Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Poslanec Miroslav Grebeníček: Pane předsedající, dámy a pánové, vláda, která vznikla po loňských parlamentních volbách, předstupuje už podruhé před Poslaneckou sněmovnu s návrhem státního rozpočtu. Stejně jako před rokem žádá, abychom schválili zákon, který poškodí Českou republiku. Žádá, abychom zvedli ruku pro zákon, který těžce dopadne na sociálně slabé a střední vrstvy. Ještě loni se mohli poslanci stran vládní koalice utěšovat planými nadějemi. O kvalitě návrhu, který je nám předkládán nyní, však už má iluze málokdo.

Máme rozhodovat o zákonu, o kterém většina z nás už dnes ví, že je špatný. Vláda, která nám jej předložila, je připravena, jak jinak, jej hájit. Zaznamenali jsme slova o nečekaném ekonomickém vývoji v roce 1997. Dovídáme se alespoň v podání ministra Pilipa, že vláda nepočítala s povodněmi. Premiér nás přesvědčuje, jako to už mnohokrát udělal, např. letošního roku na jaře, o tom, že krize české ekonomiky a společnosti je jen krátkodobým a běžným výkyvem trhu. Zcela jistě se však opět a zase nedočkáme přiznání jeho osobní odpovědnosti za krach chybně pojaté ekonomické transformace. Neuslyšíme přiznání, že selhaly recepty majetkového převratu a neviditelné ruky trhu. Ale my všichni, jak jsme zde, dobře víme, že tato vládní koalice nevládne teprve druhým rokem. Mnozí z nás jsou přímými svědky toho, že antiekonomická politika spojena se jménem Václava Klause začala už v roce 1990.

Návrh státního rozpočtu, který je nám předkládán, nemůžeme považovat za pouhý neúspěšný pokus o reparát. O reparát návrhu rozpočtu loňského. To, co nám vládní koalice předkládá, je pokračováním její špatné hospodářské politiky posledních šesti let. V případě Václava Klause jde už o osmý rok pokračování experimentu pseudoekonomického inženýrství. Už osmý rok jsme jako občané pokusnými králíky asociální konzervativní politiky. Osmý rok je nám vnucována pochybná představa kancelářských ekonomů, že ničím neomezený trh vyřeší všechny problémy života moderní společnosti. Škody způsobené státu a občanům uplatňováním těchto teorií, jsou zjevně obrovské. Navrhovaný restriktivní rozpočet usvědčuje vládní koalici z nepoučitelnosti.

Ano, i letošní návrh státního rozpočtu je výsledkem prostého účetnictví a nikoliv odpovědné kvalifikované péče o rozvoj země. Nelze věřit předsedovi vlády, když znovu a znovu pronáší ničím nepodložené sliby. Zkušenost posledních let skutečně mnohé prokázala. Proto mám plné pochopení pro ty, kteří už nevěří, že Václavu Klausovi a jeho vládě jde o zájmy této země, o naplnění práv a potřeb občanů. Mnozí dokonce vyslovují pochybnost o jeho schopnosti vidět věci v souvislostech. Obávají se, že není ochoten respektovat rozdíl mezi učebnicovou teorií, svými osobními představami a skutečným ekonomickým a společenským životem. Vláda je konfrontována s důsledky špatně provedené privatizace, s následky otevření vnitřního trhu vůči zahraničí v rozsahu, který neodpovídá výkonnosti české ekonomiky. Navzdory tomu odmítá změnit své přístupy. Dokonce je chce prosazovat s větším důrazem.

A také návrh státního rozpočtu České republiky na rok 1998 pokračuje v tendenci snižování angažovanosti státu v ekonomice. Počítá s dalším poklesem podílu veřejných rozpočtů na hrubém domácím produktu. Snížení reálných výdajů veřejných rozpočtů v souvislosti s nepříznivým vývojem ekonomiky povede však k útlumu hospodářství a úpadku nebo výpadku daňových příjmů. Vláda si tak sama vytváří těžko řešitelné problémy.

