Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Poslanec Miroslav Grégr: Vážený pane předsedající, vážení dva členové vlády zde přítomní, dámy a pánové, debata o prvním čtení návrhu státního rozpočtu má podle jednacího řádu projednat výši příjmů a výdajů, saldo rozpočtu a jeho vypořádání, vztah k rozpočtům samospráv a zmocnění výkonných orgánů. Jsem tedy přesvědčen, že budu-li hovořit o konceptu rozpočtu a jeho společenských souvislostech, je to debata k věci.

Státní rozpočet musí pokrývat nezbytné náklady k řádnému fungování společnosti, ale nejen to - musí zajistit i hospodářský růst. Bez toho nám mizí např. šance na začlenění České republiky do Evropského společenství v dohledném časovém horizontu. Vláda tímto rozpočtem říká, že toto pokrýt nedokáže a neví, jak přiměřené rozpočtové příjmy zajistit. Místo toho v rozpočtu provádí plošnou devalvačně restriktivní makroekonomickou politiku. Lidově se tomu říká škrty v rozpočtu.

Nebezpečí tohoto postupu vidím především v tom, že jde o postup plošný. Ekonomické problémy se takto vláda snaží řešit i na úkor majetkové podstaty ekonomiky a redukce infrastruktury místo jejího rozvoje. Takovým markantním příkladem je např. železnice. I další její záměry mají charakter žití z podstaty cestou výprodeje strategických podniků a bank a dalších podobných metod.

Vládní opatření promítající se do rozpočtu vůbec necílí na podstatu problémů, nevýkonnost a rozvrat podstatné části podnikové sféry. Vůbec nic se např. nedělá k nápravě nevydařené privatizace této sféry, nevytváří se lepší podnikatelské podmínky pro poctivé podnikatele. Zkrátka - vláda nic nedělá pro ozdravění podnikové sféry, bez níž není pozitivní vývoj celé ekonomiky možný.

Pokud už je nutné z měnových a bilančních důvodů provádět v rozpočtu restrikce domácí poptávky, je třeba ji provádět selektivně, nebrzdit dovoz špičkových technologií, ale luxusních aut a zbytného spotřebního zboží tržně konformním způsobem, např. formou netarifních bariér, jak to běžně používají i země Evropského společenství apod.

Rozpočtem na rok 1998 je třeba překonat stagnační procesy, nikoliv je posilovat. K tomu je třeba především podpora konkurenční schopnosti domácího průmyslu, ale např. i rozvoj bytové výstavby, ale to vše je naopak plošnou rozpočtovou restrikcí nyní bito.

Nahodilost a bezkoncepčnost rozhodování této vlády o přidělování rozpočtových prostředků je právě z jejího přístupu k bytové výstavbě nejlépe vidět.

Ve vládním prohlášení podpory bytové výstavby vyhlásila vláda tuto za svou prioritu. Než se rok s rokem sešel, tak v návrhu rozpočtu na rok 1998 už bytová výstavba prioritou není, původně uvažované prostředky jsou osekávány o 3 mld. 606 mil. Kč, tedy o 20 %, a na bydlení v roce 1998 hodlá vláda vynaložit méně než v roce 1997. Takže první, co tvrdím je, že vláda neplní ani své vládní prohlášení a státní rozpočet neplní ani svou základní funkci - podporovat koupěschopnou poptávku a dostatečnými veřejnými zakázkami podporovat průmyslový a tím i hospodářský růst.

K úhradě výdajů na zmíněné prorůstové programy je třeba jednak využít dynamiky běžných příjmů vyplývajících byť z minimálního, ale předpokládaného růstu HDP a inflace, která bude vyšší, než vláda proklamuje, jednak tvrdě snížit daňové úniky, ať už je to stimulací finančních úřadů, registračními pokladnami apod., jednak využít dočasnou přirážku ke spotřební dani rozšířenou popř. i na ostatní zbytkové statky, jak už jsem zmínil - luxusní auta, parfémy a další, a jiné dovozové spotřební zboží.

Především však rozpočtová a daňová politika se musí stát nástrojem širší hospodářské strategie vycházející ze zájmu a předpokladů České republiky, z nichž bude odvozen střednědobý rozvojový a krátkodobý konsolidační program. Žádnou takovou ucelenou koncepci vytvářející vhodné podmínky k rozvoji perspektivních směrů v podnikání v České republice vláda nemá.

Státní rozpočet na rok 1998 je založen - dovolte, abych trochu vulgarizoval - jako hurá akce k zalepení rozpočtových děr v příjmech státu místo toho, aby už byl součástí nějaké dlouhodobější ucelené koncepce k vybřednutí z hospodářských problémů, do kterých tato i předchozí vláda Českou republiku přivedla.

