Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

 

 

Poslanec Josef Krejsa: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovoluji si krátce reagovat na úvod vystoupení kolegy Wagnera. Chápu plně jeho vstřícné stanovisko k Václavu Havlovi, neboť Václav Havel jako jediný pochválil vznik Wagnerova klubu politických mrtvol. Na otázku, co jsme dělali, když Václav Havel úpěl, mohl bych reagovat rovněž otázkou - co dělal Václav Havel a jeho rodiče, když nejlepší syny českého národa vraždila nacisticka soldateska.

Závěrem bych si dovolil citovat sira Winstona Spencera Churchilla: řečník má vyčerpat téma, nikoli posluchače.

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: S faktickou poznámkou se hlásí pan poslanec Wagner.

 

Poslanec Jozef Wagner: Do parlamentu patří legrace. A přijímám rukavici, kterou pan kolega Krejsa hodil, s jistou mírou pochopení pro tu legraci. Jedno nepřijímám. Václav Havel, Rudolf Batěk a já jsme na jednom seznamu z roku 1969, na seznamu těch, kteří podepsali petici 10 bodů při prvním výročí okupace této země. A podepsali si poukázku na 20 let do politického gheta.

Jestli zde hájím Václava Havla, hájím někoho, s kým mám společnou značnou část svého života, a to i v době, kdy ti, kteří teď hodně křičí, tehdy hodně mlčeli.

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: S další faktickou poznámkou se hlásí pan kolega Šmucr.

 

Poslanec Rudolf Šmucr: Pane předsedající, dámy a pánové, jsem zděšen nad poznáním, že pan Wagner tolik řeže do vlastních řad, do mateřské strany, na jejíž kandidátce se s důvěrou občanů České republiky dostal až sem do sněmovny. Jak může člověk, který podvedl voliče ČSSD a zradil i program, být tak kritický, když na to nemá morální právo.

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Slovo má pan poslanec Wagner.

 

Poslanec Jozef Wagner: Omlouvám se za zdržování, ale nicméně o té zradě je třeba promluvit. Nemyslím si, že jsem kohokoli zradil a podvedl. Pan Zeman přesvědčil svoji autoritou šéfa strany a hrozbou vyloučení mnohé jiné, že státní kasa se má řídit podle jeho názoru a tento názor nebyl o tom, o čem je věcný rozpočet, aby byl - stručně řečeno, před rokem shrnut do tvrzení "budou senátní volby, rozpočet nebude".

Ptám se: zradí ten, kdo věcně upozorní na problémy a navrhuje věcná řešení nebo ten, kdo zavádí lidi svými tvrzeními, svými řešeními, kdo podvádí, kdo předstírá. A odmítnutí rozpočtu pro to, že nebyly přijaty výdaje na které nebyly peníze před rokem, to považuji za podvod a chcete-li ve vaši terminologii, pane předřečníku, za zradu. A jestliže tuto zradu podpoří politická strana, že to uzná za kompetentní jednání, je to věc té strany. Pro mne v ní není místa.

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Wagnerovi. Slovo má pan poslanec Klanica.

 

Poslanec Zdeněk Klanica: Dámy a pánové, když v této pozdní večerní chvíli přehlížím prázdné lavice, zdá se mi, že zde zůstali jen ti skutečně skalní příznivci parlamentní demokracie. A proto můžeme být k sobě naprosto otevření.

Kde hledat, dámy a pánové, zdroje pro rozpočet roku 1998. Několik poznámek k tomu. Zažili jsme leccos, mnohá zaklínadla, zabalená do různých upatlaných koaličních handlů, ale hlavní, co vládě uniklo je to, že završuje, obrazně řečeno, svoji pětiletku. Tak se jí podařilo usvědčit samu sebe ze zmatečnosti, bezkompetenčnosti a chaotičnosti především tím, že se vláda přes všechna prohlášení o dlouhodobosti své hospodářské politiky zcela vzdala jediného argumentu. Má-li totiž zachování rovnováhy příjmů a výdajů státního rozpočtu podpořit ekonomický růst, musí jít o vyrovnanost v celém období odpovídajícím cyklickému pohybu ekonomiky. A zřejmě pod tlakem bobtnajících a nezadržitelně narůstajících těžkostí vláda prostě zapomněla, že letošní návrh rozpočtu je zároveň bilancí jejího vládnutí, bilancí výsledků rozbití jednotné československé ekonomiky, že je to školní vysvědčení celého polistopadového režimu.

Před pěti lety měla tato vláda prostředky, vize a částečně snad i důvěru. Měla stovky miliard hodnot národního bohatství v rukou. Dnes je nemá. Před pěti lety by byli někteří lidé na slova ministra financí málem přísahali. Dnes jsou jeho prohlášení na posměch všem. Před pěti lety bylo možné hovořit o podmínkách vyrovnanosti rozpočtu, protože vývoj produktivity práce a reálných mezd byl v rovnováze. Tato rovnováha ovšem vzala za své nejdříve. Před pěti lety ještě existovaly rezervy pro nepředvídané události. Dnes si nikdo nedovolí položit vážně otázku, co bude, jestliže v příštím rozpočtovém roce spadnou přívalové srážky na Šumavě nebo v Brdských lesích.