Přesunutím rozpočtového schodku do místních rozpočtů staví do velmi obtížné situace i obce. To, co je pro vládní návrh typické, je snaha přenést rozhodující část nákladů neúspěšných vládních experimentů na lidi s průměrnými a nižšími příjmy. Platit škody za chyby koalice mají ti, kdo pracují za mzdu. Velcí neplatiči daní, pochybní zbohatlíci a spekulanti se placení vyhnou a vládní návrh s tím přímo počítá.

Na pozadí současné ekonomické, politické, kulturní a morální krize si dovolím připomenout slova Václava Klause ze září roku 1990. Makroekonomická politika musí pro nás všechny minimalizovat inflaci a udržovat dosavadní výkon ekonomiky. A přišel rok 1991, kdy vládou rozpoutaná 50 % inflace okradla občany o úspory. Přišel pokles průmyslové výroby o 45 %, pokles hrubého domácího produktu o 20 %. V této zemi se neděje nic nečekaného.

Návrh katastrofálního rozpočtu, kterým je nám předkládán, je následkem procesů, které vládní koalice zakládala už v roce 1992. Zde je na místě opět zmínit tehdejší prohlášení Václava Klause. Průmyslová politika, to je centrální plánování v jiném hávu. Nejsme nadále schopni centrálně plánovat a nehodláme provádět průmyslovou politiku. Pravicová vláda tuto hrozbu dodnes plní. Dnes je ale zcela zřejmé, že rezignace na průmyslovou politiku a nejen na ni se nezakládá na žádné rozumné alternativě. Odmítnutí průmyslové politiky se pak opravdu může jevit jako ideologicky maskovaný projev nekompetentnosti a strachu z odpovědnosti. A tento přístup pokračuje.

Ani rozpočet na rok 1998 není koncipován jako prorůstový. Neobsahuje v potřebné míře systémové prvky průmyslové a zemědělské politiky. Nezahrnuje dostatečná opatření k podpoře restrukturalizace podniků a exportu. Nepočítá s účinnější ochranou domácího trhu. Rozpočet rezignuje i na účinnější výběr daní. Ostatně není divu, když vládní koalice ze zásady odmítá podniknout rozhodnější legislativní a další kroky k vymezení jasných pravidel a zřízení kontrolních institucí. Džungle korupce a velké hospodářské kriminality, situace, kdy poctivé podnikání a placení daní a splácení dluhů se příliš nenosí, nevznikla náhodou. I zde existuje ideologické zdůvodnění - neprovedl je opět a zase nikdo jiný než Václav Klaus.

Dovolím si znovu ocitovat jeho slova: Snadno pochopíme, že etické vztahy, korektnost, slušnost, vlídnost nevnese mezi tisíce a miliony lidí, kterým je nakupování a prodávání každodenní nutností a živobytím, nikdo jiný než trh sám. Trh, je-li svobodný, není neetický.

Spolustraník Václava Klause pražský primátor Jan Koukal může plasticky vyprávět o etice svobodného trhu pražských taxikářů. A my všichni zásluhou vládní koalice jedeme - obrazně řečeno - v koaličním taxíku. Teprve teď, když vláda rozprodala náš majetek, se většina občanů konečně dovídá skutečnou cenu majetkového převratu a bezhlavé cesty na ekonomické dno. Doufám, že to nakonec nedopadne tak, jak je to zvykem v pražské taxislužbě. Doufám, že vláda Václava Klause, poté co zdevastovala ekonomiku a oklamala většinu národa, nevytáhne na nespokojené pendrek výjimečného stavu.

