(pokračuje Kužílek)
Jak si to kdo pojmenuje, to je jedno. Jistě si vzpomenete pár minut dozadu, že o této vazbě zde nebylo příliš řeči. Je to velmi důležité pro to, abychom si uvědomili, že v tomto zákoně vlastně v nějakém místě, v nějakém konkrétním paragrafu, v nějaké kombinaci některých ustanovení jde o to, že řekneme, kde přesně padne závora v oblasti svobody projevu nebo svobody informací. Mohu po bedlivém prostudování tohoto zákona říci, že toto místo je v zákoně zatím popsáno velmi a velmi mlhavě, velmi nejasně. Možná vás překvapím jednou důležitou informací, kterou zjistí každý, kdo si normy v celém paketu přečte jako celek. Zjistíte, že místo, kde závora padne, je ve skutečnosti na podzákonné úrovni, někde hluboce v nějaké vyhlášce, kde teprve podle režimu vyhlášky nějaký úředník na něco udělá svoji parafu. Takto jsem si to zatím prostudoval.
Víte, že jsem se asi sedm let věnoval v této sněmovně oblasti bezpečnostní a potom jsem se z dobrých důvodů začal věnovat podobným oblastem jakoby z druhé strany, to znamená ze strany ochrany občanských práv, do kterých zasahují represivní orgány. Trochu jsem sledoval vznik tohoto zákona na ministerstvu. Vím, že vznikal v jednom velmi nevhodném pojetí, a sice že jádro tohoto zákona vznikalo v odborných útvarech, to znamená mezi lidmi, jejichž zájmem je utajovat, jejichž zájmem je přirozeně jako každého si zjednodušit svoji situaci, moci snadněji vždycky udělat to, co je jejich úkolem, jejich prací. Přímo to nevyčítám těmto lidem. Vyčítám však ministerstvu, že podíl těch útvarů ministerstva, které jsou schopny nahlédnout věc v celku, byl menší než těch, které se věnovaly vysloveně prakticistnímu jádru problému - s prominutím - bezpečáckému pojetí.
Ještě jedna poznámka, než se dostanu úplně k jádru svého vystoupení, ve kterém bych vás především chtěl infikovat dvěma principy, které by bylo dobré, kdyby se ve lhůtě, ve které to budeme projednávat, podařilo v tomto zákoně přidat, anebo pokud v něm jsou v zárodečném stavu, tak velmi výrazně posílit a zdůraznit.
Poznámka se týká argumentace "vstupem do NATO". Jsem přesvědčen, a ti, kteří se v této problematice vyznají, mně to potvrzují, že náš vstup do NATO není ze strany NATO sledován ve smyslu - dokud nepředložíte v těchto konkrétních věcech hotové výsledky, tak se s vámi nebavíme - ale že přístup je jiný. Musíme vidět váš proces velmi rychle mířící k určitému cíli, a to je pro nás to hlavní. Čili skutečně zde nejsme tlačeni tím, že do data "D" musíme mít schválený natvrdo přesně zákon, musíme velmi pečlivě, pracovitě a s úsilím postupovat v této věci dopředu. To je náš úkol. Ten si, myslím, můžeme plnit a neměli bychom se leknout této výzvy tak, abychom přijali normu nekvalitní a normu, která by potom sice umožnila utajit ledacos, ale dostala by se do rozporu s jinými standardy a ústavními právy.
Dopředu řeknu, že tento návrh podpořím do druhého čtení, ale rovnou říkám, že s velkým sebezapřením a s velkou snahou, aby se mnoho v něm změnilo.
Nyní tedy, co si myslím a co bych vám chtěl nějak infikovat jako základní pohled. Jak znám různé normy pro oblast utajovaných skutečností, domnívám se, že tam jsou dva nejdůležitější principy, a oba dva bych charakterizoval, že to jsou principy zase nějaké dvojky. Dvakrát dvě bych to nazval.
