(pokračuje Maixner)
Dámy a pánové, jednou z nejvíce propagovaných argumentací, které se prolínají do všech výkladů pro vstup našeho státu do Severoatlantické aliance, je argumentace naší bezpečnosti a spekulování nad tím, že případným začleněním do aliance bude naše obrana levnější a bojeschopnější. Zrovna tak se apeluje o značném prodražení našich nákladů na armádu, pokud budeme usilovat o neutralitu ve vztahu k ostatním státům. Naší veřejnosti je stále podsouváno, že všechny modely státu, které jsou chápány jako státy neutrální, jsou modely velmi drahé a budou ve svém konečném důsledku daleko dražší než naše přičlenění do aliance. Opak je ale pravdou.
Těžko je možné argumentovat něčím, co je vyloženě v kompetenci nás samotných zákonodárců, kteří rozhodují o tom, jak bude daný rozpočet na naši armádu vypadat. Redukce naší armády na malou funkční profesionální armádu bude nutností a onen přepych branné povinnosti, která nás stojí ročně mnoho miliard korun, skončí a všechny tyto prostředky se budou moci použít na modernizaci naší armády a pro vylepšení její skutečné bojeschopnosti.
Otázka branné povinnosti není rozhodně o tom, že naše armáda se stane nefunkční, pokud bude zrušena. Je to otázka jistého stavu zakonzervování stavu naší armády, jisté nechuti od našich politiků a radikální změnu, která by přinesla jasnou změnu do armády, změnu systému řízení a celkovou změnu do koncepce naší armády. Náš stát si nemůže dovolit takový přepych, který zvyšuje rok co rok rozpočet na armádu, jak je stálou zvyklostí do dnešních dnů. Přitom přírůstek hrubé domácí produkce našeho státu za poslední léta je dokonce horší, než ve státech pobaltských. Přesto usilujeme jak o členství v alianci, tak o členství v Evropské unii, kde náklady s tímto spojené budou daleko přesahovat nad ziskem, který by mohl podle příznivců vstupu do těchto institucí být.
Základní postavení pro vstup do struktur Severoatlantické aliance od stran, které tento proces podporují, je začlenění našeho státu pod jakýsi deštník bezpečnosti, který nad naší zemí údajně rozevřeme. Má dojít k posílení koordinace a kooperace našich vojsk a všech našich branných sil, k postupnému sloučení všech druhů našich vojsk s vojsky aliance, a to nejen na úrovni řídících jednotek, ale i na úrovni vybavení a techniky.
Na první pohled by se zdálo, že všechna tato pravidla mají logiku, mají své opodstatnění, že v konečném důsledku dojde ke zlepšení naší bojeschopnosti a k lepší funkčnosti naší armády. Opak je ale pravdou. Nikdo našim občanům z těch stran, které zastávají naše členství v jednotkách NATO, neříká pokračování abecedy. Když se řekne "a", mělo by se říci i "b".
Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa nikdy neměla jako prioritu číslo jedna armádu a rozpočet na armádu, ale školství, zdravotnictví a dopravu. Naše národní strana nebude nikdy podporovat to, co je ve svém konečném důsledku namířeno proti lidem a proti národu. Každá součást armády není na obranu, není na bezpečnost ani na žádnou humanitu. Jsou to stroje na zabíjení a ničení lidských životů, které nikdo z nás nemůže schvalovat za jakási hesla obrany a bezpečnosti.
Od vládních stran a stran, které podporují vstup do NATO, by ono "b" mělo znít pro všechny občany v tom znění, kolik že nás, daňové poplatníky, bude skutečně vstup do aliance stát.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Čas, pane kolego. Chcete ještě využít druhé části? Ano, chcete, prosím.