Veškerá efektivnost trhu je založena právě na tom, že existují vítězové a poražení. Budete se možná divit, ale i to jsou slova Václava Klause. A dnes už také víme, kdo byl poražen. Víme, kdo podle návrhu zákona o státním rozpočtu má zaplatit dluhy vítězů. Poražení byli zaměstnanci, jen ti jsou nuceni celá léta platit daně. Poraženy byly rodiny s dětmi, důchodci. Z jejich práce a inflací znehodnocovaných úspor, z nevyplacených starobních důchodů a dokonce i z dětských přídavků se financovaly experimenty. Mezi poraženými jsou učitelé, kterým režim zvyšuje úvazky a zmrazuje platy. V poli poražených zůstalo české zdravotnictví, kultura, věda. Je to všechno málo?

Pak dejme prostor dalšímu výroku Václava Klause. Máme povinnost naši zemi předat našim dětem alespoň v takové podobě, v jaké jsme ji dostali my od svých rodičů. Ani o čtvereční metr menší, ani o kousek méně suverénní. Co k tomu dodat? Nic, a nebo přece jenom něco. Abychom totiž plně pochopili hloubku marasmu a bídy dotyčného poslance, který aniž by byl osloven, poštěkává, do kterého nás dostala koalice už šestý rok, stojí za to připomenout i sliby prezidenta, který nedávno vyslovil vládě svou podporu.

Václav Havel v roce 1989, kdy se poprvé ucházel o funkci, hlásal: Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývali socialismem.

Dovolím si tedy vznést otázku: Má právo na existenci vláda, která nedokáže nejen zvětšit, ale dokonce ani jen udržet ty civilizační vymoženosti, které připadaly Václavu Havlovi ještě v roce 1989 nedostatečné? Má právo na existenci režim, který ve své neschopnosti zajistit ekonomický růst sahá k masovému potlačování a rušení sociálních práv?

Už při prostém porovnání upravených výdajů státního rozpočtu letošního roku s plánovanými výdaji návrhu státního rozpočtu na rok 1998 se ukazuje, jak pochybným způsobem vláda stanovila priority. Pro organizátory státního bankrotu rozhodně není prioritou ani školství, ani kultura. Jen zdánlivě zůstávají stanovené výdaje na úrovni roku 1997. Při očekávané inflaci pro rok 1998 blížící se 10 % fakticky školství a kultura výrazně zchudnou. Inflační vlivy neodráží rozpočet ani ve výdajích v resortu průmyslu a obchodu. V resortu životního prostředí, ale ani ve zdravotnictví. Stejně tak při rostoucí kriminalitě dojde v příštím roce ke snížení reálných výdajů v resortu vnitra.

V resortu zemědělství dochází sice k pozitivnímu posunu, ale vnitřní zadluženost je obrovská. Zatížení restitučními nároky staví zemědělské podniky do neřešitelné situace. Co potřebuje české zemědělství především, aby se mohl zastavit jeho pád, to je koncepce rozvoje a zbavení restituční zátěže. Nic z toho ale vláda v navrhovaném rozpočtu nezohledňuje.

V resortu dopravy vláda dodnes nebyla schopna předložit ucelenou představu o rozvoji dopravního systému. Neexistuje koncepční představa o místě silniční a železniční dopravy, o perspektivním zajištění hromadné dopravy. Je obtížné za takových podmínek posoudit účelnost plánovaných výdajů. Připravenost vlády pokračovat pod rouškou privatizace k omezování a rušení železniční dopravy je krátkozraká.

