Poslanec Jiří Karas: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, považuji za svou povinnost, abych na probíhající diskusi zareagoval následujícím konstatováním.
Jsem vedoucím stálé delegace do parlamentního shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Při úvahách při vstupu do NATO bývá do protikladu stavěna právě Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Přívrženci OBSE, alespoň některými, bývá NATO zatracováno a naopak. Pokusím se tedy názory uvést na rozumnou míru.
OBSE je jedinou celoevropskou bezpečnostní organizací s transatlantickou dimenzí. Je vhodným fórem pro komplexní bezpečnostně-politický dialog a spolupráci mezi všemi zeměmi regionu, a to i s těmi státy, které se v dohledné době nestanou členy západoevropských organizací.
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě má svou nezastupitelnou roli v preventivní diplomacii zvládání a řešení krizí a urovnávání konfliktů na nejrůznějších místech regionů. OBSE je místem negociací dohod a ujednání, jejichž závaznost není smluvní, ale politická. Lidská dimenze navazuje na tzv. třetí koš helsinského procesu a ekonomická dimenze je součástí komplexního pojímání bezpečnosti. Zdůrazňuji, že vysoce oceňuji právě tyto nezastupitelné role této organizace.
Zároveň však musím konstatovat, že NATO má v současné i v budoucí Evropě poněkud jiné úkoly odlišného charakteru. Pokusím se jednu z rozdílných funkcí vyjádřit konkrétněji.
V Bosně, v Čečensku a naposledy v Albánii byla OBSE pověřena zajišťováním civilních aspektů urovnávání konfliktů a poměrů. Vojákům členských zemí NATO bylo pak svěřeno přímé hašení konfliktů a zejména pomoc při naplňování záměrů Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, ochrana účastníků misí OBSE a humanitárních organizací. Spolupráce OBSE a NATO znamená intenzivní dialog a spolupráci se všemi státy střední a východní Evropy. Jedna organizace nevylučuje, ale doplňuje druhou. OBSE dotváří možnosti NATO a naopak. NATO je jedinou pevnou a zároveň funkční evropskou bezpečnostní strukturou, která na rozdíl od OBSE disponuje skutečným vojenským potenciálem.
Rozšíření NATO směrem na východ povede k posílení stability celé Evropy, rozšíření na základě úzké spolupráce a pracovního propojení právě především s Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.
Chceme-li stabilní Evropu, demokratickou a svobodnou, musíme být účastni procesu vytváření bezpečnostní architektury pro 21. století na základě našeho členství jak v OBSE, tak i v NATO.
Z těchto důvodů, dámy a pánové, budu hlasovat pro vstup naší republiky do NATO u vědomí, že povinností ČR je sdílet odpovědnost nejen za sebe, ale i za osudy národů celé Evropy. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Karasovi. Slovo má pan poslanec Grebeníček, připraví se pan poslanec Frank.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, předtím než sněmovna ve svém současném složení bude rozhodovat fakticky...
Předseda PSP Miloš Zeman: Promiňte, pane poslanče. Prosím dlouhodobě diskutující kolegy Kühnla a Navrátila, aby usedli do pohodlných lenošek ve foyer. Pokračujte, pane poslanče.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Předtím než sněmovna ve svém současném složení bude rozhodovat fakticky o vstupu ČR do Severoatlantické aliance, považuji za poctivé a odpovědné občanům připomenout základní fakta a souvislosti. Ano, mám na mysli ta fakta, ty nepříjemné pravdy, pro které se prakticky nikdy nenašlo dostatek prostoru nejen v soukromých, ale dokonce ani ve veřejnoprávních televizích a rozhlasech.
První zásadní otázkou při rozhodování o způsobu zajištění vnější bezpečnosti státu je dnes otázka ústavnosti, demokratičnosti a legitimity této procedury. Na tuto otázku lze odpovědět jednoznačně. Poslanecké sněmovně v jejím současném složení dva měsíce před volbami důvěřuje jen mizivé procento občanů. Každé v tomto sboru narychlo přijaté rozhodnutí v tak zásadní věci, jako je souhlas s členstvím ve vojenském paktu, s případným budováním vojenských základen, rozmístěním cizích vojsk a zbraní hromadného ničení na území ČR, se závazky vysílat české vojáky do konfliktů v zahraničí, bude značně problematické.
Strany a politici, kteří sněmovnu k takovému nekorektnímu rozhodnutí nutí, se v uplynulých letech mnohokrát prohlašovali za demokraty. Vyzývám tedy prezidenta republiky, poslance zvolené za strany rozpadlé vládní koalice a poslance zvolené za Českou stranu sociálně demokratickou: Pokud chcete být považováni za lidi demokraticky založené, respektujte Ústavu České republiky a její ustanovení, že veškerá moc vychází z lidu. Přiznejte občanům ústavou předpokládané právo svobodně rozhodovat o věcech podstatných přímo. Neděste se vlastních občanů, neodmítejte přijetí zákona o referendu.
Druhou otázkou, která je spojena s rozhodováním, zda má ČR vstoupit do NATO, je otázka ohrožení bezpečnosti státu a alternativ zajištění obrany. Nejen nezávislí experti, ale i sama česká vláda připustila, že republika nemá nepřítele a nehrozí jí dnes nebezpečí války. Neexistuje tedy nic, co by mohlo ospravedlnit spěch, s jakým chce vláda, vládní koalice a Česká strana sociálně demokratická vstoupit do jednostranného vojenskopolitického bloku. Místo bezhlavého spěchu je možné dát prostor demokratické diskusi, zvažovat alternativy.
Za téměř skandální na spěchu vládní pravice a České strany sociálně demokratické považuji skutečnost, že do Severoatlantického paktu chtějí vstoupit bezpodmínečně a bezvýhradně. Mám jiný názor. Nedomnívám se, že Severoatlantická aliance je v současné době vhodnou zárukou míru a bezpečnosti pro Evropu. Například její některé členské státy, v první řadě Turecko a USA, opakovaně porušují v rozporu s duchem Severoatlantické smlouvy mezinárodní právo. Členské státy NATO umožňují Turecku okupovat část Kypru a provádět genocidu kurdského národa. Řecko a Turecko jsou po léta ve vážném politickém konfliktu. Z leteckých základen na území členských států NATO vzlétají bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN bojová letadla USA k agresivním válečným akcím.
Kladu si proto otázku: Je skutečně v zájmu ČR převzít členstvím v NATO spoluodpovědnost za projevy a důsledky agresivní, nedemokratické a velmocenské politiky některých členských států?
***