Českou republiku vždy převážně živil průmysl. Na tomto fóru jsem o tom hovořil mnohokrát a na tom se těžko něco změní. Jestliže rozbor ekonomického vývoje v návrhu státního rozpočtu, díl A, ke změně katastrofální obchodní bilance spoléhá na cizinecký ruch pod heslem některých koaličních politiků pod heslem "pokud máme Prahu, nemáme se čeho obávat", je to směšné. A ještě méně lze spoléhat na to, že budeme žít z profitu na kvalitních a seriózních finančních operacích jako druhé Švýcarsko. Bez obratu v průmyslu se prostě situace nezmění. V České republice nemůže dojít k rychlému ekonomickému rozvoji potřebnému jak pro zajištění slušné úrovně života všech občanů, tak i pro dosažení např. takových strategických cílů, jako je členství v Evropské unii, pokud vláda nebude schopna uznat svou nejzákladnější chybu, totiž že dosud nepřišla s efektivní hospodářskou politikou státu. Všechny dosavadní kroky vlády v ekonomice, všechno, co vláda dosud označuje za hospodářskou politiku, mělo charakter ad hoc prováděných vládních opatření reagujících na okamžité problémy v ekonomice.

Hospodářská politika je ale věcí koncepce, nikoliv operativních rozhodnutí. I prezident Havel se už vyjádřil, že vládě chybí dlouhodobý program a místo koncepce rozhoduje od středy do středy. Zatím vláda celou podnikatelskou sféru svými hospodářskými rozhodnutími, ať už se jednalo o DPH, spotřební daň apod., jen překvapuje a místy i podráží.

Jsem přesvědčen, že vláda ČR musí svou hospodářskou politiku na základě analýzy stavu českých podniků veřejně definovat. Musí přitom jít o dlouhodobé kroky k tomu, aby se postupně pro průmysl a celou hospodářskou sféru vytvářely podnikatelsky příznivé podmínky srovnatelné s podmínkami v průmyslově rozvinutých zemích, kterým máme a musíme samozřejmě konkurovat. Zatím vláda o potřebě strategické koncepce postupu se vyjadřuje s pohrdáním a výsměchem, takže o zlepšení podmínek podnikání v České republice můžeme jen snít.

Mám však vážné výhrady nejen k celkovému záměru rozpočtu a celkové výši jeho příjmů a vydání. Odmítám i řadu dílčích přístupů, na př. výši a strukturování výdajů na vědu a výzkum v kapitole Ministerstva průmyslu a obchodu. Jestliže si nechceme o směřování do Evropské unie jen povídat, musíme se už konečně přizpůsobovat i podmínkám, které jsou tam běžné, máme-li být důstojní a konkurenceschopní partneři vyspělých států. Jakou budoucnost České republiky však zakládá rozpočet, ve kterém z celkové částky na vědu a výzkum výdaje na průmyslový výzkum budou dělat v roce 1998 jen 12,4 %, zatímco v Evropské unii je to přes 20 % daleko vyššího rozpočtu a ještě je to u nás s klesající tendencí, protože v r. 1997 to bylo 13,7 %.

Co si myslet o rozpočtu, ve kterém se sice říká, že stát nyní konečně zlepší podmínky pro podnikání a vývoj, ale vzápětí zjistíme, že prostředky Ministerstva průmyslu a obchodu se meziročně "zvýší" jen o půlroční inflaci, takže vlastně peněz bude celkově méně. Že k posílení exportu je stejná částka jako v r. 1997, tedy vlastně o celou inflaci méně. Že rezerva na realizaci státních záruk je poloviční proti r. 1997. Že dotace na podporu podnikání proti r. 1997 je o více než 8 %, tedy s inflací o 17 % nižší. A tak bych mohl pokračovat dále.

Za těchto okolností samozřejmě odmítám rovněž hlasovat pro rozpočet jako celek, protože svým působením takovýto rozpočet nás posune ekonomicky výrazně zpět, mezi státy, které se s námi v minulosti nemohly zdaleka srovnávat. Vláda, která není schopna vytvořit podmínky pro hospodářský rozvoj státu a která zhoršuje životní situaci většiny svých občanů předkládáním takovéhoto rozpočtu, by měla najít dostatek morální odpovědnosti a jako celek odstoupit.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Grégrovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Machovec, připraví se pan kolega Jan Bláha.

Poslanec Karel Machovec: Pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, budu tady mluvit o vztahu letošního návrhu rozpočtu a zemědělské politiky státu. Je to profese, o které - troufám si říci - něco vím, a proto napřed říkám, že porovnám-li plánované výdaje na subvence, plánované výdaje na zemědělskou politiku tohoto státu, pak bych na první pohled měl vyslovit určité uspokojení. Navýšení výdajů na investiční a neinvestiční dotace a finanční výpomoci se zvýšilo oproti balíčkově krácenému rozpočtu na rok 1997 o více než 42 %. Výdaje celé kapitoly pak vzrostly o více než 18 %. Na první pohled je vše v pořádku. Zemědělcům by tedy teoreticky nemělo už mnoho chybět do téměř absolutní spokojenosti.