Zaznamenal jsem i rozhodnutí vlády zvýšit v příštím roce výdaje v resortu obrany o 22 %. Vím, že tento resort je v krizi. Ale který resort za současné vlády není v krizi? Zvýšení výdajů na obranu je však zdůvodňováno nikoli potřebami obrany, ale přípravou vstupu do Severoatlantického paktu. To považuji za skandální důkaz cynismu této vlády. Tuto aroganci, bezohlednost a pohrdání zájmy občanů nelze omluvit ničím. Požadavky paktu NATO jsou tedy naléhavější a důležitější než potřeby krizí zmítaného zdravotnictví? Zřízení zastupitelství při tomto paktu v Bruselu považuje vláda za nutné. Jedním dechem však uvažuje o likvidaci některých zastupitelských úřadů. Vstup do NATO dostává v rozpočtu přednost před rozvojem školství, kultury. Čtyři miliardy, o které budou kráceny dětské přídavky, 15 mld, o které chce vláda zkrátit důchodce se tak dostávají do naprostého jiného světla. Peníze jsou na válečnické avantýry jednotky SFOR v Bosně. Prostředky se najdou i na uspokojení požadavků bruselských generálů a Washingtonu. Jak ostře kontrastuje tato rozhazovačná politika s přístupem vlády k výchově, vzdělání a vědě. Vláda se uchází o hlasy poslanců s návrhem rozpočtu, který spíše než co jiného vypovídá o hluboké ekonomické krizi, o krizi vládnutí. Na čem se zakládá víra vlády, že bude rozpočet naplněn ve své příjmové stránce? Vláda deklaruje v návrhu rozpočtu svou víru v pozitivní působení urychlení privatizačního procesu. Ale 8 let bylo dost dlouhých na to, abychom se přesvědčili, že privatizace není všelék, právě naopak. V mnoha případech se prokázalo, že soukromé podnikání výrazně zdražuje služby a není schopno zajistit samo o sobě jejich kvalitu. Spoléhá-li vláda v příštím roce na zlepšení podmínek pro podnikání a vývoz, pak plánované výdaje státního rozpočtu na podporu vývozu a podnikání tomu nenasvědčují. Oznamuje-li vláda, že pozitivně v příštím roce zapůsobí zpřísněním legislativního rámce, můžeme se jen trpce pousmát. Tak, jako šly do ztracena všechny dosavadní aféry, tak jako nebyly řešeny gigantické daňové úniky, mohu s jistotou tvrdit, zpřísnění legislativního rámce může jistě slibovat i současná vláda. Její vůle slib splnit se ale zatím blíží k nule a není důvod čekat, že se její postoj v příštím roce zásadně změní.

Vláda v návrhu rozpočtu prý spoléhá na zprůhlednění a standardizaci finančních trhů. Nabízí se otázka, co pro to udělala v letošním roce. Byla to přeci vládní koalice, kdo zavedl zemi do bahna korupce a podvodů. Byla to koaliční vláda, kdo nechal okrást drobné akcionáře z kuponové privatizace, vytunelovat investiční fondy a banky. To vláda vloni nalila desítky mld do zkrachovalých bank, a to ve stejné době, kdy Václav Klaus přesvědčoval české turisty, že si musí umět vybrat spolehlivou cestovní kancelář. Desítky mld. do bankovního sektoru na úhradu vkladů spekulantů lila vláda ve stejné době, kdy její předseda přesvědčoval drobné střadatele, že si musí umět vybrat správnou banku, která zabrání znehodnocení jejich vkladu. Bylo to ve stejné době, kdy tehdejší ministr financí Kočárník šokoval miliony televizních diváků konstatováním, že neví, jak na tom která banka je. Vládní slib, že bude důsledně postihována hospodářská a finanční kriminalita můžeme brát jen jako nepovedený vtip. Všichni si ještě vybavujeme propagandistické účelové ustanovení tzv. Hrbotického komise k vyšetřování hospodářské a finanční kriminality. Byla rozpuštěna bez hmatatelných výsledků.

K jednomu cennému zjištění ale přece jenom dospěla. Většinu velkých podvodů a kriminálních deliktů mohly orgány činné v trestním řízení řešit i za stávající jakkoliv děravé legislativy. A mnozí z nás zde ve sněmovně dobře víme, proč mohly a proč neřešily. Chyběla politická vůle vlády a vládní koalice, úředníci, policisté, státní zástupci to dobře pochopili, proto mohla mld. korun z CS Fondu přejít přes hranice stejně lehce, jako se rozplynuly desítky a stovky mld. z investičních fondů, bank, topných olejů, rumové aféry.

