(pokračuje Vrzáň)
Totéž platí i o raketových systémech vybavených jadernými hlavicemi, ať již míří na kohokoli, apod. Jestliže bychom se stali, jak jsem citoval, nárazníkovou zónou, což logicky vyplyne z možného rozšíření, lze předpokládat, že by některé strategické zbraně mohly být namířeny na zbytek tzv. východního bloku, což by mohlo položit základy k příštímu válečnému konfliktu, a to by byl ten nejhorší výsledek všech mírotvorných snah, kterými operuje každý, kdo obhajuje myšlenky kolektivní sebeobrany.
Věřím, že si jistě málokdo přeje účast ve válečném konfliktu vedeném paktem NATO, neboť by to znamenalo především likvidaci České republiky. Odmítnutím přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě, sjednané ve Washingtonu dne 4. dubna 1949, tedy odmítáme existenci jaderné střelnice pro militaristy cizí provenience.
Dalším hlediskem, a to nezanedbatelným, které rovněž hovoří proti vstupu České republiky do jakéhokoli vojenského paktu, je velmi vysoká a dlouhodobá finanční náročnost celé operace.
Několikrát byl mnou i mými kolegy interpelován premiér, případně střídající se ministři obrany, ve věci finanční nákladovosti a finančního zatížení našich občanů při případném vstupu do tohoto vojensko-politického seskupení. Ze všech odpovědí jsem nabyl přesvědčení, že celkový finanční dopad lze jen těžko odhadnout. Zainteresovaní sice dobře vědí, že finanční náklady je nutné rozčlenit do více kategorií a sledovat odděleně, avšak je nutno konstatovat, že úhrnem se jedná o částku astronomickou, která bude mít neblahý dopad na rozpočet České republiky, a tedy i na každého jejího občana.
Pokud bychom nepředpokládali začlenění do NATO, bylo by možné uvažovat o rozdělování několika desítek miliard korun ročně, ať se již jedná o určení pro potřeby sociální, zdravotnické, školské apod. V této sněmovně všichni dobře vědí, s jakým objemem prostředků disponuje kapitola Ministerstva obrany a o kolik byly vládním návrhem zákona o státním rozpočtu zvýšeny její výdaje. Současně všichni též vědí, kolik miliard korun chybí v jednotlivých resortech a jaké důsledky z toho plynou pro životní úroveň občanů České republiky.
Obhájci začlenění České republiky do NATO často argumentují tím, že jde o náš krok dobrovolný, svobodný, demokratický. Jak je možné hovořit o demokratickém rozhodování, jestliže naši občané nemají možnost vyslovit se v referendu k tak fatální otázce, jakou je právě ochota vzdát se vlastní suverenity v tak důležité oblasti, jakou je právě obrana vlastní země.
Jsem přesvědčen, že bychom dokázali vlastními silami stejně dobře zabezpečit i tuto nezastupitelnou funkci státu. Jsme rovněž přesvědčeni o tom, že je bezpodmínečně nutné, aby byla v tomto případě uplatněna přímá demokracie, tedy aby sami občané řekli, zda ano, či ne. Byli jsme svědky nejedné snahy o přijetí ústavního zákona o referendu, ať již se jedná o návrhy z dílny legislativců SPR-RSČ, případně jiných autorů. Pravdivě je třeba konstatovat, že to byli výhradně poslanci bývalé, ale též současné vládní koalice, kteří veškeré tyto snahy o naplnění Ústavy České republiky vetovali, případně hlasováním zavrhovali. Tyto politické strany tak prokázaly žalostně nízký stupeň demokratického smýšlení stejně tak, jako jimi podporované vlády nedokázaly zakrýt zřetelnou bázeň před jednoznačným hlasem lidu.
Můžeme se tedy právem domnívat, že neexistence institutu referenda je zde právě proto, aby nebylo zmařeno úsilí tzv. státotvorných politických sil o vstup do Severoatlantické aliance. Tato skutečnost sama o sobě jasně charakterizuje vyspělost demokracie v České republice osm let po listopadovém převratu.
Protože podmiňujeme veškeré kroky směřující k integraci do Severoatlantické aliance vypsáním referenda, domnívám se, že je nezbytně nutné odložit projednávání tohoto sněmovního tisku až do doby, kdy náš právní řád bude zahrnovat, a tedy bude znát odpovídající zákon, na jehož základě bude možné iniciovat uspořádání referenda.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Čas, pane kolego. Chcete pokračovat?
Poslanec Petr Vrzáň: Ano, děkuji.
Vzhledem k tomu, že vůle k uzákonění institutu referenda v této sněmovně není reálná, lze konstatovat, že vlastní projednávání tohoto tisku je třeba odložit do příštího volebního období. Pouze takový postup lze oprávněně nazvat demokratickým.
Dámy a pánové, dovolte mi, abych se v této chvíli pozastavil nad textem vlastní Severoatlantické smlouvy.
Chtěl bych se zmínit především o článcích XII a XIII. Článek XII tohoto dokumentu hovoří o možnosti konzultace pro některou ze stran, o změnách smlouvy, avšak až po uplynutí 10 let její platnosti. To je však příliš dlouhá doba na to, abychom se jako suverénní země a jedna ze stran tohoto vojensko-politického uskupení mohli vyslovit k tak rozmanitým skutečnostem nastalým v průběhu trvání smlouvy. Domnívám se, že desetiletá lhůta je nepřijatelnou podmínkou pro demokratické uplatňování názorů k činnosti aliance z pozice jejího člena.
Závažnější pro budoucnost a svrchovanost naší země je však znění článku XIII této Severoatlantické smlouvy. Zde je jednoznačně řečeno, že kterákoli strana může přestat být stranou až po uplynutí celých 20 let platnosti smlouvy. Jinými slovy se tedy jedná o přistoupení České republiky k Severoatlantické smlouvě na období nejméně 20 let, avšak bez možnosti vystoupení.
Dámy a pánové, domnívám se dále, že jde o podmínku doslova skandální. Jak je možné, že v tak demokratické organizaci, jakou údajně NATO je, jsou jednotliví členové vázáni bez výhrad nejméně 20 let, aniž by toto uskupení mohli opustit. Řekl bych, že vysvětlení je prosté: Protože každý člen se účastní na tvorbě centrálního rozpočtu NATO a dále se od něj očekává nákup zbrojní techniky, tedy podíl na velmi lukrativních obchodech, z nichž profit mají především Spojené státy americké, neexistuje nic praktičtějšího a více vypočítavého, než zajistit stabilitu a rovnoměrnost svých příjmů dlouhodobou a nevypověditelnou smlouvou.
Dámy a pánové, z důvodů všech shora uvedených se domnívám, že přístup České republiky k Severoatlantické smlouvě, sjednané ve Washingtonu dne 4. dubna 1949, je pro naši zemi nevýhodný, a tedy nevhodný.
***