(pokračuje Payne)
Proto doporučuji, aby se doplnil odst. 3, který by zněl:
"Současně s vyhlášením stavu ohrožení státu nebo válečného stavu musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají. V souladu s mezinárodními závazky může zákon stanovit odlišnou úpravu pro cizince."
Poslední věta mi připadá velmi důležitá. Existují mezinárodněprávní dokumenty, které Česká republika ratifikovala. Jedná se zejména o Ženevské úmluvy z 12. 8. 1949, které vyšly pod číslem 65/1954 Sbírky zákonů, a dodatkové protokoly I a II, které byly vyhlášeny pod číslem 168 v roce 1991. Tyto protokoly upravují práva státu, jak se chovat ve válečném stavu vůči cizincům, kteří pobývají na jeho území.
Uvedu příklad. Amerika v době, kdy byla ve válečném stavu s Japonskem, internovala japonské občany, protože nemohla mít jistotu, co budou dělat na území Spojených států. Tyto úmluvy regulují, jak zacházet s osobami tohoto druhu, ale podmínkou je, že my musíme v našem vnitřním zákonodárství mít ustanovení, které nám to umožňuje. Kdybychom to neměli, tak nemůžeme těchto úmluv využívat. Z toho důvodu tedy navrhuji ve všech třech verzích - výbor pro obranu a bezpečnost, ústavně právní výbor a zahraniční výbor - abychom doplnili větu "V souladu s mezinárodními závazky může zákon stanovit odlišnou úpravu pro cizince."
Ustanovení petičního výboru se mi zase nezdá být nejvhodnější v této věci.
Další otázkou, o které jsem se zmínil, je, že my musíme umět u každého ústavního stavu stav nejenom vyhlásit, ale také ukončit. A musíme se zamyslet, jak to je správně u toho kterého stavu. To doposud v návrhu není zapracováno.
Proto navrhuji, aby byl v čl. VII v textaci výboru pro obranu a bezpečnost, ústavně právního výboru a zahraničního výboru doplněn odstavec další, pokud by byl přijat předchozí návrh, byl by to odst. 4, pokud ne, byl by to odst. 3, a sice: "Stav ohrožení státu může ukončit před uplynutím stanovené doby jedna z komor parlamentu." Tento text je velice blízký, ale není totožný s textem výboru petičního.
Téměř to vyplývá z ustanovení, které máme v tom, jak se tento stav vyhlašuje, ale odlišnost je, že zde se říká, že to nemusí být na návrh vlády. To mi ale připadá, že je to důležité, protože ve stavu ohrožení si dovedu představit, že je přijatelné, že parlament rozhodne, že stav ohrožení pominul, i když to vláda doposud parlamentu nenavrhla. Tady si myslím, že nedochází k žádné škodě, protože stav ohrožení ještě nemá mezinárodněprávní důsledky a není to také pojem, který je mezinárodněprávně zakotven.
Vzhledem k tomu, že jsem zmínil nadpis tohoto článku a řeším také válečný stav, tak je potřebné řešit způsob ukončení válečného stavu. Zde navrhuji odst. 5, pokud by nebyly přijaty předchozí návrhy, byl by to odstavec 4 nebo 3, který by zněl takto:
"Válečný stav může ukončit na návrh vlády jedna z komor parlamentu."
Jestliže kterákoli komora odvolá válečný stav, není splněna ústavní podmínka kvalifikovaného souhlasu obou komor a válečný stav pomíjí. Ale ustanovení tohoto odstavce říká, že se tak může stát pouze na návrh vlády. Je to zase záležitost mezinárodního práva, protože z hlediska mezinárodního práva válka může být ukončena např. kapitulací nebo uzavřením míru nebo příměří. Podmínky příměří nebo kapitulace musí sjednat exekutiva, to nemůže učinit parlament. A proto se domnívám, že je naprosto nezbytné, aby zde bylo zakotveno, že návrh na ukončení válečného stavu může podat jedině vláda. Vláda uzavře mírovou smlouvu, předloží ji parlamentu a zároveň s tím požádá parlament, aby odvolal válečný stav. To je procedura, která by uváděla tento návrh do souladu s mezinárodním právem, jak jsem to konzultoval s renomovanými odborníky.
