Poslanec Václav Frank: Pane předsedající, pane premiére, dámy a pánové, zařazením projednávání otázky vstupu České republiky do NATO na pořad již této 20. schůze Poslanecké sněmovny se mi znovu potvrdilo, že jsem neudělal chybu, když jsem této vládě nedal důvěru. Znovu se mi potvrdilo - a je to zcela příznačné - že to, co vládu pana premiéra Tošovského na rozdíl od většiny občanů v dnešní těžké situaci země nejvíce zajímá, je rozšiřování NATO.
Vláda ani Poslanecká sněmovna v současném složení nemají mandát občanů k podnikání nezvratných kroků, omezujících suverenitu země. S ohledem především na ekonomickou situaci země, na slabost a nekoncepčnost dosavadní zahraniční politiky jsem přesvědčen o tom, že jednání o vstupu do NATO by nemělo být prioritou české diplomacie. Rozhodovat o způsobu zajištění obranyschopnosti země, její bezpečnosti, o národní bezpečnostní strategii a řadě souvisejících zákonů by měly sněmovna a vláda, které vzejdou z předčasných voleb, a ne bez možnosti vyjádření se občanů, kterých se tento případný krok bude nejvíce dotýkat.
Myslím to zcela vážně, protože současné mezinárodní vztahy odrážejí změnu rovnováhy dvou jaderných velmocí v mocenské převládnutí USA, které nepokrytě vyhlašují své světovládné ambice. Kupříkladu ministryně zahraničí USA paní Albrightová prohlásila: "Naše vize musí zahrnovat nejen starý kontinent, ale všechny kontinenty." Dovolte mi citovat i druhé vyjádření: "Máme v naší době zodpovědnost tvořit dějiny."
Dovolím si na tyto výroky vznést pouze jedinou odpověď. Jak je známo z dějin lidstva, všechny říše, které si osobovaly právo na světovládu, zmizely dříve či později v propadlišti dějin. Proč by se to nemohlo stát USA a jejich Severoatlantickému paktu? Ani ony zde nemusí být na věky. Ptám se - máme snad proto právo s nimi spojovat životní osudy českého národa? Je více než zřejmé, že světovládné plány USA mají především vojenskou stránku, jak ukazuje těmito prostředky prosazovaný zájem zejména o ropné zdroje na Blízkém východě, ve válce v Kuvajtu a příprava i budoucích mocenských zásahů, včetně možné války v Iráku.
Těmto vskutku humánním a demokratickým cílům slouží připravované rozšíření NATO na východ, o něž usiluje v současné době hlavně Spolková republika Německo. Má tak být udržován nerovnovážný stav, kdy Severní Amerika a západní Evropa, jejichž obyvatelstvo představuje poměrně malou část lidstva (ale na druhé straně spotřebovává převážnou část světových přírodních zdrojů a energie), zcela jednoznačně znemožňují trvale udržitelný rozvoj lidstva.
Konečně, dámy a pánové, bývalé Československo a dnes Česká republika mají také své zkušenosti. Po listopadovém převratu žádali naši političtí představitelé rozpuštění obou vojenských bloků. Varšavská smlouva byla urychleně rozpuštěna, zatímco NATO, zřejmý přežitek studené války, zůstalo. Po intervenci v rozbité Jugoslávii se chce navíc dále rozšiřovat do střední a východní Evropy.
USA a obnovené "Velkoněmecko" chtějí tak upevnit svou nadvládu v Evropě přesunutím předpolí možných i válečných konfliktů o 800 až 1000 km na východ, a není náhodou, že právě k tomuto rozšíření byla na schůzce v Madridu v červnu loňského roku vybrána vedle Polska a Maďarska i Česká republika, nikoliv však Slovensko. Zastánci rozšíření NATO tvrdí, že jen takto lze zajistit bezpečnost států střední Evropy, které straší nestabilním Ruskem. Když se Rusko oprávněně obává přibližování a narůstání útočného paktu, je nesmyslně obviňováno z vměšování do politiky středoevropských států.
Naskýtá se tedy zcela vážná otázka, proti komu tedy opravdu potřebuje Česká republika záruky a ochranu, když např. neutrální státy ji nepotřebují. Záruky by naše republika potřebovala především proti rozpínavosti Německa, které se však stává rozhodující silou NATO, ale i Evropské unie.
Pak se naskýtá i další otázka: Riskovaly by západní velmoci skutečně střet s Ruskem? Z vlastní zkušenosti víme, že nás opakovaně ponechaly osudu nejenom v r. 1938, ale i v roce 1968.
Naskýtá se, dámy a pánové, i další otázka, a ta je dle mého názoru nejpodstatnější: Komu tedy skutečně prospěje rozšíření NATO? Je to opět Německo, které by se z geopolitického a strategického pohledu stalo z první linie zázemím, a dále USA, jejichž vojenské síly by též zaujaly výchozí postavení blíže východním surovinovým zdrojům.
A Česká republika? Bude sídlem cizích armád včetně jejich výzbroje, dobrým soustem pro cizí zbrojní monopoly a možná i nárazníkovým pásmem? O jejím finančním a hospodářském zatížení, což bude mít bezprostřední dopad na každého občana, ani nemluvím. I proto je v naší zemi jen asi 28 % až 38 % občanů pro vstup do NATO a 83 % občanů necítí vnější vojenské ohrožení. I proto rozumná většina odmítá rozmístění cizích armád na našem území, protože si dobře uvědomuje, že přes všechno účelové chlácholení, že v České republice budou jen některé objekty připravovány pro účely společné obrany, protože by nakonec stejně o nich rozhodoval někdo jiný.
A konečně, prohlášení tajemníka NATO pana Solany při jeho návštěvě Prahy je zcela jasné: "Všichni noví členové NATO mají stejná práva a povinnosti." Já si myslím, že tento výrok pana Solany hovoří sám za sebe.
K této diskusi mám ještě jednu poznámku. My totiž při všech debatách o vstupu České republiky do NATO hovoříme možná i o vojenských taktikách a tazích, o vojácích, ale v pozadí zůstává otázka vlastní suverenity České republiky a dopadu do oblasti práv a svobod občanů. Někteří příznivci NATO říkají, že to naši suverenitu nenaruší, jiní určitou míru připouštějí jako daň za snad budoucí bezpečnost našeho státu. Nikde však nebylo zatím otevřeně řečeno ani specifikováno, jaká to bude míra a jaká to bude část suverenity, a to přestože je všeobecně známo, že NATO naše přijetí podmiňuje mimo jiné i změnou celé řady zákonů, ať se jedná např. o zákon o bezpečnostním systému České republiky, zákon o ochraně utajovaných skutečností, zákon o státní službě, ale i zákon o policii, armádě, zpravodajských službách, záchranném systému atd. Je nesporné, že některé zákony chybí a některé bude nutné novelizovat.
***