(pokračuje Krampera)
Četníku dnešního světového pořádku již totiž stačí pouze finanční, materiální a velitelský dozor nad všemi tzv. mírovými operacemi.
Závěrem musím konstatovat, že občané České republiky sní celý život svůj velký sen. Ten se ztotožňuje i se snem mým - chceme být už konečně samostatnou, neutrální, svobodnou, nezávislou, spravedlivou a snad i jednou bohatší, lepší a krásnější zemí než v současných chmurných dnech. Pakliže nejste schopni toto přání pochopit, český národ na tyto ideály stejně jednoho dne přistoupí. Je jen jedna pravda, která nám jednoznačně ukládá: svou samostatnost si musíme vybojovat sami. Ruce pryč od české země.
Proto z výše uvedených důvodů prohlašuji vládní návrh zákona o bezpečnosti České republiky za protilidový a vlastizrádný. Podle jednacího řádu Poslanecké sněmovny České republiky vznáším návrh na jeho zamítnutí. Nebude-li přijat, dávám návrh na vrácení výborům k přepracování.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Výborům k novému projednání. Slova se ujme pan kolega Filip, připraví se pan kolega Payne.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji, pane předsedající. Pane ministře, paní a pánové, já bych se nerad opakoval v některých vyjádřeních, která zde padla zejména ze strany pana kolegy Jičínského. Přesto kvůli struktuře důvodů, které mě vedou k odmítnutí zákona, si dovolím alespoň v základních rysech důvody vyjádřit koncentrovaně.
Vláda České republiky a poté po projednání výbory našeho parlamentu navrhují schválení ústavního zákona, který je z hlediska nikoliv vnitrostátního, ale z hlediska mezinárodněprávních závazků a principů právního státu - nikoliv chápání České republiky, ale z hlediska mezinárodněprávního - zcela nepřijatelný.
Důvodová zpráva je ryze účelová. Na to jsme si ale už všichni zvykli a nijak nás to nemůže překvapit. Ta se netají tím, že cílem ústavního zákona je položit základy k nouzovému zákonodárství podle požadavků Severoatlantického paktu, jak vyžaduje plné členství.
Já ale upozorňuji, že není dobré být papežštější než papež, protože to, co je obsaženo v zákoně, nevyžaduje ani projednávaná Washingtonská smlouva, dokonce ani osm smluv, které jsme zde těžce vyžadovali a které bude projednávat příští parlament po volbách a bude se k nim vyjadřovat. Připadá mi, že jsme se upnuli k určité normě a chceme ji za každou cenu projednat, aniž bychom si uvědomovali její důsledky.
Bylo zde již řečeno, že návrh ústavního zákona má působit vedle ústavy. Nikoliv jako součást ústavního pořádku. Vrátím se k tomu, co zde bylo řečeno v souvislosti s ústavním zákonem o zkrácení volebního období. Musím podotknout, že nikoliv jen já, ale mnoho dalších zde se velmi striktně přidrželo názoru, že zkrácení volebního období v naší ústavě není, že je to díra v našem ústavním zákonodárství a že je možné tuto mezeru zaplnit a přijmout normu, která nikoliv vedle ústavy, ale v rámci ústavy ji řádně doplňuje. To, jakým způsobem nakonec zákon dopadl, je věc zřejmá, jasná. Podporuje to tvrzení, že to není vedle ústavy, že je to součástí ústavy, i když na dobu omezenou. Toto je ovšem na dobu neomezenou. Je to jiná ústava. Zcela jiná ústava.
Navržený ústavní zákon nedefinuje krizovou situaci, pouze popisuje její některé vnější projevy, a to ať narušení životního prostředí, nebo chodu národního hospodářství, živelní pohromy, nehody nebo jiná nebezpečí, která ve značném rozsahu ohrožují život a zdraví občanů, majetkové hodnoty nebo vnitřní bezpečnost a pořádek. Jakékoli krizové situace - např. záplavy, zemětřesení - je ale možné vykládat jako krizové situace stejně jako hromadné dopravní nehody, demonstrace ekologů před elektrárnou, narušení dopravy např. stávkou železničářů, narušení chodu národního hospodářství např. vytunelováním rozhodujících bank v České republice. Potom bychom se dostávali k onomu vyhlášení nouzového stavu.
Dovedu si představit takové rozhodování parlamentu, když se budeme bavit o tom, že všechny banky v České republice jsou bez peněz, kdo za to zodpovídá, jaký stav musí být nastolen, ale ještě mě to neopravňuje k tomu, abych přijal takovouto normu, jejíž výslednou podobu jsme viděli v některých výborech, nikoli ve všech. Tuto větu bych chtěl na závěr zopakovat v návrhu, který chci podat jako procedurální.
Pokud jde o navržený zákon, vadí mi, že skutečně neexistuje definice bezpečnosti státu. Pouze se stanoví, kdo ji má zajišťovat. Zde souhlasím s výčtem, který začíná ozbrojenými silami a končí havarijními službami, protože jde do určité míry o řešení, které je potřeba zahrnout do zákona. Ale jestliže má někdo něco zajišťovat, musí vědět, co je tím, co má být zajišťováno. A to se nepodařilo do úzké verze, která prošla zákonem, zapracovat.
Mohl bych zde hovořit, jak bylo několikrát zdůrazněno, jakým způsobem rozhoduje za všechny např. předseda vlády, v jakém stavu je Poslanecká sněmovna, kdo za ní rozhoduje, jakých devět měsíců je svým způsobem rozhodujících pro omezení nikoliv základních principů demokratického státu, ale jenom základů parlamentarismu v České republice. O ústavních základech státu zde zase není řečeno nic.
Je zajímavé, že v této chvíli je třeba se bavit nad tím, že dojde k zásadnímu omezení práv. Zákon ovšem stanoví, že lze omezit všechna práva, a to kontra tomu textu, který tam momentálně je. Varoval bych, a to velmi výrazně - a podotýkám v této sněmovně, že se budu opakovat v jednom ze svých úplně prvních vystoupení před touto sněmovnou, když jsem předkládal za klub KSČM první návrh zákona o referendu, který byl projednáván tímto zákonodárným sborem, odmyslím-li zákonodárný sbor prvního volebního období Poslanecké sněmovny od roku 1993.
Jde totiž o to, že právě většina občanů, ale tato sněmovna zvlášť, má velmi špatné zkušenosti k vágním formulacím a že má ty nejhorší zkušenosti k formulacím, které říkají, že něco má být upraveno další legislativou. Abyste mě nepodezírali, že zde hraji nějakou vlastní kartu referenda - protože to v ústavě samozřejmě je, tato sněmovna vytrvale odmítá přijmout, přestože si je velmi dobře vědoma, že v případě vstupu do Evropské unie bude muset být zákon o referendu a že referendum bude nutné pro vstup do Evropské unie, to je pravda, to přece všichni víme - raději budu citovat ono dlouhé projednávání zákona o vyšších územních samosprávných celcích, na které jsme také čekali v podstatě šest let. Ještě pořád čekáme na zákon o Nejvyšším správním soudu. Správní soudnictví je přece také od roku 1993 v Ústavě České republiky.
***