(pokračuje Gjurič)
Ale první je - ty karenční lhůty jsou tu na zklidnění, na rozvahu, tak je to ve všech západních normách míněno, na pozvolné vyřešení. Teď nastane naopak zhuštění do půl roku nebo do tří měsíců, tvrdý boj o konsenzuální smlouvu, vydírání nejrůznějším způsobem - to dítě už vícekrát neuvidíš atd. Proto např. v západních normách - dovolím si připomenout - je soud povinen zkoumat i u konsenzuálního rozvodu, jestli je tu skutečně volný a svobodný souhlas obou rodičů. Ve Francii je soud dokonce povinen u konsenzuálního rozvodu, čili zdánlivě pro nás u toho nejjednoduššího, hovořit napřed s každým z partnerů zvlášť, pak s oběma partnery, a pak s jejich advokáty, a teprve tehdy může vyslovit, že nebude zkoumat důsledky rozvratu manželství a bude považovat rozvod za konsenzuální, až když je jasně přesvědčen.
Druhý neuralgický bod jsou rodiče a děti. Tady řeknu jednu zásadní větu. Primárním, podle mého názoru opravdu základním lidským právem je právo dítěte na úplnou rodinu. A právo být svému dítěti otcem nebo matkou za jakékoli situace. V podstatě je to nezcizitelné právo, které se nedá a nemůže na nikoho přenést. Velká část všech materiálů v této oblasti je věnována vztahům po rozvodu. Tady je vidět, že vztah rodičů a dětí je bez problémů, dokud k rozvodu nedojde, a pak nastává problém. Jeden klinický údaj. Naprosto drtivá většina dětí si v době konfliktů nebo v době rozvodu výslovně přeje oba rodiče, a to velmi často i tehdy, když jeden je evidentně problematický. Stejně vám řekne větu: Já bych chtěl, aby to bylo lepší než teď, ale táta aby zůstal doma (nebo máma). Ačkoli si výslovně přeje oba rodiče, jsou jasná klinická zjištění, že do roku po rozvodu se toto dítě výrazně přiklání jednomu z rodičů a odsouvá toho druhého. Většinou k tomu z rodičů, se kterým žije ve společné domácnosti, to je úplně logická věc, že dítě řekněme jedenáctileté tento konflikt nemůže vyřešit, a tak ho odsune: Konflikt vlastně vymazává. O tzv. problematice popouzení, to je, co se dá udělat s dítětem, aby samo nechtělo k tomu druhému rodiči, už je napsáno několik odborných zahraničních knih.
Třetí zmínka je k osvojení. I tady je celá řada mýtů, z nichž je např. ten, že máme plné dětské domovy dětí, které by mohly být adoptovány, ale zároveň spousty kvalitních rodičů, kteří by je mohli adoptovat. Není to pravda. Účelem není nalézt rodinu pro dítě, ale účelem je nalézt dobrou rodinu pro dítě. Případ z nedávné doby, kdy k osvojení mířící otec dítě těžce zranil, je jeden z mnoha. Problematičtí pěstouni, problematičtí osvojitelé nejsou vůbec řídkým případem. Velmi často je to i problematická motivace k osvojení.
Ale toto už je věc - a to je moje poslední připomínka - která sem vlastně nepatří. Tato část patří do zákona o sociálně právní ochraně dítěte, čili do úplně jiného práva. Pokud vím, na Ministerstvu práce a sociálních věcí je. Já se poněkud divím, že tu ty oba zákony nejsou zároveň.
Na závěr jenom zopakuji, že jsem za sebe a za svoji profesi přesvědčen, že bude třeba úplného přepracování a propracování tohoto zákona ve smyslu vytvoření občanského práva.
