(pokračuje Benda)
A to platí i samozřejmě o těch rodinách, které nemohou mít děti nebo podobně, protože nikdy nevíme ani nejsme schopni určit, kdy se dítě buď může narodit, nebo kdy může být adoptováno. Základním úkolem ochrany heterosexuální rodiny a výhod, které jim stát přiznává, je právě to, že pečují o děti a že stát si je dobře vědom toho, že děti představují budoucnost této země, že jejich řádná výchova dává naději této zemi do budoucích pokolení, a proto zvýhodňuji občany při této starosti.
Velmi bych prosil, abychom si tohoto byli vědomi. Stát prostě nezvýhodňuje a nemá jediný důvod tak činit, lidi jenom proto, že se mají rádi. A já vůbec nevidím důvod, proč bychom přistoupili na takto širokou definici registrovaného partnerství, proč bychom nemohli začít dělat registrované vícečetné skupiny. Proč bychom, když se bude mít 10-15 lidí rádo v nějaké komunitě, proč by nemohli žádat toto zvýhodnění registrovaného partnerství více osob. Jestliže přistoupíme na tu filozofii, že stát zvýhodňuje tímto způsobem osoby, které se mají rády, pak se přesně dostáváme do těchto konců a do tohoto nebezpečí.
Čili já jsem bytostně přesvědčen, že tento zákon nemá být projednáván v dnešním čase, že nemá být projednáván dva měsíce před volbami. A jsem přesvědčen o tom, že tato sněmovna bude v budoucnosti ještě diskutovat o registrovaném partnerství, a dokonce bych řekl, že si myslím, že je to správné. Ale máme se bavit o registrovaném partnerství, o snaze pomoci homosexuální minoritě v této společnosti nějak upravit a zlegalizovat vztahy, nikoliv o snaze nabourat současný institut manželství a o snaze toto manželství rozvolnit do absolutní volnosti.
Bylo by zapotřebí, a já jsem smutný, že to nikdo zatím z těchto minorit neudělal, aby zformuloval, které požadavky na stát mají, které požadavky v oblasti dědické, daňového zvýhodnění, v oblasti společného bydlení, v oblasti získávání informací u lékaře, které požadavky mají, aby mohlo toto jejich registrované partnerství řádně plnit úlohu, kterou si představují. A tyto požadavky aby položili v této sněmovně prostřednictvím některých poslanců na stůl, a o nich pak se bavme, a bavme se o tom, jestli je ještě toto legitimní, jestliže to nemá druh a družka, nebo už to není legitimní. A to je rozumná diskuse, nikoliv diskuse, že nám pod názvem registrované partnerství někdo přinese manželství v jeho úplné podobě.
Navrhuji této sněmovně, aby tento návrh zákona nezamítala, ale aby ho vrátila navrhovateli k přepracování v duchu toho, co jsem říkal, aby se jednalo opravdu o registrované partnerství, a nikoliv o pokus o manželství. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Bendovi. Slovo má pan poslanec Mašek, připraví se jako poslední před přestávkou pan poslanec Bratinka.
Co to vidí mé oko, moje oko nevidí pana poslance Maška. V tomto případě ztrácí pan poslanec Mašek pořadí a dostává se až jako úplně poslední do tohoto pořadí. Slovo má pan poslanec Bratinka.
Poslanec Pavel Bratinka: Vážený pane předsedo, vážené zbývající kolegyně a kolegové v tomto sále. Je samozřejmě zřejmé, že ve společnosti vždy existuje a existovala - není to jenom vynález nové doby, jak si někdo namlouvá - pluralita názorů a hodnocení různého lidského jednání. Dá se říci, že v každé době lidé rozdělovali ve svých úsudcích lidské jednání do tří kategorií: Na to, které považovali za zavrženíhodné a odsouzeníhodné, na to, které naopak považovali za velmi chvályhodné, a pak samozřejmě měli každý svoji kategorii jednání, které považovali za neutrální, u které nevyslovovali žádný vyhraněný soud. A opět platí zcela univerzálně v dějinách, že tyto úsudky, ať už pozitivní, nebo negativní, nebo neutrální, měly svůj výraz dvojí formou. Buď se zůstalo pouze u něčeho, co bychom mohli nazvat veřejným míněním, převládajícím názorem, který však nenašel žádné institucionální vyjádření, anebo lidé vyjadřovali nebo vtělili svůj úsudek v opatření zákonů, v opatření státu, v krajním případě vtělili svůj úsudek do zákona trestního, vtělili a vtělují. To je samozřejmě univerzální charakteristika lidského rodu.
