Poslanec Rudolf Šmucr: Pane předsedající, dámy a pánové, vládní návrh zákona o vysokých školách a o změně a doplnění zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu ve znění pozdějších předpisů, který se nachází již ve druhém čtení, mě přiměl k tomu, abych se zamyslel a zavzpomínal na dobu nedávno minulou vyjádřenou roky 1988 a 1989, kdy právě studenti, nejradikálnější část našeho národa, měli tolik hrdinství a odvahy postavit se totalitní bolševické moci, která nebrala ohledy na nikoho, což historie potvrdila nezvratnými důkazy.
Odvážní studenti se nebáli riskovat své zdraví i životy za své ideály a názory. Bohužel, byli zneužiti chartisty, estébáky, komunistickými zrádci a dalšími zločinci, kteří z bezpečí pozorovali průběh politických událostí a jen čekali na příhodný okamžik, aby se chopili moci, kterou jim nevědomky studenti připravili.
Dnešní mocní odměňují studenty za jejich aktivity tím, že mají platit za studium na vysokých školách, jak tento vládní návrh zákona jasně hovoří. Takovéto pojetí zákona poškozuje a v mnohých případech diskriminuje především talentované uchazeče ze sociálně slabých vrstev obyvatelstva. Vláda tímto dává jasně najevo, že jí nejde o vzdělanost a kulturu národa, ale právě naopak. Podle tohoto zákona budou mít právo na vysokoškolské vzdělání pouze zájemci ze zbohatlických rodin. Z těch rodin, které tvoří tuto zvrácenou a amorální pseudospolečnost. Musím upozornit na to, že vláda touto předlohou zákona porušuje Listinu základních práv a svobod, a to v hlavě IV čl. 33 odst. 2. Cituji:
"Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách."
Vláda, která porušuje základní lidská práva a okrádá sociálně slabé občany, není tou vládou, kterou potřebuje náš národ. Náš národ potřebuje takovou vládu, která povede národ k rozkvětu a prosperitě. Bohužel, tato vláda to není. Inflace, devalvace sužují naši měnu. Úpadek naší koruny snižuje důvěryhodnost naší měny v zahraničí, na což zareagovaly různé finanční společnosti.
Události posledních dnů naplňují srdce každého poslance a občana nadějí, že se přece jen dočká změn k lepšímu. Nechutné tahanice následně tuto naději zoufalých optimistů srážejí na minimum. Vinou neschopné vlády musel ponižujícím způsobem šturmovat rozpočtový výbor, aby v šibeničně krátkém čase projednal možnosti, kde vzít finanční prostředky.
Dámy a pánové, pro takovýto diskriminační zákon zvedat ruku nebudu.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Slova se ujme paní poslankyně Šojdrová, připraví se pan poslanec Petr Šulák.
Poslankyně Michaela Šojdrová: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, dámy a pánové, dovolte, abych nejprve vyjádřila své stanovisko k vládní předloze návrhu o vysokých školách.
Je zde obecná shoda v tom, že je třeba změnit nový zákon, který nahradí dosud platný zákon č. 176/1990 Sb., a řadu podzákonných norem a vyhlášek, kterými se život na vysokých školách řídí.
V prvním čtení zákona není prostor pro detaily. Nyní je třeba říci, zda předloha nového zákona naplňuje ono očekávání, je třeba říci, co nového zákon přináší. Nový přístup, který se do zákona promítá, dostatečně zdůvodnil samotný předkladatel.
Dovolte, abych se vyjádřila k těm ustanovením, která jsou v zákoně nová, poměrně čerstvá a nejvíce diskutovaná.
Jejich zapracování do zákona chápu jako reakci na změny ve společnosti a v potřebách samého vysokoškolského vzdělávání.
Na nový zákon je třeba se dívat jak z pohledu samotných vysokých škol, kterým se mění podmínky jejich existence, tak z pohledu občanů-studentů, kteří jsou objektem vzdělávání na vysokých školách. Domnívám se, že společným hlediskem různých přístupů k vysokým školám a k vysokoškolskému vzdělávání by měly být vždy kvalita a dostupnost tohoto vzdělávání. Právě z tohoto pohledu si dovolím obecně zhodnotit nejdiskutovanější ustanovení.
Za pozitivní považuji otevření systému vysokoškolského vzdělávání, tzn. možnost vzniku neuniverzitních vysokých škol, možnost vzniku soukromých vysokých škol. Dále je to prostupnost systému tím, že umožňují, aby některé magisterské a bakalářské studijní programy na sebe navazovaly. Dále za pozitivní považuji zavedení nového pojmu, kterým je dlouhodobý záměr vzdělávací, vědecké, umělecké a tvůrčí činnosti vysoké školy a dlouhodobý záměr ministerstva, kterým se ministerstvo hlásí k úkolu vypracovat dlouhodobý záměr rozvoje vysokého školství a ukládá jako povinnost pro všechny vysoké školy vypracovat také takovýto záměr právě v situaci, kdy se vysoké školy ucházejí o státní dotaci. Domnívám se, že je třeba tento pojem více objasnit a myslím si, že k tomu bude ještě prostor při jednání ve výboru.