Proč by se vůle postihovat důsledně hospodářskou a finanční kriminalitu měla u všeho schopné vlády objevit nyní. Říkám zcela jasně, vláda, která nám předkládá návrh státního rozpočtu už dávno vyčerpala všechny své recepty a nejen to. Zdiskreditovala se ve svých vizích i osobách, ztratila důvěryhodnost. Jen sotva 25 % dotazovaných občanů s ní spojuje naděje na změnu k lepšímu. Ve schopnost tohoto kabinetu vyvést zemi z krize nedoufají už ani mnozí voliči vládních stran. Poslední data o vývoji ekonomiky nás posunují k očekávání ještě větších potíží, než se kterými počítá návrh státního rozpočtu.

Mluví-li se v návrhu rozpočtu o stabilizaci schodku obchodní bilance v r. 1998 na úrovni 155 mld., znamená to, že kabinet skládá ruce do klína. Absence účinné podpory exportu tomu odpovídá. Znehodnocování koruny, důsledek ekonomické politiky uplynulých let, bude také pokračovat. Zářijové meziroční zvýšení inflace o více než 10 % zpochybňuje veškerý vládní optimismus šířený ještě začátkem letošního roku. Odborné odhady inflace ke konci roku 1997 okolo 10 a více procent předznamenávají nepříznivý vývoj příštího roku. Vládní prognóza 9% inflace pro rok 1998 je při zachování dosavadního kursu antiekonomické politiky příliš ekonomická. I tak však připravená, ale také nově zamýšlená zdražování nebo zdražovací vlna a návrh nominálního růstu výdajů rozpočtu v r. 1998 o sotva 4,9 %, znamená pokračující utahování opasků.

V příštím roce postihne republiku ještě tíživěji než letos růst nezaměstnanosti. Ve státním rozpočtu se neuvažuje ani o zajištění důstojné životní úrovně nezaměstnaných, ani o širší a koncepčně pojatou státní aktivní politiku zaměstnanosti. Přitom koncová hodnota nezaměstnanosti pro r. 1998 - 6 % - obsažená v návrhu rozpočtu při současné dynamice a pasivitě vlády bude s největší pravděpodobností překročena. Svého času ministr Josef Zieleniec prohlásil, že 5% nezaměstnanost by považoval za přirozenou. Pracovní úřady a postižení občané mají konkrétní poznatky o tom, co tato přirozená míra nezaměstnanosti znamená. Je to nezaměstnanost, která v severních Čechách dosáhla 8 %, na severní Moravě překročila 7 %. Je to nezaměstnanost, která v jednotlivých okresech už přesahuje 10 % práceschopných lidí bez zaměstnání. Je to situace, kdy mezi uchazeči o práci je 20 % absolventů škol. Co je schopen dnešní čtyřmili—nové armádě nezaměstnaných stát nabídnout? Snížení už tak nevelké podpory v nezaměstnanosti. Nemožnost cestovat za prací pro stále se zhoršující dopravní obslužnost a stoupající ceny v hromadné autobusové a železniční dopravě. Nemožnost stěhovat se za prací, protože nejsou byty. Letos v září registrovaly úřady práce o 80 tisíc nezaměstnaných více než před rokem.

Chce snad tvrdit ministr práce a sociálních věcí Jindřich Vodička, že jsou to všechno lidé, kterým se nechce pracovat? Co udělala vláda s mld. korun, které vybrala na daních od občanů pod záminkou, že jsou určeny na aktivní politiku nezaměstnanosti. Rozpustila je v rozpočtu, aby zalátala díry vzniklé její vlastní neschopností. Ať ministr práce a sociálních věcí poradí, co mají dělat nezaměstnaní v okresech, kde na jedno volné pracovní místo připadá 10 lidí bez práce. Ať tato vláda poradí lidem se změněnou pracovní schopností a těm, komu horliví úředníci odebrali invalidní důchody, co mají dělat. Vláda znovu mluví o vyrovnaném rozpočtu.

