i od nasazení našich jednotek v Bosně, protože v Bosně jsme byli nasazeni na pozvání všech znepřátelených stran a s jejich souhlasem, to znamená, tam nehrozilo, že by některá strana na základě tohoto chtěla vyvozovat nějaké zahraničněpolitické důsledky v bilaterálních vztazích vůči ČR. Tady je ovšem ten případ poněkud jiný. My sice budeme vysláni na území Kuvajtu, ale cílem celé této operace není Kuvajt, ale je to jiná země, vůči níž je celá ta mezinárodní operace namířena. A tato země to vztahuje, chápe to jako nepřátelské gesto.
Já bych chtěl jenom připomenout, že jeden z našich kolegů se před několika lety dostal právě v Iráku do poměrně komplikované situace, a to jenom díky tomu, že velvyslanec ČR v Radě bezpečnosti OSN přednesl kritický projev na adresu právě Iráku. Tehdy se ta situace vyřešila naštěstí bez nějakých zvláštních komplikací. A proto si myslím, že právě to, že o tom jednáme veřejně ve sněmovně, že tato záležitost pravděpodobně také by měla být zmíněna ve sdělovacích prostředcích. Je to i určitý signál vůči našim podnikatelům, aby v dané oblasti byli přinejmenším opatrnější, dříve než vyjíždějí do dané oblasti, aby pokud možno se třeba zkontaktovali s Ministerstvem zahraničí nebo s našim zastupitelským úřadem v místě, v celé té oblasti Perského zálivu, tak abychom neuváděli naše občany zbytečně do komplikovaných situací.
Připomeňme si, že v Bosně, ačkoliv jsme tam byli na pozvání všech znepřátelených stran, přesto došlo ke vzetí několika našich vojáků jako rukojmí, a víme o tom, že jsou podobné případy, že jako rukojmí jsou bráni nejenom vojáci, ale i civilní osoby.
Takže já si myslím, že Ministerstvo obrany, pokud potřebuje získat informace o daném prostoru, kde má dojít k nasazení našich vojáků, má k tomu zcela jiné prostředky, má k tomu zpravodajské služby, které jsou kontrolovány podle jiného režimu, a k jejich vyslání není potřeba souhlasu sněmovny. Myslím si, že správný postup by byl, aby Ministerstvo obrany v takovýchto případech pro získání informací používalo specializované pracovníky, kteří jsou pro takové úkoly určeni. V případě ale, že už chceme vstupovat do hry takto otevřeným gestem, tak se domnívám, že už to je ta hranice, kdy je potřebné, aby předem byl vysloven souhlas sněmovnou.
Uvádím to spíš jako poučení. Myslím si, že teď už se v dané věci nedá dělat nic jiného, a pokud jsme byli informováni na výboru, tak věc byla svým způsobem Ministerstvem obrany vyřešena. Takže já si myslím, berme tuto celou epizodu jako poučení do budoucna, že i když ústava v této věci hovoří, řekl bych, jednoznačně, mohou někteří to vykládat tak, že jaksi ta věc není zcela jasná. Ale já myslím, že to kritérium spočívá v tom, zda dochází, či nedochází k ohrožení životů občanů ČR. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Do obecné rozpravy se hlásí dále pan kolega Nečas.
Poslanec Petr Nečas: Pane předsedající, vážený předsedo vlády, vážení členové vlády, dámy a pánové, dovolte mi, abych nyní na rozdíl od svého vystoupení zpravodaje, které, jak předesílám, musí být neutrální a v podstatě technického charakteru, vyjádřil nyní svůj postoj poslance PSP ČR.
Po celou dobu vzniku tohoto problému, od letošních zimních měsíců až vlastně po dnešní den, jsem hluboce přesvědčen o tom, že mezinárodní společenství má a musí důsledně trvat na vymáhání závazků mezinárodního práva, na vymáhání rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Ze situace, která je známa z tohoto prostoru, která je známa z minulých měsíců, ze situace, která je potvrzena i posledním vývojem, některá fakta zde byla prezentována i panem ministrem zahraničí, je zjevné, že Irák a jeho režim v čele se Saddámem Husajnem rozumí jedině jediné politice, politice, která je pevná, důsledná a která - řekněme si to upřímně - je také podložena silou. Tento prostor zcela evidentně představuje bezpečnostní riziko, nejen pro sousedy Iráku, ale i pro vzdálenější oblasti včetně oblasti Evropy.
Dámy a pánové, proliferace raketových technologií, proliferace zbraní hromadného ničení, především biologických, chemických a jaderných, proliferace štěpných materiálů je velmi vážným rizikem a z vojenského hlediska bude v nastávajícím století představovat vůbec nejvážnější bezpečnostní riziko vojenského charakteru. I z toho pohledu bychom měli na tento problém pohlížet šířeji, měli bychom na něj pohlížet také z hlediska vlastních zájmů, vlastní bezpečnosti.
Vždy jsem byl přesvědčen a měl jsem pevný názor, že otázka vyslání našich vojsk do zahraničí v souladu s ústavou je velmi vážnou věcí. Je to věcí, která vyžaduje širší shodu politických sil, a není možné tuto věc prosazovat pouze na základě momentálního složení vlády, momentálního složení té nebo oné koalice, protože takové vyslání vojenských sil za prvé trvá zpravidla časově delší dobu, může přesáhnout horizont života jedné vlády, a za druhé představuje vyslání a možnost ohrožení životů našich spoluobčanů v cizině. Právě proto je potřeba této širší politické shody.
Nedovedu si představit, že by v této Poslanecké sněmovně byli naši občané, byť v uniformě, byť profesionální vojáci, vysíláni do oblasti, kde v potenciálně válečném konfliktu mohou přijít o život, kdy by byli vysíláni na základě prohlasování tohoto souhlasu pouze o několik hlasů na základě momentální přítomnosti nebo nepřítomnosti poslanců té nebo oné strany zde, na základě momentální nálady těch nebo oněch poslanců.
***