Ještě mezi námi žijí důvěřivci, kteří se domnívají, že vládě vzešlé z dvojích voleb se prostě nepodařily její ušlechtilé úmysly. Že někdo kuje pikle a maří vysněné dílo obecné prosperity. Já se domnívám, že nic takového však skutečným cílem vládnoucí moci nikdy nebylo a buďme upřímní, ani být nemohlo. Proč také? To by nesměli příslušníci vládní koalice nazývat své spoluobčany spodinou a lůzou. To by je nenechala odírat. To by dbala, aby národ nevymíral. To by musela mít na rozvoji země, na růstu jejího potenciálu a na tvorbě rezerv pro nepředvídané události skutečný zájem.

Takovýto přístup totiž předpokládá, že státní rozpočet je významným nástrojem státní ekonomické aktivity. Lze však hovořit o státní ekonomické aktivitě? Lze hovořit o účinném ovlivnění, akumulaci a je možné vůbec hovořit o tom, že by se dlouhodobá vyrovnanost mohla prosadit?

Dosud vždy šlo pouze o záplatování, o vytírání zraků nápady na tzv. "uzákonění vyrovnanosti" a podobné nesmysly, kterými byla a je ohlupována široká veřejnost. Například k vyrovnanosti rozpočtu chyběly, podle tvrzení vlády, zhruba dvě miliardy korun. Rezervy se však našly ve spotřební dani a v konečném důsledku to měli odnést kuřáci. Ale co když drtivá většina občanů například přestane kouřit. Jak potom budou získány peníze do rozpočtu. Tato vládní koalice prostě nic z toho, co tvrdí, že činí pro dlouhodobou stabilizaci, ve skutečnosti nedělá a také dělat nebude.

Nejsme samozřejmě hluší k tomu, co jednotliví představitelé vládní garnitury najednou, zčistajasna, oficiálně prohlašují.

Tak jsme se třeba na sjezdu KDU-ČSL dozvěděli, že se Česká republika změnila z tradiční země věřitelské v zemi dlužnickou. Byli jsme zemí, které bylo možno půjčit, kdyby o to stála, a to bez obav. Nyní je pravda, že se o takových krocích rozhoduje jinde, o nás a bez nás.

Přesto se ptejme: kde se najednou tady vzalo tolik pokory, kterou slyšíme dnes z vládních lavic? Ani se nechce věřit, že by to mohlo být upřímné. Také to není solidní hodnocení, je to účelová licoměrnost.

Náš nesouhlas s předloženým návrhem rozpočtu na rok 1998 je zásadní nikoli proto, že bychom byli ideologicky předpojatí a už vůbec ne proto, že bychom chtěli na těch zmetcích naší vlády parazitovat. To by nebylo moudré a pravici by to pouze ulehčovalo situaci. Náš nesouhlas s předloženým návrhem rozpočtu je zásadní proto, že vláda chce její vinou vzniklé závažné národohospodářské problémy a jejich důsledky přenést na občany. A s tím nelze souhlasit nikdy.

Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Klanicovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Ransdorf. Připraví se pan poslanec Exner.

 

Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, nejprve mi dovolte, abych se vyjádřil k dosavadnímu průběhu diskuse.

Velký prostor dostaly emoce a padala zde i velmi ostrá slova. Nicméně zejména Miloš Zeman připomínal razancí svého vystoupení Čurilu Plenkoviče, který zbavil Rus loupeživého ptáka. Jenže my nežijeme ve světě ruských bylin a Miloš Zeman není Čurila Plenkovič. I když žijeme v době úspěšných simplifikátorů, odmítám zjednodušující způsob polemiky. V ekonomii nejsou nikdy ideální řešení a vždy platí zásada něco za něco. A tak sice mají Polsko, Maďarsko i Slovensko vyšší růst, ale mají zase jiné horší makroekonomické ukazatele. V případě Polska a Maďarska inflaci a nezaměstnanost, v případě Slovenska nezaměstnanost. Privatizace jako všelék proti nízké produktivitě práce se neosvědčila nikde a problémy se zahraničně obchodní bilancí mají všechny středoevropské země.

Je třeba také říci, že tlak na korunu měl sice za rozhodující příčinu vnitřní, totiž nízký výkon ekonomiky a katastrofální bilanci zahraničního obchodu, ale bezprostředním impulsem byly spekulace na nejsilnějších zahraničních trzích. Ty vedly k útoku na měny řady transformujících se ekonomik, ať už to byla naše koruna, thajský baht nebo jihoafrický rand. Postižena byla ovšem i řecká drachma.

Klausovu týmu je třeba také přiznat, že držel - byť i za značnou cenu - makroekonomickou disciplínu až do roku 1994. Na druhé straně Miloš Zeman by měl také zpytovat svědomí. První totiž mluvil o potřebě utahovat si opasky, o nutnosti asketické morálky, nic neučinil proti scénáři ekonomické reformy s výjimkou kritiky kuponové privatizace.

