(pokračuje Filip)
Vláda tedy nebyla oprávněna vlastním rozhodnutím, bez přímo projevené vůle lidu, voličů, zasahovat do podstatných náležitostí demokratického právního státu, mezi něž patří otázky dotýkající se státní suverenity. A velmi mne mrzí, že se vláda zachovala jako vláda nesuverénní, i když ji zatím tuto suverenitu nikdo z České republiky neomezil.
A pokud jde o obranu a ochranu nedotknutelných lidských práv a základních svobod, vláda je nešetřila vůbec.
Česká republika se stala smluvní stranou a dohodla se s členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil a dodatkového protokolu k této dohodě - pamatujete si na ni z loňského roku pod číslem 297/97 Sb., a Česká republika je také součástí smlouvy mezi Severoatlantickým paktem o statutu jejich ozbrojených sil. Obě dohody, jejichž jsme součástí, bezprostředně souvisí se Severoatlantickou smlouvou, podepsanou 4. dubna 1949 ve Washingtonu. Řada ustanovení této Severoatlantické smlouvy, ale zejména dohod, které jsou součástí našeho textu, tedy našich zákonů - sbírka 297/97 Sb. - se dotýká přímo lidských práv. Proto jsem tak zeširoka mluvil o té věci, která se dotýká dodržování lidských práv i jinde. Byl bych rád, aby alespoň český parlament se zachoval trochu slušně.
Základní lidská práva, o kterých bych se chtěl zmínit, o trestu smrti, vyhoštění, výkon trestní jurisdikce, náhrady škod, otázky daní a jiných, jsou upraveny v Listině základních práv a svobod a v příslušných mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, závazných pro Českou republiku. Rovněž Severoatlantická smlouva se toho dotýká přímo, ale zejména prováděcí smlouvy, o kterých jsme mluvili v prvním čtení, a nechci se jich zde znovu dotknout, se bezprostředně dotýkají lidských práv, tedy práv občanů České republiky.
Z tohoto je nutno vyvodit jednu skutečnost, a to přímo týkající se našeho jednacího řádu. Pokud strany jsou odhodlány smlouvy chránit, mimo jiné svobody a svobody jednotlivce, tak potom platí, že podle článku 11 Severoatlantické smlouvy se má tato smlouva ratifikovat s příslušnými ústavními principy České republiky. A tímto ústavním principem je článek 10 smlouvy, a tak navrhuji, aby podle článku 49 ve spojení s článkem 39 odstavec 4 Ústavy České republiky a podle našeho jednacího řádu byla tato smlouva projednána podle ústavní většiny, tzn. na tři pětiny všech poslanců. Tento návrh dávám jako procedurální.
Pokud jde o samotný text, na který jsem navázal na počátku, musím podotknout, že proti usnesení vlády České republiky podala skupina občanů České republiky ústavní stížnost Ústavnímu soudu, o které dodnes nebylo rozhodnuto. Proto předpokládám, že i jiní poslanci budou navrhovat přerušení tohoto jednání. Pro mne je důležité, aby alespoň Ústavní soud ČR rozhodl o této stížnosti a do té doby aby Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR v souladu s § 108 odst. 6 přerušila jednání o tisku 384, tedy až do rozhodnutí Ústavního soudu, kterým bude rozhodnuto o osudu stížnosti občanů proti usnesení vlády ČR číslo 699 z 5.11.1997.
Vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo vlády, vážené paní a pánové, děkuji vám za pozornost. (Potlesk).
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Filipovi a prosím, aby své návrhy předal zpravodaji, pokud možno v písemném vyhotovení.
