Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Maixnerovi. Prosím, aby se slova ujal pan kolega Dostál. Připraví se paní kolegyně Anna Röschová.
Poslanec Pavel Dostál: Milé dámy, vážení pánové, zřejmě vás svým názorem nepotěším, neboť se značně liší od zde již přednesených referátů, které myslím byly o něčem úplně jiném, než je podávaný návrh. Totiž o tom, že při dnešní rozsáhlé imunitě si může vlastně český poslanec a senátor teoreticky dovolit cokoli, neboť je svým způsobem nepostižitelný. Resp. postižitelný pouze omezeně na základě rozhodnutí imunitního výboru nebo příslušné komory. To podle toho, jedná-li se o přestupek, nebo o trestný čin.
Zcela absurdní je ovšem, že je také naprosto vyňat v oblasti dopravních prostředků z kompetence dopravní policie. Teoreticky sice je samozřejmě povinen dodržovat dopravní předpisy, ale prakticky, pokud nezpůsobí někomu škodu na majetku či životě, každý policista mu raději zasalutuje, než aby se s ním přel o to, komu měl dát např. na křižovatce přednost, neboť si je dobře vědom toho, že by více život komplikoval sám sobě než ústavnímu činiteli dopouštějícímu se přestupku.
V českém pojetí - a to si upřímně přiznejme, dámy a pánové - je poslanec a senátor prostě něco jako posvátná kráva. Přitom jediným smyslem imunity poslanců a senátorů není zajistit zákonem jejich beztrestnost, ale vytvořit takové podmínky, aby mohli svobodně naplňovat svůj mandát a skrzevá imunitu jej bránit před případnými zásahy moci výkonné. O ničem jiném imunita nemá být.
Mnozí z poslanců a senátorů svou rozsáhlou imunitu brání dneska argumentem, že by byli bez ní vystaveni ze strany policie šikanování. Prosím, je to možné. Nepochybně se najdou policisté, kteří si v případě zúžení imunity nenechají ujít příležitost poslance či senátora kvůli špatně zaparkovanému autu ponižovat. Přes to všechno je na tom ústavní činitel i s malou, omezenou imunitou pořád lépe než občan bez imunity, který - když je policií šikanován a ponižován - si může stěžovat nanejvýš tak na lampárně. Neboť poslaneckou a senátorskou stížnost nelze totiž vyřídit tak, jak se jedná se stížností řekl bych "normoobčanů", to jest hodit ji do koše.
Jenže špatnou práci státních úřadů a policie nelze přece nahrazovat rozsáhlou imunitou členů parlamentu, protože imunita není individuální ochrana, ale prostředek k ochraně funkční schopnosti moci zákonodárné před případným vměšováním exekutivy, kterou by mohlo být ohroženo poctivé vykonávání mandátu.
Zatím je to u nás tak, že když se člen parlamentu dopustí např. dopravního přestupku, nelze, aby policie tento přestupek prošetřila, projednala a případně sankciovala podle příslušného přestupkového zákona, a to dokonce ani v případě, že si to poslanec či senátor výslovně přeje. Policista může jenom zasalutovat a postoupit záležitost mandátovému a imunitnímu výboru, který za přestupek ukládá příslušnou pokutu. Takže se mnohdy tento výbor mění na odbor dopravní policie, což je absurdní. Přitom ve většině případů neexistuje jeden jediný logický důvod k tomu, proč by policista nemohl vyinkasovat pokutu od poslance či senátora přímo namístě. Neboť vážně pochybuji o tom, že by taková pokuta mohla vážně ohrozit naplňování poslaneckého mandátu.
Ve velké většině evropských parlamentů je imunita jejich členů omezena pouze na dobu trvání jejich mandátu, a nikoli na věčné časy, jak je tomu u nás. Neboť teoreticky vzato, pokud by nějaký český poslanec či senátor spáchal např. vraždu a kolegové by ho kolegiálně nevydali policii k trestnímu stíhání, nemůže být proti němu vzneseno obvinění za vraždu ani po skončení jeho mandátu. To je prosím jenom teoretický příklad, který vlastně zvýrazňuje celou absurditu tak rozsáhlé imunity.
Přitom v řadě zemí, kde trestní stíhání členů parlamentu je možné - jako u nás - také pouze je se souhlasem příslušné komory, není ale na straně druhé vyloučeno v okamžiku, kdy dotyčný přestane poslanecký či senátorský mandát vykonávat. A proto se mi jako rozumný jeví návrh, aby pokud odepře horní či dolní komora souhlas s trestním stíháním poslance nebo senátora, bylo toto trestní stíhání vyloučeno pouze po dobu trvání jeho mandátu.
Problém je pouze v tom, že k přijetí návrhu je zapotřebí 120 poslanců, kteří budou ochotni přestat být propříště něco více jako občan bez imunity. Odvaha pro všední den se tomu říká, milé dámy a vážení pánové. Děkuji vám za pozornost.
(Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji Pavlu Dostálovi. Prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Anna Röschová. Připraví se pan poslanec Petr Vrzáň.
Poslankyně Anna Röschová: Pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych co se týče poslanecké imunity promluvila něco o historii a vzniku této imunity.
Poslanecká imunita vznikala v období, kdy absolutistické monarchie přecházely postupně v monarchie konstitutivní a její původ je třeba hledat v čl. 9 anglické ústavní listiny, známé jako Bill of Rights. Tato listina je z roku 1689. Byla to vlastně poprvé popsaná zákonně poslanecká imunita a znamenala ne privilegium pro poslance, ale byla prostředkem k ochraně funkční schopnosti parlamentu, zcela logické proti zásahům panovníka, to je moci výkonné.
Postupem doby v určitém rozsahu a poměrně dost širokém tuto poslaneckou imunitu přejímaly zákonodárné sbory jiných evropských monarchií, až samozřejmě tuto imunitu převzala také monarchie rakouská, posléze rakousko-uherská. A o tom právě chci mluvit.
Chci navázat na to, o čem tady bylo hovořeno, že Česká republika má určité historické kořeny a tradice. Ano, toto je pravda. To musím potvrdit, protože rozsáhlá poslanecká imunita byla převzata do ústavy z roku 1920 z rozsáhlé poslanecké imunity z rakousko-uherské monarchie. A takto byla postupně přebírána rozsáhlá poslanecká imunita přes všechny ústavy až do ústavy z roku 1993.
Nicméně musíme se pozastavit nad tím, že Česká republika jako jeden z potomků rakousko-uherské monarchie je skutečně jediná, která takto rozsáhlou imunitu, v rozmezí toho, co bylo před 100 a 150 lety, má dodnes. Ani Maďarsko, ani Rakousko takto rozsáhlou imunitu nemá. Já osobně toto považuji za jakýsi historický anachronismus. Jednalo se o tom i v ústavní komisi pro tvorbu ústavy v roce 1992, kdy jsme na tuto skutečnost upozorňovali. Nicméně ústava byla přijata v tomto směru a v tomto bodu tak, jak přijata byla.
***