Středa 4. února 1998

(pokračuje Vymětal)

21. tanková brigáda, konec roku 1948. Moje vlastní rozhodnutí o práci v dolech bylo z důvodů, že jsem měl staré rodiče a obhospodařovali jsme kousek pole a chtěl jsem jim vypomáhat při častějším volnu po odfárání potřebných směn. V naší posádce se hlásilo více než 60 zájemců, ale pracovat do dolů nás jelo jen pět a ostatní nám to záviděli.

Vojenský útvar 2124 Frenštát pod Radhoštěm - duben 1948. Na výzvu velitele naší dělostřelecké baterie a velitelů ostatních dělostřeleckých baterií se přihlásilo přes 50 dobrovolníků na uhelnou brigádu na požadovaný počet 20. Bylo trochu kraválu nejen mezi mužstvem, ale i mezi velitelským sborem - koho vybrat a koho ne. V kasárnách se musel zajistit provoz, hlídání, služba a další povinnosti, avšak na šachtě byl po šichtě téměř civilní život se stravou a dobrou mzdou.

Dělostřelecká baterie - říjen 1948. Tehdejší velitel baterie nám sliboval, že nám udělá z vojny koncentrák a že budeme čurat krev. Proto není divu, že když jsme dostali zprávu, že kdo bude chtít, může se přihlásit na práci do dolů, že polovina vojáků této baterie se dobrovolně na tuto práci přihlásila. Tehdejší vojenští páni se zřejmě přepočítali, a tak ze všech nás přihlášených byl vybrán pouze jeden vojín, kterému jsme všichni záviděli.

Pane předsedající, mohu vás poprosit, kdybyste...

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dámy a pánové, prosím o klid.

 

Poslanec Karel Vymětal: Děkuji. Myslím, dámy a pánové, že to k dobrovolnosti či nedobrovolnosti stačí. Co se týče ubytování, tak v dopisech je uváděno, že vojáci byli ubytováni v kasárnách Na hranečníku, další v přízemních dřevěných barácích, v hospodách, v lágrech. Někteří uvádějí, že bydleli v zavšivených barácích po zajatcích, jiní v dřevěných barácích, plných krys. Další uvádějí že ubytování v dřevěných barácích nebylo sice nic moc, ale slušné a lidské. Všichni pisatelé, až na jednu výjimku uvádějí, že při přemísťování na šachtu odevzdali zbraně, a tedy nebyli již ozbrojeni. Pouze jeden pisatel uvádí, že po celou dobu měli vojáci u sebe v ubytovně pušky vzor 98, ale v Ostravě s nimi neprováděli žádný výcvik. S volnem to, zdá se, bylo různé. Některé pamětníci uvádějí, že neměli žádnou dovolenou, o propustky domů na neděli museli žádat v rozkazu, vycházky byly jen za zásluhy. Jiní uvádějí, že volna bylo dosti, mimo směnu měli vojáci úplné volno, mnozí z nich byli zblízka, tak někdy po směně jeli za rodinou nebo každou neděli byli doma a že tábor byl otevřený a každý - i nevoják - se v něm mohl pohybovat volně. Neexistovala nikde stráž ani hlídka a každý přišel a odešel, jak chtěl. Z dalších dopisů vyplývá, že od roku 1950 platil v táboře vojenský režim, dle generála Čepičky, spočívající v bezrozdílovém ostříhání dohola a v době pracovního volna v intenzivním politickém školení, které nazývali vymýváním mozků. Jak to bylo se stravou? Někteří pamětníci uvádějí, že pobírali potravinové lístky a že ty šly pravděpodobně do kuchyně. Jiní pamětníci uvádějí, že pobírali potravinové lístky pro velmi těžce pracující. Jídlo bylo dobré a bylo ho dost, včetně svačin. Vzpomínají, že strava byla civilní a vydatná, jako pro těžce pracující. Jeden pamětník mi napsal, že to, co dostávali k jídlu, o tom si v té době - byl rok 1948, po velkém suchu v roce 1947 - v mnoha domácnostech v republice mohli nechat jen zdát. K ostatním výhodám pisatelé uvádějí, že byli považováni za vojenské brigádníky, a tím jim rovněž vznikl nárok na uhlí, ovšem krácený, neboť ubikace byly považovány za jejich domov a topilo se v nich. Zbytek nároku na uhlí byl proplácen nebo odeslán přes Uhelné sklady na místo určení. Jeden pamětník mi napsal, že za nějaký měsíc, kdy už byl v civilu, mu přivezlo nákladní auto ještě 50 metráků ostravského uhlí, jako deputát. Co se týče oblečení, většina pisatelů uvádí, že pracovali ve starých německých a maďarských uniformách a neměli žádný vycházkový oděv.