Bohužel, pokud se na celou záležitost začnu dívat z pohledu celkového stavu resortu po sedmi letech transformace, pak nezbývá než konstatování, že toto pozdní prohlédnutí vlády a změna subvenční politiky vůči zemědělství přichází v době, kdy je možné a pravděpodobné, že tyto peníze budou jen jakýmsi pohřebným pro české zemědělství. Toto jednorázové navýšení zemědělských dotací nebude ničím jiným než vyhozením peněz daňových poplatníků pokud nebude doprovázeno současným systémovým řešením problémů zemědělské prvovýroby. Bohužel, v mnoha případech jde o problémy, o kterých se bez nadsázky dá říci, podle oblíbeného vtipu z minulé doby, že současná česká ekonomika řeší především ty problémy, které by za normálních okolností vůbec nevznikly.

Vedle toho, že jsou vznášeny nové a potřebné pohledy do subvenční politiky v zemědělství, je nutné připomenout, že je také třeba řešit problémy asymetrie zahraničních vztahů a ochrany domácího trhu před nekalou konkurencí. Je mimo jakou pochybnost, že podmínky pro obchodování s agrárními komoditami mají do podmínek liberalizovaného obchodu hodně daleko. Že vůči českému zboží jsou při exportu daleko efektivněji uplatňována omezení, ať už jsou tarifní nebo mimotarifní povahy, a že tato protekcionistická politika zemí Evropské unie se setkává, bohužel, s prakticky nulovou odezvou ze strany české.

Naši vládu nechává naprosto chladným příliv zemědělského zboží za tak nízké ceny, za které je není možné v zemi původu vyrobit, aniž by na to reagovala jakýmkoli ochranným opatřením. Nečinně přihlíží špatnému výkonu státní správy na hranicích, kdy se do republiky hrne zboží pod jinou celní deklarací a tedy obvykle s nižší tarifní sazbou dovozního cla, o reciprocitě a výhodnosti tzv. preferenčních kvót nechci vůbec mluvit. Ojedinělé pokusy bránit se těm nejkřiklavějším případům pak končí většinou na nepružnosti našeho systému licenční a tarifní politiky, např. usnesení vlády ohledně licencí na dovoz jablek z jara tohoto roku, nebylo dodnes příslušným způsobem realizováno.

Na druhé straně, pokud má náš zemědělec k dispozici konkurenceschopnou komoditu, kterou je efektivně schopen vyvézt a hlavně za vyšší cenu realizovat na zahraničních trzích, pak se setkává s naprosto nepochopitelným přístupem státní byrokracie, která neochotně uvolňuje vývozní licence v potřebném množství a čase tak, aby bylo možno zboží efektivně zobchodovat. U státu, který se potýká s problémy bilance zahraničního i agrárního obchodu, je to jednání přinejmenším překvapivé. Na tuto politiku pak doplácejí především prvovýrobci, protože přetlak zboží na domácím trhu způsobuje tlak na snížení ceny a pokud se tato politika uzavřeného trhu prodlouží po dostatečně dlouhou dobu, protože zemědělec musí jednou prodat, pak je většinou produkce v rukou překupníků a obchodníků, kteří realizují zisk při otevření trhu a vývozu, a to na úkor prvovýroby.

Příkladem budiž řepka. Od roku 1991 do roku 1996 se v České republice vyprodukovalo cca 2,7 mld tun řepkového semene, průměrný rozdíl mezi domácí cenou a cenou CIF Hamburk byl 2 324 Kč na tunu. Při tomto rozdílu činí ztráta zemědělské prvovýroby z efektivního vývozu bez dopravních nákladů cca 4 mld Kč. Argument, že na tomto rozdílu vydělal český spotřebitel velmi těžko obstojí, protože maloobchodní ceny tuzemských i zahraničních výrobků jsou srovnatelné. Jasné je pouze to, kdo prodělal - a tím je zemědělec.

Novým fenoménem na trhu se zemědělskými komoditami a potravinářským zboží a kapitolou samu pro sebe je pak chování velkoobchodních řetězců. Nepatřím k těm, kteří volají po jejich zrušení nebo omezení jejich velikosti. Naopak se domnívám, že výkonné zemědělství a potravinářský průmysl bude potřebovat distribuční organizace tohoto tipu, ale za nepochopitelné považuji benevolenci, s jakou se setkávají některé jejich praktiky u Úřadu pro hospodářskou soutěž. Je naprosto běžným fenoménem dlouhodobá splatnost faktur - 60 a více dní, zalistovací poplatky apod. - u zboží, které se díky své povaze realizuje do finančního toku takřka okamžitě je to více než překvapivé. Tyto řetězce protěžují pronikání zahraničního zboží, využívají svého výsadního postavení na trhu a pan Bělehrádek mlčí. Zatímco v případě, kdy se sejde několik zástupců prvovýrobců a oznámí, že zemědělci by za svou produkci měli dostávat takovou a takovou cenu, ihned přispěchá s šetřením a eventuelně s pokutou. Myslím si, že základním rysem právního státu je rovnost před zákonem. Já jenom doufám, že neplatí ono socialistické, že všichni jsme si rovni, jenom někteří jsou si rovnější.

