(pokračuje Čevela)
3. Chceme na úroveň státní správy vztahovat činnosti, které může vykonávat subjekt, který se může pohybovat v rozsahu zmocnění daných zákony?
4. Měli by mít poskytovatelé zdravotní péče, jak soukromí, tak státní, jednotnou zákonnou úpravu ve vztahu k veřejnému zdravotnímu pojištění?
5. Nejeví se nám jako náročný způsob valorizace státních příspěvků s vazbou na minimální mzdu? Neměli bychom se zamyslet nad jiným způsobem solidární úhrady?
Myslím, že odpověď na tyto otázky bychom měli hledat společně.
1. Konkrétně podle mého názoru navržený systém zdražuje správu prostředků veřejného zdravotního pojištění.
2. Neúměrně zatěžuje pacienta. V důvodové zprávě není proveden dostačující finanční rozbor podle kategorií obyvatelstva.
3. Neuměle kopíruje drahý systém švýcarského zdravotnictví. Jde zejména o úpravu úhrad v ambulantní sféře, kde je nedotaženě zaváděn systém nemocenské pokladny, a to v době velkého rozvoje počítačové techniky. Zde bych jen uvedl, že Švýcarsko vynakládá na provoz nemocenských pokladen něco přes 7 % celkových výdajů na úhradu zdravotní péče, náš systém se pohybuje do 3,5 %.
4. Je stírán veřejnoprávní charakter Všeobecné zdravotní pojišťovny. Jsem toho názoru, že naopak by mělo být upevněno postavení veřejnoprávních subjektů.
5. Nejasný je smysl zákona o základním pojistném plánu. Není ani stanoven způsob jeho projednávání v Poslanecké sněmovně Parlamentu.
6. Složitý a podle mého názoru nákladný je systém voleb, viz strana 51.
7. Absence právní úpravy postavení zdravotnických zařízení a jejich vztah k systému zdravotního pojištění, a to jak ambulantních, tak i státních.
8. U fakultních nemocnic je ve vládním návrhu zákona o vysokých školách, jak už jsem se zmiňoval, odvolávka na předkládaným zákonem rušenou vyhlášku.
9. Absence vazby na zřízení krajů od r. 2000. Je otázka, zda by neměla být na jejich úroveň přenesena i činnost veřejnoprávních zdravotních pojišťoven již s ohledem na to, že na kraje bude zřejmě přenesena i zřizovatelská působnost ke zdravotnickým zařízením, která jsou dnes v působnosti státu, tedy okresních úřadů.
10. Absence vazby v oblasti smluvního pojištění na direktivy a směrnice Rady Evropy koordinující legislativní, reglementační a administrativní dispozice týkající se přímého pojištění kromě životního pojištění. Např. směrnice 73/239/EEC, směrnice 88/357/EEC z roku 1992.
A to jsem vyjmenoval jen v hrubých rysech základní rozporné úpravy. Jsem toho názoru, že nám nezbývá nic jiného, než předložený návrh zákona zamítnout. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Čevelovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Štrait, připraví se pan poslanec Špidla.
Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, přes časově a politicky omezený mandát své působnosti zakládá vláda zdravotní reformu se závažnými sociálními důsledky a omezenou dostupností zdravotní péče pro občany České republiky. Přitom předložené legislativní návrhy nejsou komplexní. Postrádám třeba návrh zákona o základním pojistném plánu, bez kterého nelze dovodit funkčnost navrhovaných změn pro řešení dlouhodobé finanční krize ve zdravotnictví.
Z věcného hlediska považuji vládní předlohu také za nedokonalou, protože neřeší zásadní krizové jevy systému veřejného zdravotního pojištění. Dovoluji si na čtyři z nich upozornit.