Poslední podstatnou okolností spojenou s existencí vojenských báňských oddílů byl plat jejich příslušníků. Všichni pisatelé uvádějí, že pobírali plat podle svého zařazení, ale jeho výše byla ovlivněna srážkami za jídlo, pracovní oděvy, ubytování. Výši mzdy uvádějí různou, od 4 tisíc Kčs až do 6 tisíc Kčs, z toho srážky činily cca 1 200 Kčs. Většina pamětníků uvádí, že si našetřili pěkné peníze, i několik desítek tisíc korun. Pro porovnání mi jeden pisatel uvedl, že tzv. žold vojáka byl 75 Kčs za měsíc.

To je vše, dámy a pánové, co jsem ve stručnosti vybral ze všech těch dopisů, které popisují vždy osud svého pisatele, příslušníka vojenského báňského oddílu v letech 1948-50. Mohu říci, že je to velmi zajímavé čtení. Na závěr citací ještě použiji jeden dopis. V něm mi pisatel sdělil, že nebyl vojákem horníkem a velké nadšení pro armádu neměl, jako většina mladých. Jeho bratr byl ale příslušníkem vojenského báňského oddílu v Ostravě a jemu se to tak líbilo, že odvodní pány zle obtěžoval žádostmi, urgencemi i snahou o podplácení, ale bez výsledku, aby se k těmto útvarům dostal. Poslali ho do pěší jednotky. A tak poznal normální vojnu. Pro úplnost vysvětluje, že k tzv. pracovním jednotkám se z jeho ročníku dostalo jen několik nejbohatších branců a že to tehdy považovali za vojenskou nespravedlnost. Píše: náš dojem prohlubovali tito jednotlivci svými řečmi i vystupováním. Měli mnohem více peněz, mnohem více opušťáků, byli lépe oblečeni, při muzikách si hráli na pány. Co se nepřiznat - záviděli jsme jim a padla i nejedna facka. Oni byli vojenští baroni, my utahaní, zmrzlí a mnohdy i nenajezení vojenští žebráci. Oni měli peníze, podpláceli velitele, vynutili si pracovní režim a z vojny si přinesli úspory. Pěšák si z vojny přinesl revma a mohl vzpomínat na opravu kasáren či výstavbu výcvikových prostorů, pobyt na zimních a letních soustředěních na Libavě či v Boleticích. Černí baroni nás často nazývali vojenskými otroky.

Dámy a pánové, co dodat? Snad jen zopakovat, že předložená novela zákona zdá se velmi podivná. Tane mi na mysli, kolik bylo vojáků, kteří když bylo potřeba, pomáhali řešit problémy naší republiky. Byla to pomoc při žních, pomoc při podzimních zemědělských pracích, při sklizni brambor a řepy, byly to práce na železnici, při budování atomové elektrárny v Dukovanech, při výstavbě temelínské elektrárny a naposledy loni při záplavách na Moravě a ve východních Čechách. Dělali to vždy bez mzdy a na rozkaz, jak už to na vojně chodí - o rozkazu velitele se nediskutuje. Při velení není demokracie.

***


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP