(pokračuje Ransdorf)
A podobně je to s neustálým hledáním ideje pro NATO, ideje nového fungování a nového poslání Severoatlantické aliance.
Na co bych rád upozornil, je množství otazníků, které jsou spojeny s celým tímto procesem rozšiřování.
V prvé řadě jsou to otázky ekonomické. V roce 1949, když byla uzavřena Washingtonská smlouva, byly dány na stůl vyjednávačům určité údaje, data, kalkulace. Ukázalo se, že tato data nebyla spolehlivá a že skutečné náklady převýšily nejméně čtyřikrát to, co vyjednávači dostali na stůl.
Dnes jsme v situaci mnohem horší, protože nemáme vůbec ani žádnou pevnou základnu, od které bychom se mohli odrazit. A nikdo nebere vážně číslo, které je naší veřejnosti podsouváno, tzn. 1,4 mld. dolarů. To mohou být nejvýše náklady jaksi na základní interoperabilitu, ale rozhodně výdaje, které přicházejí v úvahu v dalších fázích, toto číslo mnohonásobně převýší.
Je velmi zajímavé, že žádná evropská parlamentní instituce si nedala práci s kalkulací nákladů. A je velmi zajímavé, že v Evropě také nikdo není připraven na to, že by mohl platit další dodatečné náklady.
Jediná země, kde se provedly kalkulace, jsou Spojené státy, a i tam kolísají tyto výdaje mezi deseti miliardami dolarů až 167 miliardami dolarů.
Závisí samozřejmě na tom, jak velký stupeň konfrontace si jednotliví analytici představují, závisí na možných scénářích vývoje a také na tom, co se dosadí do jednotlivých položek přezbrojovacích procesů.
V naší diskusi v parlamentu uniklo také to, že jakkoliv se liší nejrůznější kalkulace spojené s náklady na rozšíření Severoatlantické aliance, je tam jeden společný jmenovatel, a sice to, že analytici se shodují, že ufinancovatelnost neboli finanční zvládnutelnost celého tohoto procesu je možná za předpokladu, že růst hrubého domácího produktu bude v nových uchazečských zemích 4 až 5 % ročně, což se ve světle naší současné ekonomické kondice zdá značně iluzorní.
Nikdo také neupozornil na to, že spojenecké země Spojených států v posledních letech výrazně snižují své výdaje na obranu. Spolková republika Německo, která dávala v 80. letech ještě 3,3 % na své zbrojní rozpočty, v současné době dává 1,7 %, Spojené království, které dávalo 5,4 %, snížilo své zbrojní výdaje na 2,9 %.
Někteří politici v západní Evropě i ve Spojených státech si kladou otázku, jakým právem mohou po Středoevropanech a Východoevropanech žádat, aby zvyšovali své zbrojní rozpočty zrovna v době, kdy tyto země čelí významným sociálním a ekonomickým potížím a sami Západoevropané nastoupili cestu trvalého snižování výdajů na obranu.
Je také otázka, jaké důsledky bude mít princip autoferia, princip nasazení jednotek mimo vlastní zónu Severoatlantické aliance, princip, který se prosadil po určité reformě paktu po římském summitu v roce 1991. Nebude to určitý bianco šek na to, aby se nasazovaly mobilní jednotky, jednotky rychlého nasazení po celém světě? A jestliže ano, pak v jakém zájmu, kdo posoudí to, zda byly tyto jednotky poslány v souladu s našimi národními zájmy?
Jsou také některé analýzy, které ukazují, že v některých případech v zemích, které se ucházejí o členství, nemusí dokonce v případě orientace na tuto novou obrannou doktrínu, která vznikla po římském summitu, toto vést ke zvýšení obranyschopnosti těchto uchazečských zemí, ale právě naopak. Tak tomu je v případě Polska, které má velké území, území, které má navíc plochý povrch.
Je tu také otázka, proč bychom měli hnát Rusko do odmítnutí smluv Start II a Start III, případně k tomu, aby se zřeklo zásady no faer scuse. Proč bychom měli usilovat o to, aby se Ruská federace sblížila s Čínskou lidovou republikou a s muslimským světem? Proč je třeba nutit Ruskou federaci k tomu, aby věnovala peníze na výrobu zbraní místo na složitě probíhající ekonomickou reformu, jejíž katastrofální průběh doposud ohrozil sociální podmínky 10 milionů lidí?
Je samozřejmě možné si klást i další otázky.
Rád bych vás upozornil na dopis, který zaslalo 46 osobností amerického politického života zodpovědným americkým místům. Mezi nimi jsou lidé jako je pan Stansfield Turner, bývalý ředitel CIA, nebo pan Robert McNamara, autor velice známé knihy o vietnamské válce, kterou on sám prožil ve své pozici ministra obrany a později se snažil následky poněkud zmírnit v pozici prezidenta Světové banky.
Mezi signatáři tohoto významného dokumentu je také pan Jonathan Dean, hlavní vyjednávač při rozhovorech o snížení výzbroje v Evropě mezi Varšavskou smlouvou a NATO.
Mezi signatáři jsou lidé, kteří skutečně měli a mají k problému co říci, lidé s velikou zkušeností v administrativách, které čelily nebezpečí válečné konflagrace.
A já jsem si sice už zvykl na to, že pan Václav Havel je odborník na spoustu věcí, od heraldiky přes ekonomické problémy až po problémy globální. Nicméně kladu si otázku, zda máme záruky, že pánové Havel, Ruml, Pilip, Lux, Výborný, Nečas, Koháček, paní Štěpová a Kořínková jsou většími odborníky na mezinárodní vztahy než pánové Turner, McNamara a Dean.
Myslím si, že v této souvislosti je třeba se vrátit k myšlence, kterou kdysi vyslovoval právě Václav Havel na samém začátku změn, které jsme společně prožívali. Tehdejší jeho názor vůbec nebyl iracionální. Domníval se, že skončila doba bloků v Evropě a že je třeba hledat novou bezpečnostní architekturu, pro kterou mimo jiné nyní je význačným impulsem výzva lisabonského summitu k dojednání a podepsání Charty evropské bezpečnosti. Tehdy se Václav Havel vyslovoval pro současné zrušení vojenských paktů v Evropě. Bylo to v souladu s tím, co původně chtěli lidé z disidentských kruhů, kteří mimo jiné v roce 1988 žádali vytvoření Evropského mírového fóra v Praze, žádali snížení nasycenosti evropského prostoru zbraněmi a domnívali se, že míra naší vojenské angažovanosti je příliš vysoká.
Bohužel, těmto výzvám jaksi odzvonila hrana a o postoji Václava Havla lze uvést jedno jediné, a sice aforismus Jerzyho Lece, že vykřičník, který změkl, stal se otazníkem. Dodal bych, že otazníkem nad těmi požadavky, které lidé právem prosazovali v ulicích v listopadu 1989. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Slovo má pan poslanec Karas, připraví se pan poslanec Grebeníček.
Na četné dotazy z pléna sděluji, že toho času zde mám 18 písemných přihlášek, pan poslanec Karas je šestý, který bude hovořit, takže v tomto okamžiku za vámi zbývá ještě 12 písemně přihlášených. Pane poslanče, máte slovo.
***