Za rovněž pozitivní změnu považuji změnu v postavení vysokých škol, které otevírá cestu k tomu, aby se vysoké školy staly veřejnoprávními institucemi. Kontrola veřejnosti je zde zajištěna radou veřejné vysoké školy a jak zde již uvedl pan poslanec Prokop, bude ještě prostor pro jednání, jak precizovat právě postavení a úkoly, které budou radě veřejné vysoké školy svěřeny.
Za pozitivní rovněž považuji zavedení úhrad spojených se studiem. Obecně existuje shoda na úhradách za přijímací řízení, za zvýšení školného při prodloužení studia o více než jeden rok a za studium v dalších bakalářských a magisterských programech.
Názory se liší na stanovení školného. Vládní návrh odvozuje školné od průměru neinvestičních výdajů na jednoho studenta, které je ze státního rozpočtu poskytované veřejným vysokým školám. Vysoké škole si stanoví školné ve výši jednoho až trojnásobku tohoto základu, což podle údajů na příští rok činí zhruba tři až devět tisíc korun.
Domnívám se, že rozdílný názor na školné vychází z rozdílného chápání toho, co školné je a jaký je jeho smysl. Se školným na vysokých školách souhlasím, a to z těchto obecných důvodů: Vysokoškolské vzdělávání považuji za primárně osobní zájem a tedy i osobní investici jednotlivce. Tím nepopírám potřebu a zájem společnosti na vzdělávání svých občanů.
Dále vlastní finanční příspěvek studenta motivuje především k tomu, aby zbytečně studium neprodlužoval a finanční příspěvek studenta rovněž staví do role více emancipované na vysoké škole, dává mu oprávnění požadovat vyšší kvalitu vzdělávání. Školné považuji především za zdroj stipendijního fondu. Budu proto navrhovat, aby minimálně jedna polovina vybraných peněz šla do tohoto stipendijního fondu.
Dále školné považuji za příspěvek studentů pro nadstandardní aktivity školy, které mají zlepšit její úroveň.
Výše školného v současném návrhu převýšila původně uvažovanou maximální hranici 6390 korun, tak jak uváděl návrh zákona ještě do doby, než byl předložen první poradě ministrů vlády. Domnívám se, že k definitivnímu rozhodnutí k výši školného je třeba přistupovat citlivě. Za dané situace a způsobu stanovení školného považuji za přiměřenou výši jeden až dvojnásobek stanoveného základu, tj. tři až šest tisíc korun.
Doprovodnou otázkou ke školnému, které už dnes není jen symbolickým poplatkem, je způsob jeho kompenzace pro studenty ze sociálně slabších rodin. Zákon počítá s možností sociálních stipendií, ale bylo vypuštěno ustanovení, které umožňovalo rektorovi odpustit nebo snížit školné. Domnívám se, že toto ustanovení by bylo užitečné zvláště v době, kdy sociální stipendia nejsou zaběhnutou praxí.
Za nedostatek vládní předlohy považuji vypuštění těch ustanovení, která se týkala reprezentace vysokých škol. Budu prosazovat, aby Rada vysokých škol byla součástí zákona jako oficiální partner pro jednání s ministerstvem, složená z delegovaných zástupců volených orgánů vysokých škol veřejných i soukromých.
Dovolte mi, abych před závěrem svého vystoupení reagovala na slova zpravodaje pana poslance Kroupy, který se zmínil o tom, že původně byl zastáncem zákona o vysokoškolském vzdělávání, který by se více zaměřil na činnost vysokých škol než na jejich fungování jako institucí. Zde stojí za úvahu, zda nám z tohoto pohledu nechybí zákon o vzdělávání, který by zastřešil všechny ostatní zákony, které se pochopitelně zabývají především zajištěním jejich existence.
Zákon o vzdělávání je ale problematikou, která dnes není položena na stůl, která dnes není předmětem jednání, i když je to otázka aktuální, protože souvisí s koncepcí systému vzdělávání.
Dámy a pánové, uvedla jsem to, co považuji v zákoně za pozitivní, ale i to, co považuji za nedořešené. Navržené změny ve výši školného, v posílení stipendijního fondu a v reprezentaci vysokých škol jsou pro mne připomínkami zásadního významu. Věřím, že při projednávání ve výboru budou do zákona zapracovány. Celkově považuji tento návrh zákona za natolik přínosný, že i přes tyto připomínky doporučuji jeho schválení v prvním čtení.
Návrh pana poslance Eduarda Zemana považuji za návrh, který je alternativou, a zejména v některých paragrafech alternativou využitelnou pro doplnění vládní předlohy. Připojuji se tedy k těm, kteří děkují také jeho předkladatelům.