Tím se velmi krátce dotknu i problematiky zpracovatelského a potravinářského průmyslu. Jeho konkurenceschopnost bude totiž tím základním pilířem pro konkureceschopnost celého agrárního sektoru. Dokážeme dnes na poli a ve stáji ve většině případů vypěstovat a odchovat konkurenceschopnou produkci. To co nedokážem, je tuto surovinu přeměnit v konkurenceschopný výrobek, zčásti díky přetrvávající nízké efektivitě a produktivitě zpracovatelských kapacit a z části díky stále přetrvávajícím subjektům, které existují pouze díky špatné privatizaci a jimž benevolence obchodních soudů umožňuje přežívat i s kvantem nezaplacených závazků vůči prvovýrobcům. Nebudeme-li ovšem schopni těm výrobcům, kteří svoji konkurenceschopnost prokázali, pomoci k levnějším a dlouhodobým investičním zdrojům, pak budeme mít velmi vážné problémy se začleněním do Evropské unie.

Problém zemědělství není ale problémem izolovaným, problém zemědělství je také zároveň problém venkovského sektoru, jeho osídlení a sociálního profilu. Oddělovat tyto dvě věci od sebe není možné a ani to není rozumné. Je to především vesnice, která zvýšenou měrou doplácí na problémy české ekonomiky a "budování" tržní ekonomiky bez přívlastku, je to venkov, kde dochází k devastaci infrastruktury, vymizení služeb běžných a obvyklých ve 20. století. Je to vesnice, kde mizí občanská vybavenost, dopravní obslužnost, dostupnost zdravotnických služeb. Není lepší aktivním způsobem podporou podnikání, vytvářením nových pracovních míst za pomoci daňové selektivní politiky pomoci vesnici, než se omezit pouze na dodatečné sociální transfery? Prevence je vždy levnější než následná likvidace průšvihu v podobě nezaměstnanosti.

Není čas změnit daňovou politiku státu tak, aby daňové výnosy z podnikání na venkově nekončily ve velkých městech, kde mají majitelé firem sídlo, dvě židle a telefon, ale aby tyto daně přispěly i místu, kde je využívána infrastruktura a zatěžováno životní prostředí? Nebo je to snad vesnice, kde stát příspívá na nájemné, dálkové vytápění apod.? Domnívám se, že je již čas narovnat postavení vesnice vůči městu. Pokud by snad někdo z pánů poslanců pochyboval o oprávněnosti tohoto požadavku, tak ať porovná kvótu daňové výtěžnosti na hlavu obcí a měst.

V mnoha příspěvcích mých předřečníků zde zazněla otázka, jakým způsobem řešit dnešní ekonomickou situaci. Myslím, že na tuto diskusi jsme měli rok času a já jsem nezaznamenal, že by nějakým výraznějším způsobem tato diskuse proběhla. Já sám o sobě, vedle toho, co zde již zaznělo, bych se přimlouval za to, abychom velmi zvážili otázku jakým způsobem přilákat do této země přímé zahraniční investice. To, co dnes provádíme s některými zahraničními investory, jaké jim tady vytváříme podmínky, jaké jim zde vytváříme právní prostředí, je záležitost, která je velmi prudce odpuzuje a je nám to dáváno na vědomí.

Neprůhlednost kapitálového trhu a neschopnost ministerstva financí se s tímto problémem vypořádat, nás jenom v minulém roce stála 500 mil dolarů na odlivu portfoliových investicí. Přímé investice se spíše realizují v Maďarsku a v Polsku než v České republice. Přitom je zcela jasné, že kvalifikovanější pracovní síla je spíše v České republice než ve výše jmenovaných zemích. To znamená, že chyba je na naší straně. A měly bychom se zde poněkud zamyslet nad tím, jestli vše, co jsme udělali ve vztahu posílení o přílivu zahraničního kapitálu, bylo dobře. Já osobně se domnívám, že ne. Jestliže chceme získat potřebné prostředky na restrukturalizaci, tu průmyslu, tu zemědělství, tu potravinářského průmyslu, pak si myslím, že to musíme hledat i ve formě přímých zahraničních investic.

