(pokračuje Maixner)
I v tomto směru platí naše přísloví "koho chleba jíš, toho píseň zpívej".
Dámy a pánové, další otázka, která je ve hře ohledně vstupu našeho státu do struktur Severoatlantické aliance, je otázka změny struktury naší armády, změny rozložení našich vojenských sil. Tato ryze profesionální záležitost by měla být řešena vyloženě těmi orgány a těmi odborníky, kteří jsou kompetentní do dané problematiky hovořit. Politici musí říci základní směr, musí říci, kolik jsou ochotni na dané oblasti ze státního rozpočtu vložit, a tím jejich role končí.
SPR-RSČ v rámci armády své politické cíle již řekla. Zrušení branné povinnosti, zřízení malé profesionální armády, a to vše, do stanovení výše na obranu a na daný resort 1,5 % HDP. Při této příležitosti není možné argumentovat ani tím, že změna na malou profesionální armádu a snaha usilovat o neutralitu bude v konečném důsledku pro náš rozpočet mnohem dražší. Tvrdím, že tento předpoklad je nesprávný, nezakládá se na pravdě a nemá v rovině argumentů žádnou váhu. Rozpočet na naši armádu bude vždycky tak vysoký, jak ho schválí tato Poslanecká sněmovna. Proto rozvaha SPR-RSČ neposilovat za každou cenu pod taktovkou někoho jiného, pod taktovkou jiných ekonomik, rozpočet na armádu.
Dámy a pánové, máme dnes vlastně jen dvě možnosti. Ta první možnost je vstup do NATO a dát souhlas a zelenou ke značnému posilování financí na armádu, zvýšit tak daňové zatížení našich spoluobčanů a nevytvořit tak žádný prostor pro zlepšení ekonomického růstu, zvýšení životní úrovně obyvatelstva a posilování těch oblastí našeho života, které jsou každodenní součástí nás všech.
Ona druhá možnost je nevyslovit souhlas s vstupem do NATO, snížit rozpočet na armádu a tím vytvořit prostor pro ekonomický růst, posilování takových priorit, jako jsou oblast školství, zdravotnictví či dopravy a dopravní obslužnosti.
SPR-RSČ si vybrala již od samého počátku svého vzniku zásadu nevstupovat do struktur Severoatlantické aliance.
Dámy a pánové, ve smyslu § 21 odst. 2 jednacího řádu Poslanecké sněmovny navrhuji, aby sněmovna přijala dané usnesení, jímž přerušuje své zasedání do doby, než dalšímu projednávání bude moci být přítomen ministr Šedivý.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Procedurální návrh na přerušení projednávání bodu nemůže být hlasován. S faktickou poznámkou se hlásí pan kolega Loukota.
Poslanec Milan Loukota: Pane předsedající, to nebyl procedurální návrh na přerušení bodu, ale ve smyslu § 21 na přerušení zasedání, což je něco zcela jiného.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Mohu se ještě jednou zeptat - podle odst. 21? (Poslanec Loukota: Ano.)
Ano, já o tom návrhu opravdu nemohu nechat hlasovat z jednoho prostého důvodu. Tento návrh o případném přerušení zasedání sněmovny může být předložen nikoli v bodu, který projednáváme, ale po ukončení projednávání bodu. Souhlasíte se mnou?
Slova se ujme pan kolega Payne, připraví se pan kolega Nehera.
Poslanec Jiří Payne: Pane předsedající, pane předsedo vlády, dámy a pánové, rád bych se zmínil o čtyřech okruzích otázek, o čtyřech bodech. Pokud překročím desetiminutovou hranici - budu se snažit být stručný - prosím o omluvení a o spojení oněch dvou lhůt.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Ano, prosím.
Poslanec Jiří Payne: První okruh otázek by se týkal evropského bezpečnostního systému, druhý naší armády, třetí našich národních zájmů a rizik, čtvrtý instituce NATO jako takové.
Klasická evropská historie, zejména historie tohoto století, se vyznačuje jednou vlastností: Evropa se pokoušela udržet rovnováhu na principu rovnováhy evropských mocností. Tento systém byl schopen udržet jedno, dvě nebo tři desetiletí na evropském kontinentě mír, ale zpravidla potom následovala krize. Byl to systém, který byl nevýhodný pro malé státy. Zmíním dva ilustrativní příklady, které se týkají České republiky.
Příklad prvý - Mnichov 1938. Evropské mocnosti rozhodují o Československu, o jeho rozdělení, protože Československo je považováno za stát druhé kategorie, za nesvéprávný stát a není dovoleno zástupcům Československa účastnit se jednání o jeho osudu.
Systém evropské rovnováhy velmocí nakonec přerostl v nový systém po druhé světové válce - v systém soupeření dvou supervelmocí. Nezůstalo téměř žádné místo mezi nimi. Evropskou bezpečnost posledních desetiletí ovlivnila Jaltská konference z počátku roku 1945, kde se pokoušely západní spojenecké státy získat důvěru SSSR za cenu ústupků. Se Stalinem se projednávalo rozdělení Německa, učinily se tajné dohody, mimo jiné o Společnosti národů, a vlastně došlo k rozdělení evropského kontinentu, vytvořily se sféry vlivu, které poté trvaly celá desetiletí.
Pokusy o překonání systému velmocenského dělení Evropy následovaly v poválečném období. Jedním z těchto pokusů bylo vytvoření Evropské unie, druhým pokusem, jak překonat evropské historické problémy, byl vznik NATO. Nebojme se přiznat, že obě dvě instituce vznikaly tváří v tvář společnému nepříteli - totalitnímu bloku států s nebezpečnou marxisticko-leninskou komunistickou ideologií, která se zakládala na třídním učení o nesmiřitelném boji, v němž jedna vyvolená třída, tentokrát bez modré krve, ale naopak hrdě se hlásící k rudé krvi, měla zajištěno vládnoucí postavení v ústavě. Šlo o úplnou likvidaci politických protivníků, šlo o devastaci celkové kultury.
Příklad druhý - rok 1968, kdy velmoci a evropské mocnosti tiše souhlasí s tím, že Varšavská smlouva provede vojenský zákrok v Československu, protože Československo má jenom omezenou suverenitu v rámci komunistického bloku a v rámci Varšavské smlouvy, a proces, ke kterému se tehdejší Československo rozhodlo, je zastaven.
Celý tento systém se začal hroutit v roce 1989 po řadě odzbrojovacích jednání a 10. listopadu, týden před našimi listopadovými událostmi, se konalo rokování mezi prezidentem Gorbačovem a prezidentem Bushem na lodi na Maltě. Obsah těchto jednání je dodnes tak trochu zahalen mlhami, které se tehdy vznášely nad rozbouřeným mořem.
Rozpad komunistického bloku ve východní Evropě na přelomu 80. a 90. let postavil Severoatlantickou alianci před zásadní problém: jak upravit vztahy k dosavadním protivníkům, kteří prakticky přes noc začali vyznávat stejné hodnoty jako demokratické západoevropské státy.
***