Poslanec Ivan Langer: Děkuji, pane předsedající.
Výbor pro obranu a bezpečnost projednal předmětnou novelizaci zákona a svým usnesením, které - předpokládám - máte všichni k dispozici, doporučil Poslanecké sněmovně přijmout tuto novelu zákona ve znění pozměňovacích návrhů, které jsou součástí onoho usnesení. Myslím, že bychom je mohli vzít jako základ případného jednání.
Tolik v tuto chvíli moje zpráva coby zpravodaje.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Langrovi.
Prosím, aby se slova v obecné rozpravě, kterou otevírám, ujal jako první pan poslanec Karel Vymětal.
Poslanec Karel Vymětal: Pane předsedající, dámy a pánové, při prvém čtení projednávané novely zákona o mimosoudních rehabilitacích, kterou předložili pánové Karas a Uhde a kterou jsme projednávali 3. prosince loňského roku, jsem vystoupil a na mou hlavu se sneslo mnoho tvrdých a nesouhlasných slov z úst poslanců z pravé části sněmovny. Mimo jiné mi s úšklebkem doporučil kolega Langer, abych své vystoupení otiskl v ostravském časopise Horník, a že by ho velice zajímalo, s jakou reakcí bych se setkal. Vím, že to myslel zlomyslně, ale chci mu poděkovat za tento dobrý nápad.
Sami předkladatelé v důvodové zprávě uvádějí, že je absolutní nedostatek písemných dokladů z období let 1948 až 1950. Proto jsem se rozhodl skutečně své vystoupení zveřejnit. Nezveřejnil jsem je ale v ostravském Horníku, protože vím, že ti, jichž se to týká, mají dnes již přes 70 let, a důchodci u nás dnes mají dost hluboko do kapsy na to, aby si kupovali tento regionální časopis. Uveřejnil jsem své vystoupení v celostátním týdeníku Naše pravda, který vyšel 10. prosince, současně s výzvou všem žijícím pamětníkům, aby mi sdělili své stanovisko a vzpomínky, ať jsou souhlasné nebo nesouhlasné s mým vystoupením, se zdůvodněním, že mi jde jen o pravdu a o nic jiného.
Dámy a pánové, došlo mi celkem 55 dopisů, poslední včera, v nichž mi popisují přímí účastníci vojenských báňských oddílů z let 1948 až 1950, co prožili a jak to tehdy bylo. Jsou to občané z celé republiky a vojáci, kteří pracovali tehdy na šachtách ostravsko-karvinského revíru, ale i v kladenských dolech. Rád jim všem děkuji za to, že mi napsali, přestože mi někteří nevybíravě nadávali, a jiní nadávali předkladatelům. Děkuji jim i za to, že mi mnozí poslali své osobní dobové dokumenty jako čestná uznání, výplatní pásky, ofocené vojenské knížky a další.
Ze všech těchto dopisů, dámy a pánové, vyplývá, že pravda je vždy originální, a nikoliv obecná. První část dopisů dokladuje, že mé vystoupení přesně popsalo tehdejší situaci. Druhá část je v celém rozsahu opačného názoru. A třetí část dopisů mi v něčem dává za pravdu a v jiných věcech tvrdí opak.
Dovolte mi, abych vás teď vzpomínkami aktérů vojenských báňských oddílů z let 1948 až 1950 provedl bez jakéhokoliv účelového zkreslování. První otázka je dobrovolnost či nedobrovolnost zařazování vojáků na práci v dolech. Nyní, dámy a pánové, budu citovat z dopisů.
Rok 1949, dělostřelecká baterie Košice, útvar 5219. Měl jsem z národního výboru od mocipánů v povolávacím rozkaze označení, určitou značku. Po příchodu vojáků z poddůstojnických škol nástup k rozkazu na dvůr kasáren. Byl jsem čten a vybrán, i další kamarádi, pro vojenskou brigádu do dolů. Z Košic byl vypraven vlak do ostravského revíru na doly a část na stavby do Plzně.
Kasárna Hranice, březen 1948. Po vyjití poddůstojnické školy jsem byl povolán k veliteli a bylo mi oznámeno, že nastoupím na důlní technické práce v ostravských dolech. Upozornil jsem velitele, že jsem byl po těžkém úraze z dolů vyřazen. Nepřál bych vám vyslechnout, co se mi dostalo za poučení. A vůbec, jak může soudruh oponovat rozkazu? Jsem členem strany od 21. června 1945. Nešel jsem do dolů dobrovolně.
Útvar motorizované pěchoty, Čáslav. Jak záhy přinesli z roty, jsme rota zvláštního určení pro národní hospodářství. Byli jsme vesměs synci sedláků, řemeslníků, sokolové, skauti a ti, co měli blíž ke kostelu, popřípadě pokus o kopečky či trestaní. Zpočátku jsem fáral pod zemí atd.
Hanácká kasárna v Olomouci, říjen 1949. Po dvouměsíčním působení ve strážních oddílech v Olomouci, Brně a Jemnici jsem skončil před vojenskou lékařskou komisí, která po lékařské prohlídce, spočívající ve vypláznutí jazyka a ohmatání varlat, mě uznala schopným práce v dolech. Již příštího dne jsem byl odtransportován do Ostravy a stal jsem se příslušníkem vojenského báňského oddílu 4 v Petřvaldě.
Vojenský útvar Senica nad Myjavou, duben 1950. Celý útvar seřadili na nádvoří a vyzvali, kdo je havíř z povolání. Bylo jich asi pět. Ostatní přímo nahnali na vojenskou ošetřovnu a po tzv. zdravotní prohlídce jsme na druhý den jeli vlakem do Orlové, kde jsme pak fárali. Na šachtu šli dobrovolně příslušníci KSČ, Svazu československé mládeže a havíři z povolání. Ostatní vojáci jsme zájem neměli, prostě šel jsem z donucení, byl to rozkaz a museli jsme.
Vojenský útvar Znojmo, říjen 1948. K 1. říjnu 1949 jsem byl nedobrovolně převelen na důlní práce.
Dámy a pánové, to byly příklady z jedné části dopisů. Nyní z druhé části dopisů.
Vyškov, dělostřelecký útvar 5411 od října 1947. Začátkem dubna 1948 nám byla při rozkazu čtena výzva k přihlášení patnácti vojínů na brigádu do dolů v Ostravě. Přihlásilo se nás třicet, já osobně jsem měl potíže, abych vyběhal svoji účast. Byli mezi námi i mladí havíři, a tak jsme se snadněji zapracovali.
Koblov, 10. ženijní prapor, po únoru 1948. Byl jsem pozván do kanceláře rotmistra, do jehož kompetence spadal nábor do dolů, a přijal jsem nabídku pracovat na šachtě. Tuto nabídku jsem přijal s radostí, protože za prvé jsem dostal znovu příležitost pomáhat aktivně novému společenskému řádu, a za druhé mě opravdu neuspokojovala vyhlídka na málo smysluplný život v kasárnách. Prostě na základě dobrovolnosti jsem tehdy pro Československou republiku šel rubat uhlí. Tedy zkrátka na šachtě jsem makal proto, že to nutně potřebovala naše osvobozená Československá republika a že mě nikdo nikdy do práce nutit nemusel.
Olomouc, 6. hanácký pluk, listopad 1948. Nábor na brigádu byl prováděn na zcela dobrovolném přihlášení vojáků. Z naší roty se přihlásila většina vojáků. Uvolněno pro brigádu mohlo být jen jedenáct mužů a po šesti měsících byli vystřídáni další směnou, ve které jsem byl zařazen i já. Pracovali jsme na šachtě v Petřvaldu.
***