Po nás se dneska vlastně žádá nikoliv pouze to, abychom přijali postoj "Nechť jsme tolerantní, nechť se nijak nezlobíme nebo nepociťujeme nějakou nevůli vůči lidem, kteří jsou jinak nebo minoritně sexuálně orientovány"; o tom přece vůbec řeč není. O čem je tady řeč, a to se také neustále zakrývá jakýmisi bizarními poukazy na to, že máme být tolerantní a že nemáme sdílet všeliké předsudky, je to, že se tady žádá, aby tento parlament, který reprezentuje naši společnost, udělil tomuto vztahu to nejvyšší možné ocenění, nejvyšší možný statut, totiž soubor určitých výsad a privilegií. To vlastně je ještě silnější výraz chvály, než který tradičně společnost udělila něčemu, co se nazývá přátelstvím dvou lidí. Dobře víme, že přátelství je vztah, který má jinou inspiraci, jinou podstatu než to, čím se zde myslí vztahy, které mají svůj původ v určité erotické orientaci. Přátelé mohou být lidé, kteří k sobě nepociťují žádnou erotickou přitažlivost. A známe příklady velikých přátelství, každý v našem životě, jak lidé si pomáhají nezištně, často jednosměrně, třeba desítky let. A je to oceňováno a je to považováno za něco, co je vlastně solí solidního života. Přesto si nepamatuji, že by někde vznikl návrh na institut, že takovéto solidní přátelství dosvědčené mnoha svědky má požívat nějakých výsad a imunit ve společnosti.
A naopak zrada dobrého přítele nebo někoho, kdo nám deset let pomáhal, je, společností odnepaměti odsuzována nesmírně tvrdě. Takový člověk je často stižen kletbou hanby, nikdo mu nepodá ani ruku, ačkoliv trestní právo na tyto případy mlčí. Nevím, že by někdo byl někdy odsouzen za to, že zradil svého přítele, který mu nezištně pomáhal, a když přišla řada na to, aby on jemu pomáhal, tak se na něj lidově řečeno vybodl. Takovou žalobu na takovouto odpornou zradu podat nelze.
Takže existuje samozřejmě nejenom možnost něco ocenit. Vedle této možnosti ocenit společenským míněním určité typy chování existuje ta nejvyšší možnost a to je, že se tomu dá silou státu určitá výsada, určité privilegium nebo vyznamenání. Ale přece platí a mělo by platit i nadále, že takováto nejvyšší bonifikace má být udělována pouze a výlučně tomu jednání, které buď má nějaký zásadní význam pro společnost, anebo je příkladem heroického sebeobětování, je motivující a inspirující silou pro druhé. Policista, který nasadí svůj život, aby bránil nevinné oběti zločinu, jeho čin má obrovský význam pro společnost. Ten člověk vlastně se zřekl svého života nebo riskoval svůj život, to znamená jednal naprosto protikladně k tomu, co nám velí přirozenost. A samozřejmě v trochu slabších případech i jiní takto jednají a ti si zaslouží samozřejmě výsad v podobě vyznamenání a různých oslav.
A manželství skutečně v dějinách dostalo tento privilegovaný statut pouze a výlučně proto, že se v něm obnovuje společnost, nejenom v biologickém smyslu, ale v hodnotovém smyslu, a že samozřejmě často právě ti, kteří vychovávali děti, musí podstupovat velké množství vlastního sebezáporu, vlastního sebeomezení a potlačování toho, co by v daném okamžiku zrovna nejlépe chtěli dělat.
***