(pokračuje Filip)
Rozhodování většiny musí však dbát ochrany menšin. To je článek šest ústavy, pokud si to někdo nepamatuje.
Všichni občané České republiky a ostatní lidé oprávnění k pobytu na území České republiky mají právo na život, právo nerušeně disponovat svým majetkem spojené s povinností platit státu zákonem stanovené daně. Mají právo na svobodu myšlení, právo vyjadřovat svoje názory a právo na informace. Občané České republiky mají též právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod.
Mluvím o tom proto tak zeširoka, protože jsem přesvědčen, že pokud od 1. ledna 1993 jsou pro Českou republiku závazné mezinárodní pakty o občanských, politických, hospodářských a sociálních a kulturních právech, které byly vyhlášeny pod č. 120/1976 Sb., tak je jistě pravda, že podle článku jedna obou paktů se stanoví, že všechny národy mají právo na sebeurčení, na jehož základě svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj. Atributem takového politického statutu státu je též jeho začlenění do mezinárodních struktur. Rozhodování o této otázce je proto nezadatelným právem českého národa, ústavně reprezentovaného jeho voliči, nikoliv někým jiným. Tím méně vládou, která toto právo občanů porušila právě usnesením č. 699 z loňského roku.
Od 1. ledna 1993 je pro Českou republiku závazná také smlouva o nešíření jaderných zbraní, vyhlášená pod č. 61/1994 Sb. Česká republika, která nevlastní jaderné zbraně, se zavázala, že nebude přijímat přímo nebo nepřímo od kohokoliv jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení, ani kontrolu nad těmito zbraněmi. To tedy podle článku tři této vyhlášky platí.
Z předkládací zprávy vyplývá, že ministři zahraničních věcí členských zemí NATO za přítomnosti svých protějšků z České republiky, Maďarska a Polska dne 16. prosince 1997 podepsali protokoly o přistoupení České republiky k NATO. Tímto aktem však vláda České republiky postavila jak parlament, tak lid, tedy všechny občany České republiky, před hotovou věc, aniž by se na jejich názor jakkoliv zeptala. Považuji toto jednání pana ministra minimálně za porušení jeho ústavního slibu.
A nyní k tomu, co jsem chtěl říci na adresu Unie svobody. Chtěl bych, pane předsedo - a děkuji, že jste posečkal tu chvilku, než odejdete za plněním svých jiných povinností, které jsou jistě neodkladnější než jednání parlamentu o této věci - vám sdělit, že by bylo přinejmenším vhodné, když jste považoval za nutné a nezbytné odejít z Občanské demokratické strany pro neslučitelnost vašich názorů pravděpodobně s Občanskou demokratickou stranou, abyste zvážil, zda vy osobně a poslanci Unie svobody by neměli nehlasovat o této smlouvě, protože se nedostali do tohoto parlamentu pod programem Unie svobody volbou občanů České republiky. Zvažte tedy váš mandát k hlasování, k takovémuto závazku, který má neodmyslitelně obrovské mezinárodněprávní konsekvence. Vím, že se vám nad tím nechce uvažovat, ale přesto jsem přesvědčen, že byste minimálně měl zvážit, jakým způsobem bude zpochybnitelné toto hlasování v případě, že rozhodnutí bude záležet zejména na rozhodnutí poslanců Unie svobody. Přitom nijak nezpochybňuji váš mandát, týkající se osobního výkonu mandátu vzešlého z voleb. Nijak to nezpochybňuji, ale zpochybňuji legitimitu takového rozhodnutí.
A nyní k samotné ochraně lidských práv. Podotýkám, že naše jednání je minimálně ze dvou pohledů nejen nekorektní, ale dokonce nesprávné. Nesprávné je proto, že vláda České republiky ztratila suverenitu svého rozhodování dávno předtím, než se k něčemu zavázala. Podle čl. 10 samotné Washingtonské smlouvy je na rozhodnutí, zda ten nebo onen stát, který je vyzván k přijetí do Severoatlantické smlouvy, je oprávněn o tom rozhodovat, až jestli samotný pakt, tedy účastníci Washingtonské smlouvy, ho k takovému kroku vyzvou. Podle Washingtonské smlouvy je k takovému vyzvání potřeba souhlasu všech parlamentů členských států paktu NATO. Tento princip, tento právní princip, nikoliv politický, zcela jednoznačně uplatňuje Polsko a Maďarsko. Oba státy čekají, až jestli hlasováním šestnácti členských zemí v jejich parlamentech, v jejich nejvyšších zákonodárných sborech, projde pozvání do paktu. Pak teprve zahájí ratifikační proces, resp. své jednání o této smlouvě ve svých parlamentech.
My, aniž bychom byli kýmkoliv zváni, kromě návrhů předsedů vlád, případně ministrů zahraničních věcí, o tom jednáme už nyní. Pochybuji, že by případné hlasování o této smlouvě v tomto parlamentu bylo cokoliv platné, kdyby jedna ze šestnácti zemí naše přijetí odmítla. Jistě se mnou pan ministr bude souhlasit. A považuji takové jednání, které je v rozporu s článkem 10 Washingtonské smlouvy, tedy jednání v rozporu se smlouvou o této smlouvě za nejen pochybné, ale dokonce za nelegitimní.
Pokud jde o slušnost, když už jsme se nechtěli držet textu smlouvy, mohli jsme alespoň o ratifikaci jednat ve shodě s nejbližšími sousedy, tj. s Polskem a s Maďarskem. Přesto tak nečiníme, je nám to zkrátka srdečně jedno. Politický účel světí prostředky a o politické kultuře v této sněmovně a zejména v české vládě nemůže být ani řeč.
Pokud jde o zajímavý poznatek, který tady řekl pan zpravodaj, předseda zahraničního výboru pan kolega Holáň: Řekl, že jde o ochranu lidských práv členských zemí. Musím podotknout, že kdyby o to šlo, nemohl by tento parlament bez povšimnutí ponechat katastrofální porušení lidských práv v takových členských zemích paktu, jako je Turecko, nebo problémy, které jsou v Portugalsku, případně v jiných členských státech.
Předseda PSP Miloš Zeman: Promiňte, pane poslanče.
Prosím kolegu Plevu a další hlasitě diskutující, aby tak činili v kuloárech. Jim by se také nelíbilo, kdyby zde při jejich projevu někdo křičel.
Pokračujte, pane poslanče.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji, pane předsedo.
Podotýkám, že nejde jenom o to, jakým způsobem je v Turecku, tedy v členské zemi paktu, narušován statut menšin, jakým způsobem jsou upírána práva velké skupině obyvatel, tj. skupině národa Kurdů. Jde o to, jakým způsobem se chová Turecko jako členský stát paktu NATO k právům dětí. Jakým způsobem se tam s nimi zachází a jakým způsobem jsou např. zavírány do vězení. Jsem přesvědčen, že pokud jsme chtěli mluvit o lidských právech, měli jsme si říci nejdříve, jaký je standard lidských práv, a jestli se na tak nízký standard, jaký je v Turecku, chce vůbec Česká republika dostat.
Mohl bych o tom mluvit dále, ale pravděpodobně bych si vysloužil nótu nejen z turecké ambasády. Myslím si, že tímto tématem se tady může zabývat i někdo jiný. Sám jsem si vytkl trochu jiný cíl, proto se dál nebudu o této věci šířit. Jsem ale přesvědčen, že je potřeba se zabývat tím, jakým způsobem vláda České republiky ze strachu před voliči postupovala. Vláda České republiky je v ústavě definována jako vrcholný orgán výkonné moci. Ověřte si v článku 67 ústavy.
***