Zároveň mi dovolte jednu obecnou víceméně osobní poznámku k rozpočtu. Před rokem jsem patřil k těm opozičním poslancům, kteří hlasovali pro státní rozpočet v prvním čtení. Domníval jsem se, že končí doba ideologicky podbarvených debat a argumentací o ekonomice a že se většina rozumně uvažujících lidí bude snažit najít odideologizovaný pohled na ekonomickou situaci země a že ty strany, které se hlásí k polistopadovému vývoji v této zemi, budou společně a konstruktivně hledat optimální řešení problémů. Dnes s ročním odstupem musím konstatovat, že k mé velké lítosti se tomu tak nestalo. Je to především vinou vládní koalice. Spory demokratických stran o správnější vidění světa a ekonomiky zastiňují a komplikují řešení podstatných problémů naší společnosti, a co je nejhorší, přehlížejí známou skutečnost, že když se dva perou, třetí se směje. Vím, kdo se v této chvíli nejvíce směje. Upozorňuji vás, že s námi také v této sněmovně sedí a jde z toho na mne i hrůza. Je mi osobně velmi smutno, protože vím, kdo na naši neschopnost dohodnout se, na naši neschopnost dialogu nejvíce dnes doplácí.

Nebudu hlasovat pro vládní návrh rozpočtu, přestože se nadále hlásím k věcnému dialogu mezi demokratickými silami této země, nebo možná právě proto.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Machovcovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Bláha. Připraví se paní kolegyně Květa Kořínková.

Poslanec Jan Bláha: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, návrh státního rozpočtu, který vláda předkládá, podle našeho soudu mnohokrát deklarovaného předřečníky, neobsahuje a ani nevytváří předpoklad k zastavení propadu naší ekonomiky a její stagnace. Nevypadá ani ve svých číslech, že by se snažil jakkoli tuto situaci řešit. Řešením, které se nabízí celý tento rok, jsou jednotlivé kroky omezení, restriktivní opatření, ale kdo trochu přemýšlí a počítá, musí uznat, že to nelze činit do nekonečna a že to situaci nemůže řešit.

Nejsou zde patrny ani kroky, které sama vláda předpokládala v rámci svého vládního prohlášení. Nebudu zde citovat ty části, které mě zajímají - je to oblast politiky bydlení, protože již při jiných příležitostech na půdě sněmovny jsem upozorňoval na nesoulad kroků a nevypracování koncepčního záměru v této oblasti.

Myslím, že každý z nás v obecné rovině je schopen uznat jednu základní věc, že je vždy před každým občanem a před každou nově vznikající rodinou řešena jedna základní otázka: mít kde hlavu složit, mít kde bydlet, mít možnost založit svou rodinu. Myslím, že každý také uzná - ze všech stran, které se zde ve sněmovně vyskytují, že rodinu v demokratické společnosti je potřeba uznávat jako její základ i pro společnost samu a pro její další existenci. Právě proto jsem přesvědčen o tom, že je nutné a potřebné, aby stát nestagnoval nebo v některých dílčích krocích dokonce nerezignoval na tento problém, zvlášť jestliže v této oblasti, v politice bydlení, vynaložené jednotlivé podpory mohou být vráceny nesčíslněkrát ve všech jiných aktivitách, ve všech ostatních směrech rozvoje naší společnosti, protože potřeba je jedna: za vším vidět běžného občana a člověka.

Co se však dosud, zvláště v letošním roce stalo? Proběhla dvě takzvaná ozdravná opatření, restrikce, omezení sociálních dávek, omezení důchodů, zvýšení spotřebních daní, zvýšení cen energií a nájmů, zmrazení mezd v rozpočtové sféře. Na další návrhy vlády nás očekávají všechny tyto kroky i v roce příštím a kromě toho např. zvýšení daně z nemovitosti, zvýšení povinného ručení občanů, kteří se přepravují do práce, když nemají jinou šanci, protože dopravní obslužnost stojí za pendrek. Vznikají přitom problémy v řadě míst se zaměstnáním a do toho všeho ještě inflace.

Když každý z nás bude trochu uvažovat a počítat, mohl by možná s překvapením zjistit, že se možná toto netýká nás, kteří zde sedíme, ani členů vlády a jejich náměstků, ale normálního běžného občana, spotřebitele, člověka, který je zaměstnáván, těch lidí, kteří sice dnes ještě pouze v necelých 65 % jsou na průměru a pod průměrem příjmů, ale tyto kroky přes všechna různá opatření mohou tyto nůžky propadu rozšiřovat.

Naproti tomu máme předložený státní rozpočet, v něm kapitolu 317 Ministerstva místního rozvoje, oblast politiky bydlení, a je tam tvrzeno, jako již mnohokrát dříve, že je pořád politika bydlení prioritou vlády. Jeden z mých kolegů tu v některých souhrnných číslech před chvílí řekl, že jde o propad ve srovnání s návrhy roku a se schváleným rozpočtem roku 1997.

