(pokračuje Marvanová)
Ale není možné řešit tento problém tím, že se naprosto z vágních důvodů, které jsou zde uvedeny, předpokládá, že na základě návrhu soud odejme vlastníkovi právo spravovat nemovitost. To je podle mého názoru - a hodnotím to stejně jako pan poslanec Grůza i Ministerstvo spravedlnosti - skutečně protiústavní a jde vlastně o vyvlastnění, a to bez náhrady, a o veřejném zájmu ani nemluvě.
A co ještě neřeší tato novela? Neřeší např. výměny bytů, naopak jde cestou, že výměny bytů by měly být co nejjednodušší, a pokud se vlastník neobrátí na soud, tak dokonce mohou být i bez jeho souhlasu. Ale pokud vlastník nechce uzavřít dobrovolně s někým smlouvu, tak ho k tomu žádný soud nedonutí. A upřímně řečeno, co blokuje dneska výměny bytů? Vlastníci nacházejí dostatek prostředků, aby s těmi nájemníky, které v domě nechtějí a nechtějí s nimi uzavřít smlouvu, uzavřou s nimi smlouvu třeba na dobu určitou, takže výměny do určité míry právě kvůli těmto ustanovením jsou zablokovány.
Myslím si, že by se dal najít jiný způsob řešení těchto problémů, ale tento způsob nevede k tomu, aby mohlo docházet ke směnám bytů, aby ti lidé, kteří obývají nadměrné byty nebo byty, které si finančně nemohou dovolit, se mohli skutečně přestěhovat do bytů jiných.
A ještě jeden z posledních bodů, například podnájem bez souhlasu vlastníka. I to se zde zakotvuje. Pokud si nájemník chce vzít do bytu, který má pronajatý od vlastníka, podnájemníka, tak k tomu nepotřebuje souhlas vlastníka, stačí mu jenom, že to vlastníkovi oznámí, a to je vše.
Myslím, že na těchto příkladech jsem vám jasně ukázala, že co nejvíc vytýkám tomuto návrhu a co se jako červená nit táhne celou koncepcí tohoto návrhu, je určitá nadměrná ochrana nájemníků na úkor vlastníků. Já jsem naopak pro řešení vyvážené, pro to, aby byla v určité míře zachována ochrana nájemního vztahu k bytu, ale aby to nebylo natolik na úkor vlastnického práva, protože nezapomínejme na to, že vlastnické právo, ochrana vlastnického práva je jeden ze základních principů, na kterých stojí Listina základních práv a svobod. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní kolegyni Marvanové.
Některé z vás bych chtěl ujistit, že mimo sněmovnu je lepší signál, a vyzvat vás, doufám, že dnes už naposledy, abyste šli s mobily do předsálí.
Dámy a pánové, slovo má pan kolega Filip.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Pane předsedající, pane předsedo - je tady jeden pan ministr - paní a pánové, dovolte mi, abych krátce reagoval na předloženou novelu a na to, co tady bylo řečeno, zejména kolegyní Marvanovou.
Shoduji se ve vyjádřeních, která zde byla pronesena, spíše s paní kolegyní Horníkovou, která má ten názor, že podobná úprava patří do občanského zákoníku. Myslím si, tak jako jsem byl přesvědčen, že zákon o rodině je samostatné právní odvětví, samostatná právní norma, ale tak jsem přesvědčen, že nájemní vztah a úprava nájemních vztahů patří do jednotné normy, a to je občanský zákoník.
Ale pokud jde o problematiku, která je tady řešena, tak si myslím, že je řešena ze správného úhlu pohledu. Chápu to, co tady bylo řečeno kolegyní Marvanovou ve vztahu ke služebním bytům. To je výčitka zcela legitimní, v pořádku a je třeba se s ní vypořádat. S tou se však můžeme vypořádat ve druhém čtení o tomto zákoně. Ale s čím se nemůžeme vypořádat, o čem se asi budeme přít, je ta věc, jakým způsobem chráníme vlastnické právo a jak je tomu právu přidána také odpovědnost toho vlastnictví, což je nedílná součást právě výkonu vlastnického práva, nezneužívání tohoto práva. To je otázka, která je podle mého soudu zcela zásadní ve vztahu vlastníka, tedy nájemce, a toho, kdo využívá nájemní byt, tedy nájemníka.
