Poslanec Vojtěch Filip: Pane předsedající, pane premiére, paní a pánové, dovolte mi, abych v souladu s § 54 odst. 9 navrhl přerušení této schůze do zítřka 9.00 hodin.
Možná, že jsem vám vyrazil dech, alespoň neslyším žádnou reakci - ani odmítavou, ani krátkou. Dovolte mi krátké odůvodnění. (Protesty ze sálu.) Vím, že se o návrhu hlasuje bez rozpravy.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Odůvodnit pan kolega může.
Poslanec Vojtěch Filip: Jsem přesvědčen, že v tuto chvíli je celá Poslanecká sněmovna soustředěna na úplně jiný problém, než je projednávaný bod. To mi velmi vadí. Zároveň mi vadí, že v tuto chvíli zatěžujeme předsedu vlády věcí, za kterou odpovídá ministr zahraničních věcí. Ministr zahraničních věcí zde není přítomen. Podotýkám, že v tuto chvíli mi to připadá nikoliv logické, připadá mi to přinejmenším podivné.
Jsem přesvědčen, že v tuto chvíli je můj návrh nejen korektní vůči vládě, ale je korektní i vůči této sněmovně. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Budeme hlasovat o návrhu pana kolegy Filipa, a to ve 20.22 hodin.
Odhlásil jsem vás a prosím, abyste se přihlásili svými hlasovacími kartami. Zahájil jsem hlasování číslo 105.
Kdo návrh pana kolegy Filipa podporuje? Kdo je proti?
Pro návrh hlasovalo 55, proti 90 poslanců. Návrh nebyl přijat.
Slova se ujme paní kolegyně Kolářová, připraví se pan kolega Kalus.
Poslankyně Milena Kolářová: Pane předsedající, pane premiére, členové vlády, dámy a pánové, dovolte mi několik poznámek. Rozhodnutí tohoto parlamentu, této Poslanecké sněmovny, která je kompetentní tuto odpovědnost přijmout, bude významným signálem. Naše rozhodování samozřejmě není rozhodováním osobním, ale je to rozhodování dle přání a zájmů našich občanů. Věřím, že občané této země jsou schopni a ochotni na sebe přijmout závazky a zároveň také získat nová práva.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Paní kolegyně, promiňte, pokusím se vám pomoci v tom, abyste mohla mluvit. Dámy a pánové, prosím o klid. Děkuji za sebe i za paní kolegyni. Pokračujte, prosím.
Poslankyně Milena Kolářová: Samozřejmě i na nás leží velký díl odpovědnosti v oblasti informování občanů.
Nyní k tomu, co zde zaznělo. NATO nebyla a není nadnárodní institucí. Je to dobrovolné společenství založené na mezinárodní spolupráci mezi suverénními a nezávislými státy. Neexistuje ústřední orgán, který by někomu vnucoval, co má dělat. Všechna rozhodnutí jsou přijímána všeobecným souhlasem. Naše země - jakkoliv malá - bude mít stejný hlas jako všechny ostatní státy.
Řada významných aspektů proč ano a informací o struktuře NATO již padla. Chtěla bych dodat pár slov k vědecko-technické spolupráci a otázkám životního prostředí, které také patří k náplni aliance. O vojenských aspektech nemluvím ne proto, že by nebyly významné, ale ty řekli a řeknou povolanější.
Pojetí bezpečnosti zahrnuje totiž globální zájmy, které přesahují hranice států. Patří sem udržování silné vědecké základny, ochrana životního prostředí, hospodaření s přírodními zdroji a ochrana zdraví. NATO se těmito otázkami zabývá v rámci vědeckých programů a projektů.
Vědecký program NATO vznikl v roce 1957. V roce 1969 vznikl výbor pro problémy moderní společnosti, jehož vytvoření bylo projevem zájmu o ekologické otázky. Existuje např. studie Ekologické aspekty využití bývalého vojenského prostoru.
Chtěla jsem ještě navíc zdůraznit to, co zde již zaznělo. NATO není jen vojensko-politická, ale stále více politicko-vojenská organizace. NATO neubírá odpovědnost ani suverenitu. Dává možnost společného dialogu a samozřejmě každý musí něčím přispět.
Myslím, že Česká republika může mnoho získat. Jsem přesvědčena, že je schopna svůj potenciál také poskytnout. Děkuji vám. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Kalus. Připraví se pan kolega Kováčik.
Poslanec Jaromír Kalus: Vážený pane předsedající, pane premiére, dámy a pánové, dovolte mi, abych čas svého vystoupení využil ke krátkému zamyšlení a jednomu spíše lyrickému připomenutí.
Vratkost soudobého vývoje ve světě je v tomto období sice velká, nicméně z hlediska celosvětové bezpečnosti stále bohudík v únosných mezích. V dalším období nemusí, ale také může být všechno jinak, protože četné faktory nestability mohou vyústit v dalekosáhlá ohrožení.
Násilné řešení střetů různých zájmů většinou mezi nově vznikajícími státy nebo oživení starých nedořešených historických sporů se v některých okamžicích příliš rychle přiblížilo - vlastně na pár hodin jízdy autem - k hranicím našeho státu. To vše spolu s dalšími faktory nestability představuje nový strategický fenomén naší doby, jakéhosi společného nepřítele zejména demokratických a demokratizujících se zemí, který může různým způsobem ohrozit jejich národní bezpečnost, jejich zájmy a hodnoty, zachování pořádku, míru a lidských práv. Proto zde nezbytně potřebujeme vojáky, armádu, stát, vše pevně spjaté smluvně s našimi spojenci, kteří se již sdružili v Severoatlantické alianci.
Nemohu než právě zde připomenout slova prezidenta Masaryka. "Jsem rozhodný pacifista, ale mám vojsko rád. I kdyby už nebylo válek, nebudou nikdy zbytečné dvě základní vojácké ctnosti každého celého muže: kázeň a statečnost. Chci-li mír, neznamená to, že přijímám bez obrany útok. Právě naopak. Já chci mír praktický, neutopický. To znamená, že pro udržení míru vynaložíme všechnu sílu důvtipu, lásky k národům i člověčenstvu, ale je-li třeba, i všechnu sílu obrany. Proto je nutné být nebojácný, mužný, co nejsilnější. Není a nikdy nebylo nejmenšího rozporu mezi mým humanismem a mým úsilím o obranu státu."
Jeho dosti dávná úvaha je bezesporu aktuální právě dnes, kdy více než jindy chceme, aby naši českou armádu charakterizoval plně duch humanismu a demokratismu. Jenom takto se staneme přijatelnými pro naše spojence, jenom takto si zabezpečíme perspektivu stát se opravdu funkční součástí NATO. Musí zde být veřejné vnímání hodnoty armády, vědomí, že je to naše armáda. Je nezbytné obrodit pocit - připomínám opět Masaryka - že "my Češi máme armádu, kde jsou naši chlapci, kteří jsou opravdu ochotni položit své životy na obranu své vlasti". Je potřeba vytvořit takovou armádu a poskytnout jí nejlepší vyzbrojení, vybavení a vycvičit ji.
***