Ale my víme, jaká je pravda. Tak jako dnes vláda škrtem pera srovnává výdaje s nízkými příjmy, stejně dovedně zacházela s tužkou v uplynulých letech. Jen s tím rozdílem, že bylo z čeho brát. Deficit byl vyrovnáván nevratným prodejem národního bohatství, znehodnocováním úspor drobných střadatelů, snižováním životní úrovně důchodců a rodin s dětmi.

Rozpočet, o kterém jednáme, není jiný. Znovu se mají uskrovnit důchodci. Valorizaci jejich důchodů chce vláda dokonce odložit až do roku 1999. O 4 miliardy budou připraveny děti. Inflací znehodnocované drobné vklady budou znovu zmenšeny o díl, který si z úroků bere pravicový stát.

Vládní koalice hospodaří jako špatný sedlák. Rozprodává grunt a z lidí dře kůži. Osm let nestačilo, aby se koaliční účetní ve vládě dopracovali k poznání, že čím více stát šetří na občanech, tím více ztrácí. Škrtat výdaje nelze donekonečna. Vyrovnaný rozpočet v bohatém státě může být dokladem dobrého hospodaření, stejně tak jako v chudém státě znakem nemohoucnosti a neschopnosti.

Pravicová vláda už dostatečně prokázala, že není schopna rozmnožovat národní bohatství. Svou politikou zajistila vytvoření úzké zbohatlické vrstvy za cenu ožebračení státu a výrazného poklesu životní úrovně většiny občanů.

Poslanci Komunistické strany Čech a Moravy jsou vedeni upřímnou snahou pomoci vyvést zemi z krize. Otevřeně ale říkáme, že to znamená nejprve přimět k odchodu současnou vládní koalici. Považujeme za nutné zabránit přijetí vládního návrhu restriktivního rozpočtu na rok 1998. Česká republika může současný krizový stav efektivně překonat jen při prorůstovém rozpočtu. Nikoli škrty veřejných výdajů za každou cenu, ale podpora podnikání v průmyslu, zemědělství i ve službách, podpora rozsáhlé bytové výstavby, pomoc státu při restrukturalizaci a modernizaci v nosných odvětvích je cestou ke vzestupu.

Prorůstovým faktorem je také kompetenční sociální politika, rozvoj vzdělanosti, vědy a kultury. Chaos a bezkoncepčnost vedou k obrovskému plýtvání zdroji, podlamují základy konkurenceschopnosti české ekonomiky, degradují sociální sféru do role zbytkové oblasti. Promyšlená koncepční činnost ve všech sférách ekonomického, společenského života je ve vyspělých zemích samozřejmostí. Vláda, která jí není schopna, by měla opravdu odejít. Ti, kteří považují zájmy Mezinárodního měnového fondu a Severoatlantického paktu za důležitější než zájmy a potřeby České republiky a jejich občanů, jsou dnes už pro většinu národa nepřijatelní. Ti, kteří se vzhlížejí v ideologických poučkách a nevnímají realitu praxe, ať se už konečně podívají otevřenýma očima na výsledky své práce. Ekonomika země stagnuje navzdory opačnému premiérovu tvrzení ze začátku roku. Hrubý domácí produkt ani v příštím roce nedosáhne úrovně z roku 1989. Zaostávání republiky za vyspělými zeměmi světa se prohlubuje a navržený státní rozpočet tuto tendenci jen prodlužuje.

Poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy navrhuje sněmovně předložený státní rozpočet nepodpořit. Vycházíme z přesvědčení, že rozpočet musí v hospodářství hrát mnohem aktivnější úlohu, než mu přisuzuje současná vládní koalice. Restriktivní rozpočet není východiskem ze současné ekonomické a společenském krize. Takovým východiskem může být jen rozpočet prorůstový. Při vypracování nového rozpočtu navrhujeme plně využít všech možností pro posílení rozpočtových příjmů. K nim patří reforma daňové soustavy, zlepšení výběru daní, důrazný postih daňových a celních úniků. Běžným a v dané ekonomické situaci země efektivním nástrojem rozvoje je také přechodný schodek státního rozpočtu, a to za podmínky, že takto získané zdroje budou využity k aktivním opatřením ve prospěch konsolidace a zvýšení výkonnosti výrobních podniků.