Doporučuji oba návrhy propustit do druhého čtení a jejich společné projednávání ve výboru pro vědu, vzdělávání, kulturu, mládež a tělovýchovu.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Prosím pana poslance Petra Šuláka, připraví se paní poslankyně Eva Fischerová.
Poslanec Petr Šulák: Vážený pane ministře, vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové poslanci, omezím se pouze na zásadní aspekty, kterým přikládám v návrhu vysokoškolského zákona zásadní význam. Mluvím o vládním návrhu. Jde o návrh na placení školného a pokus o odstátnění veřejného školství.
Není žádným tajemstvím, že již osvícení monarchové pochopili důležitost vzdělanosti svých poddaných. Proto se snažili zkvalitnit jejich vzdělanost zřizováním sítě státních škol, s přesně stanovenou osnovou a s převzetím nákladů na jejich vzdělání na bedra státu.
Ve vládní předloze zákona a konec konců i ve vystoupení pana ministra a dalších kolegů vidím určité zásadní rozpory. Na jedné straně se uznává role vzdělání tváří v tvář nárokům rozvoje společnosti, zejména její hospodářské sféry, na druhé straně se navrhuje školné, o němž se tvrdí, že nesmí být sociální bariérou a že je nevyhnutelné. Prosazuje se odstátnění vysokých škol vymezením jejich právního postavení, vytvořením privilegované možnosti pro vznik soukromých vysokých škol.
Cožpak ale, vážení kolegové poslanci, tyto dva aspekty vládního návrhu zákona, které do vysokoškolského zákona vláda prosazuje, nestaví sociální bariéru pro získání vzdělání dětem ze sociálně slabších rodin? Opravdu jsme národ početně a intelektuálně tak silný, abychom mohli v podstatě odepsat děti z těchto rodin jako potenciálně úspěšné adepty studia? Opravdu máme od roku 1989 tak dobré zkušenosti s působením tržních sil, abychom připustili jejich prioritu v oblasti vzdělávání?
Vzdělanost občanů je pohříchu důležitou a náročnou záležitostí. Proto ji nelze svěřit volnému působení tržních sil. Zásadně odmítám školné a snahu o odstátnění vysokých škol. Z tohoto důvodu nepodpořím vládní předlohu zákona a její propuštění do druhého čtení.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Prosím paní poslankyni Fischerovou, připraví se pan poslanec Jičínský.
Poslankyně Eva Fischerová: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolím si několik poznámek k tolikrát diskutovanému problému fakultních nemocnic.
Každý proces, každá činnost má své zákonité priority. Jsem přesvědčena, že v kterékoli nemocnici je prioritou pacient a tedy řízení nemocnice přísluší především věcně příslušnému resortu, kterým je ministerstvo zdravotnictví. Tím nechci samozřejmě zdaleka říci, že fakultní nemocnice nemá svá specifika, specifika spočívající především v tom, že výuka, výzkum a řada dalších činností výrazně pozitivně ovlivní i úroveň léčebné péče.
Myslím si však, že právě v současné době, kdy ekonomika zdravotnictví, a to hlavně v oblasti velkých nemocnic je v chaotickém stavu, nenastal čas k tak radikální transformaci, jak ji charakterizují § 49 - 59 parlamentního tisku 189, tj. poslaneckého návrhu vysokoškolského zákona. Mám velmi vážné obavy o osud našich fakultních nemocnic, pokud by se obsah těchto paragrafů naplnil.
Dovolím si obrátit vaši pozornost ke skutečnostem, které vlastně obsah paragrafů obsahují, a budu se držet - pokud možno - v rovině obecné. Došlo by do českého právního řádu k zavedení dalšího typu právnické osoby - univerzitní nemocnice. Jde nyní o zcela neorganický institut, který by právě v současné době přispěl k další chaotizaci právního řádu. Postavení univerzitní nemocnice je nejasné, např. pokud jde o způsob účtování a také ve vztahu k zákonu o daních z příjmů. Nemohu při této příležitosti nevzpomenout např. na počáteční chaos, který trval pět let, než se vyjasnilo a stabilizovalo postavení Všeobecné zdravotní pojišťovny. K témuž by v současné době došlo v případě univerzitních nemocnic.
Navíc se zcela bezdůvodně univerzitní nemocnice vymyká režimu zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. Přitom podmínky provozování nestátního zdravotnického zařízení, např. podmínky personální a podmínky věcné, se na univerzitní nemocnici dle obsahu příslušných paragrafů vztahovat mají. Zdá se, že možná z podvědomých důvodů navrženého režimu došlo k vyjmutí univerzitní nemocnice z dosahu sankčních ustanovení zákona č. 160.
Univerzitní nemocnice v případě přijetí oněch paragrafů bude disponovat vlastním majetkem. Pokud dosud fakultní nemocnice hospodařila s majetkem státu, dojde k odstátnění majetku státu, a to bez jakýchkoliv v současné době známých pravidel. Zákonem navrhovaný převod majetku, čítaje v to pasiva, na univerzitní nemocnici, svědčí o neznalosti stavu hospodaření stávajících fakultních nemocnic. Největší z nich s sebou nesou obrovskou zátěž dluhů a přes úhrady některých z nich se stav v současné době prohlubuje. To vše by přešlo na nově vytvořenou univerzitní nemocnici.
