(pokračuje Ullmann)
Jedna otázka se týkala referenda. Chtěl bych k něčemu vyzvat ty politiky, kteří se k otázce přistoupení k Severoatlantické alianci stavějí systémem "ano, ale". Vážení politikové, pochlapte se! Máte-li svůj jasný názor na vstup, jednejte podle něj a neste za své jednání odpovědnost! Jsme na prahu voleb. Přijměte, že vaše rozhodnutí vám voliči spočítají kladně nebo záporně, a nebojte se přijmout tady toto rozhodnutí! A hlavně, nehrajte si na chytrou horákyni, protože každá pohádka nekončí šťastně, zvláště v praktickém životě. Vaše slova nechť jsou "ano, ano - ne, ne" a neste za ně odpovědnost! Já s touto zodpovědností říkám "ano". A pak byla ještě druhá otázka, kterou si dovolím jen parafrázovat, protože přesné znění jsem si nezaznamenal, o tom, proč máme ratifikovat smlouvu, když ji ještě neratifikovaly ostatní smluvní strany. Odpověď na tuto otázku je vlastně obsažena už v ní samé. Nevím, jakým způsobem mají účastnické země projednávat ratifikaci smlouvy o připojení nového účastníka smlouvy, o němž ale vlastně nevědí, zda je připraven smlouvu ratifikovat, nebo zda ji už ratifikoval. Z logiky věci vyplývá, že jsme měli být první, kdo smlouvu ratifikuje, ne poslední. Pokud bychom chtěli být poslední, bylo by to ze strany ostatních účastnických států vlastně dělání účtu bez hostinského a ze strany naší prostě ostuda. Ostuda nás, politiků. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme paní kolegyně Bartošková, připraví se pan kolega Maixner.
Poslankyně Drahoslava Bartošková: Pane předsedající, pane premiére, dámy a pánové, je povinností nás poslanců aktivně převzít svůj díl odpovědnosti a naplnit historickou šanci, tzn. sdílet bezpečnost a ochranu země v rámci nejefektivnějšího politicko-bezpečnostního uskupení, založeného na principu kolektivní obrany postavené na rovnoprávnosti každého, i třeba malého státu, kterým naše republika prostě je. Jak praví staré přísloví, bude-li nás víc, nebudeme se bát vlka nic. Udělejme proto další krok ratifikačního procesu přístupu České republiky do NATO, jakým je souhlas Poslanecké sněmovny s vládním návrhem, který právě projednáváme, a neodkládejme jej! Vyzývám vás k tomu jako žena a matka dětí, včetně dospívajícího syna. Nepotrpím si na patos, avšak toto je chvíle, kdy je na místě připomenout, že skutečně hrajeme o budoucí osud našich dětí. Jednejme proto rozhodně, neuchylujme se k bezbřehým diskusím a dokažme obstát v očích příštích generací!
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme kolega Maixner, připraví se pan kolega Payne.
Poslanec Pavel Maixner: Vážený pane předsedající, vážení hosté, dámy a pánové. Začali jsme projednávat jeden z nejdůležitějších bodů Poslanecké sněmovny, a to vysloveně souhlasu a vytvoření oficiálních podmínek k procesu přičlenění našeho státu do struktur Severoatlantické aliance. Je mně s podivem, že se na dnešní jednání vůbec dostala tak závažné otázka, jako je vyjádření souhlasu se smlouvou, která nám má zabezpečit přístup k Severoatlantické alianci.
Než se začnu skutečně vyjadřovat k dané problematice jako celku, musím podotknout, že veškerá tato rozprava je předčasná, nemá skutečné opodstatnění, a jak bylo celá léta ústy některých politiků prezentováno, není tento problém na pořadu dne. Neměli bychom vést debatu o tom, co striktně se dotýká občana v našem státě, a přitom daný občan zatím neměl ani možnosti se k dané problematice vyjádřit. Ono vyjádření občanů mělo proběhnout zákonnou normou, a to referendem. Paradoxem je, že do dnešních dnů nemáme prováděcí předpis zákona o referendu, i když tento pojem máme v Ústavě České republiky. A byla to právě bývalá vládní koalice, která vědomě do dnešních dnů blokovala všechny návrhy zákonů, které uváděly ústavní zákon o referendu v život.
Toto velmi krátké konstatování faktů o účelnosti zařazení této rozpravy muselo zaznít a my všichni bychom měli zvažovat účelnost a funkčnost daného jednání. Jakási ratifikace vstupu do struktur NATO naším parlamentem by neměla být závazná, neměla by otevřít dveře k našemu členství, a zodpovědnost nemůže mít jenom zákonodárný sbor, ale celý národ a každý občan, kterého se naše členství dotkne. Nemáme právo, i když jsme demokraticky zvolení zástupci lidu, rozhodovat o právech, která jsou ve výhradní kompetenci každého občana zvlášť.
Dámy a pánové, dovolte, abych se aspoň v krátkosti vyjádřil ke všem pro či proti této smlouvy, kterou máme navrženu jako řádný bod 20. schůze Poslanecké sněmovny. Faktem pro nás pro všechny by měla být ta skutečnost, že naše společnost je rozdělena na dva rovnocenné tábory, které vykazují všechny průzkumy veřejného mínění. Oba tyto tábory mají dnes rovnocenné postavení v naší společnosti a tento fakt by měl být brát na zřetel i při rovnocenném propagování všech aspektů, které vznikají pro i proti vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. A zde již nastává značná odchylka od skutečnosti.
Kdo zastává ve všech sdělovacích prostředcích polovinu názorů, která nechce začlenění do struktur NATO? Kde jsou natočené placené šoty s našimi umělci a s naší odbornou elitou, která bude vysvětlovat opak výhod vstupu našeho státu do NATO? Je vidět, že všechny naše sdělovací prostředky nejsou nezávislé, jak se stále tvrdí, včetně našich komerčních médií. Kdyby tomu tak bylo, tak sledujeme nejen v naší veřejnoprávní televizi, ale i na komerčních obrazovkách stejné šoty a stejné vyjádření k této problematice, ale v opačném gardu. Jak je vůbec možná tato diskriminace na naší mediální scéně? Když vezmeme preference všech politických subjektů, které dnes máme k dispozici, a spočítáme všechna pro i proti, tak nám jednoznačně vychází povinnost do stejného reklamního koláče zařadit rovněž reklamu, která bude prosazovat nevstoupení naší republiky do Severoatlantické aliance. Doufám, že dnes přítomní novináři a sdělovací prostředky toto zaznamenají a budou se tímto legálním požadavkem řídit. Zvláště apeluji na naši veřejnoprávní televizi, která je hrazena koncesionářským poplatkem, a tím i onou polovinou, která nesouhlasí s naším vstupem do vojenského seskupení NATO. Propagandu jednoho směru, jediné správné cesty a jednobarevného vidění světa jsme tady měli dost dlouho a neměli bychom se řídit tím, co všichni známe z let minulých, a všichni, kdo zde sedíme, to odsuzujeme.
Tímto úvodem chci vyzdvihnout, jak se v našem státě po osmi letech údajného demokratického systému chovají naše média a jejich stálá podvědomě zakořeněná nutnost stranit těm, co jsou zrovna u moci, a těm, co danou výkonnou mocí disponují.
***