Nesouhlasím ani s názorem Jozefa Wagnera, který přesunuje odpovědnost na nás všechny. My jsme jako jediní scénář ekonomické reformy nepodpořili, předložili jsme vlastní alternativu včetně vlastní koncepce privatizace. Na našem tehdejším stanovisku ke scénáři ekonomické reformy ze září 1990, které přednesl Vojtěch Filip, nemusíme měnit vůbec nic. Přesně totiž postihlo vývoj, který pak skutečně nastal.

Chci se podívat na dnešní politiku vlády vyjádřenou koncentrovaně v předkládaném rozpočtu jinak než předřečníci z hlediska cílů, které si kladli sami vládní ekonomové. Pravda, mohl bych ironizovat. Svého času prohlásil např. Karel Dyba, že se naše ekonomická reforma stane vzorem např. pro africké státy. Soudě podle Erdy, mohlo by to být pravdou, ale jak říkali latiníci, i Homér si občas zdřímne, a tím spíše dnešní přetížení politici.

Zaměřím se tedy na to, jak cíle reformy formuloval v srpnu 1990 ten nejpovolanější - Václav Klaus. Vytkl si 3 úkoly: udržet během reformy dosavadní úroveň produkce, dosavadní životní úroveň a zajistit rovnoměrné rozložení nákladů na reformy pro všechny. Tento cíl se nepodařilo, bohužel, naplnit, zůstal pouze předčasně pohaslým slibem, stejně jako prognózy odražení se ode dna. Česká ekonomika jako celek i v částech je podkapitalizovaná, nepodařilo se vyřešit žádný ze 3 podstatných problémů naší ekonomiky konce 80. let, možnostem neodpovídající exportní výkon a produktivitu práce i překonanou strukturu národního hospodářství.

Na rozpočet se tedy budu dívat prizmatem oněch 3 Klausových úkolů z roku 1990, zda přispívá k překonání dosavadních nepříznivých trendů. Především: je tento rozpočet ekonomicky racionální? Zajišťuje pokrytí potřeb ekonomiky a společnosti? Z tohoto pohledu to není rozpočet, ale cedník. Děr je tolik, že s tím nic nezmůže ani tradiční vynalézavost a improvizační schopnost našich manažérů, dělníků a konstruktérů. Vláda v obavě o makroekonomickou stabilitu sáhla k tvrdým restrikcím, místo k přesměrování a restrukturaci poptávky k jejímu generálnímu utlumení. Platí tu argument Keynesův z jeho díla The means to prosperity z roku 1933 z doby velké krize, že veškeré pokusy obnovit rovnováhu restrikcemi jsou odsouzeny k nezdaru, protože povedou k pádu agregátní koupěschopné poptávky, následně k pádu výroby a nakonec k poklesu životní úrovně se všemi potížemi z toho plynoucími.

Při všeobecném tlaku na snížení domácí poptávky by byl nadějnou možností oživení ekonomiky export, ale jeho podpora je nadále mizivá a neodpovídající našim potřebám. Navíc mám obavu, že se neberou v úvahu vnější rizika dneška, např. efekt el niňo povede k vzestupu cen potravin, k dramatickým pohybům na světových burzách. Jsme na takové otřesy připraveni? Pochybuji.

Ptám se také na to, jaký je rozpočet z hlediska fiskální spravedlnosti. To není plané moralizování. Povím tomuto shromáždění jeden velice starý příběh. Odehrál se ve starém Sumeru.

Jediný král páté dynastie Urudské Utuchegal vládl stejně jako dnešní mocenská elita 7,5 roku, střídavě zdaňoval své hlavní poplatníky - chovatele černých a bílých ovcí. Když zdanil obě kategorie, došlo k povstání a Utuchegal odešel z politické scény. Řeknete si - dávný Orient. Jenže podobně britský ministr financí Tounchen soudil, že američtí kolonisté nejsou dost vděčni za osvobození od francouzské hrozby a daňový šroub orientoval hlavně na nepřímé daně. Přispěl k vypuknutí revoluce.

Z hlediska fiskální spravedlnosti je tento rozpočet Jánošík na ruby, protože bohatým dává a chudým bere. Přitom u nás probíhá stejně jako v řadě jiných zemí, které šly cestou přesunu daňového břemene z právnických subjektů na občany, z přímých daní na nepřímé, eroze daňové báze. Daňovým rájem typu Kajmanských ostrovů se nestaneme, a to dokonce ani v evropských měřítcích ne. Podobné daňové ráje zná totiž i Evropa, např. Normanské ostrovy ve Spojeném království. Srovnání Dánska a Francie, která zažila i takové výkřiky daňové absurdity jako je Pondsův zákon ukazuje, že snížení daňové zátěže samo o sobě nevede k vyšší atraktivitě země pro zahraniční investory. Výsledkem je jen rozklad rozpočtové báze a vyšší míra nespravedlnosti citlivě vnímaná občany.

Podobně vyznívá i srovnání Chile a Mexika. Mexiko se podbízelo, ale Chile zdaňující spekulativní kapitál a zavádějící povinné úložky u Centrální banky přesto přitáhla větší a kvalitnější investice ze zahraničí. Jsou totiž i další faktory atraktivity: kvalita tržního prostředí, jeho absorbční potenciál a nesporně i průhlednost a vykalkulovatelnost do budoucna.

