Místopředseda PSP Jaroslav Zvěřina: Děkuji. Dalším přihlášeným je pan kolega Jaroslav Bašta. Prosím, aby se ujal slova.
Poslanec Jaroslav Bašta: Pane předsedající, dámy a pánové, jsem rád, že mohu navázat na kolegu Prokopa, ale tentokrát z druhé strany. Budu také mluvit o vypuštění § 3 a o důsledcích, které by to mělo.
Formulace zákona 71/94 Sb. představovala ve své době spíše ojedinělý pokus o legislativní obranu veřejného zájmu, v daném případě zmírnění důsledků drancování národního kulturního dědictví krádežemi. Ochrana vyjádřená v tomto zákoně § 3 byla zaměřena především na kontrolu prodeje a vývozu sakrálního umění, protože nápad církevních objektů krádežemi tvořil více než 90 % oproti nápadu veřejných a soukromých sbírek.
V současné době obecného politického rozčarování a velké krize musí společnost platit vysoký účet především za legislativní lehkomyslnost ve všech oblastech. Je proto nepřijatelné právě novelou zákona 71/94 Sb. vrátit se do onoho neblahého období, které například předseda Senátu charakterizoval jako "zhasnutí světla na určitou dobu".
Již v době schvalování zákona 71/94 Sb. a od počátku jeho účinnosti dnem 29. dubna 1994 vyvíjela starožitnická obec silný tlak proti § 3 tohoto zákona, stanovujícímu zvláštní režim pro prodej a vývoz archeologických památek a předmětů kulturní hodnoty sakrální a kultovní povahy. Inkriminovaný paragraf zkomplikoval totiž do té doby kvetoucí, zcela nekontrolovatelný, tzv. legální prodej kradených sakrálních předmětů v obchodech se starožitnostmi i jejich vývoz. Snížil vykrádání kostelů a dalších ostatních sakrálních objektů, které kulminovalo v letech 1991 až 1993,.
Před přijetím zákona 71/1994 Sb. neexistoval nástroj, jak omezit tzv. legální obchod s kradenými předměty sakrální a kultovní povahy. Za kradený totiž může policie označit nějaký předmět v obchodě jen tehdy, když je znám jeho původní vlastník. Tuto identifikaci však dříve vylučovala nemožnost tento předmět dokumentovat, protože to až na několik zanedbatelných výjimek starožitníci nedovolili.
Značná odborná nezpůsobilost většiny starožitníků a vývozců, kterou ještě znásobilo uvolnění starožitnické živnosti v novele živnostenského zákona, vede k tomu, že evidence předmětů v účetních dokladech nemá vůbec žádnou vypovídací hodnotu. Nelze z ní zrekonstruovat, které předměty byly vlastně prodány. Ostatně i po přijetí zákona 71/1994 Sb. někteří obchodníci účelově vydávají sakrální předměty za světské. Několik případů z praxe: mešní kalich bývá označen jako profánně znějící pohár, obrazy světců jako portrét muže, příp. ženy, svatý Jan Křtitel jako Děvčátko s kozou, Poslední večeře jako Hospodská scéna atd. Pokud vůbec obchodníci zaznamenávají údaje o prodávajících a dokonce je i ověřují, ztrácí jejich evidence smysl, když není možná zpětná identifikace prodávaného předmětu.
Žádný jiný druh prodeje totiž neumožňuje takovou libovůli v označování prodávaného zboží, jako je tomu v případě obchodu prodeje se starožitnostmi. Tady platí navíc to, je-li artefakt prodán, neexistuje možnost záměnu dokázat. Povinnost prodeje doloženého certifikáty s fotografiemi ovšem tyto záměny znemožňuji, či alespoň komplikují a to, obávám se, je právě hlavní důvod toho, aby byl § 3 zrušen.
Předkládání žádosti o osvědčení spolu s fotografiemi umožnilo identifikovat řadu kradených předmětů. Další byly objeveny při kontrolách České obchodní inspekce včetně archeologických památek. Zákon 71/94 Sb. umožnil kontrolovat prodej a hlavně dokumentovat i ty předměty, pro které obchodník v rozporu se zákonem o vydání certifikátu nežádal. Naprosto nelze souhlasit s proklamovaným názorem starožitníků, že "v praxi byl prokázán zcela opačný účinek, než úprava sleduje".
Tento názor zde zazněl i u mého předřečníka.
Starožitníci rovněž stále argumentují hrozbou "černého trhu", který je pro ně ovšem nepříjemnou konkurencí. V civilizované zemi je však zvykem, že se s kradenými předměty neobchoduje legálně, ale nanejvýš načerno. Západním obchodníkům hrozí nebezpečí ztráty licence, pokud je mezi jejich zbožím objeveno kradené. I naši starožitníci by měli uvítat možnost, že systém certifikátů nebezpečí obchodu s kradenými předměty značně omezuje.
Nelegální vývozy ostatně nemusejí stát znepokojovat více než legální - to je poznámka na okraj - protože je vývozy ochuzován o svou kulturní podstatu v obou případech stejně. Na legální vývozy v mnoha případech naopak stát, a tedy daňoví poplatníci, ještě doplácejí několikerým vyplácením daně z přidané hodnoty těm vývozcům, kteří opakovaně převážejí tentýž předmět přes hranice a opakovaně také inkasují DPH.
Ovšem je zde jeden důležitý moment. Nelegálně vyvezené kradené předměty máme ještě naději cestou právní pomoci získat zpět, legálně vyvezené kradené předměty nikdy.
Velmi častým argumentem pro zrušení jakékoliv kontroly prodeje a vývozu starožitností je i mystifikace, že náš vstup do EU vyžaduje naprostou liberalizaci v obchodu se starožitnostmi. Ve skutečnosti však je Česká republika smluvní stranou mnohostranné Úmluvy o opatřeních k zákazu a zamezení nepovoleného vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků - UNESCO, 1970, vyhláška č. 15/1980 Sb.
Zakončil bych tím, že zrušení § 3 v předkládané novele zákona 71/94 Sb. je naprosto nepřijatelné a odporující současnému trendu politiky. Vydrancování kulturního dědictví zůstane navždy hanebnou skvrnou naší ekonomické a politické transformace. Nevidím nejmenší důvod, abychom něco podobného schvalovali po několika letech přerušení v této sněmovně znovu. Nebude-li nějakým způsobem § 3 do zákona vrácen, domnívám se, že tato novela zákona by Poslaneckou sněmovnou neměla projít.
Místopředseda PSP Jaroslav Zvěřina: Děkuji. Protože v 16.00 hodin zahájíme projednávání interpelací, dovoluji si tento bod přerušit, a to do zítřka do 9.00 hodin.
Děkuji panu ministrovi, děkuji zpravodajce - v 16.00 hodin zahájíme projednávání interpelací na pana předsedu vlády.
/Pokračování v projednávání bodu 21 schváleného pořadu viz turn 124./
(Schůze byla přerušena v 15.56 hodin.)
***