(pokračuje Štrait)
Lze dokázat, že by došlo k významným úsporám.
Vládní předlohu zákona o veřejném zdravotním pojištění navrhuji doplnit o zákonem stanovené limity vybraných provozních, investičních nákladů hrazených z veřejného zdravotního pojištění.
Pokusím se - než navrhnu usnesení - o určité shrnutí. Reforma zdravotnictví, jak je navržena v předlohách 333 a 334, bude mít velké sociální dopady.
Za prvé to bude v dostupnosti zdravotní péče. Stát se zbavuje garancí a přesouvá tuto zodpovědnost za dostupnost na pojišťovnu.
Za druhé se připravuje - když to řeknu velice lapidárně - další zdražení a úhrady, které ponesou pacienti. Například poplatky v nemocnici, v lázních, za LDN, za návštěvu specialistů atd. Dříve byl přibližně poměr financování zdravotnictví zhruba plus minus 10 % pacient, něco se už doplácí na léky teď, na některé úkony, tři díly stát a šest dílů z veřejného pojištění. Po tom všem, co je tady navrhováno v zákonech, se poměr mění v neprospěch pacientů: dva díly zaplatí občan, dva díly stát a šest dílů z veřejného zdravotního pojištění.
Proto, vážený pane předsedající, dámy a pánové, na základě sdělených faktů navrhuji Poslanecké sněmovně návrh zákona o veřejném zdravotním pojištění zamítnout.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Štraitovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Vladimír Špidla. Připraví se paní poslankyně Taťána Jirousová.
Poslanec Vladimír Špidla: Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené poslankyně, vážení poslanci, zákon o veřejném zdravotním pojištění, který je předložen ve sněmovním tisku 334, projednáváme v době, která je velmi zvláštní a která ve své podstatě znemožňuje řádné projednání tak významné předlohy.
Parlament prochází velmi zvláštní restrukturací, nové politické formace vznikají, není jasné, jaké mají programy a jaké jsou jejich vztahy ke zdravotnictví a k veřejnému pojištění. Stará politická uskupení své programy mnohdy reformulují, zejména tedy uskupení na pravici. Parlament jasně pociťuje přechodnost své existence a vlastně ani není jasné, jak dlouho bude fungovat. Je možné, že bude rozpuštěn už v dubnu, a potom by předložený zákon vyžadoval zkrácené projednávání. To je naprosto nepřijatelné. Je možné, že bude jeho období ukončeno v červnu, a je možné také, že bude ukončeno až v roce 2000. Prostě ani tato základní jistota není daná.
Diskuse, která doposud probíhala a probíhá, nedospěla ani k nejmenšímu sjednocení názorů. Objevují se tady dílčí koncepce nesené jednotlivými skupinami a jednotlivými lobby případně, ale nezrodila se tu žádná obecnější koncepce, o které by bylo jisté, že bude přijata nějakou rozumnou většinou. A tak je stále pravděpodobnější, že zákon, pokud by byl přijat, bude přijat jenom několika hlasy, což je po velmi prázdné a povrchní debatě, a to považuji za krajně nezodpovědné. Je samozřejmé, že pokud by volební výsledek, který se dá očekávat, přinesl změnu ve struktuře sněmovny, je jasné, že by okamžitě nastala tendence a práce, která by směřovala k zásadnímu přepracování tohoto zákona.
Čili tento zákon není schopen přinést ani náznak stability, a naopak přináší s sebou velkou nejistotu. Tento zákon, kromě toho, že jej projednáváme v době, která je poněkud zvláštní, je zákonem, který má mimořádný význam, protože je to zákon, jehož prostřednictvím se realizuje ústavně dané právo. A je to zákon, kterým se realizuje ústavně dané právo lidem, kteří jsou nemocní, tzn. lidem v nouzi a lidem ve velmi oslabeném postavení.
Je principem každého zákona demokratického a civilizovaného státu, že ti, kteří jsou v závislém a oslabeném postavení, jsou velmi významně chráněni. Tento zákon takovouto ochranu pacientům nepřináší. Tento zákon je koncipován tak, že nepřináší právní jistotu prakticky nikomu. Nepřináší právní jistotu pacientům, občanům, nepřináší právní jistotu pojištěncům, pojišťovnám, nepřináší právní jistotu poskytovatelům.
Jaké jsou základní požadavky na zákon a jaké věci by měl velmi důsledně řešit? První a nejzákladnější požadavek je skutečná definice nároku pojištěnce. A druhým zásadním požadavkem je rovnost přístupu ke zdravotní péči.
Dovolte mi, abych se nyní zabýval podrobněji nárokem pojištěnce. Zákon nárok pojištěnce definuje vlastně kombinací dvou předpisů, totiž zákona samotného, kde je tato definice velmi nedostatečná, a dále kombinací se základním pojistným plánem, o kterém mohu říci, že je velmi mytický předpis, protože v předloze o něm není řečeno prakticky nic. Není o něm řečeno, jakým způsobem bude schvalován, jak bude projednáván, jaké věci bude řešit. Jenom je naprosto zřetelně jisté, že bude projednáván každý rok a že jej bude projednávat parlament.
To je princip, který je zásadně chybný. Chtěl bych upozornit, že z legislativně technického hlediska je i zásadně nepřijatelné, aby se jakákoliv právní norma v určité chvíli, tj. zákon, odvolávala na právní normu stejné síly, která doposud neexistuje. A v textu sněmovního tisku 334 je odkaz na onen zákon o základním pojistném plánu, který jsem označil za poněkud mytický, proveden šestnáctkrát. Čili šestnáctkrát určitá právní předloha odkazuje na zákon, který doposud neexistuje.
Proč je princip základního pojistného plánu tak, jak jej předkládá sněmovní tisk 334, chybný? Je chybný proto, že rozvrací právní jistoty. Otevírá možnost, aby v kterémkoliv roce se znovu celý rozsah zdravotní péče projednával s jakýmkoliv výsledkem. Výslovně to v textu řečeno není, ale podrobnějším rozborem je jasné, že je představa, že tento zákon o základním pojistném plánu bude definován především situací, která vznikne ve zdrojích pro zdravotní pojištění. Stručně řečeno - bude-li méně zdrojů, osekne se zdravotní péče.
Napadá mě poměrně jednoduchý příměr. Dovedu si představit, že tímto principem jsou placeni hasiči. Pak docházíme k tomu, že bude-li méně peněz, pojede se třeba ke každému druhému požáru. Důležité je si uvědomit, že zákon o základním pojistném plánu je zákonem a rozsah zdravotní péče, zřetelně definovaný tak, aby se ho pojištěnec mohl domáhat případně i u soudu, je dán ústavním právem. Není prostě možné, aby zákon vyšší právní síly omezoval a případně suspendoval právo, které je dáno ústavou.
Dalším problémem, který je spojen se zákonem o zdravotní péči, je ten, že neznáme vůbec procesní pravidla, kterými by byl ustanovován a jak by byl projednáván. Znamená to, že rozhodnutí, která budou učiněna, mohou být velmi hluboká. Pro jednotlivé poskytovatele to znamená, že nemohou vytvářet své strategické plány. Pro pojištěnce to znamená, že nemohou volit žádné připojištění. Pro pojišťovny to znamená, že nemohou volit základní balík pojištění, který nabídnou pojištěncům.
***