Dovolil bych si malou, ale úplně malou retrospektivu o tom, jak se dokončovaly byty a co tedy je předmětem řešení v tomto zákonodárném sboru.
Řekněme si, že v r. 1986 bylo dokončeno 47 tisíc a nějaké drobné bytů, v r. 1987 49 tisíc, v roce 1988 50 tisíc a v roce 1989 56 tisíc, když zaokrouhlím 6 bytů nahoru. V r. 1990 už opět jenom 44.500, v r. 1991 41 tisíc, a abych neunavoval, tak jsme přešli z 30 tisíc v r. 1992 a 1993 na 18 tisíc v r. 1994 a na 12.662 bytů v r. 1995. To je poslední údaj, který mám aktuálně k dispozici.
A teď se tedy podívejme na to z toho pohledu, kdo si zasluhuje od Parlamentu České republiky větší ochranu, zda vlastník bytu, nebo nájemce.
Nepochybuji o tom, že se budeme muset rozhodnout o primární ochraně vlastníka. O tom vůbec nepochybuji a nezpochybňuji tento základní model. Musíme tedy chránit vlastníka domu, vlastníka bytu případně, a musíme tedy vytvořit při primární ochraně, kterou tady řekla kolegyně Marvanová, ale tomu odpovídající ochranu nájemníka. A tu už ale kolegyně Marvanová nezmínila, naopak. Mne velmi zarazilo to, co říkala o nájemném, to, co říkala o smlouvách na dobu určitou.
Prosím vás, nechtějte, abych tady citoval spory, které řeší téměř každá advokátní kancelář v každém městě, v Českých Budějovicích, když se zneužívá vlastnické právo k domům a nájemníci jsou vyháněni pod průhlednými záminkami.
Mohl bych uvést např. konkrétní případ z Českého Krumlova, kdy vlastník domu, restituent, který nejenže na tom domě nedělal, dům byl zcela rekonstruován v r. 1965 a pak později v roce 1987, a nájemníci, kteří tam byli od r. 1971, byli dokonce tak daleko, že se museli žalobou domáhat vydání klíčů od hlavního vchodu a vystěhovat se na zimu, protože jim vlastník domu nedovolil zajet do dvora s uhlím. A tento spor přijde k soudu.
Ptám se tedy, jestli nám záleží na tom, aby byl dostatečně chráněn nájem? A to, co tady předvedla kolegyně Marvanová, je jednoznačně ukázka toho, že ona nemá zájem o ochranu nájemníků.
Jsem tedy přesvědčen o tom, že pokud byla legitimní výhrada ke služebním bytům, tak zcela nelegitimní byla výhrada k přechodu nájmů bytů. Pokud bude mít odvahu tento parlament jednat o tom, jak se bude v dalším období vyvíjet bytová výstavba, jak se bude zajišťovat, aby to jistě jedno ze základních lidských práv, právo na obydlí, právo na to, aby měl člověk kde hlavu složit, jak se říká, bylo zajištěno pro občany, i ty, kteří jsou třeba sociálně ve velmi složité situaci a mají problémy, jakým způsobem zajistíme jejich bydlení, tak potom samozřejmě omezujme přechod nájmu bytu. Ale nemohu si dovolit říci, že ten, kdo žije s někým trvale ve společné domácnosti, kdo se o toho druhého stará, a už jsme to prodloužili z jednoho roku na tři roky v r. 1992, že nemá právo na přechod nájmu, protože on také nemusí mít žádný jiný byt, neboť třeba ten byt ztratil, poněvadž se právě stará nikoliv o svého prarodiče, ale např. o svoji tetu nebo i o někoho méně příbuzného. A vůbec nejde o rozšíření okruhu těch, kteří jsou oprávněni snad z dědictví. Myslím, že to si s kolegyní Marvanovou nemusíme vyříkávat tady prostřednictvím předsedajícího nebo v tomto sále. Ona ví, jaké jsou dědické kategorie, a ty jsou podle mého soudu založeny trošičku jiným způsobem, než ona nám tady prezentovala.
Stejným způsobem, a jsem o tom velmi přesvědčen, neříkala pravdu této sněmovně o tom, že to je věc, která je výjimečná, že vybočuje z dědického řízení a že tam ti občané nebo ty kategorie příbuzných či známých, chcete-li, nejsou.
***