(pokračuje Vrzáň)
Jsem osobně přesvědčen o tom, že bychom měli hlasováním tento dokument odmítnout, tedy demokraticky, v podmínkách nepřímé demokracie rozhodnout o nevyslovení souhlasu se sněmovním tiskem 384.
Vědom si skutečností, že jde o závažný dokument, který by měl být seriózně posouzen, a všechna pozitiva i negativa odpovědně zvážena, jsem nucen konstatovat, že se připojím k hlasům, které odmítnou tento sněmovní tisk jako nevhodný pro občany této země. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme paní kolegyně Svobodová, připraví se paní kolegyně Čelišová.
Poslankyně Alena Svobodová: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte, abych v úvodu položila otázku, proč vlastně došlo v naší vládní garnituře k tak zásadní změně postojů v bezpečnostní politice státu.
Václav Havel, který v prosinci 1989 prohlašoval "ideální Evropa je pro mne Evropa s nezávislou a zaručenou bezpečnostní politikou a zároveň Evropa neutrální" a který při této příležitosti dodal, že "součástí politiky přátelské spolupráce bude odmítnutí obou vojenských paktů - NATO i Varšavské smlouvy", se již za několik let stal jedním z nejhorlivějších zastánců vstupu České republiky do vojenského paktu. Copak asi přimělo pana Havla k této radikální změně názorů na zajištění bezpečnosti našeho státu? Cožpak vznikla nějaká nová situace, která by naznačovala ohrožení České republiky a její nezávislosti? Nic podobného se přece nestalo. Proto museli zastánci zapojení republiky do NATO vytáhnout a usilovně pěstovat mýtus o jakémsi bezpečnostním vakuu ve střední Evropě. A jako jedinou cestu k zaplnění tohoto vakua začaly vládnoucí kruhy naší země prosazovat začlenění do NATO.
Vždyť i náměstek ministra obrany Novotný v prosinci minulého roku, když hovořil o jakési nově připravované strategické koncepci Severoatlantického paktu, musel přiznat, že tato bude reagovat na skutečnost, že skončila studená válka a že nikdo nepředpokládá vznik otevřeného nepřátelství, tedy vojenského konfliktu v Evropě. Citováno z Hospodářských novin ze dne 29. prosince 1997.
Vzniká tedy oprávněná otázka: Kdo a proč strašil občany neexistujícím ohrožením naší bezpečnosti? Při prosazování tohoto tzv. jedině možného a nevyhnutelného kroku, tedy vstupu do NATO, se sešly jednak zahraniční tlaky, především z USA a Německa, které se po rozpadu Varšavské smlouvy obávaly o další existenci NATO, a myšlenka jeho rozšiřování se měla a má stát jakýmsi záchranným kruhem tohoto vojenského paktu, a jednak egoistické zájmy současných vládnoucích pravicových kruhů České republiky, které se mylně domnívají, že členství v NATO jim zajistí na věčné časy jejich moc a nadvládu. Proto vládní garnitura v době diskusí o formování nového evropského bezpečnostního modelu nebyla ochotna se vážně zabývat jinou než atlantickou alternativou.
Docent Právnické fakulty Univerzity Karlovy Pokštefl v Právu dne 17. prosince 1997 mluvil o bezpečnostním modelu, od kterého si zřejmě vládnoucí garnitura "slibuje nejúčinnější zahraničněpolitickou garanci sametové transformace nově vzniklých soukromovlastnických majetkověprávních vztahů, na nichž si sama zajistila lví podíl".