Projev pana Zemana ukázal, že možná i on věří v Laferovu křivku. Chci ho upozornit, že Arthur Lafer přednáší za tučný honorář sice nadále před těmi, kterým jeho slova lahodí, totiž před představiteli velkého businessu, ale na univerzity ho už nezvou. Praxe 80. let jeho koncepce vyvrátila.

Co mi vadí na rozpočtu, je také ztráta perspektivy, je možno říci prezentisticky. Málo se zaměřuje na ty úseky, kde se rozhoduje o naší budoucnosti. Naším hlavním obnovitelným zdrojem je lidská kvalifikace. Proč má například věda zůstat chudým příbuzným, když v nejvyspělejších zemích až 75 % přírůstků hrubého domácího produktu se děje na základě aplikace vědy. To se týká i infrastruktury a zejména komunikací. Připomínám například, že sice střední fakturovaná cena za míli vzdušné přepravy klesla od roku 1930 do roku 1990 na jednu šestinu, ale cena tříminutového telefonního rozhovoru mezi Londýnem a New Yorkem klesla za stejné období z 244,65 amerických dolarů na 3,32 amerických dolarů. Za 30 let mezi lety 1960 a 1990 cena jednotky informační kapacity klesla o 99 %. Intelektualizace práce a spotřeby je trend, který musíme brát vážně. V podmínkách střední Evropy nemůžeme soutěžit v rámci pracovní síly, podcenění domácí měny, ani v rabování přírodního bohatství, ani v podbízení se přelétavému spekulativnímu kapitálu. Musíme být inovativnější, výkonnější a odvážnější než naši konkurenti. K tomu by měla vláda svým rozpočtem vybízet. A to je právě to, co nedělá. Prý budeme atraktivnější, až budeme v NATO. Investoři se ale nedívají na to, jakou kdo má politickou barvu.

Jeden příklad za všechny. Čínská lidová republika přitáhla v minulém roce, v roce 1996, tolik investic jako všechny rozvojové země dohromady v roce 1989. Investory odrazuje i nízká kvalita právního a institucionálního rámce. To se promítá ostatně i na příjmové stránce rozpočtu. Stát škudlí na důchodcích a rodinách s malými dětmi, na dopravě, vědě, kultuře, bytech atd. Ale na druhé straně dovolí, aby výkon vlastnických práv státu byl zoufale nekvalitní.

Jeden příklad za všechny. Komerční banka kdysi odváděla do rozpočtu na daních 4 mld. Tato suma se záhadně smrskla na 106 mil. Co dělal zástupce státu v příslušných orgánech banky? Zájem banky jako ekonomického subjektu převládl evidentně nad zájmem státu. Jaká je kvalita výkonu vlastnických práv státu, nám názorně ukázal nejnověji případ Investiční a Poštovní banky.

Vláda, která zredukovala ekonomickou reformu na vlastnický převrat, pokračuje na své cestě. V balíčcích vidí lék na současné potíže v jediném - v dotažení vlastnických změn bez ohledu na to, že forma vlastnictví sama o sobě není motivačním faktorem, nýbrž užití vlastnictví. Vláda se chová jako kvasinky, které úporně produkují alkohol, který je nakonec zlikviduje.

Po desítkách vtipů na české vládní ekonomy, které jsem v posledních měsících vyslechl, mi dovolte povzdech pamětníka. Na Prognostickém ústavu někteří makroekonomové tvrdili, že jejich věda je hard science, zatímco ostatní společenské vědy soft science. Přeji jim jejich sebevědomí, pokud ho dodnes neztratili pod tíhou výsledků své vlastní práce. Ale i hardware se neobejde bez sofwaru, má-li fungovat. Podobně i hospodářská politika státu musí mít ekonomický kabát, možná i ekonomickou kostru, ale rozhodně sociální duši. Celý vývoj 90. let v naší zemi mě přesvědčil, že asubjektivní ekonomie, ekonomie, která se obejde bez člověka, nemá perspektivu. To mne také vede k tomu, že předkládaný rozpočet nebudu podporovat.

Děkuji za pozornost.

(Ojedinělý potlesk.)

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Prosím, aby se slova ujal pan kolega Exner, připraví se pan poslanec Horák.

 

Poslanec Václav Exner: Vážené poslankyně, vážení poslanci, vážím si vás dneska také proto, že jste vydrželi až do tohoto stadia dlouhé, chvílemi veselé, ale myslím si, že pro převážnou část našich občanů velmi smutné debaty, zvláště v tom případě, jestli návrh státního rozpočtu bude přijat tak, jak je vládou navrhován.