Když si srovnáme návrh dalšího materiálu, který v této sněmovně máme projednávat - tisk 227, zmiňované záměry politiky bydlení, když přihlédneme k materiálům dříve zpracovaným, které ještě nenesly pouze slovo záměr, ale dokonce snahu slova koncepce a když všechny tyto materiály srovnáme alespoň pro letošní rok a příští rok, vychází nám dost rozdílné pohledy, výrazně rozdílná čísla. Dokonce se domnívám, pokud by rozpočet byl schválen v návrhu vlády, ani bychom tisk 227 projednávat neměli, protože by z něj zbyl jen materiál, který předpokládá určitá legislativní opatření v následných rocích. Ale to může být legislativním plánem vlády.

V řadě materiálů se hovoří o podílu na hrubém domácím produktu. Na kterém? Na původním předpokladu v úrovni 5,5 % a vyšší, na průběžném, který se dostavuje také na úroveň až 1 nebo 1,2 %? Když vezmeme původní návrhy, předpokládaly - na rozdíl od všech normálních zemí Evropy, do které jak tvrdíme hodláme směřovat - pouze 0,868 % podílu na hrubém domácím produktu pro letošní rok. Bylo to v souhrnné částce původně schválené přes 13 miliard korun. Ta prošla restrikcí a významně se snížila. A ejhle - když vezmeme původní návrhy, které se pohybovaly v úrovni 18 miliard i pro rok 1998, nevychází jen vykazování 131 % nárůstu ve srovnání s letošním rokem navýšených příjmů nebo zároveň výdajů v rámci této kapitoly, protože bychom se museli ptát, o jaké peníze, o jaká čísla jde. Jde o záměr, jde o srovnání, o hry čísel proti restrikci? O co se vlastně jedná? Když budu potřebovat se dostat z bídy, mohu klidně vykazovat, že jsem úspěšný a že mám vše přes 100 %, nebo budu srovnávat seriózně, jak se křivka meziročně vyvíjí a dostávám se prokazatelně v celkových sumách do propadu.

Vedle toho existují studie nejen řady institucí, které si vláda sama granty apod. zadává, které varují čím dále častěji před dalším propadem bytové výstavby včetně její údržby. Jsou ovšem i takové studie, které hovoří i o názorech občana. Jedna z posledních z nedávné doby je, jak se občan dívá v řadě otázek na situaci v bydlení. Samozřejmě je jich tam celá řada, ale například pět z šesti občanů má názor, že stát má napomáhat optimálnímu fungování trhu s byty. Tři čtvrtiny občanů se domnívají, že stát se má starat o bydlení chudších. Přitom na druhé straně možnost schopnosti splácení pokud by si někdo chtěl zajistit své vlastní bydlení, například hypotečních úvěrů, se ukazuje podle těchto vyjádření pouze v úrovni takovýchto splátek do výše v průměru 3 262 korun. Opět to nevychází ani s tou kapitolou, která je neustále posilována, a to pouze část hypotečních úvěrů stavebních spoření a vlastnické formy, která v těchto kapitolách je navrhována na úkor podpory, faktické podpory nájemního bydlení, přestože vykazujeme pořád ještě 58 % obyvatelstva v jakémkoli vztahu, ve vztahu nájemním. Přitom další údaj, který opět je samozřejmě z vládních materiálů, hovoří o 290 tisících domácností, které žijí nuceně, jak se říká, ve vícegeneračních bytech, chcete-li. Přitom jsou materiály, které hovoří o možné potřebě až 600 tisíc bytů v daném čase. Přitom prokazuje se, že udržet jenom prostou obnovu a reprodukci bytového fondu, je otázkou výstavby meziročně 30 tisíc bytů, a to v průměru po dobu následných 10 let, což předpokládá v letošních cenách řádově 40 mld. korun ročně v letošních cenách.

Dalo by se hovořit o dalších a dalších aspektech a číslech. Co je však kuriózní, už jsem se o tom zmínil, používání metodik a vykazování nárůstu v kapitole MMR. Je to hra čísel a metodika, chápu, že může být různá, ale považuje ji za dost v tomto pohledu vůbec návrhu rozpočtu jako neseriózní.

Co podle našeho soudu lze v této chvíli řešit. Už tu byl podán návrh kolegou poslancem Krausem v komplexním podání na vrácení rozpočtu k přepracování. Byla podána základní naše čísla a určitě poběží jednou i podrobná rozprava. Domníváme se z řady důvodů, které jsem přednesl, že je potřeba posílit - a náš návrh to umožňuje - kapitolu Ministerstva místního rozvoje v oblasti bydlení o 3,5 mld. korun na přímé investice do výstavby nájemních bytů. Musí k tomu ale být zpracovány záměry a řešení vzniklé situace ekonomické jako takové v tomto státě vládou a je samozřejmě nutné, a to už tu zaznělo, i tento rozpočet a jeho návrh zásadním způsobem přepracovat.

Děkuji za pozornost.