Dámy a pánové, osobně se divím oné zájmové skupině, která toto řešení prosazuje, protože takový stav jí příliš neprospěje a lze bohužel s úspěchem pochybovat o tom, že by se s tímto stavem byla schopna vyrovnat. Každý ministr zdravotnictví, pokud by byl nezodpovědný, by se mohl radovat, jak elegantně se zbaví dluhů. České zdravotnické právo zatím nezná pojem "veřejné zdravotnické zařízení". Jeho chaotickým zavedením jako univerzitní nemocnice vyvstane problém s ostatními zdravotnickými zařízeními, především státu a obcí, s těžko, velmi těžko odhadnutelnými důsledky. Budou taková zařízení neveřejná?
V návrhu se dále hovoří o tom, že příjmem univerzitních nemocnic bude stálá dotace. Tento přístup již několik let preferuje univerzitní lobby. Myslím si, že i vědec by měl být motivován k řádnému hospodaření. Propady právě velkých fakultních nemocnic jsou dokladem, že tomu tak není. Nemohu zde nevzpomenout dvě největší nemocnice, Všeobecná fakultní nemocnice v Praze a Motol s jejími obrovskými dluhy a s nezbytně nutnou dotací ve výši 1 miliardy korun.
Stejně problematické jsou i dotace z rozpočtu obcí. Tato povinnost není nikde zakotvena a ani ji s ohledem na právní postavení obcí založit nelze.
Návrh si dále vůbec nevšímá garance státu za hospodaření této právnické osoby a tím ani za léčebnou péči, což je nezbytné. Je tomu tak především proto, že univerzitní nemocnice bude poskytovat služby ve veřejném zájmu a jde přece o ústavní práva občana.
Závěrem mi dovolte s povděkem kvitovat, že sám předkladatel, byť si myslím, že pouze jeden z nich, zřejmě jistá rizika vnímal, když se konsensuálně postavil k vládní alternativě řešení fakultních nemocnic. Můj názor je stejný.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Slova se ujme pan poslanec Zdeněk Jičínský, připraví se paní poslankyně Květoslava Čelišová. Posledním přihlášeným do rozpravy je pan poslanec Petr Vrzáň.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážení kolegové, máme tu dva návrhy zákonů, které jsou důležité proto, že právní úprava vysokého školství patří vždycky k důležitým věcem národního vzdělání, národní kultury.
Možná, že si vzpomínáme ještě na dobu - bylo to jaro 1990, kdy se přijímala novela tehdy platného zákona o vysokém školství, která byla přímým produktem událostí 17. listopadu, a úlohu studentů v té době. Když jsme tuto novelu přijímali, byli jsme si vědomi její nedostatečnosti nebo její omezenosti, jejího provizorního charakteru a málokdo tehdy předpokládal, že platný vysokoškolský zákon v této novelizované verzi vydrží více než sedm let. I to je myslím svědectví o něčem, co si asi všichni uvědomujeme v současné době při řešení obecně složitějších problémů společnosti, než jsme předpokládali.
Návrhem zákona o vysokém školství se zabývala Poslanecká sněmovna už v minulém období a máme teď před sebou dva návrhy zákonů, které se v něčem shodují, v něčem se rozcházejí a ukazuje to na to, že mnohé problémy tu nejsou stále uspokojivě řešeny. I když chápu argumenty některých kolegů, kteří mluvili přede mnou a kteří pro nedostatečné řešení některých problémů navrhují zamítnutí vládního návrhu zákona, přesto se mi to nezdá být optimální cesta. Myslím si, že je vhodnější propustit oba návrhy zákona do druhého čtení, ale počítat s tím, že jejich projednání nebude mít úzce parlamentní charakter, že se v této věci uskuteční ještě širší jednání, semináře, příp. konference s představiteli vysokých škol tak, aby řada otevřených problémů mohla být prodiskutována v té části občanské veřejnosti, která k tomu má co nejvíce říci.
Chtěl bych upozornit ještě na jednu věc, kterou v této souvislosti a zejména v souvislosti s vládním návrhem je třeba vzít v úvahu. Po listopadu 1989, v průběhu roku 1990, došlo u nás k značné explozi růstu vysokých škol. Z jednotlivých fakult vznikaly univerzity a dnes máme mnohem větší počet vysokých škol než před listopadem. Celkově si myslím, že to je věc pozitivní a jak už to bývá, většina takovýchto jevů nemá svá pozitiva, má i své negativní stránky. K těmto negativním stránkám patří to, že zdaleka ne všechny vysoké školy a ne všechny fakulty - nebudu teď klasifikovat - mají skutečně vysokoškolskou úroveň. To vám potvrdí i řada zahraničních odborníků, kteří svého času působili v našich akreditačních komisích. Je to pochopitelné i z dalších důvodů, protože nedostatek finančních prostředků pro vysoké školy vede k tomu, že z vysokých škol lidé odcházejí tam, kde jejich finanční požadavky jsou více a všestranněji uspokojeny anebo se práce na vysoké škole chápe jenom jako vedlejší úvazek k hlavnímu zdroji opatřování peněz.