Pan poslanec Jiří Payne se zde zmínil o heslu - kdo chce psa bít, hůl si vždy najde. Musím konstatovat, že čtení návrhu státního rozpočtu a přiložených materiálů reprezentuje pro všechny opoziční a také snad pro mnohé koaliční poslance nepochybně mnoho holí na každé stránce sledovaného rozpočtu. Zakopáváme o ně a bylo by možné zvednout víceméně kteroukoli z nich, abychom případně udeřili na rozpočet, o kterém nedávno v Haló novinách šéfredaktor Václav Vertelář prohlásil, že je to jeden z nejslabších návrhů rozpočtů, které kdy viděl za poslední období, a já mu musím dát za pravdu. Dovolte mě, abych se zmínil o věcech, které mají převážně dopad na oblast inteligence, která pracuje v oblasti vědy, výzkumu a také v oblasti kultury. Vláda konstatuje v přiložených materiálech, že pokud jde o výzkum a vývoj, jde o vládní priority. Chtěl bych dokumentovat, jak taková vládní priorita vypadá. Celkově mají vzrůst náklady do této oblasti o 11,6 %, přičemž v souvislosti s povinnostmi spojenými s případným vstupem do Severoatlantické aliance výdaje na výzkum a vývoj v oblasti obrany mají vzrůst o 18 %. Jak ale vypadají výdaje na vývoj a výzkum, týkající se Ministerstva průmyslu a obchodu, kde je základ pro případný další rozvoj naší ekonomiky. Mají vzrůst jen o 5,7 % a to je tedy úroveň, která je hluboce pod úrovní inflace jak pro rok 1997, tak předpokládané inflace pro rok 1998. A to ještě jde o růst proti upravenému rozpočtu, kde balíčky se na těchto údajích pro letošní rok také podepsaly. Také hodnota celkově 0,47 % hrubého domácího produktu věnovaná do této oblasti nás ani zdaleka nepřibližuje k úrovni, která by byla potřeba nad 1 - 1,2 %

Dovolte mně, abych se zmínil o takových drobnostech, jako je Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie a Státní fond kultury ČR. Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie má mít příjmy 41 mil. korun, z toho 32 mil. korun jsou zdroje z využití filmových děl převedených na fond z minulého období, tzn., že jsou to zdroje, které pro kinematografii fakticky vytvořili filmoví tvůrci převážně za posledních 50 let. Ostatní příjmy jsou zanedbatelné, včetně korunového příplatku ke vstupnému do kin ve výši 8,1 mil. korun.

Jak podporujeme prostřednictvím tohoto fondu rozvoj české kinematografie, je nejlépe možné vidět na tom, jaké jsou příjmy z kinematografických děl, na která byly dosud poskytnuty prostředky fondu. Tyto příjmy reprezentují v návrhu na příští rok 20 tisíc korun. Aby to nevypadalo tak ošklivě, tak v materiálu je uvedeno, že se jedná o 0,02 mil. korun. Musím říci, že tyto prostředky se mají použít na celou řadu oblastí. Fond má ambiciózní program podpory tvorby, výroby, distribuce, propagace českého kinematografického díla, chce vydat své prostředky na modernizaci a technický rozvoj české kinematografie a také na podporu projektů národnostních menšin v této oblasti.

Celkově na to vše bude mít prostředky ve výši 38 milionů korun, protože zbývající prostředky musí být použity na chod samotné instituce. Za 38 milionů korun ve všech těchto oblastech není možné udělat skoro nic a je tudíž velmi pravděpodobné, že česká kinematografie bude i v příštím roce trpět značným nedostatkem prostředků.

Pokud jde o Státní fond kultury České republiky, potom nejlépe vývoj v této oblasti charakterizuje první část věty, která je v uvedeném materiálu, kde se říká. Cituji: V roce 1998 bude činnost fondu zaměřena na likvidaci. Věta pokračuje. Já zde v této chvíli končím.

Vlastní příjmy fondu budou ve výši zhruba 11,5 milionu korun, a to jsou příjmy z pronájmu svěřeného majetku, majetku, který v souvislosti s Českou lotynkou, byl zastaven - dům U Hybernů a dům U Černé matky boží. Tyto příjmy však Fond kultury odvede ve smyslu rozpočtových pravidel do státního rozpočtu. Ostatní majetek, který Fond kultury spravuje, Nosticův palác, nepřinese v příštím roce nic, protože je opravován a nemůže být pronajímán.

Na druhou stranu však státní rozpočet do Fondu kultury vloží dotaci ve výši 222,6 milionu korun na úhradu zbývající části závazku vůči Komerční bance za zrušení zástavního práva Komerční banky ke zmíněným domům U Hybernů a U Černé matky boží. Na tuto svou činnost, aniž by byla vložena koruna do kultury, Fond spotřebuje vlastní výdaje ve výši 800 tisíc korun na zabezpečení provozu a pojištění nemovitostí.

Vážení poslanci, vážené poslankyně, dovolte mi, abych připomenul vzrušený, radostný výkřik tehdejšího ministra kultury Kabáta, když jsme v České národní radě schvalovali existenci těchto fondů, kdy prohlásil, že jsme se jako poslanci postarali o záchranu české kinematografie a české kultury. Nebýt přímých výdajů v rozpočtových kapitolách, byla by na tom naše česká kultura velmi špatně, jako že na tom dobře není.

