(pokračuje Tošovský)
Ale myslím, že moje odpověď byla jasná. Jde o vylepšení zdraví bankovního sektoru, v tomto případě jde o dlouhodobý proces, chcete-li proces učení se, zdokonalování, tedy také institucí, legislativy, vynucování práva apod., které je kolem. Myslím, že v tom je největší část toho problému. Postupoval bych, pokud se mě konkrétně ptáte, s velkým tlakem na úpravu některých zákonů a pochopitelně si uvědomuji, že není možno očekávat jen mávnutím proutku hned pozitivní obrat.
Myslím, že to, co říkám, potvrzují zkušenosti z jiných zemí, které jsou v obdobném transformačním procesu, že určité náklady transformace jsou objektivní a koncentrují se zejména v bankovním sektoru a že tento proces není krátkodobý.
Místopředseda PSP Jaroslav Zvěřina: Děkuji. Dalším vylosovaným je pan kolega Petr Vrzáň, který interpeluje pana premiéra ve věci institutu přiměřené obrany.
Poslanec Petr Vrzáň: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně a páni poslanci, vážení kolegové, dámy a pánové. Vážený pane premiére, jistě vás nepřekvapím konstatováním, že bezpečnostní situace a úroveň kriminality v naší zemi je varující. O tom, že předešlý několikaletý ministerský mandát Jana Rumla nepřinesl v této oblasti nic uklidňujícího, svědčí zejména statistický nárůst všech forem organizovaného zločinu a s tím spojené nebezpečí, doslova smrtelné nebezpečí pro stále více nevinných lidí.
Pane premiére, zvláště mnou otřásl nedávný případ dvojnásobné vraždy u čerpací stanice v západočeských Chválenicích, a jsem tedy nucen říci, že bohužel i vaše vláda je zcela netečná k rekodifikaci přetrvávajícího přežitého a zcela neúčinného institutu tzv. přiměřené obrany. Dovoluji si tvrdit, že je nutné přijmout republikánský návrh v tom smyslu, že veškerá rizika nese útočník, a musí proto počítat s účinnější odvetou, jestliže se k útoku odhodlá.
Jestliže však vláda svými novelizacemi neslyší na tento požadavek a ani tato nezodpovědná sněmovna nereaguje na naše návrhy, které by řešily prevenci a tím bezpochyby mnohé recidivisty včas odradily, ptám se vás, zda aspoň doporučíte vládě příští zrušení institutu přiměřené obrany k zapracování do novel příslušných vládních návrhů zákonů. Děkuji za odpověď.
Místopředseda PSP Jaroslav Zvěřina: Děkuji. Prosím pana předsedu vlády o odpověď.
Předseda vlády ČR Josef Tošovský: Vážený pane poslanče, nutná obrana je jedním z institutů trestního práva, vylučujícím protiprávnost činu, a tedy i trestní odpovědnost. Ocitoval bych zde, jaké je platné znění tohoto institutu, jak je zakotveno v § 13 trestního zákona. Cituji: "Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku."
Chtěl bych zde říci, že diskuse o tom, do jaké míry se tato právní úprava hodí nebo nehodí, případně jak ji v zájmu rozšíření práv napadených osob změnit, se vede s menšími přestávkami v řadě zemí a po řadu let. Musím také říci a připomenout, že shodou okolností se tyto diskuse vždy znovu objevují a sílí na intenzitě, když se blíží volby.
Velmi seriózně se těmito otázkami zabývala Poslanecká sněmovna při novele trestního zákona v roce 1993 a výsledkem rozšíření mezí nutné obrany právě v tomto směru bylo, že obrana nesmí být pouze - a teď dvakrát podtrhávám - zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Opakuji, zcela zjevně nepřiměřená. Toto byla změna, která se tam provedla.
Musím také uvést, že kritikové této stávající právní úpravy většinou nesprávně argumentují tím, že pokud se napadený nemá vystavit trestnímu postihu, musí být jeho obrana ve všech směrech a po celou dobu trvání útoku pachatele nepřiměřená. Znovu opakuji, ve všech směrech a po celou dobu trvání útoku pachatele. Myslím, že ze samotné citace platného ustanovení trestního zákona vyplývá, že tomu tak prostě není.
Obrana poškozeného, pokud má být účinná, musí být samozřejmě zpravidla důraznější než útok samotný. Zákon pouze žádá, aby napadený nepoužil takové formy obrany, která je zcela zjevně nepřiměřená útoku. Tím se má vytvořit zábrana proti uplatňování svévole podle hesla "účel světí prostředky", kdy např. i mírný, nazval bych to bagatelní, útok na majetek poškozeného bez toho, že by byla jen vzdáleně ohrožena jeho osobní bezpečnost, by dával poškozenému právo útočníka třeba i usmrtit.
O tom, že by taková úprava byla zneužitelná, se patrně nemusíme navzájem přesvědčovat. To je jeden z důvodů, pro které žádný evropský stát nepřistoupil na širokou bezbřehou formulaci nutné obrany v tom směru, že napadený by měl právo použít proti útočníkovi jakýkoli způsob obrany s použitím jakéhokoli prostředku bez ohledu na to, jaké nebezpečí mu v konkrétním případě hrozilo, a měl právo útočníkovi způsobit jakýkoli následek včetně toho nejzávažnějšího.
Musím ale říci, že naše právní úprava se v některých ustanoveních liší od ustanovení některých evropských států, a to zejména v tom, že jako zvláštní formu beztrestnosti výslovně neuvádí jednání ve strachu, zmatku nebo úleku způsobeném útokem pachatele. Takovouto úpravu obsahuje např. trestní zákoník SRN v § 33 nebo Rakouska v § 3 odst. 2, tedy států, které svou právní kulturou k nám mají hodně blízko.
V zájmu objektivity ale zároveň musím upozornit, že tomuto rozšířenému doplňku v těchto státech odpovídá výrazné zúžení mezí nutné obrany, projevující se ve vyžadování oné přiměřenosti nebo úměrnosti obrany ve vztahu k jednání útočníka. To je jeden z důvodů, proč vláda nepovažuje za nutné v současné době iniciovat změnu platné právní úpravy a navrhnout Poslanecké sněmovně novelu trestního zákona. Pochopitelně, že to nebrání žádnému z poslanců, tedy i vám, takovou změnu navrhnut a musím říci, že v nedávné době se tak opakovaně i stalo.
Zda obrana byla nebo nebyla zcela zřejmě a zjevně nepřiměřená způsobu útoku, není otázka, na kterou by soud hledal nějakou teoretickou odpověď opřenou o jakousi volnou úvahu soudců, jak by se sami v podobné situaci asi zachovali, ale je to předmětem dokazování konkrétních okolností projednávaného případu a osobnosti napadeného.
Je třeba upozornit, že jakákoli právní úprava institutu nutné obrany neposkytne napadenému jistotu, že v případě obrany, která formou jednání vykazuje známky činu jinak trestného, např. ublížení na zdraví, nebude jeho jednání prošetřováno nebo proti němu dokonce nebude vedeno trestní řízení. Ne vždy je totiž případ tak jasný, aby s jistotou bylo možno určit, kdo je útočník, kdo je pachatel, kdo se dopustil jakého jednání a s jakým úmyslem.
***