Poslanec Andrej Gjurič: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové....
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Prosím ty, kteří se nějakým způsobem pokoušejí nalézt výklad v jednacím řádu, jestli by byli tak laskavi a šli ho najít do kuloárů, nebo aspoň tak dalece, aby kolega Gjurič mohl přednést svůj příspěvek.
Poslanec Andrej Gjurič: Plně to chápu. Oslovím ještě paní předkladatelku, aby poshověla, že tady budu mít určitou obecnou rozpravu. Neměl jsem ji minule, protože jsem tu ještě nebyl.
Na druhé straně jsem 15 let dělal terapeuta v manželské a předmanželské poradně. Byl jsem u celé předlohy, kterou jsme nestihli odhlasovat minulé volební období, tj. předlohy Ministerstva spravedlnosti. To tehdy byl vládní dokument.
Chtěl bych, abychom se zamysleli nad tím, co vlastně činíme. Chceme upravit zákonem něco, co je nesmírně křehké, labilní a individuální, jako je rodinná situace a rodinná problematika. To se v celém světě samozřejmě také děje, ale mnohem obsáhlejší normou, než je naše.
Dovolte, abych řekl jednu obecnou věc. Legislativa má dimenzi, kterou si málo uvědomujeme. Tím, že kodifikuje, výrazně předznamenává příští meze a kritéria a ovlivňuje veřejné mínění, každou svou dikcí nebo formulací může spustit řetězec souvislostí. Čím je to složitější problematika, tím pravděpodobněji.
Dovolte mi dva příklady pro ilustraci. Když se kdysi Bertrand Russell jako liberál zasazoval o uvolnění práva na rozvod v Anglii, protože byl také filozof, a nikoli jen ideolog, dovedl přesně předvídat, že jestli toto prosazovat bude, co se následně stane. Dokonce před 70 lety dovedl předvídat dnešní situaci. Dovolte mi jeden citát:
"Snadný, ba zcela volný rozvod, jako je v Americe, je možno logicky považovat za přechodné stadium ve vývoji od rodiny o dvou rodičích k rodině čistě mateřské." Je to citace z knihy Manželství a mravnost z roku 1929 Bertranda Russella.
Jeden příklad ze současnosti. Když se v západních zemích - napřed v severských a potom v dalších - začala důsledně uplatňovat filozofie a legislativa rovných práv a dalších sociálních opatření, byl důsledkem asi po 15 letech extrémní růst jednorodičovských, tedy mateřských rodin. Dnes jsou v USA velmi znepokojeni tím, že dvě ze tří černošských dětí, jedno ze tří hispánských a jedno z pěti bílých se narodí neprovdané matce. Ve Švédsku se narodí 53 % dětí neprovdaným matkám. V poslední době začali mít starosti v Anglii, kde se počet těchto rodin zdvojnásobil.
Není tady místo pro to, abych uváděl to, že za tuto dobu už je řada informací o problematičnosti těchto rodin a dětí z nich pocházejících od řady terapeutů, sociologů atd.
Znamená to toto: před každou zákonnou normou, zejména před touto, musíme mít jasně na zřeteli, co jakákoli naše dikce způsobí a co na konci řetězce kauzálních závislostí, jakou rodina je, a kde přesně ji chceme mít.
Jaká naše rodina je - jsou zřejmé signály rozpadu rodinných struktur, ale i nejužší rodiny. Hovoří se o krizi rodiny. Stále častější je řada nových rodinných forem, vysoká rozvodovost, nesezdaná soužití, rodiny se svobodnými matkami, tzv. sukcesivní monogamie, což je několik manželství po sobě za život, a tedy střídání otců u dětí atd.
Přitom ale, což je paradoxní, stále ve veřejných výzkumech postojů zaznamenáváme, že rodina a rodinné vztahy se drží na prvním místě, a to už po 25 let. Manželství, tedy úplná rodina, je ideálním cílem i velmi problémových jedinců.
V pozadí, v etiologii všech sociálních konfliktů, v patologii vždycky nalézáme významně absenci rodinného zázemí.