Dále mně dovolte, abych se zmínil o tom, že by bylo dobře, kdyby nám ministr financí vysvětlil, jak chce vláda nebo on osobně, a to i při již opouštěné fanatické zásadě o vyrovnaných rozpočtech, krýt schodek veřejných rozpočtů jako celku, který vzniká od roku 1996, a má být tedy v letošním roce podle zprávy ministra financí 25 - 27 miliard korun, podle písemné zprávy 27,7 miliardy korun a předpokládá se také na příští rok optimistických jenom 17,2 miliardy korun, přičemž si myslím, že charakter rozpočtu svědčí o tom, že nejsou předpoklady, aby takto nízký schodek v příštím roce ve veřejných rozpočtech byl skutečně dosažen. Jaká je v této věci předpově" dlouhodobého vývoje? Tady se není možné spokojit s tím, co se píše v podkladovém materiálu, že by bylo potřeba na rok 1999 připravit vyrovnané veřejné rozpočty. Zatím se vyrovnávání schodků veřejných rozpočtů děje snižováním aktiv, a to jak aktiv a majetku ve vlastnictví státu, tak ve vlastnictví obcí. Také mezi opatřeními, která jsou uvedena k tomu, aby se snížil schodek na příští rok, je na rozhodujícím místě kromě dílčích opatření uvedena hlavně další privatizace a tím snižování aktiv státu nebo obcí. Dosud řešíme tuto situaci také zadlužováním na obou úrovních a také v podnikové sféře všech typů vlastnictví, a to zadlužováním, které jen výjimečně směřuje na rozvoj a příští příjmy. Z velké části naopak jde na vrub příštích období, na vrub dalšího života naší a příštích generací.

Dovolte mi, abych se krátce zmínil o polemice, která zde na začátku naší rozpravy vznikla mezi předsedy dvou z hlediska zastoupení parlamentu největších politických stran, panem Klausem a panem Zemanem.

Dovolte mi, vážení pánové, aby přesto, že tato debata je přenesena na vztahy Občanské demokratické strany a ČSSD připomněl, že to, co si nyní vyčítáte, je možné na základě dohody, kterou jste učinili, koalice a sociální demokracie po volbách, o rozdělení funkcí ve výkonné a zákonodárné moci ve státě, kdy jste takový postup vzájemně domluvili a jeden druhého ve svých funkcích podpořili. Na základě toho je nyní těžké předpokládat, že dojde ke skutečné krizi v těchto vztazích, neboť jste na sobě i dále závislí v tom, abyste se v těchto pozicích udrželi. V té souvislosti si, vážení kolegové a vážené kolegyně, zkuste tipnout, jak vyjde velmi závažné přemýšlení poslance Wagnera. Na čí asi stranu se připojí, s čím je spojena jeho pozice a jeho "moc" v naší zemi.

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Exnerovi. Pan kolega Borák má slovo. Připraví se pan poslanec Šmucr.

 

Poslanec Josef Borák: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážený zbytku sněmovny, ve svém vystoupení chci upozornit na údaje, které v zákoně o státním rozpočtu chybějí, a to v části finanční vztahy státu k rozpočtům okresních úřadů, případně k rozpočtům obcí. Jde o doplnění o jeden sloupec s konkrétními údaji územně vyrovnávací dotace pro jednotlivé obce okresu Brno-venkov.

Přiblížím několika větami, o co jde. Okres Brno-venkov je okres se statisticky nejmenší daňovou výtěžností v rámci České republiky. Solidární fond územně vyrovnávací dotace pro okresy, které jsou podprůměrné ve výtěžku daně fyzických osob ze závislé činnosti, se snaží zčásti napravit nerovnovážnost daňové výtěžnosti. Nepřidělením takové dotace obcím vzniká zcela zbytečné pnutí mezi státní správou a samosprávou, na které doplácejí, kdo jiný, než obce. Starostové jsou nuceni k nežádoucím provizoriím, a to bohužel již několikátý rok. Pro okres Brno-venkov územně vyrovnávací dotace představovala v roce 1997 částku 195,6 milionu korun, což je 51,2 %, tedy více než polovina z celkové dotace pro tento okres. Bohužel do dnešního dne nebyla rozdělena jen proto, že na doporučení tehdejší náměstkyně pana ministra financí paní Benešové si okresní úřad územně vyrovnávací dotaci prostě ponechal, resp. ve vícekrát opakovaně předkládaném návrhu rozpočtu Okresního úřadu Brno-venkov navrhoval poskytnout obcím jen nevýznamně malou část.

Okresní shromáždění proto z tohoto důvodu nemohlo schválit rozpočet na rok 1997. Ani poslední zasedání okresního shromáždění dnes 30. 9. 1997 rozpočet neschválilo. Navíc starostové obcí neprojevili ani ochotu k odsouhlasení hospodaření okresního úřadu za rok 1996. Zástupci okresního shromáždění v průběhu roku několikrát žádali o pomoc Ministerstvo financí, některé ministry a poslance a jsem rád, že došlo 14. 8. 1997 k dohodě. Při jednání na Ministerstvu financí za přítomnosti pana ministra a jeho náměstka pana Frankla, zástupců poslanců i zástupců zmiňovaného okresního shromáždění bylo domluveno, že konkrétní údaje územně vyrovnávací dotace pro jednotlivé obce okresu Brno-venkov budou uvedeny jako zvláštní sloupec státního rozpočtu. Pan ministr také požádal o upozornění, kdyby nedopatřením došlo k vypadnutí těchto údajů. Proto takto činím a upozorňuji na chybějící údaje ve státním rozpočtu na rok 1998.

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Borákovi, slovo má pan poslanec Rudolf Šmucr.

