(pokračuje Payne)
Tehdy v září roku 1990 se u nás poprvé objevuje myšlenka, politický program orientovat naši bezpečnost na NATO. V předchozí éře bylo staré nukleární ohrožení založeno na tisících bojových hlavic v Sovětském svazu. Proti tomu byl na Západě vytvořen celý obranný aparát. Po rozpadu bipolárního rozdělení světa se objevuje transformované riziko - proliferace těchto zbraní, vznik teroristických států nebo teroristických organizací, které mohou disponovat zbraněmi hromadného ničení. Doslova najdeme v textech, které tehdy v rámci toho vznikaly, slova o tom, že stará teologie a staré vybavení vytvořené pro staré nebezpečí jsou pro nové nebezpečí nepoužitelné. Zároveň je potřeba vytvořit nové vybavení, ale také nový způsob, jak se na to dívat.
Neuplynuly ani dva roky a přichází rok 1993, kdy dochází k dalšímu zlomu. NATO už má za sebou vznik nové doktríny z římského summitu a v létě 1993 se stále ještě očekává, že se NATO bude plynule rozšiřovat do střední Evropy. V říjnu v Trawemünde se koná summit NATO, kde stále ještě se počítá s tím, že by mohly být pozvány k členství v NATO středoevropské země, a tehdy se uvažovalo ještě o šesti zemích. Tehdy tam bylo také Slovensko.
Při návštěvě Varšavy a Prahy v létě 1993 naznačil prezident Boris Jelcin, že Rusko nebude mít námitky proti zapojení těchto zemí do západních vojenských struktur. Již v září téhož roku v dopise adresovaném Francii, Británii, Německu a USA rozšíření NATO na východ Evropy odmítl. Navrhl, aby bezpečnost v této oblasti Evropy byla garantována společně ze strany NATO a Ruska. Jelcin se pokusil oživit koncept omezené suverenity, koncept rozdělení velmocenských sfér zájmů. Při té příležitosti neposlal české vládě ani kopii dopisu, který se bytostně dotýkal našich zájmů.
V té době ovšem myšlenka na rozšíření NATO narazila i na tvrdý odpor na Západě. Tehdy se uvádí jako argument proti rozšíření NATO možnost vítězství postkomunistických sil, obdobně jako se to tehdy stalo v Polsku. Tehdy také republikánský prezidentský kandidát Buchanan ve Washington Times uvádí: Spojené státy nemohou a nesmí dát záruky Polsku a dalším východoevropským zemím, že by šly do války kvůli jejich východním hranicím. Hovoří se tehdy o zavírání dveří směrem na východ a o střední Evropě se píše, že se ocitá znova v náručí Borisově. Andrej Kozyrev uvádí, že existují nevyhnutelné rozpory mezi Ruskem a Západem. Zatímco Západ není ochoten poskytnout pomoc, Kozyrev pomoc jménem Ruské federace nabízí. Zároveň se v ruském tisku objevují úsměvné komentáře, které s trochou škodolibosti popisují zabouchnutí dveří a říkají, že NATO argumentuje těmi samými argumenty ruské hrozby, které ve své podstatě jsou důvodem, proč středoevropské země žádají o vstup do NATO.
V té době v říjnu 1993 namísto rozšíření NATO, o kterém se uvažovalo, vznikla iniciativa Partnerství pro mír jako dočasný stabilizační projekt, který ale k velkému překvapení se nakonec osvědčil, i když odložil rozšiřování NATO na čtyři roky.
V roce 1997 v Madridu dochází opět k zásadním rozpravám o rozšiřování NATO. Francie si klade podmínku, že do NATO musí být přizváno také Rumunsko a Slovinsko a zároveň si klade podmínku, že musí být předáno velení jižního evropského křídla NATO do rukou evropského velitele. Zároveň v létě 1997 dochází k zásadnímu sporu mezi německými ministry Volkrem Rühem a ministrem zahraničí Kinklem. Zatímco Volker Rühe jako ministr obrany zásadně prosazuje rozšíření NATO, ministr Kinkel je v této věci mnohem skeptičtější. Možná, že ještě dodnes se zcela jednoznačně nevyjádřil. Ještě v Madridu naznačoval, že není zcela jasno v tom, které země by měly být pozvány a jak vlastně rozšiřování NATO dopadne.
