(pokračuje Filip)
Řízení bylo zastaveno vzhledem k tomu, že soudy v České republice nejsou věcně příslušnými k tomuto rozhodnutí. Určilo se, že bylo špatně postupováno, že ve správních rozhodnutích, která padla v těch letech, jsou sice správné dokumenty, ale že jejich dopad nemohl nastat, protože nebyly doručeny. Myslím si, že to někteří kolegové potvrdí, že říkám to, co je objektivně pravda.
Dovolím si ocitovat z rozsudku soudu, že vady původního správního řízení, totiž nedoručením rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nemohly být zhojeny. Trvají objektivně i v současnosti. Ten proces dále trvá, není dokončen. Když odvolací soud neshledal důvod, pro který by se od posouzení skutkového a právního stavu, který učinil Nejvyšší správní soud v roce 1946, odchyloval. Čili české soudy považují ono rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z roku 1946 a následně z roku 1948 za správné, ale protože nejsou v tuto chvíli kompetentní k novému rozhodnutí, nemohly určit, jestli byl nebo nebyl subjektem, který spadá pod dekret prezidenta republiky č. 12 a č. 108.
O co tedy jde? Jde o to, že dnes jsou na řadě správní orgány, ústřední orgány státní správy, a teprve po jejich rozhodnutí budeme mít možnost říkat, jestli je správně nebo nesprávně registrován Řád německých rytířů, protože žádný soud v České republice o tomto rozsudku tak rozhodnout nemůže. V tomto několik let trvajícím soudním sporu - opět cituji - bude dána odpověď alespoň na dílčí otázku, která může mít význam pro další správní řízení, jímž bude dokončeno původní skončené řízení dle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb.
Jde tedy o to, že to mi v odpovědi pana ministra kultury chybí. Jde mi o to, jestli toto správní řízení, na které poukazují soudy od roku 1994 ve všech svých rozsudcích včetně rozsudku nyní z ledna 1998, kdy bude skončeno, kdy bude dořešeno, jakým způsobem se řád choval, jestli důkazy, které tehdy Nejvyšší správní soud snesl, jsou opodstatněné, a jestli je možné dál registrovat Řád německých rytířů jako součást našich právnických osob, podléhajících registraci podle zákona č. 308/1991 Sb.
O nic jiného mi v tuto chvíli nejde, ani jít nemůže, protože bez takového rozhodnutí není možné žádné další rozhodnutí, které má např. i majetkovou podstatu ve vydávání určitého majetku, protože bez tohoto rozhodnutí není možné, abychom dále pracovali se subjektem českého práva, který má dlouhodobě nevyřešený spor mezi státem a sám sebou. Jsem tedy přesvědčen, že je možné ve lhůtě např. 31. května letošního roku dospět k tomu, že některý z ústředních orgánů státní správy, např. Ministerstvo financí, rozhodne o tom, jestli tento řád podléhal nebo nepodléhal dekretu prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945. Bez tohoto rozhodnutí totiž není možné dál postupovat a říkat, že postupujeme po právu.
Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Do rozpravy se hlásí ministr kultury Martin Stropnický.
Ministr kultury ČR Martin Stropnický: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, vzhledem k vystoupení pana poslance Filipa jsem trochu na rozpacích, zda reagovat na jednotlivé body otevřeně, tak jak byly uvedeny v písemné odpovědi a tak jak k nim byly vznášeny různé doplňující dotazy, anebo se věnovat plně bodu poslednímu, který je klíčový. Pokusím se aspoň telegraficky vyjádřit ke sporným otázkám.
Jedním ze zásadních otazníků byla otázka, zda lze prokázat, že řád plnil a plní duchovní a pastorální činnost v plném rozsahu daném pravidly, statutem a stanovami řádu. K tomu bych rád řekl, že není v kompetenci žádného státního orgánu sledovat a vyhodnocovat rozsah aktivity duchovní a pastorační činnosti registrované církve, náboženské společnosti nebo řeholního řádu. Žádné ustanovení zákona č. 308/1991 Sb. ani zákona č. 161/1992 Sb. o takové kompetenci státního orgánu při prokazovací povinnosti řeholního řádu nehovoří.
V případě porušení zákona členy řádu podléhají tito obecné občanskoprávní, případně i trestněprávní odpovědnosti ve stejném rozsahu, jako kterákoliv fyzická osoba nacházející se na našem území.
K dotazu, kdo z řádových bratří vlastně zastupuje řád, chci uvést následující: Provinciálem, tj. statutárním orgánem české provincie Řádu bratří Domu Panny Marie Jeruzalémské je řeholní kněz Vladislav Bednár, který uvedl kontaktní adresu Beethovenova 1, Opava. Uvádím tuto informaci proto, že jméno osoby, která je statutárním orgánem, ani kontaktní adresa nepatří k úředně zjišťovaným údajům v rámci evidence církevních právnických osob. K těm patří pouze název, sídlo a označení statutárního orgánu.
Co se týče nepřerušení právní kontinuity, chtěl bych uvést, že Ministerstvo kultury se neopírá o žádné právní ustanovení, neboť takové neexistuje. Ministerstvo kultury pouze konstatuje, že právní kontinuita české provincie Řádu bratří Domu Panny Marie Jeruzalémské je nepochybná, a to z tohoto důvodu především: Nelze totiž prokázat její přerušení ani zánik podle kanonického ani světského práva. Tato konstatace se opírá mimo jiné o prohlášení vlády z 19.12.1989, o rozsudek městského soudu z 12.1.1998, ke kterému se ještě vrátím.
Chci říci, že řád byl zrušen, skutečně zrušen rozhodnutím říšského komisaře pro sudetoněmecké území z 27.2. v roce 1939. Jeho jmění bylo konfiskováno a velmistr Šeltský byl internován, ale to již pan poslanec dostal v mé písemné odpovědi.