Přes tyto výhrady budu souhlasit s návrhem zákona v tom znění, v jakém je předložen, protože jiná možnost není, a dovolím si jenom přednést tři nebo čtyři pozměňovací návrhy.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Jičínský. Připraví se paní kolegyně Kořínková.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážené shromáždění, tato polední doba zřejmě není příliš vhodná pro diskusi o těchto vážných otázkách, o kterých tu hovořil můj předřečník. Myslím, že kolegyně Röschová věc neformulovala správně, když řekla, že jsme o těchto otázkách hodně hovořili. Myslím, že v této Poslanecké sněmovně se o těchto podstatných otázkách této právní problematiky vlastně nehovořilo. My jsme vždycky řešili otázku, že ty návrhy, které tu byly předloženy, odsuneme, a diskuse byly v podstatě procedurálního rázu. Pokud se o těchto otázkách hovořilo obsahově, bylo to zřejmě v minulém období v minulé Poslanecké sněmovně, ale to je něco, co se této Poslanecké sněmovny netýká. Takže se obávám, že Poslanecká sněmovna bude rozhodovat o věci, o které věcně nebo obsahově vlastně důkladně nejednala.
Já chci tady upozornit na jednu stránku problému z jiného hlediska. Jde totiž o to, jak probíhá legislativní proces v této sněmovně a zda právě ta forma legislativního procesu, jejíž výsledek teď máme posuzovat, je správná. Já mám o tom pochybnosti a řeknu, z jakých důvodů.
Kolegyně Rujbrová předložila určitou novelu platného rodinného zákona, o jejíž důvodnosti nebo naléhavosti můžeme mít různé názory, a objevil se zde svého času komplexní nový návrh rodinného zákona, který měl z mého hlediska zvláštní povahu. V minulém období tu byl předložen vládní návrh rodinného zákona, a ten se potom objevil - nevím, zda v úplně nezměněné podobě, nebo v mírně modifikované podobě - jako návrh zákona dvou poslankyň. To se mi jeví zvláštní nejenom z toho hlediska, že si nejsem jist, zda tu nebylo dotčeno autorské právo, ale v této věci tuto otázku nepovažuji za podstatnou.
Myslím si, že přece jenom v sedmém nebo osmém roce polistopadového vývoje to není vhodná forma řešení situace, kdy vláda předloží určitý návrh, a protože legislativní proces v rámci vládního projednávání návrhu zákona je příliš dlouhý, budeme jej chtít urychlit tím, že z něj uděláme poslanecký návrh. To bylo možné v těch prvních letech porevolučního vývoje, ale nemyslím si, že to je vhodná forma v této době, kdy bychom legislativě měli klást mnohem větší váhu a její přípravě bychom měli věnovat větší pozornost.
Čili byla to otázka, jakou povahu má ten poslanecký návrh dvou poslankyň, který vlastně převzal původní vládní návrh. Souhlasí s tím vláda ještě, nebo ne? To jsou otázky, které byly a zůstávají otevřené. Mezitím ale - protože kodifikační práce v rámci Ministerstva spravedlnosti běžely - se objevily další varianty onoho vládního návrhu zákona. V jedné z nich se objevilo např., že se ruší možnost občanského a církevního sňatku, zřejmě z reakcí na řadu praktických problémů, které vznikly s tím, že ne všechny církve byly s to tyto vztahy řádně upravovat. Čili objevila se varianta jenom obligatorního civilního sňatku.
Teď jsme ve fázi, že vládní návrh nebyl předložen, byly jenom řeči, že z Ministerstva spravedlnosti je předložena určitá verze, kterou by se měla vláda zabývat, ale vláda se jí dosud nezabývala, žádný vládní tisk jsme nedostali.
Na ústavně právním výboru při projednávání této věci převládl názor, že je možné, aby ty dva návrhy, které tu byly, se spojily, aby se vytvořila pracovní skupina poslanců, která z těchto dvou návrhů učiní návrh jeden a která snad k tomu vzala ještě ten nový připravovaný vládní návrh, který se vládním návrhem nestal.
***