 

Poslanec Rudolf Šmucr: Pane předsedající, dámy a pánové, právě dnes projednáváme vládní návrh zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 1998. Tato předloha vládního návrhu zákona, která je mimořádně důležitá, neboť se jedná o rozdělování finančních prostředků jak do jednotlivých resortů pro jejich životaschopnost, tak na pomoc městům a obcím, aby mohly vůbec existovat.

Vláda si, vážené dámy a pánové, představuje státní rozpočet jako vyrovnaný. Tato představa je velice lákavá a jistě chvályhodná věc. Jenže představy a skutečný stav věci jsou v příkrém rozporu, a to odjakživa.

Česká republika prodělává těžký ekonomický a morální úpadek, z něhož v dohledné době nelze očekávat zvrat k lepšímu. Spíše naopak. Všechny resorty národního hospodářství jsou v neutěšeném stavu. Všichni naříkají a požadují urychlené dotace. Právem se ozývají především zemědělci, aby mohli vyrábět dostatek potravin pro naše spoluobčany, horníci, aby mohli těžit uhlí jako zdroj energie tolik potřebné pro chod celého národního hospodářství, ale i pro svoji obživu. Jedná se především o Ostravsko, Kladensko, Sokolovsko a další oblasti našeho státu. Tito lidé neznají a neumějí nic jiného než těžit černé zlato. Tuto práci dělali po celé generace. Jsou na ni prostě zvyklí.

Pro podstatnou část občanů v těchto oblastech byla těžba uhlí i jediným zdrojem obživy. Dnes po útlumu hornictví je jich mnoho bez práce. Nejvíce to postihlo osoby v předdůchodovém věku. Ti nemají šanci na rekvalifikaci, neboť nikdo nestojí o starší zájemce o práci. Sociální úřady těmto zoufalým lidem velice nerady poskytují ponižující almužny, které jsou pro tyto obětavé lidi velmi pokořující. Ale takový je stav věci.

Dále bych se rád zmínil o dalším průmyslovém odvětví, a to hutnictví železa. Ať se podíváme kamkoli po naší republice, všude prodělává tento obor doslova klinickou smrt. Jako markantní příklad uvedu světově proslulou Poldi Kladno, Slévárny České Budějovice a mnoho dalších podniků.

Lépe na tom není ani lehký průmysl. Zastaralost výroby jej činí nekonkurence schopným. A takto bych mohl mluvit donekonečna, neboť neutěšený stav ekonomiky postihl až na výjimky prakticky všechny naše podniky.

Ze strany vlády není dobrá vůle tento neutěšený stav naší ekonomiky napravit. Jako bývalý dlouholetý zaměstnanec kladenské Poldi jsem nucen se blíže zmínit o tomto dnes již mrtvém hutním gigantu. Tento podnik vyráběl velice kvalitní a ve světě velmi žádané ušlechtilé oceli pro široké průmyslové využití. V tomto podniku se běžně vyráběly oceli s vysokou náročností na kvalitu. Po rozhodnutí bývalého ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého - dlouhodobě nejpopulárnějšího komunistického ministra - došlo v Poldi Kladno v roce 1992 k útlumovému programu, to znamená k propouštění zaměstnanců tohoto ocelářského podniku. Propouštění pokračovalo neustále i následující roky. Z bývalého počtu 25 tisíc zaměstnanců zbylo v tomto podniku za vlády Stehlíka pouhých 7 tisíc lidí. Dnes - v roce 1997 - zbyli pouze vrátní. Jak je vidět, ušlechtilé oceli můžeme klidně dovážet. Z čeho se to zaplatí, to ví pouze vláda. Státní pokladna není zrovna v dobrém stavu.

Po katastrofálních červencových povodních na Moravě přišlo o přístřeší více než pět tisíc rodin. Laxnost vlády vyřešit tento katastrofální stav lidí na Moravě je již všeobecně známá věc. Zima je přede dveřmi a osud těchto lidí nikoho nezajímá. Vydávání obligací vládou celou věc jen ztrapňuje.

Zhodnotíme-li aktivitu vlády a státního aparátu, můžeme říci, že šlo o pouhé gesto. Toto vám může potvrdit každý občan v této postižené oblasti naší země.

Neuvážená a zbrklá privatizace našeho hospodářství byla doslova pohromou pro Českou republiku. Prodávání podniků za symbolickou korunu, jak vyhrožoval soudruh Dlouhý, samozřejmě státní pokladnu nenaplnilo. Špatně hospodařící vláda nemá kde brát. Proto musí být zákonnou cestou okrádáni děti i důchodci. Slibovaná kořist by měla činit ročně zhruba 20 miliard korun.

Spotřební daň je dalším zdrojem do děravého státního měšce. V zemi, kde se ekonomika záměrně umrtvuje, místo aby se všeobecně podporovala, musí dojít po čase k jejímu totálnímu zhroucení.

Vyrovnaný rozpočet vyjádřený cifrou 536 635 mil. korun mě přiměl k tomu, abych jako občan Kladna se přesvědčil o tom, jak velká neinvestiční dotace připadne na kladenský okres. Na okres, který je po katastrofálním stavu Poldi na tom nejhůře.