Dále bych ještě uvedl na otázku, zda nejsou splněny paragrafy zákonů uvedených v bodě 1 s tím, že bylo zdůrazněno panem poslancem, že nelze řádu prokázat splnění § 12 a § 13 zákona č. 308/1991 Sb., o registraci a doložení základních dokumentů řádu, že odpověď je uvedena v písemné části, a dovolím si citovat jednu pasáž: "Podle ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a o postavení církví a náboženských společností, podléhají registraci státním orgánem pouze církve a náboženské společnosti jako takové. Řeholní řády a kongregace a jejich organizační jednotky jsou považovány za útvary registrované římskokatolické církve ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 písm. g)." Jsou tedy pouze evidovány, ale to už jsem patrně řekl. To už nebudu opakovat, protože myslím, že bych se odvolal v tomto na náš osobní kontakt s panem poslancem.
Uvedl bych snad závěrem ještě tvrzení, že řádoví bratři v souladu se zájmy říše plnili duchovní službu ve wehrmachtu, pokračovali v utužování germanizace obyvatelstva na území pod jejich správou, dále že nebylo prokázáno, že by Řád německých rytířů aktivně působil v odboji a byl perzekuován fyzicky či jinou likvidací, obdobně jako kněží např. z Jugoslávie.
Tam bych chtěl upozornit na jednu novou závažnou skutečnost, o níž bylo Ministerstvo kultury informováno až po odeslání odpovědi na interpelaci, která má podstatný význam pro potvrzení faktů v odpovědi uváděných.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 12. ledna 1998 na základě určovací žaloby české provincie Řádu bratří Domu Panny Marie Jeruzalémské tak, že se určuje, že nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, že předmětný řád, respektive jeho česká provincie, je subjektem spadajícím pod příslušná ustanovení konfiskačních dekretů č. 12 a č. 108. Jinými slovy soud pravomocně potvrdil skutečnost, že nikdy po roce 1945 nebylo právoplatně rozhodnuto, že řád splňoval subjektivní podmínku konfiskace. To bych asi uvedl na závěr.
V odůvodnění tohoto rozsudku soud konstatoval své zjištění, že česká provincie Řádu bratří Domu Panny Marie Jeruzalémské jako žalobce je právním nástupcem Řádu německých rytířů, působí na území České republiky jako součást římskokatolické církve a její právní kontinuita nebyla po 25.2.1948 přerušena.
Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Do rozpravy se hlásí pan kolega Tollner.
Poslanec Pavel Tollner: Pane předsedající, dámy a pánové, rád bych úvodem ocitoval ze zápisu smutně proslulé církevní šestky, kdy 18. ledna 1950 jeden z aktérů -byl to soudruh Kopecký - navrhl, aby jezuitům a Řádu německých rytířů byla zakázána v republice činnost. Jak je vidět, toto přesvědčení trvá v Komunistické straně až dodnes.
Tento text cituji též proto, že se cítím povinen, jak už na mne ukazuje kolega Dostál, této sněmovně sdělit, že ve svém mládí v letech 1969 až 1971 jsem příslušel jako novic k jezuitskému řádu, kterému za mnohé vděčím. Od roku 1905 jsem členem veřejného sdružení familiářů Řádu bratří Domu Panny Marie v Jeruzalémě, kterému se v těchto zeměpisným šířkách nepřestane s přídechem exotiky říkat němečtí rytíři. Tímto prohlášením snad bylo učiněno zadost příslušnému paragrafu jednacího řádu o konfliktu zájmů. Toto na začátek.
Dámy a pánové, přiznávám se, že jsem dlouho odolával pokušení vystoupit v této kauze, ale mediální frekventovanost tohoto tématu, kterému snad rozumí každý, mě zlomila. To je trochu na omluvu.
K vlastní interpelaci s politováním glosuji: Už dlouho jsem neviděl parlamentní tisk s tolika chybami, překlepy a nesmysly, které text obsahuje. Text byl nepochybně připraven Klubem českého pohraničí, vím to. Třeba co to je opatat strahovský? Asi se jedná o opata strahovského. Divím se panu předsedovi klubu dr. Filipovi, kterého si jako právníka velmi vážím, že se pod takový canc podepsal. Věta z odst. 3, že Řád Panny Marie byl snad někdy žebravým řádem, mě skutečně potěšila. Rád bych z tohoto místa prohlásil, že Řád Panny Marie Jeruzalémské nikdy nebyl řádem mendikantským, nýbrž ho najdeme v papežské ročence v kategorii řádů se skupinou řeholních kanovníků, jako jsou např. Řád sv. Augustina či premonstráti. Pokud tedy někoho zajímá naše aktivita v Opavě u primátora, to je tam také zmíněno, pak vězte, že náš řád je řádem charitativním, což dosvědčuje tento dokument, který mohu ukázat, kterým Řád Panny Marie Jeruzalémské, provincie sester, daroval městu Opavě 700 000 Kč na renovaci bytového fondu města po povodních. Doufám, že tam v Opavě nemají náměstka primátora ze sociální demokracie.
Dovoluji si a považuji za nutné poněkud ještě doplnit odpověď pana ministra o informaci týkající se soudu. Rád bych ocitoval ten rozsudek ještě jednou. Odvolací soud určuje, že nebylo pravomocně v roce 1946 rozhodnuto o tom, že Řád německých rytířů, nyní česká provincie Řádu bratří Domu Panny Marie Jeruzalémské, tehdy se sídlem v Bruntále, je subjektem spadajícím pod ustavení § 3 odst. 1 dekretu č. 12 z roku 1945. Ani § 1 odst. 1 dekretu č.108 z roku 1945.
***