(pokračuje Payne)
To už je počátek určité vojenské operace. Z tohoto hlediska - zejména jedná-li se o operaci podle hlavy VII Charty OSN - ani v nejmenším nelze tvrdit, že se jedná o operaci, která má charakter výcviku. Podmínkou civilní kontroly armády je, že o těchto věcech musí být rozhodnuto ve sněmovně. I v případě, že bychom to chtěli nazvat cvičením, sněmovna musí být předem o této věci písemně informována. Ani to se nestalo.
Pane ministře - pan ministr tu není - ale pane ministře, nemám důvod nevěřit náčelníkovi generálního štábu ani vám, že jste nevyslali vojáky do Kuvajtu. Pokud vaše ministerstvo tak ovšem učinilo a vojáci Armády České republiky opustili území České republiky v rámci tohoto vojenského nasazení, k vojenské donucovací akci bez souhlasu Poslanecké sněmovny, pak jste, pane ministře, porušil vážným způsobem naši ústavu. Zpochybnil jste platnost civilní kontroly našich ozbrojených sil. Domnívám se, že jste tím vážně poškodil pověst České republiky v zahraničí v době ratifikace našeho vstupu do NATO.
Vyzývám vás, pane ministře, abyste z této skutečnosti vyvodil politické důsledky, když vaše politická strana klade tak velké morální nároky na politiky. Zvažte své setrvání ve funkci, pane ministře.
(Potlesk z levé strany sněmovny.)
Místopředseda PSP Jaroslav Zvěřina: Děkuji. Vyslechli jsme slova zpravodajů výborů, které projednaly předložený vládní návrh.
Nyní mi dovolte, abych zahájil všeobecnou rozpravu k tomuto vládnímu návrhu, a ptám se, kdo se do ní hlásí. Pan kolega Filip. Prosím.
Prosím o klid, dámy a pánové.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji, pane předsedající.
Vážené paní a pánové, dovolte mi, abych se vyjádřil k předloženému materiálu, k tisku 418, předkládací zprávě Parlamentu České republiky, kterým máme vyslovit souhlas k vyslání polní nemocnice Armády České republiky na podporu mezinárodních sil při případné donucovací akci proti Irácké republice.
Jsem velmi vážně znepokojen tím, že vláda v tuto chvíli trvala na projednání tohoto materiálu. Řeknu proč. Myslím, že pan ministr obrany celkem logicky a správně řekl, že jde o případnou donucovací akci. A také řekl, jakým způsobem se vyhrocená politická situace po jednání generálního tajemníka Organizace Spojených národů uklidnila. To jsou závažná fakta a musím připomenout, že v mezinárodním právu a vůbec v oblasti vztahů mezi státy je potřeba si vážit určitým způsobem některých typů jednání, některých vztahů, které státy dodržují, a že je také potřebné se dívat na to, jestli některé kroky nejsou místo kroky ke zklidnění situace kroky, které naopak vyvolávají neklid, vyvolávají větší napětí a jsou prostředkem pro eskalaci problému, nikoliv pro uklidnění.
Opakuji, že jsem přesvědčen o tom, že vláda České republiky měla - přestože tento materiál má mít připravený, jde o krizový scénář, nic proti tomu scénáři nenamítám, naopak vítám rozhodnutí o tom, že v případné akci bychom se pokusili realizovat jednotku, která má mezinárodní zvuk, ale budu navrhovat - a předesílám to ve svém vystoupení - stažení tohoto bodu nebo jeho přerušení. Jsem totiž přesvědčen o tom, že pokud v mezinárodním společenství budeme postupovat způsobem, který eskaluje problém, nikoliv dělá kroky k uklidnění problému, že se dopouštíme vážné mezinárodněpolitické chyby.
Jsem totiž přesvědčen o tom, že je třeba, aby tato sněmovna zvážila za prvé, že Mezinárodní agentura pro atomovou energii se sídlem ve Vídni konstatovala, že Irák nevlastní jaderné zbraně, že jimi nedisponuje. Je to tvrzení mezinárodně uznávané agentury.
Druhá vážná věc je otázka zmíněného článku II Charty Organizace Spojených národů, kterou tady přesně citoval pan ministr obrany, a já mu za to děkuji. Protože tam jde o to, že takové akce se zúčastní členský stát Organizace Spojených národů v případě usnesení, které je platné a kterým je rozhodnuto o takové akci. Ale takové usnesení v tuto chvíli není, a na rozdíl od výboru pro obranu, jehož jsem členem, výbor zahraniční velmi dobře postihl, že taková akce se nemůže konat, jestliže nejsou splněny podmínky, o kterých hovoří jasné a k tomu směřující usnesení Rady bezpečnosti.
Mne velmi znepokojila slova pana zpravodaje kolegy Nečase, že problém je načas vyřešen. Chápu a vnímám to jako filologicky, možná i objektivně správné hodnocení, ale znovu podotýkám, že v mezinárodním právu se musíme starat o to, aby se konfliktu předcházelo, aby žádný stát nezadal podnět k eskalaci problému. A naše rozhodnutí by takovým rozhodnutím, které by ten problém dále eskalovalo, mohlo být na rozdíl od jednání, které vedl pan generální tajemník Organizace Spojených národů.
Druhá věc - jsem rád, že jsem ji nemusel říkat já od počátku - je ono rozhodnutí Ministerstva obrany a generálního štábu. My skutečně, pokud vážně myslíme civilní kontrolu ozbrojených sil, nemůžeme rozhodovat ve vojenských kruzích o tom, že někdo připraví vojenskou akci s tím, že bez rozhodnutí orgánu státu vyšle vojáky na cizí území. Na to jsou přesně stanovená pravidla ve všech civilizovaných státech. Nevnímám to tak jako kolega Payne, že by to ohrozilo náš vstup do Severoatlantického paktu. Vnímám to trochu jinak. Vnímám to jako skutečné překročení pravomocí, které vláda, resp. Ministerstvo obrany vůbec mělo k dispozici.
A tady půjdu ještě dál. Svého času jsem se zabýval, právě v roce 1994, ústavním článkem č. 39 Ústavy České republiky, a to nikoliv z pohledu, jestli musí být souhlasná stanoviska - a tady zastávám rozdílný názor proti kolegu Paynovi, protože jsem přesvědčen, že jde o souhlasná stanoviska obou komor parlamentu, a nejsem tak liberální ve vykládání článku 39 jako kolega Payne, jak tady vysvětlil, i když ten výklad je jistě možný, a jsem přesvědčen o tom, že musí být obě shodná usnesení obou komor českého parlamentu, aby vojska našeho státu mohla vstoupit na cizí území. Pokud by to takto nebylo, mohlo by to být vnímáno ze státu, kam vojska vysíláme, jako sprostá agrese. A to je velmi vážná věc a myslím, že tato sněmovna by se tím měla zabývat s trochu větším zájmem, než který pozoruji v prázdných lavicích této sněmovny.
Musím říci, že podle mého názoru a podle názoru mnoha odborníků na české ústavní právo usnesení tehdejší Poslanecké sněmovny z prvního volebního období bylo dokonce nelegitimní, protože byly dvě věci, které nemohla Poslanecká sněmovna do té doby, než existoval Senát, vůbec udělat.
***