I to je věc, která není přímo zákonného charakteru, ale která je vážnou společenskou skutečností, jež působí na to, jaký charakter, jakou úroveň současné vysoké školy mají. Mluvím o tom proto, že v této souvislosti se mi zdá velmi problematický návrh, abychom vysoké školy dělili na školy dvojího typu, univerzitní a neuniverzitní, že by nám tady vznikaly vysoké školy, které by poskytovaly jenom bakalářské vzdělání. Obávám se, že by to mohlo vést ještě k další inflaci vysokoškolského vzdělání. Myslím si, že síť vysokých škol, která je, je s to zabezpečovat vysokoškolské vzdělání pro jeho zájemce na předpokladu, že se budeme starat o to, aby všechny tyto vysoké školy měly potřebnou úroveň učitelského sboru a aby byly zajištěny i finančně tak, aby mohly normálně svou činnost vykonávat.To je jedna stránka věci.
Druhá stránka věci souvisí s možností vytvářet soukromé vysoké školy. Právně i z hlediska Listiny tomu zřejmě nelze bránit, ovšem sám nejsem přesvědčen o tom, že to je cesta, která by mohla nějak podstatněji přispět k úrovni vzdělanosti na tomto stupni. Obávám se spíše toho, aby nám nevznikaly dvojí kategorie škol, jedny školy pro ty dejme tomu dvě třetiny nebo možná čtyři pětiny studentů a určitá kategorie škol pro malou menšinu dětí z bohatých rodin v této zemi. Jistý demokratický charakter školství je důležitou hodnotou celospolečenskou, která souvisí i s demokratickou kulturou společnosti. I toto je věc, kterou je třeba mít na zřeteli.
S tím souvisí i otázka, která je předmětem sporu a kde oba návrhy zaujímají různé stanovisko, tj. otázka školného. Z důvodů, o kterých jsem mluvil předtím, z důvodů zajištění demokratického charakteru našeho školství, jsem přesvědčen o tom, že by školné na vysokých školách být zaváděno nemělo. Souhlasím s tím, aby se platily jisté poplatky. Je otázka, zda koeficient nebo jejich míra jsou správně stanoveny. To může být předmětem diskuse. Platit za opakování ročníku, za opakování zkoušek, v tom vidím motivující moment. Ve školném jako instituci motivující moment nevidím.
Na základě toho, co jsem řekl, jsem pro to, aby oba návrhy byly postoupeny do druhého čtení a aby byla v Parlamentu příslušným výborem nebo příslušnými výbory, možná i ve spojení se Senátem nebo příslušnými výbory Senátu (protože nepochybně Senát se touto problematikou také bude chtít zabývat) do diskuse o těchto předlohách zapojena širší akademická i občanská veřejnost. Myslím, že to je v zájmu věci, v zájmu úrovně vysokého školství, které bylo vždy v české společnosti uznávanou hodnotou.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Slova se ujme paní poslankyně Květoslava Čelišová, připraví se pan poslanec Petr Vrzáň.
Poslankyně Květoslava Čelišová: Pane předsedající, dámy a pánové, já bych se velmi ráda ztotožnila se slovy profesora Jičínského, mám ale vážné obavy o jednu věc. Byli jsme svědky v minulém volebním období projednávání školského zákona a vidíme, co z toho co bylo právě předmětem diskusí kolem tohoto vysokoškolského zákona se do nové varianty vysokoškolského zákona zapracovalo. Názor akademické obce, názory studentských rad - všechny tyto věci jsou mimo tento zákon. Hovořím teď o vládním návrhu zákona.
Dříve než se dostanu k podrobné rozpravě, přemýšlím o tom, kde mám začít, protože mnohé už bylo řečeno. Pokusím se vynechat věci, se kterými souhlasím. Chtěla bych se dotknout jedné věci. Dostali jsme všichni do rukou materiál pana Kouckého "Vzdělání - nejlepší nebo zbytečná investice". V tomto materiálu se mimo jiné píše: "Je naprosto nepochybné, že i naše školství musí projít dalšími změnami. Je zapotřebí opět diskutovat o cílech a obsahu vzdělávání na různých druzích škol, o jejich společenských funkcích, efektivitě a řízení. Je rovněž nezbytné, aby celá vzdělávací soustava dokázala reagovat na nové společenské problémy a výzvy, jako jsou např. potíže s rostoucím počtem nezaměstnaných absolventů či se vzděláním dospělých, s růstem výchovných problémů na školách či s jazykově a kulturně odlišnými minoritami."