Poslanec Pavel Maixner: Budu pokračovat, pane předsedo. Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa nesouhlasí se vstupem do aliance především z oněch ekonomických důvodů. Není totiž pravdou, že náš občan bude platit na alianci proklamovaných 60 Kč na občana, což je částka 0,9 % rozpočtu aliance. Tato částka je jenom jednou kostičkou rozsáhlého obrazce mozaiky, kterou se souhlasem vstupu našeho státu do Severoatlantické aliance budeme platit. Nedojde jen k postupnému navýšení státního rozpočtu, nákladů na armádu do 2 % hrubého domácího produktu, ale k postupnému zvýšení nákladů na 2,9 - 3,5 % hrubého domácího produktu.
Ale přitom tento rozpočet a tyto náklady nejsou rozhodně z dílny Sdružení pro republiku - Republikánskou stranu Československa, ale z dílny odborníků, kteří jsou v součinnosti a v kooperaci s naším přičleněním do struktur aliance. Je tedy logické nepodporovat v této fázi vývoje naší ekonomiky vstup naší republiky do Severoatlantické aliance. Náš stát si nemůže dovolit takový přepych, jako je navýšení státního rozpočtu na armádu o částku 25 - 35 miliard Kč. Z kterých zdrojů chtějí strany financovat ono navýšení rozpočtu na armádu?
Jsou to ty zdroje, kterých jsme se dočkali zcela nedávno v této sněmovně, kdy se podařilo bývalé vládní koalici krátit dětské přídavky, nepodpořit valorizaci důchodů či zvyšovat všechny reálné ceny v našem státě. Pravděpodobně ano, protože jiné zdroje nejsou známy nikomu, kdo zde sedí. Přírůstek hrubého domácího produktu za loňský rok byl ve výši 1,2 % a saldo obchodní bilance ve výši 140 miliard Kč.
K této neblahé ekonomické situaci musím připočíst ještě schodek státního rozpočtu bezmála 17 miliard Kč, a to vše v roce balíčků a škrtů, které byly ve výši 42,5 miliard Kč. Ten, kdo chce na jedné straně podporovat vše, co přináší zvyšování nákladů státního rozpočtu, tak by měl na stranu druhou říci, kde chce ony zdroje vzít. Nestačí jen hesla a proklamace jednostranných závěrů, ale měly by zaznít argumentace protistrany, která má rovněž právo na vyjádření a na svůj názor. Listina základních lidských práv a svobod platí zatím pro nás pro všechny a obcházet ji znamená obcházet Ústavu České republiky. Tak, jak se obchází v našem státě právo na svobodný projev, tak se obchází právo na informace, které v našem státě zajišťují jednotlivé politické strany na základě dalšího ústavního článku, a to je volné soutěže politických stran.
Dámy a pánové, dalším důležitým aspektem, který hovoří proti začlenění našeho státu do Severoatlantické aliance, je otázka ztráty suverenity a ztráty samorozhodování nad naším suverénním prostorem. Přitom nejde jen o společná rozhodování v otázce naší bezpečnosti nebo vojenské strategie. Půjde i o značnou ztrátu naší svobodné zahraniční politiky, která se ve velmi krátké době stane zahraniční politikou aliance. Místo toho, abychom dnes hledali v centru Evropy prostor, který nebude zatížen ničím, co by jenom připomínalo jakýkoliv vojenský systém, snažíme se přičlenit po našem odchodu z jednoho vojenského paktu do paktu druhého. Nemělo by naše úsilí všech politických stran usilovat o vytvoření podmínek neutrality našeho státu, nežli o úsilí vojenských paktů? Co vedlo a vede naše politické strany, které podporují vstup do NATO, ke změně postojů, které byly a jsou jako postoje většinové v naší společnosti? Vzpomeňme jen o pár let zpět. Kdo prosazoval vstup do nějakého vojenského paktu? Neslyšeli jsme náhodou od všech rádoby politiků rozpuštění všech paktů všude okolo? Nehraje zde roli něco úplně jiného?
Politická špička, která se vyprofilovala v roce 1990, začala v naší společnosti vytvářet pomalu prostor, který upřednostnil a prosazoval především západní ekonomiku a tržní prostředí bez přívlastků. Byly to tyto peníze, které hnaly směr změny naší zahraniční politiky a změny postojů k jednotlivým vojenským paktům na našem svrchovaném území.
***