(pokračuje Filip)
Ti z vás, kteří tady seděli v roce 1992, jistě slyšeli mnoho slibů o tom, jak rychle budou naplněny jednotlivé ústavní principy. Proč tento ústavní princip není naplněn a proč není Nejvyšší správní soud v České republice? Jak dlouho na něj budeme čekat? Jak dlouho budeme čekat na ta ustanovení, která jsou jak ve vládním návrhu, tak v samotném návrhu, který prošel výbory vágním blanketovým způsobem, jak byl předložen sněmovně.
Já to říkám zdlouhavě právě proto, že chci znovu připomenout, že tato norma, která působí vedle ústavy, ruší všechna základní práva a svobody a dává pravomoc předsedovi vlády, tedy jakémusi osvícenému diktátorovi, k tomu, aby vyhlásil, která z oněch základních lidských práv a svobod vůbec budou platit a která mají být na určitou dobu, např. jen na dobu 30 nebo dokonce 15 dnů, suspendována.
Já se ale ptám, jestli je možné suspendovat taková práva, jako je právo na život, jestli je možné vyhlásit otroctví, jestli je možné jakékoliv omezení osobních svobod a jakým způsobem se máme vypořádat v této normě právě s tím, aby některá z těchto práv nemohla být suspendována.
Později budu citovat z jednoho judikátu Evropské komise pro lidská práva a Evropského soudu pro lidská práva, která se týká takové věci. Myslím si, že pokud míníme vážně některé kroky, které přivádějí českou legislativu do souladu s evropskou legislativou, tak bychom skutečně neměli být, jak se říká, papežštější než papež, nesnažit se jít až za rámec, který je vyžadován např. ke vstupu do NATO.
Já musím říci, že je zcela jednoznačně v rozporu s podmínkami a jinými závazky podle mezinárodního práva, aby např. bylo suspendováno právo na zákaz diskriminace podle rasy, podle barvy pleti, podle pohlaví, podle jazyka, náboženství nebo sociálního původu. Za žádných okolností se nelze odchýlit od práva na život - to jsem citoval - ani od práva nebýt mučen a podrobován nelidskému zacházení, od práva nebýt držen v otroctví nebo nevolnictví.
Teď mi dovolte říci jednu vážnou věc, o které se velmi diskutuje v laické veřejnosti, nikoliv na půdě sněmovny. Jde o omezení práva osobní svobody z pohledu věznění za dluhy. Tato diskuse se skutečně v laické veřejnosti vede. Hovoří se o tom, že ten, kdo dluží, by měl být za své dluhy - aniž by spáchal jakýkoliv trestný čin - dán do vězení, aby byl schopen své dluhy splatit. Já chápu věřitele a jsem na jejich straně, ale takové rozhodování bylo odmítnuto cca před 100 lety a myslím, že se k němu vrátit nechceme.
Smluvní stát OSN (což je Česká republika), který se chce stát součástí Evropské unie - Česká republika je smluvním státem některých mezinárodních smluv a smluv evropských - je povinen okamžitě uvědomit prostřednictvím generálního tajemníka ostatní smluvní státy o ustanoveních, od nichž se odchýlil, a o důvodech, které ho k tomu vedly. O tom však není v normě řeč.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 15 připouští, aby smluvní stát přijal opatření k odstoupení od závazků stanovených v úmluvě. To je naše norma. Pokud ji chceme takto vykládat, tak si musíme říci, co je v samotné úmluvě stanoveno, že odchýlit se můžeme v případě války nebo jakéhokoliv jiného veřejného ohrožení státní existence. Chci zdůraznit právě ohrožení státní existence, a to v rozsahu vyžadovaném naléhavostí situace, a pokud tato opatření nebudou neslučitelná s ostatními závazky podle mezinárodního práva. Smluvní strana, která odstoupila od převzatých závazků, je povinna o tom informovat generálního tajemníka Rady Evropy (pro nás jako evropský stát) a je povinna o tom informovat tak, že sdělí důvody přijatých opatření.
Nyní mi dovolte říci, proč jsem zdůrazňoval - možná pro některé z vás příliš dlouho - tyto dokumenty. Je totiž zcela legitimní na ně upozornit vzhledem k tomu, že Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Lowels definuje válku nebo veřejné ohrožení jako situaci krize nebo mimořádného a bezprostředně hrozícího nebezpečí, jež se dotýká celého obyvatelstva a ohrožuje organizovaný život společenství, z něhož se skládá stát. To je rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. Vychází totiž ve svém odůvodnění z toho, že nebezpečí musí mít výjimečnou povahu, ohrožuje život národa, zatímco příčina veřejného ohrožení není významná - přírodní katastrofy a pohromy, povstání, vzpoura, mezinárodní válka nebo státní převrat. To je v této definici. My jsme se ale ani nepokusili do té úzké normy tyto věci zapracovat.
Pojetí ústavního zákona jako vedlejšího zákona, jak říkali moji předřečníci, jako alternativní nebo - chcete-li - krizové ústavy, je nejen nepřijatelné, je absurdní. Každý ústavní zákon musí být integrální součástí ústavního pořádku České republiky a doufám, že většina z vás, kteří to myslí upřímně, se mnou souhlasí. Musí respektovat principy demokratického právního státu a dělbu státní moci, s primárním postavením zákonodárného orgánu a nezrušitelnosti oněch lidských práv, o kterých jsem hovořil, ratifikovaných a vyhlášených v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách. Musí připustit minimálně přezkoumání ústavnosti těchto aktů vlády Ústavním soudem. Ani to tam není.
Návrh má charakter ústavního zmocnění k provedení státního převratu, k nastolení diktatury a omezení suverenity České republiky.
Nyní mi dovolte říci jako místopředsedovi České komory Československého výboru, že jestliže účelem dříve ústavního (od platnosti zákona č. 4/93 Sb. obyčejného) zákona o zániku České a Slovenské Federativní Republiky byla likvidace Československa, účelem navrženého ústavního zákona o bezpečnosti České republiky je likvidace suverenity České republiky a jejího demokratického základu.
Navrhuji, aby i v tom znění, ve kterém byl předložen do druhého čtení, byl návrh zamítnut. Pokud tento návrh nebude přijat, navrhuji, aby byl vrácen výborům k novému projednání a aby do něj byly zapracovány nejméně ty principy, ke kterým nás zavazují mezinárodní smlouvy, k nimž Česká republika přistoupila.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: S faktickou poznámkou se hlásí pan kolega Marek Benda. Připraví se pan kolega Payne.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážené dámy a pánové, už jsem slyšel v této sněmovně hodně nekorektních argumentací, ale tato byla obzvláště nekorektní, protože byla velmi dlouhá a velmi obsáhlá. Pokládám za nutné na ni reagovat ve faktické poznámce.
V tuto chvíli nejsme v prvním čtení vládního návrhu zákona, ale jsme ve čtení po výborech. Výbory se tím velmi detailně zabývaly, řešily problémy, které jsou zde nanášeny. To, co zde bylo řečeno, v usnesení žádného výboru není. Všechna usnesení výboru v čl. 6, který je rozhodující, jednoznačně stanoví, že současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují. Já si myslím, že toto je potřebné a nezbytné říci, abychom se tady nešidili, že mohou být všechna práva omezena. Listina přesně stanoví, která práva a ve kterých situacích mohou být v rámci Listiny zvláštním zákonem omezena, takže se nestrašme.
***