(pokračuje Zajíc)
Dále je tu další, ne nevýznamný důvod, proč s případným členstvím České republiky v NATO zásadně nesouhlasíme. Jestliže by se tak stalo, bude se muset naše země okamžitě vzdát své státní suverenity ve prospěch západních velmocí. Takovýto krizový případ jasně nastiňuje skutečnost, že v případě jakékoli krizové situace budou o nás rozhodovat generálové a politici v Bruselu. Naše země se tak stane opět poslušnou loutkou, tentokrát v prosazování vojenskostrategických plánů NATO. S tím i souvisí neskrývaný fakt, že se na území České republiky usadí vojska cizích mocností, vybudují finančně nákladné vojenské základny a samozřejmě rozmístí jaderné zbraně.
Naskýtá se však otázka, kde na to chce tato vláda a pan Zeman vzít. Z případného vstupu do NATO totiž automaticky vyplývá nedozírné finanční zatížení ekonomiky země. Už teď je jasné, že případné členství v NATO nás bude ročně stát několik desítek miliard korun. Bude však na to naše krachující ekonomika vůbec mít? Jestliže přestaneme chodit k lékaře a tím se bude moci definitivně zrušit už tak chátrající zdravotnictví, pakliže přestaneme naše děti posílat do škol a místo nevýdělečného školství se pro ně zavedou například povinné práce na základnách NATO, v případě, že si odpustíme důchod a zapomeneme na železnici, tak možná ano.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Pane kolego, chcete ještě jednou využít času? Musím vás přerušit, to je podle zákona. Chcete využít ještě jednou deseti minut. Prosím.
Poslanec Petr Zajíc: Dámy a pánové, na otázku vstupu naší země do NATO odpovídám rozhodne ne. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Tyl, připraví se pan kolega Ullmann.
Poslanec Miroslav Tyl: Pane předsedající, pane premiére, dámy a pánové, sada racionálních důvodů, které zde byly v premiérově projevu zmíněny, je jistě téměř vyčerpávající. Také v této diskusi, a nejen v této diskusi, ale i v diskusích, které předcházely a které patrně ještě budou následovat, uslyšíme nejméně stejný počet racionálních důvodů proti našemu vstupu do Severoatlantické aliance. My si jako politici musíme přiznat, že tím nejpodstatnějším motivem našeho jednání pro tento typ politického kroku je náš převažující komplexní pocit pro budoucí priority a pro naše pomyslné umístění na hodnotové mapě světa. Pro tento typ uvažování není dost argumentů pro nebo proti, tam je vyhodnocena dlouhá debata. Ta debata, když jsem zkoumal, kdy asi věcně opravdu začala, dostal jsem se do zimy roku 1990, kdy jsem poprvé řekl, že by naše země měla otevřeně usilovat o členství v Severoatlantické alianci. To potom křesťanskodemokratická strana a později jiné politické strany vzaly za své do svých politických programů. Tím jsem chtěl jen říci, že ta diskuse trvá právě osmý rok. Právě osmý rok je to celonárodní diskuse a v tomto smyslu nemůže být pochyb o tom, že to téma není nikterak nové.
Také pozvolná převaha orientace našich obyvatel, která se postupně přiklonila ke vstupu do NATO, ukazuje, jak ošidné je žádat v některých chvílích referendum, protože kdybychom ho žádali v roce 1990, tak jestli se dobře pamatuji, první průzkumy mluvily o sedmiprocentní podpoře. Další průzkumy pak stoupaly až na 45 %, 54 %, pak zase dolů a zase nahoru nad 50 %. Každý ten okamžik, který si k referendu vybereme, by byl jistým statickým prvkem v rozhodování.
Neodsuzuji referendum globálně, ale mám pocit, že právě pro tento typ rozhodování je to rozhodování nešťastné. Když zde předseda sněmovny zmiňoval jakoby vůdčí princip referenda a spojoval to s nejlepšími vlastnostmi demokracie, pak musím připomenout, že 450 let zkušeností antické demokracie s tou přímou demokracií, s agorami a referendy, tak to byl právě ten typ zkušenosti, který demokracii přiřkl nepříliš příznivý sluch mezi tehdejšími svobodnými řeckými občany. A protože nepokročili v zastupitelské demokracii, proto ta pověst byla velmi sporná po celou dobu řeckých pokusů o přímou demokracii.
Když si představím naše možné budoucí kroky, tak jeden ze scénářů může být, že si některá příští vláda pojede uložit ratifikační listiny do Washingtonu a že to nebudou ti, kteří pro to 7 nebo 8 let pracovali. Ani tak by to nevadilo, pokud toho politického cíle bude dosaženo, ani to by nijak nesnižovalo tu službu, kterou v dobré víře udělali ti, kteří jsou pevně přesvědčeni, že tento krok je pro naši zem tím krokem nejlepším.
Konečně poslední poznámka o tom, jak jsme chápáni mezi těmi 13 postkomunistickými zeměmi na margo kritiky nás jako kvazipremianta. Usilovali jsme o co nejlepší postavení mezi těmi zeměmi a já to považuji za legitimní úsilí každého takového státu. Když Estonsko nebo Maďarsko nebo Bulharsko bude o takovou pozici usilovat, nikoho z nás nenapadne, abychom se jim vysmívali, protože to chtějí dokázat. Něco jiného by bylo, kdyby jejich očekávání se výrazně lišilo od výsledku, ale ani největší protivníci nemohou říci, že mezi 13 postkomunistickými zeměmi jsme kdesi na chvostu toho snažení. Proto myslím, že není dobře ponižovat to úsilí být nejlepší, protože jinak bych si musel myslet, že snaha o šedivý průměr je tím, co se nám jako alternativa nabízí. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme kolega Ullmann. Připraví se paní kolegyně Bartošková.
Poslanec Josef Ullmann: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, cítím se být vyzván odpovědět na dvě otázky, které nanesl předseda Poslanecké sněmovny pan Miloš Zeman ve svém úvodním dopoledním projevu.
***