(pokračuje Nečas)
Na tomto požadavku musí mezinárodní společenství trvat, protože jeho nedodržování je velice výrazným bezpečnostním rizikem nejenom pro Střední východ, ale v mnoha ohledech i pro Evropu a celý okolní svět. Jsem přesvědčen, že u států, které porušují mezinárodní právo a které dokonce v mnoha ohledech porušují i vlastní zákony, je třeba o to více důrazněji trvat na dodržování těchto závazků, notabene když se jedná o režim, který v mnoha ohledech provádí genocidu svého obyvatelstva nebo jeho jednotlivých skupin.
Jsem přesvědčen o tom, že je legitimní úsilí mezinárodního společenství trvat důrazně na těchto požadavcích, a jsem přesvědčen o tom, že poté, co by případně byly vyčerpány všechny diplomatické prostředky, je možné sáhnout i k prostředkům více důrazným, aby se dosáhlo dodržování všech příslušných dohod, usnesení a rezolucí Rady bezpečnosti OSN.
Chtěl bych upozornit, že tento prostředek, jako poslední prostředek diplomacie, je stále třeba míti na mysli, protože Irák ne vždy vynikal vůlí dodržovat své mezinárodní závazky, řídit se usneseními Rady bezpečnosti. I poslední, velmi čerstvé údaje z Iráku mluví o určitých problémech. V následujících dnech má být uveřejněna zpráva skupiny zbrojních inspektorů, která je vedena Charlesem Delferem a zde se zřejmě objeví některé další problémy kolem kontroly prezidentských paláců, což byl jeden z důvodů krize, která eskalovala před několika týdny a která byla načas vyřešena jednáními generálního tajemníka OSN Kofiho Annana. Bohužel se ukazuje, že není možné spoléhat na dodržování těchto dohod dlouhodobě, resp. je třeba mít prostředky, které si vynutí v dlouhodobém horizontu dodržování rezolucí Rady bezpečnosti OSN.
Z tohoto důvodu je podle mého názoru správným krokem, když se Česká republika angažuje v tomto úsilí mezinárodní veřejnosti proto, aby byly tyto rezoluce dodržovány. Domnívám se, že zvolená forma, tzn. vyslání polní vojenské nemocnice, je tou správnou a přiměřenou formou a také výbor pro obranu a bezpečnost přijal usnesení, ve kterém doporučuje Poslanecké sněmovně, aby s vysláním této jednotky vyslovila souhlas. Tato jednotka, tedy konkrétně vojenská polní nemocnice, je jednotkou velmi zkušenou, která působila ve Východní Slavonii, je jednotkou, která bude přínosem i pro mezinárodní společenství, protože právě v oblasti služeb bojové podpory, logistického zabezpečení a zdravotního zabezpečení je tady určitý deficit a Česká republika zde může velmi významně a účelně přispět. Jak finanční náklady, tak z hlediska organizačního zabezpečení jsou tyto záležitosti velmi dobře řešitelné v rámci Armády České republiky i v rámci rozpočtu Ministerstva obrany.
Z tohoto důvodu jako zpravodaj výboru doporučuji Poslanecké sněmovně, aby se ztotožnila s usnesením výboru pro obranu a bezpečnost, to znamená, aby vyslovila souhlas s vysláním naší vojenské polní nemocnice do oblasti Perského zálivu.
Místopředseda PSP Jaroslav Zvěřina: Děkuji. Prosím ještě jednou o klid, dámy a pánové.
Nyní prosím zpravodaje zahraničního výboru pana poslance Jiřího Payna, aby se ujal slova.
Poslanec Jiří Payne: Pane místopředsedo, vážená sněmovno, dámy a pánové, zahraniční výbor projednal vládní návrh a dospěl k doporučujícímu usnesení. Ve svém usnesení oproti vládnímu návrhu ovšem doporučil učinit dvě změny.
Za prvé doporučil, aby vyslání naší jednotky bylo časově omezeno určitou hranicí. Jde o to, že v mezidobí proběhnou pravděpodobně volby - dnes už můžeme zcela jistě říci, že volby proběhnou - a mandát, který dáváme vládě, by měl být přiměřený tomu, kam až naše rozhodování sahá. Proto zahraniční výbor doporučil drobnou úpravu textu s tím, že vyslání jednotky musí proběhnout nejpozději do 1. září 1998.