První princip je, že utajovanou skutečností má být jenom to, co splňuje dva znaky. Jednak znak obsahový nebo hmotný, to je jedno, a jednak znak formální. Obsahovým znakem je, že skutečnost skutečně odpovídá nějak dopředu formalizované popsané skupině utajovaných skutečností. To znamená, že třeba v nějakém zákoně, v příloze zákona, je napsáno, že informace o technologii provádění operativního šetření policie je tou oblastí, která se má utajovat. To je znak obsahový. Druhý znak je formální, to znamená, že konkrétní úředník, konkrétní osoba podepsaná svým jménem a odpovědná svým jménem o konkrétní skutečnosti, která je už skutečností z reality, která je skutečně zcela konkrétní věcí, nikoliv nějakou obecnou množinou, že o ní rozhodla, že to je ona, která odpovídá množině, a proto je utajena. Tyto dva znaky tam musejí být.
Pan ministr ve své zprávě řekl, že zákon tento princip obsahuje. Já to chci velmi zpochybnit. Jak jsem zákon přečetl, tvrdím, že neobsahuje formální znak a že zákon je napsán tak, jako by se tady měly vznášet ve vzduchu jakési oblasti utajovaných skutečností, a ty se vznášejí nad realitou a stav mezi vymezenou nějakou oblastí utajovaných skutečností a konkrétním faktem v realitě je jaksi abstraktní, nepevný a může být tvrzen někým, aniž by to bylo úplně jednoznačně, s konkrétní osobní odpovědností někde podepsáno, označeno.
Chci říci, že v normách, které znám z jiných zemí, je výslovně vždy uvedeno v ustanovení, které je definiční - bývá někde na začátku norem - a říká, co je utajovanou skutečností, tak většinou to bývá formulováno tak, že tam jsou přímo napsány dva znaky. To znamená, utajovanou skutečností je to, co splňuje podmínky toho, že to odpovídá nějaké oblasti utajovaných skutečností třeba uvedené v příloze, a kterou odpovědný úředník takto označil. Že tam jsou tyto dvě podmínky přímo napsané. Když se podíváte na předložený návrh § 3, tak se tam dočtete právě jenom jeden znak.
Já samozřejmě vím, a možná by to pan ministr říkal, že když půjdu dál a dál a dostanu se až na úroveň vyhlášky, že tam najdu jakýsi letmý popis nějakého procesu, který jakoby vyzývá úředníka, aby k tomu přičinil svůj podpis. Ale to už je skutečně úroveň velmi nízká, velmi vzdálená a na úrovni vyhlášky je úředníkovi položena jakoby jediná podmínka, a sice s ohledem na význam skutečnosti. Právní jistota je v tom velmi rozvolněná. Nebudete se pak asi divit, že v podrobné rozpravě, která nastane někdy po projednání ve výborech, bych navrhoval v § 3 výslovné doplnění zhruba formulace, že utajovanou skutečností je to, co nejenom je v seznamech utajovaných skutečností, ale navíc o čem klasifikátor rozhodl, že má být utajeno. To je první princip toho, kdy musíme doplnit ještě druhou rovinu, nějakou dvojku.
Druhý princip, dámy a pánové, spočívá na jednoduché úvaze. Všichni chceme, aby každý úředník, který bude něco utajovat, aby se mu spíše nechtělo to utajit, aby spíš měl pocit, že musí vynaložit úsilí, které je mu spíše nepříjemné, aby mohl dosáhnout toho, že věc utají. Protože přirozeně každý úředník, který může utajit víc a snadno, tak si tím zjednodušuje práci. Nemusí s utajovanými věcmi tolik ven, nemusí tolik o nich informovat. Je to pro něj příjemnější.
Tento princip další dvojky můžeme najít třeba v maďarském zákonu, velmi moderním zákonu starém asi dva tři roky, také přijatém v Maďarsku v souvislosti se vstupem do NATO. Mimochodem si myslím, že tento maďarský zákon by mohl být mnohdy pro nás inspirující, abychom neobjevovali již objevené. Tento princip spočívá v tom, že žádný úředník, prvotní, nemůže o tom rozhodnout sám, že něco je utajeno, ale musí to předložit jako svůj návrh svému nadřízenému nebo jiné osobě, která je zodpovědná.
***