Poslanec Miloslav Ransdorf: Protože se pan předseda začlenil opět do rozpravy, k jeho vystoupení mám následující. Za prvé bych chtěl říci, že je poněkud jeho postoj výjimečný v řadách Socialistické internacionály, protože ta bez výjimky - až na ČSSD - podporuje právě věc Kuby. Ohradila se vícekrát proti embargu, je možné si přečíst příslušné dokumenty.
Poznámka č. 2. Pane předsedo, musím vám říci - obracím se na vás prostřednictvím pana předsedajícího - ještě jste nepředvedli vy, co s ekonomikou této země uděláte. Nechvalte dne před večerem. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Smetana, připraví se pan kolega Gongol.
Prosím obsluhu počítače, aby mi nastavila čas.
Poslanec Martin Smetana: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, nyní projednáváme vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu přístup České republiky k Severoatlantické smlouvě, sjednané ve Washingtonu dne 4. dubna 1949.
Snad ani nemusím připomínat, že zahraniční politika je důležitým faktorem pro směr vývoje a postavení státu ve světě. Zahraniční politika jednotlivého státu určuje klima a výbušnost oblasti, ve které ten či onen stát leží. Mnohde je z historie vidět, že dobře vedená zahraniční politika dokáže i malý stát ochránit a zajistit mu prestiž. Prvořadým cílem zahraniční politiky musí být bezesporu ochrana zájmů státu a obyvatel, aby nedošlo k jejich ohrožení.
Zahraničněpolitická koncepce musí počítat s vyváženými vztahy se všemi sousedy i přes ideologické či historické neshody. Na druhou stranu tato vstřícnost se nesmí zaměňovat s poníženostmi, které by stavěly stát do lokajské polohy.
Po roce 1989 došlo v naší zemi k diametrální změně kursu naší zahraniční politiky. Dlužno poznamenat, že kromě strany našeho zájmu se některé praktiky naší zahraniční politiky nezměnily. Opět jsme si rozdělili svět na černobílo - až na to, že co bylo ještě před pár lety černé, je dnes bílé a naopak.
Zahraniční politika České republiky až nesmyslně kopíruje a přitakává velmocenské politice a horlivou snahou zavděčit se sklízí spíše útrpný a povýšený úsměv. Dnešní jednání sněmovny je toho smutným příkladem.
Dámy a pánové, po stručném úvodu mi dovolte, abych zrekapituloval a zhodnotil současný trend světové politiky a politiky naší země. Pád bývalého východního impéria dal v Evropě vzniknout zcela nové situaci a podmínkám, neboť došlo k významnému narušení rovnovážného stavu představovaného na jedné straně Spojenými státy americkými, a to NATO, a na straně druhé Svazem sovětských socialistických republik a Varšavskou smlouvou. Tímto bylo vytvořeno jisté politickomocenské vakuum ve sféře vztahu bývalých států Varšavské smlouvy a NATO.
Zdánlivě stabilizovaný a v rovnovážném stavu nacházející se Západ se dostal do stavu pohybu, na nějž - jak se zdá - nebyl až tak připraven. Sjednocením Německa vytváří novou skutečnost podstatnou měrou narušující rovnováhu celého západního společenství.
Nemůže být pochyb, že dnes stojíme na prahu nového dělení zájmových sfér. Rusko do jisté míry odstoupilo ze střední Evropy, kde vznikly nové státy. Naopak do východní Evropy se se svými geopolitickými zájmy tlačí Německo a naší politice se otevírá paralela 19. století - vybírat mezi Ruskem, nebo mezi sebou samými. Tehdy se řešení hledalo v Rakousku, které později spadlo do zájmové sféry Německa. Pozorného historika jistě napadne zásadní chyba těchto orientací, a to jednostrannost, bezalternativnost, kdy dějinný vývoj stál a padal s jedním spojencem.
Zamyslíme-li se nad faktory ovlivňujícími postavení státu, pak má Německo z hlediska své rozlohy, počtu obyvatel a především hospodářské síly největší šanci stát se vůdcem evropských národů. Německo může budoucí Evropu vést či ovládat, o což se mimochodem v průběhu dějin již několikrát pokusilo, a to nejen v evropském měřítku.
Zde vyvstává zásadní otázka. Bude Evropa německá, nebo Německo evropské? Z mentality německého národy plynou snahy o politickou a ekonomickou nadvládu, takže na položenou otázku se jeví reálnější odpověď, že Evropa bude německá. Z tohoto důvodu se bezmezná jednostranná orientace na tento stát jeví jako přinejmenším hazardní.
Po roce 1989 by bylo možno očekávat, že se bývalé socialistické země budou dožadovat vytvoření nových celoevropských bezpečnostních institucí, v nichž by mohly hrát aktivní roli. Avšak k rozměrům dnešní české zahraniční politiky nepatří úsilí něčím v budoucnu být, ale snaha někam co nejrychleji patřit. Současné snahy o začlenění naší země do NATO tuto smutnou skutečnost jenom dokazují. Přitom ještě krátce po listopadu 1989 se tehdejší prezident Havel vyjadřoval v tom smyslu, že je nutné zrušit všechna vojenská uskupení. Nemusím snad nikomu připomínat, jaké jsou jeho názory na stejnou věc v současnosti.
Všechny tzv. státotvorné strany - včetně ČSSD - horují pro vstup České republiky do NATO a nevybíravým způsobem útočí na všechny, kteří zastávají názor opačný. Jejich nejčastějším terčem se stala právě republikánská strana, která si na rozdíl od svých oponentů moc dobře uvědomuje, jaké nebezpečí pro národní suverenitu znamená vstup naší země do Severoatlantické aliance. Stejně tak si uvědomuje důsledky pokusů o znovurozdělování Evropy na dva nesmiřitelné tábory.
Česká republika má být přijata do NATO ne kvůli její bezpečnosti, ale z politických hledisek. Vedení NATO si moc dobře uvědomuje, že případným vstupem České republiky do tohoto spolku získá věrného vykonavatele rozkazů nerozpakujícího se učinit vše, co NATO řekne.
***