V otevřeném listu prezidentu Clintonovi 46 významných politických a vojenských osobností USA se vyjádřilo před schůzkou NATO v Madridu v červenci 1997 jednoznačně proti rozšíření této aliance. V dopise se píše: "My podepsaní máme za to, že nynější úsilí vynakládané pod vedením Spojených států, aby bylo NATO rozšířeno, je politikou omylu dějinných rozměrů. Máme za to, že rozšíření NATO sníží bezpečnost aliance a rozruší stabilitu v Evropě." Autoři listu dále upozorňují, že v Evropě povede rozšíření NATO k vytvoření nové dělicí čáry mezi těmi, kdo budou v NATO, a těmi, kdo zůstanou mimo, bude živit nestabilitu a nakonec oslabí pocit bezpečnosti těch zemí, jež budou v NATO. Ve Spojených státech rozpoutá rozšíření rozsáhlou debatu o jeho neurčitých, nicméně jistě vysokých nákladech a vyvolá otázky o závazku Spojených států vůči alianci.
Pro tyto a další závažné námitky, mimo jiné i pro negativní dopad na budoucí vztahy s Ruskem, vyjadřují autoři dopisu názor, že vzhledem k tomu, že není žádný důvod rychle věc rozhodnout, důrazně naléháme, aby byl proces rozšiřování NATO zastaven a aby byla prosazována jiná řešení. Mezi tato řešení pak navrhují otevření ekonomických a politických dveří Evropské unie střední a východní Evropě, rozvíjení rozšířeného programu Partnerství pro mír, podporu kooperativních vztahů mezi NATO a Ruskem a pokračování v procesu odzbrojování.
Na závěr dopisu se říká: "Rusko dnes nepředstavuje pro své západní sousedy žádnou hrozbu a národy východní a střední Evropy nejsou v nebezpečí. Z toho důvodu a z důvodů uvedených shora se domníváme, že rozšíření NATO není nutné ani žádoucí a že by tato škodlivá politika měla a mohla být opuštěna."
Při prosazování koncepce plného soustředění se na vstup do NATO jsme mohli sledovat nepochopitelné změny v zahraniční politice koaliční vlády v letech po roce 1989. Zpočátku se s nevídanou energií věnovala zapojení se do existující struktury představované Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Naše Ministerstvo zahraničních věcí s podporou Hradu dokonce usilovalo o to, aby sekretariát této organizace byl umístěn v Praze. Jakmile však po návštěvách vedoucích činitelů NATO v České republice a určitých signálech ze Spojených států vládnoucí kruhy vycítily možnost zapojit se do paktu NATO, ztratila naše zahraniční politika jakýkoli zájem o vytváření pevné celoevropské bezpečnostní struktury a s neskrývanou úlevou souhlasila s předáním sekretariátu OBSE Vídni. A tím také skončila jakákoliv pozitivní aktivita české vlády směrem k budování solidní struktury celoevropské bezpečnosti. A česká zahraniční politika, která jako každá jiná má působit do okolního světa ve prospěch vlastního státu a jeho politických a ekonomických zájmů, se postupně stala politikou vnitřní - až na trvalé lobbování v Senátu USA - neboť ministerstvo zahraničí ve shodě s vládou se stará především o to, aby všemožnými i nemožnými prostředky získalo souhlas domácí veřejnosti s politikou, která je většině národa nepochopitelná, ale i nepřijatelná. Přitom stejně jako v období příprav tzv. Česko-německé deklarace se vláda snaží stavět občany před hotové věci, které již nemá právo nikdo - ani parlament - pozměňovat nebo doplňovat.
Proto také vláda klade houževnatý odpor uspořádání referenda o skutečném stavu české politiky a demokracie. Řeči o tom, že referendum znamená oslabování zastupitelského systému demokracie, za jakýsi pokus obcházet parlament a za ustupování ulici znamená pouze podceňování úrovně a obecné vzdělanosti našeho lidu.
Odpůrcům referenda přitom nevadí příklady jiných států, které rovněž mají svůj systém zastupitelské parlamentní demokracie, a přitom na referendu nevidí nic závadného a mnohé z nich ho v hojné míře i používají.
Pro ovzduší, které se vytváří kolem sporné otázky vstupu České republiky do NATO, je typické osočování a nevybíravé útoky proti všem, kteří nesouhlasí se zapojením naší republiky do uvedeného vojenského paktu.
***