Co je vlastně podstatou sporu o tom, zda se NATO má, nebo nemá rozšiřovat? Jde o to, zda v Evropě vznikne, nebo nevznikne nová hranice rozdělení. Je skutečně projekt rozšiřování NATO z madridského summitu, tak jak jej prezentuje prezident Clinton, vyváženým řešením pro evropský kontinent? Mnohokrát bylo uvedeno, že rozšiřování NATO je proces, nikoliv jednorázový akt. Otázkou ale je, kam tento proces směřuje. Nový bezpečnostní systém v Evropě a nová bezpečnostní architektura nebyla dosud vytvořena. Rusko bylo na summitu v NATO přizváno k strategickému partnerství s NATO.
Dnes již najdeme v textech americké ministryně zahraničí slova ne o strategickém partnerství, ale o historickém partnerství. Podobné partnerství bylo uzavřeno také s Ukrajinou. Dostalo Rusko příliš mnoho, nebo příliš málo při jednání v Madridu? Kritika zaznívá z obou stran. Rusko dodnes neratifikovalo smlouvy Start II a Start III. Rusové dodnes neslíbili slib, ke kterému se zavázali v roce 1991, o snížení jaderných taktických zbraní. Je možné europeizovat Rusko, nebo je to nemožné? 14. května před madridským summitem poslanec Lukin ve státní dumě uvádí: Všechny tři státy bývalého sovětského Pobaltí se musí přátelit s Ruskem, jinak pro ně NATO zůstane uzavřeno. Jsou znovu obnoveny sféry vlivu? Dokonce předseda zahraničního výboru dumy argumentuje: Nikdo nemůže Rusku zakázat rozmisťování jaderných zbraní, bude-li se cítit ohrožen. Ještě později prohlásil guvernér Kaliningradu Leonin Grobenko - cituji doslova: Pobaltí parazituje s drzostí nejvyššího stupně a někdy až agresivně na Rusku, když bezohledně chrání své národní zájmy, aniž by bralo ohled na národní zájmy Ruska. Co je jednomu dovoleno, je druhému zakázáno.
Několik slov o Armádě České republiky. Už zde zazněly připomínky k připravenosti české armády ke vstupu do NATO. Tušíme, že stav není uspokojivý. Najdeme články, které hovoří o tom, že civilní kontrola armády byla sice formálně provedena, ale zůstala na povrchu, nebyla důsledně zavedena do celého systému armády, není zakotvena v naší legislativě. Píše se o tom, že Česká republika a Maďarsko nejsou po vojenské stránce připraveny, nejsou zcela způsobilé. Stále se na nich objevují důsledky po desetiletí vnucené podřízenosti vůči sovětskému velení. To vše znamená, že naše ozbrojené síly musí projít radikální reformou. Bude to mimořádně obtížné a Česká republika se ocitá v situaci, kdy nemá dostatečnou legislativu pro tyto změny.
Tehdejší ministr Holáň předložil návrh ústavního zákona, ale nakonec na jeho prosazení rezignoval. Nyní máme zpoždění a doplácíme na tehdejší liknavost. Legislativně zdatnější ministr obrany Výborný posunul významně legislativu v branné oblasti, ale dodnes při projednávání této legislativy narážíme na nevyjasněnou koncepci celé obrany země. Dodnes není jasné, jaké je postavení prezidenta a vlády v tomto celém ústavním systému. Pokud čeká Česká republika jako šípková Růženka, že přijde princ, který ji zázračně zachrání, pak tím princem není NATO. Svou armádu, svou šípkovou Růženku si musíme probudit sami a iniciativa musí vzejít z Poslanecké sněmovny Parlamentu. Dodnes chybí základní koncepční dokumenty, které by prošly veřejnou debatou tak, aby byla zajištěna všeobecná podpora.
***