(Potlesk z části sněmovny.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Bláhovi. Prosím paní kolegyni Kořínkovou, aby se ujala slova, připraví se pan poslanec Eduard Zeman.

Poslankyně Květoslava Kořínková: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, dovolte mi, abych v rámci prvního čtení k návrhu státního rozpočtu na rok 1998 přednesla několik připomínek, které se dotýkají jak sektoru dopravy, tak sektoru zahraničních věcí, tak činnosti státní kontroly a vnitřních kontrolních systémů v naší státní správě.

Chtěla bych v prvé řadě upozornit nikoli na konkrétní čísla, ale především na některé metodické chyby, které by neměly být obsahem tohoto státního rozpočtu, a to ze dvou pohledů: buď chceme akceptovat určité strukturální změny a koncepce, o kterých hovoříme, že je máme postupně rozpracovávány, a chceme se přibližovat v jednotlivých svých krocích těm principům a těm normám, které budeme mít akceptovat v rámci přípravy na členství v Evropské unii. Nebo se chováme opačně.

Nikdo nezpochybňuje, že v rámci dopravní politiky státu by měla mít určitou prioritu železniční doprava. Přesto v tomto rozpočtu železnice představuje z hlediska státních dotací pouze 3 mld. 800 mil. korun na rozvoj její infrastruktury, silniční a dálniční výstavba infrastruktury představuje necelých 6 mld. korun. Zároveň bych chtěla ještě podotknout, že pokud porovnáváme nejen účelové dotace ze státního rozpočtu, ale i státní záruku na úvěry, které v této oblasti budou použity, ten poměr je potom ještě horší. Silnice a dálnice představují v tomto rozpočtu 13,7 mld. korun a železnice pouze 8,8 mld. korun, což tedy představuje necelých 70 % objemu, který je věnován silniční dopravě. Jde tedy o to, že máme asi při přípravě rozpočtu jiné názory a jiné představy, než jak vypadá dopravní strategie a jak zní dopravní politika, ke které bychom se měli přibližovat, tzn. zásady dopravní politiky Evropské unie.

Další problém, který v sektoru dopravy existuje je ta skutečnost, že řada aktivit, zejména např. v Praze, které nesouvisí jenom s činností města, ale představují také hlavní město našeho státu, je postupně přenášena pouze na město a dochází potom k tomu, že město se musí zadlužovat. Takže z prostředků obligací, které byly projednávány na období 1999 - 2002, bude vynaloženo víc jak 70 % právě na stavby, které nejsou již financovány ze státního rozpočtu, ať jde o dostavbu metra linky B, nebo jde o dálniční obchvat kolem města. (Ta částka, která je zahrnuta v rozpočtu, je minimální.) Dále jde o zprovoznění Strahovského tunelu, protože prostředky na komunikace související s jeho aktivizací v podstatě nejsou rovněž v rozpočtu.

Znamená to tedy, že přenášíme odpovědnost, jak zde již bylo několikrát řečeno, ze státního rozpočtu na obce a neptáme se, jak se obce s touto skutečností vyrovnají.

Další takový problém, který vidím v sektoru dopravy, jsou navyšované částky na dopravní obslužnost. Je chvályhodné, že oproti letošnímu roku tato částka je zvýšena ve prospěch okresních úřadů a jejich rozhodování ve vztahu k obcím o víc jak 45 %. Na druhé straně bych ovšem chtěla konstatovat, že pravidla, která jsou v tomto rozpočtu uvedena v příslušné tabulce 2, části C, hovoří o tom, že příspěvky na ztráty, které mají podniky zajišťující dopravní obslužnost, budou charakterizovány jednak počtem ujetých kilometrů, tj. ve 20 %, ztrátou dopravců z provozování pravidelné autobusové dopravy ve 30 % a geografickým postavením okresů, ve výši 50 %. Je nutno konstatovat, že příslušná pravidla Evropské unie hovoří o zcela jiných pravidlech hry a podmínkách, za kterých tyto dotace z veřejných rozpočtů, ať jde tedy o rozpočet státu nebo regionu nebo obcí, mají být poskytovány.

Ptám se proto, proč jsme zvolili toto atypické řešení a co nás k tomu vede. V rozpočtu není nic o tom, že budou uzavírány kontrakty ve veřejném zájmu, které zároveň tyto podmínky stanoví. Někdy mi to připomíná, že se velmi jednoduše vracíme k ukazatelům, které jsme znali z plánovitého systému řízení a překvapuje mě to u naší konzervativní vlády.

Pokud jde o státní kontrolu, tady bych chtěla konstatovat jednu věc. Stačí si přečíst Věstník Nejvyššího kontrolního úřadu, abychom dospěli k závěru, že se opakují stále stejné nedostatky.