Do rozpočtu je nutné začlenit odpovídajícím způsobem výdaje na proexportní politiku a přímou i nepřímou pomoc výrobcům na vývoj nových výrobků a jejich zavádění do výroby. Kvalifikovaná ekonomická politika vycházející z prorůstového rozpočtu je slučitelná s udržením současné úrovně sociálního zabezpečení. Navrhujeme vyloučit z rozpočtu dopady schválených novel zákonů o důchodovém pojištění, zaměstnanosti a životním minimu. Odvody na politiku zaměstnanosti požadujeme užít v plném rozsahu jen k tomuto účelu. Navrhujeme revidovat rozdělení výdajů státního rozpočtu, vidíme možnosti omezení navrhovaných výdajů na státní aparát. Je pro nás nepřijatelné, aby čtvrtina přírůstků rozpočtových výdajů byla určena do resortu obrany. ňspor lze dosáhnout zrušením výdajů vyplývajících ze závazků spojených s rozšiřováním NATO a výrazným omezením vojenského kontingentu SFOR.

Naším cílem je, aby státní rozpočet nebyl koncipován pouze v zájmu velkého kapitálu úzké majetkové a mocenské elity. Je nezbytné, aby tento rozpočet vyjadřoval potřeby celé společnosti.

Předložený vládní návrh zákona o rozpočtu poslanecký klub KSČM, vědom si své odpovědnosti k občanům, nemůže podpořit. Proto jsme připraveni doporučit vládě změny základních údajů návrhu zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 1998.

Děkuji vám za pozornost.

(Potlesk)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Grebeníčkovi, prosím, aby se slova ujal pan poslanec Škromach, připraví se pan poslanec Václavek.

Pan poslanec Škromach stahuje svou přihlášku do rozpravy. Pan kolega Václavek si přeje vystoupit, připraví se pan poslanec Grégr. Přečtu další přihlášené do rozpravy: kolegové Machovec, Bláha, Kořínková, Eduard Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Svatomír Recman, Zdeněk Krampera, Jaroslav Gongol, Jiří Payne a Josef Krejsa.

Prosím, pane kolego, máte slovo.

Poslanec Jiří Václavek: Pane předsedající, dámy a pánové, chci krátce promluvit v rámci toho, o čem se jedná v prvním čtení státního rozpočtu, o oblasti, na kterou stát nakládá stále větší břemeno, a to o oblasti komunální.

Většině z nás je známo, co je povinností této oblasti: starat se o základní školy, mateřské školy, místní dopravu, kulturu, část zdravotnictví, místní komunikace a jejich údržbu, čistotu, zeleň, odpadové hospodářství, sociální pomoc, v poslední době podle pana ministra dopravy Římana i o regionální železniční dopravu, a to nemluvím o problematice bytové, která je věcí sama pro sebe.

Když se podíváte na vývoj příjmů měst a obcí, zjistíte, že za poslední léta se v podstatě neustále snižují. Zhruba před pěti lety to byl dislokační poplatek, který vláda nečekaně zrušila. Hned následující rok, uprostřed rozpočtového roku, byl zrušen poplatek z prodeje alkoholu a tabákových výrobků. Další roky na sebe nedaly čekat. Snížil se podíl na dani ze závislé činnosti, která alespoň sledovala inflaci a tím pádem udržovala obecné rozpočty na určité úrovni, a byl nahrazen podílem na dani z příjmů právnických osob, která má naopak tendenci klesající.

K tomu přibývá řada povinností, kterou stát na města nakládá, aniž by dával úhradu na náklady na tyto povinnosti, ať už jde o příslušnou část agendy živnostenských úřadů, případně kontaktní místa pro sociální pomoc, komunikace apod.