Hezky se čte tento materiál, ovšem realita je někde úplně jinde. Nezlobte se na mne, ale já musím vždy dost kriticky reagovat na tyto věci, kdy moji kolegové z výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, kteří se stihli pohybovat i na ministerských křeslech a měli možnost tvorbu tohoto zákona ovlivnit, se dnes v r. 1997 (a navíc ještě po vzniku této politicky složité situace v naší zemi) vyjadřují takovýmto způsobem.
Nyní zpět k vládnímu návrhu zákona. Chtěla bych se zeptat, jak je možné, že vládní návrh reaguje tak, jak reaguje, když předsednictvo Rady vysokých škol, které jednalo o vládním návrhu zákona, požaduje, aby vládou propagovaná podpora vzdělání a vědecké činnosti našla konkrétní vyjádření právě ve financování vysokého školství. Přitom všichni víme, že současný stav příprav vysokoškolského zákona neodpovídá dřívějším dohodám právě o financování vysokých škol jako prioritě resortu školství na příští období. Víme, že vývoj finančního zabezpečení vysokoškolského sektoru je významně podhodnocen. Ono to vše spolu velmi souvisí.
Budu-li hovořit dále, ptám se, kde se objevuje ve vysokoškolském zákoně ono B, když chceme hovořit o školném, se kterým naprosto nesouhlasím. Rozhodnutí o půjčkách pro sociálně slabší studenty na zaplacení školného není součástí návrhu zákona a vláda prý teprve o nich jedná s bankami. Premiér ujistil, že vláda považuje za svou povinnost půjčky a sociální opatření, doprovázející školné, dořešit ke dni platnosti zákona, který bude Parlament teprve posuzovat. Parlament posuzuje, ale tyto věci dořešeny nejsou, nevím tedy, kdo bude příštím premiérem, kdo bude příštím ministrem našeho školství a kdo tyto věci opět dotáhne.
Tyto věci jsou velice na vodě a já bych se také přimlouvala (vím, že to neprošlo), aby tento zákon byl projednáván v době, kdy snad budeme mít konečně ministra, který setrvá na postu ministra školství dobu delší než jeden rok.
Je mi líto, že současný ministr tak velice rychle skončil, protože jeho nástup do funkce sliboval, že se opravdu v rámci diskuse v širokém záběru vysokoškolský zákon dotáhne do takové podoby, jak jsme si všichni představovali.
Nyní k návrhu pana poslance Eduarda Zemana k zákonu o vysokých školách. Tady bych chtěla říci, že tento návrh vysokoškolského zákona je podle mého názoru výrazněji propracovanější a preciznější, neumožňuje různé výklady jako je tomu u vládního návrhu, který je proti tomuto návrhu značně vágní.
Chtěla bych se tady dotknout jednoho momentu, který zde byl už také zmiňován, tj. školného. Zdá se mi, že tady sociální demokraté řeší školné (když tak mě opravte) trochu populisticky. Není tu sice termín "školné", zato se plně podporuje zavedení různých poplatků za studium. Známe my ale výši poplatků? Máme je sečtené? Neměly by být doložené k tomuto bodu? Mám velké obavy o to, aby nakonec poplatky nebyly vyšší než samotné školné, navrhované ve vládním návrhu zákona.
Řekla bych, že tento zákon je podrobnější. Měla bych připomínky snad ještě k jedné oblasti. Je to zase věcí rozpravy. Pracovněprávní vztahy by měl určovat zákoník práce. Jde zde o sporný paragraf. Myslím, že by mohl být zneužit, i kdyby byl dobře myšlen.
Zdá se mi, že akademický Senát schvaluje závažné skutečnosti, které značně ovlivňují chod vysokých škol. Vyžaduje si zkušené členy. Nevím, zda studenti mají dostatek životních zkušeností. Ve svém rozhodování jsou často impulsivní a hledají cesty ke snížení náročnosti studia. Také je třeba, aby akademický Senát měl příslušnou autoritu akademické obce.
Úplně na závěr - mám trochu pocit, že oba návrhy v oblasti akademických senátů podlézají studentům a nedoceňují vysokoškolské autority. Vysoké školy, ať chcete nebo nechcete, jsou, byly a budou takové, jaké mají ve svých řadách osobnosti.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Posledně písemně přihlášeným poslancem je pan poslanec Petr Vrzáň, kterého zvu k mikrofonu.
Poslanec Petr Vrzáň: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené paní poslankyně a páni poslanci, dámy a pánové, dovolte mi, abych se vyjádřil k bodu právě projednávanému, tedy k vládnímu návrhu zákona o vysokých školách. Mé hodnocení bude negativní.
Návrh tohoto zákona obsahuje totiž ustanovení, se kterými principiálně nesouhlasíme. Na druhé straně v rámci objektivity je nutné přiznat, že navrhovatel předkládá komplexní legislativní úpravu, která reaguje na změněné potřeby výuky na vysokých školách, a proto je určitým viditelným pokrokem v dané oblasti.