1. Přes částečné zvýšení a navržený mechanismus valorizace jsou platby státu za tzv. státní pojištěnce stále nedostatečné. Tvrzení dokládám číselným rozkladem. Platbu státu za státní pojištěnce se navrhuje zvýšit ze současných 3219 Kč na 3564 Kč ročně řádovou valorizací 9 - 13 procentních bodů. To je nárůst prostředků ze 17,7 na 19,6 mld. Kč za zhruba 5,5 mil. důchodců, dětí, žen na mateřské dovolené, nezaměstnaných, ale i osob ve výkonu trestu atd. Přitom náklady na zdravotní péči těchto sociálních skupin byly v roce 1996 o 22 % vyšší než náklady průměrné, to je 51,3 mld. Kč. S navýšením 25 procentních bodů počítají i navržené indexy přerozdělování pojistného dle zdravotních rizik věkových skupin populace. Domnívám se, že stát by neměl být neoprávněně zvýhodňován a rostoucí náklady zdravotní péče by neměl přesouvat na ekonomicky aktivní část populace a na podnikatele. U podnikatelů jde o významnou položku personálních nákladů firem ovlivňující konkurenceschopnost. Se vstupem do volného trhu pracovních sil Evropské unie bude její význam ve středoevropském regionu narůstat. Podle navržených indexů by stát měl platit za své pojištěnce 65,8 mld. Kč ročně, nikoliv 19,6 plus 0,5 mld. do fondu mimořádně nákladné zdravotní péče. Systémové řešení deficitních plateb státu za své pojištěnce není v podhodnocených platbách, ale v počtu státních pojištěnců. Určitou možnost řešení vidím např. ve zrušení plateb za období ve výkonu trestu.
2. Navržené limity efektivního provozu zdravotních pojišťoven předkládaný návrh zákona ošetřuje pouze z poloviny. Kromě limitní výše pojištěnců 200.000, a tedy minimálního příjmu pojišťovny, jsou druhou determinantou efektivity provozní výdaje, resp. též investiční náklady. Tuto objektivní realitu již zákon neošetřuje a tak zakládá pojišťovnám značnou nejistotu a vládě nepřiměřenou volnost při celoročním rozhodování o jejich osudu.
Po negativních zkušenostech předchozí praxe v tomto směru navrhuji, aby limit zavádějících a běžných provozních nákladů a nezbytných investic vycházel přímo ze zákona. Ke snížení režie výběru, kontroly a vymáhání pojistného podporuji jeho výběr z jednoho centra, např. VZP, nebo společně s nemocenským pojištěním Správou sociálního zabezpečení. Vysoké odčerpávání prostředků administrativou je kontraproduktivní a je také jednou z příčin nedostatku finančních prostředků ve zdravotnictví.
3. Garantem regionální a sociální dostupnosti zdravotní péče může být v podmínkách státem vynucovaného, sankcionovaného a trestně postihovaného zdravotního pojištění zase jen stát, a nikoli zdravotní pojišťovny. Nově navrhovanou koncepci považuji za chybnou. Pro zabezpečení dostupnosti zdravotní péče všem občanům České republiky opakovaně navrhuji zavést zvláštní sociální dávku, o které už jsem tady dvakrát z tohoto místa hovořil. Jsou dnes lékařské výkony - třeba oprava zubů - které důchodce neúměrně zatíží. Tato sociální dávka by měla svoji funkci už dávno, nejen teď.
Navržený rozsah přímých plateb pojištěnců nad rámec veřejného zdravotního pojištění tento požadavek významně aktualizuje.
4. Ze zdravotního pojištění by měly být zákonem vyloučeny platby zakládající zdravotnickým zařízením nepřiměřenou režii, resp. i nepřiměřené investiční náklady. Regulační funkce systému nelze omezovat pouze na prosté výkony zdravotníků a současně plýtvat veřejnými prostředky na neopodstatněnou provozní režii a nepřiměřenou ziskovou marži poskytovatelům obslužných činností a v případě investičních úvěrů i bankovního sektoru. V nemocnicích jde např. o provozovatele stravování, dopravních služeb, o překupníky, distributory léků atd.
***