Poslanec Michal Prokop: Vážený pane předsedající, vážení kolegové, já se přiznám, že jsem zvažoval, zdali mám vystoupit rovnou až v rozpravě podrobné, nebo zdali mám vystoupit též v rozpravě obecné, tak jsem to pro jistotu na tom papírku zaškrtl obojí. Ale ukázalo se - díky tomu, co teď zaznělo z úst mého předřečníka pana poslance Klanici - že bylo správné, že jsem se přihlásil i do rozpravy obecné.
Jsem trochu na rozpacích. Na jednu stranu musím panu poslanci Klanicovi poděkovat za uznání, které vyjádřil mé práci při řízení výboru. Na druhou stranu musím říci, že s řadou jeho námitek nebo výhrad vůči této předloze samozřejmě nesouhlasím. Jsme političtí soupeři, jak tomu tak už bývá. Musím ale říci, že s některými těmi výtkami kupodivu souhlasím, ale mám pocit, že kdybychom potom výsledky snažení mého a jeho dali dohromady, tak že bychom se asi stejně neshodli, ale tak už to v politice chodí.
Nebudu tady oponovat všem námitkám, které tady zazněly z jeho úst, ale soustředím se spíše na to - protože i já jsem patřil mezi poslance, kteří v tom prvním čtení velice pochybovali o tom, zdali ten zákon máme či nemáme vůbec pustit do druhého čtení. Pokusím se velice stručně zhodnotit to, co jsme ve výboru udělali - samozřejmě sama paní zpravodajka se o těch klíčových věcech už zmínila. Pokusím se také vysvětlit, proč i já nepovažuji předloženou úpravu ještě za komplexní a postihující celou tu problematiku a proč potom v podrobné rozpravě předložím jeden podstatný komplexní pozměňovací návrh, který jsem si dovolil už předem vám - tuším předevčírem - rozdat.
Už tady byla řeč, že se nám podařilo poměrně s úspěchem odbourat některá ustanovení, která v té vládní předloze navyšovala míru byrokracie nad únosnou mez. Vrátili jsme zpátky lhůty, vrátili jsme zpátky rozhodování do organizací, které jsou občanovi blíže, a pokusili jsme se to udělat především proto, abychom přiměli co nejvíce občanů, aby se chovali mravně a podle toho zákona, aby tudíž při eventuálním vývozu chtěli věci přihlašovat, chtěli, aby jim odborná organizace vystavovala osvědčení o vývozu, a ne aby tyto věci, které stejně konat budou, aby je konali načerno. Zkrátili jsme lhůty zpět na těch 30 dní, jak to původně bylo, z šesti měsíců, které ve vládním návrhu byly - to už také bylo řečeno.
Zavedli jsme institut, který považuji za velmi prospěšný. Institut povinné nabídky výkupu předmětů státem v případě, že organizace, která předmět posuzuje, dospěje k názoru, že pro stát by bylo výhodnější, kdyby předmět zůstal na jeho území. To je něco, co lze nazvat skutečně civilizovaným zásahem státu do nakládání s vlastnictvím. Tento institut, který je v našem usnesení ve znění § 5, bych preferoval velice, kdyby byl skutečně ošetřen komplexně. Domnívám se, že není a za chvíli se dostanu k důvodům proč a posléze potom předložím ten návrh, o kterém jsem už hovořil.
Konečně za nejpodstatnější politický problém v tom zákoně považuji také již zmíněnou otázku vypuštění § 3, ať už ve znění, které předkládala novela vládní, nebo ve znění, které původní - stále ještě platné znění zákona - obsahuje. Jde tady o regulaci vnitřního trhu s těmito předměty. Současná právní úprava reguluje pohyb předmětů, které mají sakrální povahu. Jde o jakýsi pokus o větší evidenci předmětů, které by mohly pocházet řekněme z krádeží z kostelů. Podle mých dosavadních zkušeností tento paragraf příliš účinný není a mnoho předmětů tohoto typu se skutečně k registraci a osvědčování i na vnitřním trhu vůbec nepřihlašuje. Znamená to tedy, když si srovnáme statistiku těch vykradených kostelů, že většina předmětů tohoto typu se prostě pohybuje na trhu černém.