Vládní almužna ve výši 197 mld. korun tomuto okresu je doslova výsměchem občanům Kladenska. Občané tohoto okresu se živili poctivou prací. Proto si zaslouží, aby vláda tomuto okresu, který je na tom velice špatně, účinně pomohla. Já bych si tuto pomoc představoval tak, že by se k částce určené pro kladenský okres přesunula částka 60 mil. korun přímo pro město Kladno na jeho ekonomické a kulturní oživení, a to z financování Kanceláře prezidenta republiky, kapitola 301. V době, kdy občané Kladna nemají na nájem ani na základní životní potřeby, se na Hradě královsky užívá.

Tento kontrast degraduje údajnou demokracii České republiky na obyčejnou džungli, kde silnější požírá slabšího. Lidé na Kladně nechtějí chudobu a ani tuto vládu, která je do ní uvrhla. Proto nepodpořím svým hlasem tento vládní návrh zákona o státním rozpočtu, neboť jsem mravný člověk. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Slovo má pan poslanec Smetana.

 

Poslanec Martin Smetana: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, nyní jsme se dostali k projednávání vládního návrhu zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 1998 - sněmovní tisk 287.

Dámy a pánové, chtěl bych v úvodu říci, že mé vystoupení nebude plné optimismu, jak zde v úvodu zaznělo z úst předkladatele, ale na druhé straně nebude to asi časově a obsahově tak náročné vystoupení, jaké zde zaznělo ze zpravodajské zprávy.

Návrh státního rozpočtu na rok 1998, jak byl předložen sněmovně, nevytváří podle mého názoru dostatečné podmínky pro vládou avizovaný rozvoj společnosti a hospodářský růst na makroekonomické úrovni a v mikrosféře a negarantuje vládou navržený vyrovnaný rozpočet bez výrazných restriktivních opatření na straně výdajů.

Návrh státního rozpočtu rovněž neskýtá záruku k vyřešení zásadních problémů. Jedná se o vytváření potřebných podmínek pro zvýšení výkonnosti ekonomiky a tím i zvýšení příjmové stránky státního rozpočtu.

Jsem si vědom toho, že máme rozdílné názory na principy fungování ekonomiky a jejího dopadu do měnové a fiskální politiky včetně sestavování státního rozpočtu. Podle mého názoru současná vláda nemá strategickou vizi vývoje České republiky, nemá zpracovanou koncepci rozvoje nosných rozhodujících odvětví a řešení problémů. Jedná se např. o koncepci průmyslové a exportní politiky, růst kriminality, koncepci školství, ochranu vnitřního trhu, energetickou koncepci, koncepci zemědělské politiky, koncepci zdravotnictví, reálné politiky bydlení a bytové výstavby. V neposlední řadě i řešení dopravní obslužnosti apod.

V návrhu státního rozpočtu na příští rok i přes podhodnocení příjmové finanční částky oproti r. 1997 není zajištěna dostatečná podpora státu exportu a zastavení dlouhodobého růstu deficitu obchodní bilance. Pokračuje demografický pokles vývoje naší populace v důsledku nejnižší natality za posledních několik let.

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pane kolego, jestli dovolíte, aniž bych vám chtěl vzít slovo, abyste neusnul v té snaze číst dostatečně pomalu, já vám oznamuji, že jakmile skončíte, přeruším schůzi a budeme pokračovat zítra v 9.00 hodin a rozprava nebude ukončena.

 

Poslanec Martin Smetana: Děkuji za upozornění. Narůstá nepříznivá situace v bytové výstavbě a finanční stimulace ze strany státu je zatím spíše symbolická. A to jak z hlediska současných, tak budoucích potřeb.

Domnívám se, že příjmy státního rozpočtu na r. 1998, které se pohybují kolem 536 mld korun jsou podceněny a počítají s pokračováním existujících nedostatků. Tyto příjmy jsou o cca 40 mld nižší než v loňském roce.

Chtěl bych z tohoto místa požádat předkladatele o doplnění údajů o předpokládaném vývoji státních finančních aktiv a pasiv, aby bylo možno posoudit vztah bankovní soustavy k ostatním subjektům v tuzemsku a pozici vůči zahraničí, což, jak se domnívám, bude mít rovněž vliv na státní rozpočet. Proto navrhuji Poslanecké sněmovně v souladu s § 102 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny následující usnesení:

Poslanecká sněmovna

I. vrací vládě České republiky návrh státního rozpočtu na rok 1998;

II. doporučuje vládě České republiky provést změny ve státním rozpočtu na rok 1998 a znovu posoudit

a) výši celkových příjmů a výdajů státního rozpočtu tak, aby výše příjmů a současně výdajů činila 555,582 mld. korun;

b) finanční vztahy státu k rozpočtům okresních úřadů a rozpočtů města obcí a ve výši celkové dotace k těmto rozpočtům s cílem posílit dotace obcím nad úroveň navrženou v návrhu státního rozpočtu, a to, aby tato částka činila 17,831 mld korun;

III. stanovit termín předložení nového návrhu rozpočtu na rok 1998 Poslanecké sněmovně, a to do 13. 11. 1997.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Smetanovi, končím dnešní jednání, zahájíme zítra v 9.00 hodin.

 

(Schůze skončena ve 20.54 hodin.)

***