Další pozměňovací návrh by se týkal čl. VIII, a sice odst. 3. Odst. 3 říká, že v době vyhlášení ohrožení státu nebo válečném stavu může existovat jakýsi velmi rychlý legislativní proces. Nechci polemizovat s tímto návrhem, byl akceptován poměrně rozhodující částí výborů, takže z toho důvodu nemá smysl jej zpochybňovat, ale vzniká zde jedna otázka. Ta by v takové krizové situaci byla velice nemilá. Vzniká totiž otázka, když prezident nemá právo zákon vracet, jestli zákon má nebo nemá podepisovat, jestli jeho podpis či odmítnutí podpisu má nějaký suspenzivní charakter, jestli zákon platí i bez prezidentova podpisu. Abychom předešli takovému sporu, a já jen připomínám, že jsme už takové spory, byť v nekrizových situacích, ale měli jsme určité spory o lhůtách apod. s Kanceláří prezidenta. Abychom předešli takovým sporům v logice věci, chceme-li, aby zákon platil a aby platil bezprostředně, ta možnost vrácení zákona je odůvodněna tím, že záležitost spěchá, že musí být během velmi krátké doby, tady se mluví dokonce o hodinách, musí být zákon uveden v život, musí být okamžitě nastolena jeho platnost, jak se řeší potom na jiném místě zákona. Takže z toho důvodu navrhuji, aby se za první větu odst. 3 v článku VIII návrhu ÚPV, výboru pro obranu a bezpečnost a zahraničního výboru doplnila věta:
"K platnosti zákona podpis prezidenta není nutný."
Tím řešíme to, že zákon bude podepsán obvyklým způsobem představiteli vlády a není nezbytné, aby byl spolupodepsán také prezidentem. Zákon platí i bez podpisu prezidenta. Věřím, že to pana prezidenta neurazí, že to je opatření, které vychází z potřeby naléhavě řešit krizovou situaci okamžitým vydáním zákona, který bychom mohli přirovnat řekněme k dekretům, které máme v historii našeho ústavního práva.
Co se týče Bezpečnostní rady státu. Sám jsem hluboce přesvědčen o tom, že bychom ji nemuseli mít zakotvenu jako ústavní orgán. Je to totiž problematické, že my v ústavním právu vidíme ústavní orgán, ale nestanovíme jeho vztahy a pravomoci vůči vládě, vůči parlamentu, vůči ostatním spoluhráčům na ústavním poli. To je svým způsobem riziko toho, že to teď začleníme do ústavního zákona a stane se z toho ústavní orgán, ale vůbec nevíme, jaké má pravomoci, co smí a co nesmí. Ještě asi tak nejpreciznější by byly ty návrhy, které směřují k tomu, že Bezpečnostní rada státu je chápána jako jakýsi poradní orgán vlády. To je statut, který v zásadě můžeme přiznat Bezpečnostní radě státu, ale potom se ptám, proč chceme tento orgán zavádět jako ústavní orgán, protože je v pravomoci vlády, aby svým usnesením si takovýto orgán zřídila. Pokud by usnesení vlády v této věci bylo příliš slabé, a tady dávám za pravdu hlasům, které chtějí nějaké pevnější zakotvení, dovedl bych si představit postačující ustanovení, které by říkalo, že Bezpečnostní rada státu bude zřízena obyčejným zákonem. Pro řešení problematiky by to zcela stačilo. Naprosto postačující by byl obyčejný zákon.
Nicméně zase vidím, že tu je konsenzuální shoda Bezpečnostní radu státu ponechat v zákoně, ale přesto podávám ve všech návrzích návrh k vypuštění čl. IX i s nadpisem Bezpečnostní rada státu a neřešit problematiku v ústavním právu, ale v obyčejném zákonu. V případě, že tento návrh neprojde, tak se musíme zamyslet nad tím, jak bude Bezpečnostní rada státu fungovat právě v krizové situaci. Problém je, že v kritických situacích je potřeba rozhodovat operativně a velmi rychle a jedná se skutečně o hodiny nebo často o minuty, v případě napadení státu máme řekněme pětiminutové lhůty na to, abychom podnikli nějaká opatření. Jistě pochopíte, že za takovéto situace se Bezpečnostní rada státu nestačí vůbec sejít. NATO po nás požaduje, a bylo to opakovaně vzneseno na různých jednáních, abychom jasně řekli, kdo bude naším vojevůdcem, kdo bude tou jednou osobou, která v nejkritičtějších situacích má právo rozhodnout.
***