Rodinný rozvrat je na jednom z prvních míst jako příčina psychických problémů podle statistik linek důvěry, jako prvotní příčina psychosomatických problémů, což je ze statistiky psychiatrie.
To všechno by nás mělo vést k určité opatrnosti při tvorbě zákona a především k přesvědčení, že toto není pole pro poslaneckou iniciativu, ale měla by se toho ujmout znovu legislativa, a že není ani příliš dobré ošetřit ho novelou, že ideální stav by byl mít zvláštní úpravu práva rodinného v právu občanském a zvláštní úpravu veřejnoprávní v sociální oblasti.
Ještě dvě poznámky. Jestliže je třeba přijímat další a další zákony na ochranu dítěte, jako je celá deklarace dětských práv, ratifikovat tyto deklarace, pak je především něco v nepořádku s rodinou a s komunitou.
Připustit si konečně jasně, že rozvod je ve velké části případů ztrátou jednoho z rodičů, protože při optimální dohodě de iure, o níž v tomto zákoně mluvíme, přestává být velice rychle jeden rodič rodičem de facto, při optimální snaze obou se stává víkendovým rodičem nebo tím, čemu v USA říkají "chodící šeková knížka".
Současná zákonná úprava je výrazným pokrokem proti původnímu zákonu o rodině. Velmi pozitivní jsou i zásahy ústavně právního výboru. Je to ale stále velice zjednodušená norma proti evropským normám.
Doporučuji vaší pozornosti dva materiály Parlamentního institutu, které jsme si nechali dělat asi před pěti lety k této problematice, kde je jasně vidět, o co složitější, komplikovanější a propracovanější je situace zejména ve třech oblastech: rozvod, manželství, vztah rodičů a dětí a osvojení, tedy intervence státu do rodiny. To jsou neuralgické body všech manželských úprav. Většině těchto věcí je věnována celá kapitola a celá hlava, nejen několik paragrafů.
Ke konkrétnímu zákonu. Rozvod je nejzásadnější v celém rodinném právu, je rozpadem nukleární rodiny. K tomuto porušení podle mého názoru může sice dojít, ale člověk k němu musí mít důvody, a to jasné a přezkoumatelné, protože jinak nemá smysl manželství uzavírat a počítat s rodinou. Pak je lépe přistoupit na pozici některých odborníků, tj. rodina nebude existovat.
Ke stavu, který je v předkládané normě. Tolik diskutovaná a oslavovaná možnost konsenzuálního rozvodu je jednou z drobných alternativ a nemůže sama o sobě stačit.
Za druhé je tam výrazná absence odkladů a lhůt. A to se ještě paní předkladatelka zmínila o vypuštění jedné z nich, tj. tříletá garanční doba, která bývá ve všech právech o rodině obvyklá.
Za třetí - staví na předrozvodové smlouvě jako na něčem, co zásadně zachrání rodinu od špatného rozvodu. Říkám - ani náhodou nezachrání a nevyřeší. Je naprostou naivitou se domnívat, že výraznější část manželských dvojic pomýšlejících na rozvod je v situaci, kdy jsou na tom oba stejně, že jsou oba klidní. Takovou situaci skoro neznám.
Stejnou naivitou je se domnívat, že se uklidní rozvodovou smlouvou. Naopak nastane nová situace, tzn. nucení ke smlouvě, které už dobře známe z majetkových oblastí. Teď se přenese i do oblasti vztahu k dětem. Bude to znamenat - buď mi to podepíšeš, nebo ...., dosaďte si za ty tečky cokoli, viděl jsem jich v poradně stovky.
Představte si například situaci, že manželství trvá jeden a půl roku, jsou tu dvě děti, jeden z manželů se vážně zamiloval a ke své nové partnerce se odstěhoval. Všechny skutečnosti pro rozvod tohoto manželství jsou podle tohoto zákona dány, a přitom co je potřeba v této chvíli udělat - je třeba zklidnit tento stav. Nejdříve po roce, horní hranici bych dával po třech letech, se vyřeší tak, abychom o tom mohli jasně rozhodovat.
***