Ten nový návrh předpokládal ještě značné rozšíření okruhu předmětů, které by podléhaly takovéto registraci, tedy že každý, kdo chce nabídnout předmět určitým způsobem označený v té tabulce v příloze, do aukce nebo k regulérnímu starožitníkovi, ho musí nechat ohodnotit a vystavit si na něj osvědčení, které jinak na ty ostatní předměty se vztahuje pouze v případě, že je chce vyvést za hranice. Myslím, že je to naprosto nesmyslná, nepřípustná regulace pohybu na vnitřním trhu a že ten bohulibý úmysl, který jako - jak už jsem řekl - vedl k lepší evidenci těchto předmětů, se prostě míjí účinkem a že za těchto okolností by to skutečně vedlo k posílení černého trhu. O tom jsem hovořil už i v prvním čtení.
Koneckonců výbor tento návrh většinově akceptoval a vypustil ten § 3. Samozřejmě vím, že se dnes ve druhém čtení v podrobné rozpravě objeví různé pokusy zřejmě tento paragraf znovu do hry vrátit. Nevím přesně, zdali také v tom původním znění, ale rozhodně jsem viděl nejméně dvě alternativy návrhů, které jsou trošičku už na jiném principu.
Sám nejsem příznivcem regulace vnitřního trhu, neshledávám k němu důvody a domnívám se, že jde o značnou kolizi s vlastnickými právy a s ustanovením některých jiných norem, jako je např. občanský zákoník. Ale připouštím, že důvody, které předkladatele vedou k předložení takového návrhu, jsou důvody bohulibé. Ale je to jako u těch drog, je-li prohibice skutečně tím nejefektivnějším způsobem, jak zabránit tomu nežádoucímu pohybu a vykrádání především. Já se domnívám, že tomu tak není.
A teď k tomu, co považuji za největší slabinu té normy dnes a co potom v podrobném čtení budu navrhovat změnit. Domnívám se, že vedle sebe existují dva režimy. Jeden režim, který zavádí tento zákon, kdy se věc posuzuje z hlediska možnosti vývozu, a druhý režim, který zavádí zákon o státní památkové péči, který explicitně zakazuje trvale vyvážet předměty, které jsou zapsány v seznamu kulturních památek, za hranice.
Režim udělování oprávnění k vývozu, který stanoví tento zákon a režim prohlašování věci za kulturní památku - tyto dva režimy jsou naprosto nekompatibilní a současný právní stav v podstatě umožňuje, aby např. přestože věc je posuzována nějakým způsobem, a dokonce i propouštěna k vývozu, paralelně může zatím kdokoliv dát podnět k prohlášení věci za kulturní památku a podle památkového zákona pak vývoz takovéto věci je nemožný už od zahájení samotného řízení. K tomu, aby toto nebylo nadále možné, k tomu bude směřovat můj návrh. Bude novelou památkového zákona, a to samozřejmě ovšem pouze v oblasti samostatného prohlášení věci za kulturní památku, prostě tak, abychom samotné prohlašování věcí za kulturní památky přinejmenším podřídili alespoň správnímu řádu, což dosud tak není. A za druhé, abychom zamezili kolizi těchto dvou režimů zároveň a dali do pořádku ten postup, kterým orgány, které věci osvědčují, postupují.
Takže toť vše. Jinak samozřejmě, pokud by byl zákon přijat v podobě, kterou předkládá náš výbor, kvituji s povděkem, že ten hlavní účel, o kterém hovořil pan ministr, to znamená zavedení institutu dočasného vývozu pro výstavní a jiné podobné účely reprezentace státu, považuji za chvályhodný. Pokud ho sněmovna bude ochotna přijmout v tomto znění, i já za přispění svého pozměňovacího návrhu jsem připraven pro ten návrh zvednout ruku. Děkuji.
***