Špatné zacházení s prostředky na státního rozpočtu, zejména s účelovými dotacemi, špatné provádění veřejných soutěží a veřejných výběrových řízení, špatné kontrolní systémy, které mají jednotlivé orgány státní správy, což už není jenom tajemství České republiky, ale bylo to konstatováno i v odpovědi na dotazník, který jsme získali z komise Evropské unie, to znamená stanovisko této komise k našemu případnému členství v Evropské unii.

Ptám se tedy, proč vláda tak podcenila vnitřní kontrolní systémy jednotlivých ústředních orgánů, proč práci za státní správu velmi často vykonává Nejvyšší kontrolní úřad? Zda to není pro nás příliš nákladné. Ptám se, proč jsme neupřesnili řadu norem, podle kterých je možno čerpat finanční prostředky ze státního rozpočtu, zejména v oblasti účelových dotací, proč nejsou upraveny obecně závazné předpisy, které charakterizují nakládání se státní zárukou u úvěrů, které jsou používány u velmi důležitých staveb dopravní infrastruktury. Ptám se např., proč hlavní město Praha se musí smířit jenom s tím, že dostane státní záruku na kongresové centrum, které bude sloužit především v roce 2000 setkání Mezinárodního měnového fondu zde v naší České republice. Proč se tyto náklady potom přenáší samozřejmě zase na obecní rozpočet.

Jestliže si uvědomíme, že se nám nepodařilo za uplynulých 8 let přijmout zákon o státním majetku a že poslední norma, která se zabývala nakládáním se státním majetkem, byl bohužel zákon o federálním ministerstvu státní kontroly a od té doby žádnou takovou normu nemáme, proč dosud nedošla, i když jsme si slíbili, že v rámci prvního balíčku taková norma do konce tohoto roku přijde do Poslanecké sněmovny, proč nemáme finanční prokuraturu, která by se nedodržením finančních principů zabývala. Zdá se mi, že těch proč už je velmi mnoho a že to spíš nevypadá jenom jako systémové chyby, ale že jde možná už i o záměr. Nechtěla bych tomu zcela věřit, ale všechny odpovědi na tato proč mně velmi často dokládají, že o záměr může jít.

Poslední poznámku, kterou bych chtěla říci, je otázka naší zahraniční politiky. Velmi dobře konstatujeme v rámci rozpočtu, že musíme vytvořit předpoklady pro naše členství v NATO, ale už se nezmiňujeme o tom, jak náročné budou aktivity, které už v příštím roce musíme zahájit v rámci naší přípravy na členství v Evropské unii. Tato činnost pravděpodobně nebude dostatečně finančními zdroji zabezpečena a znamená to tedy, že nebudeme plnit podle přijatých harmonogramů, své úkoly. Znamená to potom, že samozřejmě se můžeme ocitnout v rámci současného jednání o našem budoucím členství nikoliv mezi zeměmi první skupiny, ale mezi zeměmi druhé skupiny, s kterou tato jednání v rámci negociací bude realizováno. Chtěli jsme tímto rozpočtem říci, že nemáme tak velký zájem o členství v EU a že nám stačí třeba přeřazení z první skupiny do druhé skupiny? Domnívám se, že i to je možné a že to je i jistá odpověď naší vlády.

Poslední poznámka k zahraničním věcem se týká našich zastupitelských úřadů. Bylo nám vysvětleno z Ministerstva zahraničních věcí, že snížení finančních prostředků pro zastupitelské úřady, ke kterému došlo jak v letošním roce, tak samozřejmě bude docházet i v příštím roce, je tak velké, že neexistují další rezervy, které je možno uvolnit a že jedinou cestou je uzavírání zastupitelských úřadů. Jestliže tedy důsledkem naší rozpočtové politiky je uzavírání zastupitelských úřadů - (nezpochybňuji případné slučování některých,) - nebo je nutností v rámci této rozpočtové politiky řadu úřadů uzavřít, musíme se ptát, jak jsme v minulosti nevhodným způsobem investovali v Bruselu na naši misi při Evropské unii a dnes budeme muset hledat nové prostory, nakupovat nové budovy, v kterých budeme moci pracovat, pak se domnívám, že je to také odpověď na to, jakým způsobem chceme rozvíjet naši zahraniční politiku a jak si zajištění úkolů z této oblasti představujeme.

To vše mě vedlo k tomu, že podporuji návrh, aby materiál, který jsme dostali a který v tomto prvním čtení projednáváme, byl vládě vrácen k přepracování s tím, že je zapotřebí samozřejmě respektovat řadu cílů, které bychom považovali za společné a správné. Domnívám se, že cíle, které si vytýčila naše vládní koalice v rozpočtu nejsou správné. Při její současné podpoře tak, jak ukazují průzkumy veřejného mínění, by podle mého názoru obezřetně měla analyzovat názory dalších politických stran a hledat společná řešení.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Kořínkové. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Eduard Zeman, připraví se pan poslanec Vladimír Špidla.

***