(pokračuje Payne)
Očekávám, že proběhnou jednání ve výborech například s hlavními zbrojními firmami u nás, kde o těchto věcech proběhne nějaká debata.
Druhý důsledek je, že se nám otevřou nové možnosti spolupráce ve výzkumu. Ovšem my si musíme nyní zvážit, do čeho se chceme pustit, co považujeme za naše silné stránky, za priority, a bude záležet na parlamentu, zda si dokáže přizvat na jednání výboru pro obranu a bezpečnost, zahraničního výboru např. zástupce akademie a stimulovat s představiteli České akademie věd úvahy o tom, na které technologie a ve kterých oblastech chceme soustředit náš výzkum. Možná že by se to mělo také promítnout do struktury grantů, které vyhlašuje česká vláda.
Třetí důsledek v této oblasti je, že vláda musí vymyslet, jakým způsobem bude komunikovat s podnikatelskými subjekty. Některé informace, které získáme v důsledku členství v NATO, budou totiž velmi důležité pro některé naše podniky. Myslím, že by bylo vhodné využít služeb, které poskytuje Centrum pro vnější ekonomické vztahy, dnes je to, tuším, přejmenováno na CzechTrade - Česká agentura na podporu obchodu. V zásadě to může být organizováno i jinde, důležité však je, aby nám vláda předložila koncepci, jak se budou informace, které jsou relevantní pro naši průmyslovou výrobu, dostávat k adresátům.
Třetí velká kapitola debaty by se měla zabývat vojenskými důsledky vstupu do NATO. Jedná se o vojensko-bezpečnostní oblast.
První z nich. Doposud jsme alespoň, jak bylo opakovaně uváděno, údajně plánovali obranu našeho území jako zcela samostatnou. Zde dojde k podstatným změnám. Plánování naší obrany se musí zásadně změnit. Ovšem ta nejpodstatnější změna aliančního plánování spočívá v tom, že v některých oblastech budeme plánovat naši obranu tak, abychom pouze dokázali zadržet hrozbu do doby, než dorazí spojenecká pomoc. Všechny státy, které vstupovaly do NATO v pozdější době, mě ujišťovaly, že to je dramatická změna vojenského plánování. Prozatím Ministerstvo obrany a dnes pan předseda vlády mě ujišťoval, že k žádným změnám nedojde. Nevím, možná se mýlili Španělé i další státy, které vstupovaly do NATO, možná se mýlí náš premiér.
Předseda PSP Miloš Zeman: Promiňte, pane poslanče.
Tentokrát pro změnu prosím levou stranu sálu i politického spektra o klid. Kolegové, vaše tiché pobrukování se začíná měnit v řev. Ztište se, prosím.
Pokračujte, pane poslanče.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji, pane předsedo.
Druhý důsledek. Zároveň musíme konstatovat, že po deseti letech po skončení studené války se změnila definice míru. Mír v době studené války mohl vypadat i tak, že na některém místě se vedla opravdová válka a v této válce byly zaangažovány více či méně otevřeně třetí státy a supervelmoci, a tomu jsme padesát let říkali mír. Dnes posíláme na různá místa na světě tzv. mírové síly a za uspokojivé řešení považujeme, že se příliš nezabíjí. Mír zajišťujeme nejenom na našich hranicích, ale víme, že konflikt se snadno může šířit. Z lokálního konfliktu se může vyvinout celokontinentální válka. Mnohem větší význam v současné době získávají preventivní vojenské akce, které mají zabránit rozšíření konfliktu. Zároveň získává mnohem větší váhu preventivní diplomacie. Budeme se muset starat nejenom o bezpečnost našeho státu, ale i celého kontinentu. Chráníme nejenom naše území, ale chráníme naše národní zájmy. V alianci každý stát částí svých ozbrojených sil chrání své území a část sil je vyčleněna pro obranu území celé aliance jako celku. To všechno se musí promítnout do našeho vojenského plánování.
Třetí důsledek. Změnila se nejenom definice míru, ale změnila se i bezpečnostní rizika. Vojenské ozbrojené síly jsou podle klasických představ určeny k obraně proti vnějšímu nepříteli, vnějšímu ohrožení. Ovšem v důsledku mobility obyvatelstva a snadné prostupnosti hranic se stávají realitou rizika, která ohrožují stát dokonce zevnitř. Jsou to jenom zdánlivě nevojenská rizika, protože mohou nabývat takových rozměrů, že je nutné vůči nim nasadit vojenské síly. Hrozí například vydírání státu, vydírání vlády na základě proliferace zbraní hromadného ničení. A představa, že nějaký terorista umístí jadernou, chemickou, biologickou bombu do Prahy a bude vydírat naši vládu, Evropskou unii, ať už bude požadovat cokoliv, skutečně vyžaduje nasazení vojenských sil.
