(pokračuje Maštálka)
Splní NATO očekávání kolektivní obrany za situace, že dojde k odlišnému pojetí bezpečnostních rizik jednotlivých států NATO? Pokud si myslíte, že kozák stojí před Prašnou bránou, opravdu si také myslíte, že kvůli ochraně malého státu v srdci Evropy bude někdo riskovat vlastní sebezničení? Chtěl bych připomenout včerejší a dnešní zpravodajství BBC. Na stranu anglicky mluvících zemí odhodlaných k vojenskému útoku na Irák se veřejně odmítly postavit už dva členské státy NATO. Na tom nemění nic skutečnost, že o tom zkresleně informují sdělovací prostředky. Právě tak nezmění nic na skutečnosti, že zmíněná zpravodajství BBC nepokládala za důležité informovat o militantních a diplomacií pohrdajících prohlášeních některých českých státníků. Opakuji, myslíte si, že někdo ze západních velmocí bude krvácet s Chamberlainem za neznámou zemi ve středu Evropy?
Říkám to nerad, ale buďme realisté. Jsme geopoliticky zajímaví jen pro Německo, jsme nezajímaví pro Rusko a ostatní velmoci. Rusko se leká spíše tendence k rozšíření NATO na východ a atmosféry, která je s tím spojená, nežli síly české armády. Strašení Ruskem, otevřená rusofobie, která tvoří páteř důvodu pro vstup do NATO, je neanalytickým a, nezlobte se, přímo nevkusným afektem na davové emoce. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Maštálkovi, slova se ujme pan poslanec Zdeněk Jičínský, připraví se pan poslanec Petr Koháček.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Paní předsedající, vážené shromáždění, musím říci, že není příliš potěšující mluvit v této diskusi i v reakci na procedurální spory, které tu byly odpoledne vedeny. Myslím si, že jsme udělali chybu v tom, že jsme se neodhodlali změnit výrazněji jednací řád i v tom směru, že by před schůzí bylo dohodnuto, kolik času je určeno na jednotlivé body, a poslanecké kluby by potom měly možnost si tento čas rozdělit podle svého uvážení, mohl by mluvit jeden, který by systematicky vyložil stanovisko, nebo by mohlo mluvit více kolegů z jednotlivého klubu. Myslím, že je nám vše jasné, že v diskusi v Poslanecké sněmovně přece nejde o to, abychom se jednotlivě přesvědčovali uváděnými důkazy. Myslím, že ti, kdo jsou pro vstup České republiky do NATO, sem přišli už přesvědčeni a nepotřebovali tu slyšet argumenty, které by je v jejich stanovisku podepřely. Stejně tak ti, kteří jsou rozhodnuti proti vstupu do NATO, mají dost argumentů, aby se nenechali zmást argumenty jejich odpůrců. To říkám na adresu těch, kteří odpoledne tvrdili, že je třeba hodně času, aby bylo možné vyložit určité důvody. Tady nejsme na nějaké analytické konferenci, jsme v parlamentu a jednáme o určitých politických otázkách, kde čas vyhrazený pro určitou diskusi musí mít svou míru, protože parlament má řadu bodů, které má projednat, a je odpověden voličům, že tyto úkoly v zákonodárné i další oblasti splní. V tomto směru nedostatek politické kultury, který se projevuje v tom, jak jednáme s parlamentním časem, je vážnou slabinou tohoto parlamentu.
Jsem si vědom, že toto téma je velice emocionální, vyvolává emocionální diskuse, ale emocionalita by měla být přece jenom podřízena určité racionalitě parlamentního jednání. Uznávám ovšem, že jednací řád je takový, jaký je, a dává tyto možnosti.
Vstup do NATO je přirozeně otázkou, která vyvolává velmi rozporné odpovědi, protože to není otázka, na kterou je jenom jednoznačná odpověď. Jsou argumenty pro a jsou argumenty proti. I ti, kdo jsou pro vstup do NATO, vědí o řadě analýz, které dokazují, že to je problematická záležitost. Bylo tady už vzpomínáno, že i mezi členskými státy NATO jsou pochybnosti o tom, zda se má NATO rozšiřovat, nebo ne. Takovýchto analýz bychom tu mohli všichni uvádět celou řadu jak z amerických nebo z evropských kruhů, tak i z našich domácích kruhů. Jde ovšem o to, a v tom je odpovědnost politického rozhodování, že v rámci vážení argumentů pro a proti je přece jenom třeba se rozhodnout, byť poměr pozitiv a negativ může být třeba 51:49, to je věc určitého politického posouzení.
O těch věcech by bylo možno mluvit dlouho, ale čas pokročil a nemyslím si, že by mělo velký smysl detailně hovořit o chybách naší zahraniční politiky, o tom, proč se nerozvíjela visegradská skupina a zahraniční politika uvnitř visegradské skupiny. Mohli jsme být i v této oblasti dále, mohli jsme být dále, i pokud jde o konverzi našeho zbrojního průmyslu, apod. To jsou hříchy minulosti, nemá cenu je teď nějak podrobně vzpomínat, je třeba je jenom připomenout, abychom si uvědomili, že rozdílná situace, pokud jde o vztah značné části veřejnosti ve vztahu k NATO, ve srovnání s Maďarskem a Polskem, má zřejmě své historické příčiny. Je to nepochybně i důsledek komplexu Mnichova 1938, Pražského jara, jeho potlačení v roce 1968, to jsou nepochybně šrámy na duši českého národa, které se projeví v těchto jeho postojích. V tomto směru rozdíl mezi Maďarskem, Polskem a námi existuje a má i toto historické zakořenění.
Zároveň si opravdu myslím, tady souhlasím s řadou kritiků, že byla chyba naší zahraniční politiky, zahraničněpolitické publicistiky, značné části našich médií, že příliš jednostranně chápaly politiku vztahu Severoatlantického paktu a Ruska, že se příliš rozšiřovala antiruská nálada. Jestliže se má NATO přeměnit z organizace vojensko-politické v politicko-vojenskou organizaci nového typu, protože bipolarismus už zmizel, potom samozřejmě pro tuto organizaci je prvořadou otázkou, jak upravit své vztahy k Rusku. Proto také byl kladen tak velký důraz na vytvoření oné zvláštní formy spolupráce, Partnerství pro mír, a potom oné dohody, která Rusku dává poměrně široké možnosti účastnit se na vytváření bezpečnostních systémů uvnitř Evropy.
O tom bychom mohli velmi dlouho mluvit, ale zdá se mi to zbytečné, protože to všichni víme. Zároveň bych ale chtěl říci jednu věc. Už jsem ji tady formuloval minule, v pátek, když jsme mluvili o té ne šťastně složené koordinační radě diskusního fóra, pokud užívám správně toho názvu, když jsem se ptal poslance z republikánské strany, zda si myslí, že Česká republika může existovat uvnitř Evropy právě v jejím geopolitickém postavení samostatně, bez nějakých pevnějších, ať už aliančních, nebo spojeneckých vztahů s jinými státy.
***