Zároveň oproti vládnímu návrhu, ve kterém v závěru usnesení znělo "při případné donucovací akci proti Irácké republice", doporučil zahraniční výbor, aby byl jiný text: "při prosazování plnění rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 687", to znamená mandát byl tímto upřesněn. Nejedná se o jakoukoliv donucovací akci, ale jedná se o donucovací akci založenou na základě tohoto usnesení Rady bezpečnosti OSN.
Dostáváme se tím ale k problému, že Senát využil svého ústavního práva, protože v této věci je postavení obou komor zcela rovnocenné, a za sebe již usnesení schválil. Schválil jej ve znění vládního návrhu.
Pokud se teď podíváme na podmínky potřebné k vyslání, jsem hluboce přesvědčen, že není nezbytné, aby obě komory přijaly stejné usnesení. Dokonce v praxi mohou běžně nastávat situace, že se obě komory neshodnou na stejném usnesení. Tzn. v takovém případě platí společný jmenovatel. Jestliže obě dvě komory souhlasí, ale jedna komora říká, že vyslání se musí udělat nejdéle do 1. 9., tak 1. 9. končí souhlas jedné komory. Zatímco Senát se k věci už nemusí vracet, protože neprochází v mezidobí volbami, tak nová Poslanecká sněmovna, kdyby mělo dojít k této donucovací akci až po 1. září, by se musela k této věci znovu vyjádřit.
To jsou změny, které navrhl zahraniční výbor, a já přednesu znění tak, jak se na něm zahraniční výbor usnesl.
Zahraniční výbor doporučuje Poslanecké sněmovně přijmout následující usnesení:
"Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky souhlasí, aby vláda nejpozději do 1. 9. 1998 vyslala polní nemocnici Armády České republiky v počtu do 80 osob na dobu nepřekračující 6 měsíců na podporu mezinárodních sil při prosazování plnění rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 687."
To je k jedné stránce věci. Chtěl bych se ještě zamyslet nad druhou záležitostí.
V průběhu projednávání tohoto vládního návrhu nás náčelník generálního štábu dokonce dvakrát informoval o tom, že již byli vysláni někteří vojáci do oblasti zálivu, konkrétně do Kuvajtu. Z vojenského hlediska je jistě legitimní, že velitelé si obhlédnou prostor předem. Ministr Lobkowicz ve svém úvodním vystoupení tuto skutečnost potvrdil s tím, že někteří příslušníci generálního štábu již provádějí rekognoskaci terénu v Kuvajtu. Nyní nastává problém s právním postavením těchto vojáků generálního štábu, protože k jakémukoliv vyslání vojáků Armády České republiky do zahraničí je nezbytný kvalifikovaný a vyšší souhlas obou komor Parlamentu podle článku 39 ústavy, jak známo. Smyslem tohoto ústavního opatření je, aby Česká republika nebyla vládou zatažena do nějakého vojenského dobrodružství bez odpovědného projednání v parlamentu a bez náležitého konsenzu, bez podpory veřejného mínění.
Zároveň je nutno říci, že právě toto ustanovení v článku 39 ústavy je jedním z nejhlavnějších ustanovení, o které se opírá civilní kontrola ozbrojených sil. Jde o to, že vláda nemůže provádět vojenské akce bez politického mandátu Poslanecké sněmovny a Senátu. To je také jedna z podmínek pro naše členství v NATO.
Pokud je mi známo, tak o vyslání těchto příslušníků generálního štábu do Kuvajtu Poslanecká sněmovna nerozhodla. Teoreticky bychom se mohli zamyslet nad tím, jestli usnesení č. 384 Poslanecké sněmovny z 29. dubna 1994 by nebylo aplikovatelné na tento případ. Usnesení mám zde před sebou, a když se na něj pečlivě podíváme, zjistíme, že sněmovna tehdy udělila souhlas k tomu, že vojáci mohou opustit území republiky na dobu nepřekračující 30 dnů, a tito vojáci generálního štábu jsou v zahraničí již déle než 30 dnů. Smějí opustit území republiky pouze za účelem výcviku a je tam vyjmenováno, jaké typy výcviku mohou vojáci podnikat. Jsem hluboce přesvědčen, že rekognoskace terénu nemůže být považována za výcvik. To už je počátek určité vojenské operace.
***