Čtvrtý důsledek. Vláda rozhodla, že chceme patřit do severního evropského velitelství NATO. Znamená to, že budeme ve společnosti Polska a Německa. A my budeme v rámci tohoto severního velitelství tím nejmenším partnerem. To bude mít zákonitě také důsledky pro naši zahraniční politiku. Zvažme naše vztahy s Německem, zvažme perspektivu vztahů s Polskem a přemýšlejme nad tím, zda to bylo správné rozhodnutí. Myslím, že o tom měla také proběhnout veřejná a důkladná debata. Alternativou je zapojení do jižného velitelství, tak jako to učinilo např. Maďarsko, anebo bychom mohli uvažovat - a myslím, že by to stálo za přemýšlení - o vytvoření středoevropského velitelství. Každá z těch alternativ by měla svoje výhody i nevýhody. Ovšem vláda nám zatím nepředložila ani v nejmenším rozbor možností, ani vyhodnocení z hlediska národních zájmů. Myslím, že to je další doklad nesystematičnosti v přípravě na členství v NATO.
Vezměme v úvahu, že naše zájmy - historicky osvědčeno - vždycky směřovaly směrem severojižním. Zlatá období našich dějin byla ta, kdy jsme se orientovali na Středozemní moře. Naopak období, kdy jsme se dostávali do polarity mezi Ruskem a Německem, bývala pro naši zemi tragická. Před časem jeden americký analytik přirovnal střední Evropu k sendviči mezi znovupovstávajícím Německem a nejistým Ruskem. Vzala vláda tuto skutečnost v úvahu? Rád bych slyšel argumenty v této věci.
Jsem si jist, že kdybychom vedli poctivou debatu o problémech, které jsem zmínil, nejen že bychom asi snadněji přesvědčili naši veřejnost o správnosti bezpečnostní politiky zaměřené na NATO, ale i příprava na vstup do NATO by se vymanila z pasivního plnění cílů interoperability, které nám někdo předepsal, a mohla by začít skutečně systematická příprava vycházející z našich zájmů. Vláda podnikla velmi málo pro to, aby každý občan v naší zemi měl možnost seznámit se s tím, jak NATO funguje. Nestačí pouze emotivní postoj "fandíme NATO". K tomu mohly vést některé televizní klipy, které bych nazval spíš propagandou. Ale jde o pochopení principů plánování obrany země, aliančního fungování.
Použil jsem záměrně slovo propaganda, protože vláda - a teď myslím vládu v plné kontinuitě od roku 1989 - v této věci nedělala téměř nic. Možná s odůvodněním, aby se vyhnula propagandě. Ale dovolte, abych připomenul, že slovo propaganda pochází původně z církevního prostředí a sloužilo pod heslem "propaganda idejí" k podporování církevní misie mimo území tehdy křesťanské Evropy.
Problém může být totiž v tom, že nelze očekávat přesvědčivé vystoupení na podporu vstupu do NATO od některých politiků, kteří sami příliš problematice obrany nerozumějí. A ministerská úřednická rétorika, projevy napsané ministerskými úředníky nikoho neosloví. Kreativita některých našich politiků je velmi bídná. Není dokonce jisté, zda již přišli s nějakými vlastními myšlenkami. Často uváděná výmluva, že nebylo dost peněz na obranu, je těžko obhájitelná. Nemělo smysl dávat více peněz, když bylo zřejmé, že za panování dokonce několika ministrů jedné strany se s penězi hospodařilo dosti špatně. Především proto, že nebylo v pořádku obranné plánování. To byla první věc, která se měla udělat. V NATO koluje přísloví: Chytrost nic nestojí. Náš problém je právě v tom, že se nám chytrosti nedostávalo na Ministerstvu obrany. Pak skutečně nemělo smysl plýtvat penězi. Ovšem současná vláda, která - jak jsem se dnes dočetl v novinách - se tak vychvaluje, že se jí dobře daří a dobře vládne, nedokázala ani v průběhu několika měsíců, kdy jsme projednávali Washingtonskou smlouvu, zpracovat porovnání, jaká politicko-bezpečnostní rizika jsme měli doposud a jaká budeme mít po vstupu do NATO.
***