Dávám nyní slovo panu zpravodaji, který si přeje přímo reagovat, potom bude mít slovo pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Vilém Holáň: Dámy a pánové, musím alespoň z části reagovat, protože jestli si náhodou sdělovací prostředky vyberou tuto část, tak nechci, aby byli lidé klamáni. Prosím, pane předsedo, abyste kolegovi Filipovi sdělil, že jsem se zmiňoval o lidských právech v souvislosti s náplní práce Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Obávám se, že tak jak posunul kolega Filip tuto záležitost, tak stejně posunul jiné záležitosti. Mluvil o zbraních, o vojácích, kteří zde mají být umístěni. My víme, že tomu tak nebude podle dohod, neboť takový záměr NATO nemá. A mimo to, že takový záměr nemá, tak byla tato věc také předmětem Zakládacího aktu mezi NATO a Ruskem, mezi NATO a Ukrajinou, jak víme. Řeč o nových hranicích, které budou dělit bloky, je opět špatná, neboť jestliže bychom si řekli, že nějaká pevná hranice se někam posunuje, pak bychom museli přiznat, že nějaká hranice už je teď. A jestliže by byla nějaká hranice teď mezi námi a zeměmi NATO, pak by bylo lépe býti z té druhé strany. Zároveň NATO vyvíjí aktivity, které propojují…
Předseda PSP Miloš Zeman: Pane poslanče, promiňte, že vás přerušuji. Upozorňuji vás, že jako zpravodaj budete mít samozřejmě závěrečné slovo, čili vaše vystoupení jsem nyní chápal jako faktickou reakci na vystoupení kolegy Filipa.
Poslanec Vilém Holáň: Faktická reakce to je - využívám ustanovení jednacího řádu - chci říci tedy, že jsou metody, jak právě je zajištěn přesah a budování evropské bezpečnostní struktury.
Poslední poznámka - procesy schvalování v parlamentech v Maďarsku, Polsku a v naší zemi stejně tak jako procesy schvalování našeho pozvání v zemích NATO mohou probíhat paralelně a je pro to také historický precedens při přijímání Španělska.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Holáňovi. Slovo má ještě před kolegou Ransdorfem pan poslanec Filip.
Poslanec Vojtěch Filip: Musím reagovat - pan kolega Holáň mě pravděpodobně příliš dobře neposlouchal. Mohl bych mluvit na celé téma, co by to bylo oddělení České republiky a Slovenska hranicí paktu. To se samozřejmě může stát. Já jsem ale hovořil o tom, co slíbila vláda České republiky v onom usnesení 699 vůči NATO, a dobře si uvědomuji, že slíbila více, než po nás pakt chtěl. Proto jsem požadoval odložení hlasování do vyřešení ústavní stížnosti.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji. Nyní má slovo pan kolega Ransdorf a připraví se pan kolega Karas.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, kdybych sledoval pouze logiku událostí posledních let, musel bych se domnívat, že proces rozšiřování Severoatlantické aliance směrem na východ je ďábelskou hrou na zničení samotné Severoatlantické aliance za účasti českých NATO-svazáků a NATO-fanatiků.
Mohlo by mi to být vůbec jedno, protože nejsem žádným přívržencem této organizace. Domnívám se, že Severoatlantická aliance nepochybně solidně fungovala v době studené války, ale nepochybně je to sice instituce ctihodná, leč patřící dávno do minulé doby, jejíž čas minul pádem berlínské zdi.
Namátkou se mi vybavuje knížka, kterou mám velice rád, od Roberta Musila "Muž bez vlastností", kde skupina nadšenců, horlivých vlastenců rakousko-uherských, se rozhodla založit výbor pro oslavy sedmdesátiletého mírového panování císaře Františka Josefa I., které měly připadnout na rok 1918. Mezitím vypukla válka, císař zemřel, ale výbor pokračuje dál a jako hlavní úkol, který si kladl před sebou, bylo to, aby nalezl konečně ideu pro Rakousko. Ovšem i Rakousko tím, co se stalo, přestalo, dá se říci, být něčím přítomným, propadlo se do minulosti a účastníkům této zvláštní hry ve výboru pro sedmdesátileté mírové panování císaře Františka Josefa nedošlo, že idea pro Rakousko se už nikdy nenajde.
***