Jaké jsou tedy z našeho hlediska závady tohoto zákona? Jde především o § 57 a § 58, neboli úhrady spojené se studiem. Zákon stanoví školné ve výši 5 % z průměrné částky připadající na jednoho studenta z celkových ročních výdajů poskytnutých ministerstvem ze státního rozpočtu v kalendářním roce, při čemž toto školné může dosáhnout až trojnásobku tohoto základu. K tomu je nutné poznamenat, že jsme zásadně proti stanovování jakéhokoli školného, neboť se domníváme, že vzdělávání musí být plně hrazeno ze státního rozpočtu. Požadavek bezplatného školství budeme i nadále prosazovat, čímž sledujeme nutnost odstranění selektivního přístupu ke vzdělání výhradně podle materiálních kritérií rodin, jejichž děti chtějí studovat.
Druhou principiální výhradou je kodifikace soukromých vysokých škol především z hlediska jejich financování podle § 39. Odmítáme účast státního rozpočtu na nepřehledné síti těchto vysokých škol, kde kvalita jejich výstupů není nikde garantována, zato však dotační politika jejich financování se dá označit citací jednoho kolegy z rozpočtového výboru, tedy jako jedna velká nepřehledná černá díra.
Má-li tedy někdo potřebu nechat své dítě studovat na soukromé škole, samozřejmě mu nebudeme bránit, ale tak ať činí na vlastní vrub a nikoli na účet všech daňových poplatníků.
Vládní návrh zákona o vysokých školách pak stanoví několik dalších drobností, pro které nemůžeme hlasovat. Výše uvedené principiální výhrady nás však vedou k návrhu vrátit tento sněmovní tisk vládě k přepracování a ke zvážení implementace navrhovaných způsobů řešení. Do té doby považuji za rozumné vycházet z konkurenčního návrhu poslance Eduarda Zemana a dalších, sněmovní tisk 189, který lze považovat za zdařilejší základ pro budoucí podobu nového vysokoškolského zákona.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Vystoupení pana poslance Vrzáně bylo poslední v obecné rozpravě. Vidím ruku pana poslance Sládka, který chce ještě vystoupit v obecné rozpravě. Prosím, pane poslanče, máte možnost.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, jestliže posuzujeme oba návrhy zákonů, tak jak o tom hovořil můj předřečník, musím jednoznačně potvrdit to, že návrh poslance Zemana a dalších je na kvalitativně vyšší úrovni. Stal by se tak dobrým základem pro zpracování této problematiky na dalších stupních. Myslím, že potud je situace zcela jasná.
Nelze si však nevšimnout dalšího jevu a tím je velmi změněný tón poslanců dvou menších stran vládní koalice při projednávání tohoto bodu. Změnu tónu odstartoval už sebetrýznivý projev poslankyně Parkanové s mírně denunciačním nádechem, kdy při projednávání tématu rodina hovořila o nekvalitní práci vlády a bývalých ministrů. V obdobném tónu postupovali i potom další vystupující poslanci při projednávání tohoto návrhu zákona. Je vidět, že plně v duchu pokynů z Hradu se zástupci dvou menších stran vládní koalice snaží získat na svoji stranu alespoň část poslanců sociální demokracie.
Byl bych velmi rád, aby tomuto vábení nepodléhali poslanci opozičních stran, ale aby při posuzování návrhů zákonů vycházeli jen a jen z ukazatele kvality. V tomto případě musím opět konstatovat, že jediným možným a skutečně kvalitnějším základem pro další jednání Parlamentu je návrh poslance Zemana a spol.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Další přihlášku do rozpravy nevidím, tudíž obecnou rozpravu končím. Prosím pány poslance, předsedu a místo-předsedu školského výboru, aby dali šanci panu ministrovi poslouchat to, co jako řídící schůze hodlám říci. Totiž ukončil jsem obecnou rozpravu a pan navrhovatel i zpravodaj mají šanci na závěrečné slovo, pokud chtějí tohoto práva využít. Ptám se pana ministra Gruši, jestli chce využít práva na závěrečné slovo.
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Jiří Gruša: Jen velmi krátce. Děkuji všem řečníkům bez ohledu na politickou příslušnost, protože i ti, o nichž jsem to nepředpokládal zvolili spíše věcný tón než divadelní. Současně se ukázalo, že máme dobrou šanci posunout věcnou debatu společným projednáváním v podvýboru a věnovat se neideologicky tomu cíli, který jak vládní návrh, tak opoziční návrh sledují, to je vytvořit podmínky kompatibility českého vzdělání s evropským systémem. Tady upozorňuji na stanovisko poradenského týmu Evropské unie, které se k mému vládnímu návrhu vyjádřilo v pozitivním duchu. Protože je tady i určitá podobnost s tím opozičním, vycházím z toho, že máme dobrou šanci najít společnou řeč a najít takovou předlohu, která poslouží českému vzdělávacímu systému způsobem, který ho posune opravdu do evropského kontextu.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu ministru Grušovi. Ptám se pana poslance Eduarda Zemana, ten nehodlá vystupovat. Zbývá nám 12 minut do 16. hodiny, kdy začnou interpelace. Pokud se nepletu, pan poslanec Kroupa je zpravodajem a chce využít svého práva na závěrečné vystoupení.
Poslanec Daniel Kroupa: Pane předsedající, dámy a pánové, já jako zpravodaj chci jen konstatovat, že v rozpravě vystoupilo 15 poslanců, že ve vystoupeních zazněla celá řada podnětů na dopracování tohoto zákona či na vylepšení.
Nejzávažnější argumenty zazněly zejména k tématu fakultních nemocnic. Myslím si, že tyto argumenty by neměly zůstat nevyslyšeny. A za druhé řada argumentů týkající se školného jako klíčového tématu. Myslím si, že oba tyto návrhy umožňují řešit navržené problémy a myslím si, že bychom se měli zabývat oběma předloženými návrhy.
Přesto je mou povinností vás informovat, že pan poslanec Klanica podal návrh na zamítnutí, pan poslanec Krampera podal návrh na zamítnutí a v případě, že neprojde, tak na vrácení k přepracování. Pan poslanec Krejsa podal návrh na vrácení k dopracování a stejný návrh zazněl i z úst pana poslance Vrzáně. O těchto věcech musíme rozhodnout hlasováním.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pokud se nepletu, pane zpravodaji, omluvte mě, vše, co jste zde říkal se týkalo vládního návrhu zákona. Rozpravu jsme vedli k obou návrhům.
Poslanec Daniel Kroupa: A já podávám návrh, abychom do druhého čtení pustili oba návrhy.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: To vyplyne z logiky věci. Když neschválíme zamítací, resp. návrh na vrácení k dopracování. Chtěl jsem si upřesnit, že to, o čem budeme za pár okamžiků hlasovat, se týká pouze vládního návrhu, nikoli poslaneckého návrhu pana poslance Zemana a dalších. Zdá se, že je tomu tak, nikdo proti tomu nemá námitku.
Myslím si, že musíme hlasovat napřed o návrhu na zamítnutí, posléze event. o návrhu na vrácení k dopracování.
Zahájil jsem hlasování poř. č. 99 a ptám se, kdo je pro tento návrh na zamítnutí vládního návrhu zákona, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko. Kdo je proti?
Konstatuji, že pro hlasovalo 53 poslanců, proti bylo 98, tento nebyl schválen.
V tomto okamžiku budeme hlasovat o návrhu na vrácení předloženého návrhu navrhovateli k dopracování.
Zahájil jsem hlasování poř. č. 100 a ptám se, kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
Z přítomných 175 poslanců hlasovalo pro 59 a proti 95. Ani tento návrh nebyl schválen.
Je zřejmé, že oba návrhy, to je poslanecký i vládní, postupují do druhého čtení. Nyní se budeme zabývat návrhem na přikázání výborům k projednání. Organizační výbor navrhl přikázat předložený návrh k projednání výboru pro vědu, vzdělávání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Má někdo jiný návrh? Není tomu tak. Takže budeme hlasovat o návrhu organizačního výboru.
Kdo souhlasí s tím, aby předložený návrh byl přikázán k projednání výboru pro vědu, vzdělávání, kulturu, mládež a tělovýchovu (oba návrhy, děkuji, pane poslanče, oba návrhy samozřejmě), ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
Konstatuji, že pro bylo 140 poslanců, proti nikdo. Tento návrh byl schválen (v hlasování číslo 101).
Zahlédl jsem ruku pana poslance Špidly v průběhu hlasování. Prosím, pane poslanče. Dovolte jenom, abych konstatoval, že pokud nezpochybníte nějakým způsobem výsledek hlasování, konstatuji, že poslanecký i vládní návrh zákona byl přikázán k projednání výboru pro vědu, vzdělávání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Prosím, abyste se ujal slova.
Poslanec Vladimír Špidla: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, nemíním nijak zpochybňovat hlasování, nýbrž vzhledem k otázce fakultních nemocnic chci navrhnout, aby zákon byl postoupen také výboru pro sociální politiku a zdravotnictví.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane poslanče, já teď nechci vést o to spor, ale tázal jsem se dávno předtím, než jste se přihlásil, má-li někdo jiný návrh. Vy jste se nepřihlásil.
Myslím si, že si ho můžete vzít podle jednacího řádu k projednání, nemá cenu, abychom se teď za 6 minut 6 hodin přetlačovali ve Sněmovně o to, jestli si zdravotní a sociální výbor tento návrh může vzít. Nemůžu si dovolit nechat o tom hlasovat s odvoláním na náš jednací řád.
Vyhlašuji přestávku do 16.00 hodin, kdy pokračujeme bodem Interpelace.
(Schůze přerušena v 15.55 hodin)
***