Podíváme-li se na vývoj daňových příjmů měst a obcí, v r. 1996 to bylo zhruba 73 mld. Kč, které města a obce dostaly. V roce 1997 to podle původního rozpočtu mělo být 84 mld. Kč, po balíčcích pouze 72 mld. Kč a podle výsledků prvního pololetí to bude pouze 64 mld. Kč, protože za první pololetí se vybralo 32 mld. Kč. V roce 1998 to má být 73 mld. Kč, to znamená nominálně na úrovni roku 1996. Pokud bychom vzali v úvahu inflaci, která nastává, měly by tyto příjmy být minimálně o 11 mld. Kč vyšší. Nebudou. Nejsou navrhovány.

Dalším zdrojem příjmů měst a obcí jsou dotace ze státního rozpočtu, jak o nich máme promyšleně rozhodovat. V roce 1996 to bylo 16,8 mld., v r. 1997 původní rozpočet počítal s 18,5 mld., po balíčcích pouze 17,5 mld. a pro rok 1998 je to 17,9 mld. Z této dotace mimo jiné jsou v rámci okresních úřadů schvalovány i vyrovnávací dotace obcím. Je to institut, který má nahrazovat daňovou nerovnováhu mezi daňovými výnosy jednotlivých obcí. Stává se však teď v poslední době příliš často, že okresní shromáždění nejsou s to schválit rozpočty okresů, takže v mezičase hospodaří přednosta okresního úřadu v podstatě jako hejtman, který rozdává peníze, které nebyly schváleny. Obce přitom nedostávají to, na co by měly normálně jako na vyrovnávací dotaci v daňové nerovnováze nárok.

Přitom obce - jak všichni víme - dělají rovněž rozpočty na kalendářní rok. Počítají s příjmy dle odhadu vlády ve státním rozpočtu. Připravují investice, velké opravy, dělají na ně smlouvy, začínají je realizovat a najednou zjišťují, že nemají povinnosti plynoucí z těchto smluv čím zaplatit, neboť příjmy do obecních rozpočtů klesají v průběhu roku i proti odhadu vlády.

Je proto otázka, jestli se máme divit, že obce často volí takové řešení, že se zadluží. Na počátku roku bylo přibližně 1500 obcí s dluhovou službou. Na konci roku 1996 tato dluhová služba zaznamenala zhruba 32 mld. Kč - 12 mld. obligace, 20 mld. úvěry. Připočteme-li k tomu záměr města Prahy a města Brna (a to jsou jen dvě města, jistě jich bude více), které chtějí vydat na začátku příštího roku další obligace za dalších 13 mld. Kč, dohromady by to dávalo výhled zadluženosti na příští rok zhruba 45 mld. Kč, to je 60 % ročních daňových příjmů měst a obcí.

Dalším řešením, které obce hledají a do kterého je vlastně nutíme, je prodej majetku. Jsou zde již pokusy prodávat panelové domy do vlastnictví nájemníkům. Nezřídka se stává, že obce prodávají své akciové podíly na energetických podnicích, na teplárnách, které mají zásobovat města a obce.

Na druhé straně, podíváme-li se do zahraničí, vidíme, že podíl komunálních rozpočtů k celkovým veřejným rozpočtům je zhruba 40:60. Kdyby v České republice měl být tento poměr dodržen, mělo by to znamenat, že obce a města budou hospodařit s dvojnásobkem proti tomu, s čím hospodaří dnes.

Dovolím si na závěr položit několik otázek v rámci prvního čtení panu ministrovi financí:

- Proč se berou finance té oblasti veřejné správy, která nemůže na rozdíl od státu ovlivnit daňovou výnosnost,

- proč v dopravní obslužnosti v návrhu státního rozpočtu pro města a obce jsou vypuštěna statutární města jako Praha, Ostrava a Brno,

- jaká je představa pana ministra, jak donutit okresní přednosty, aby do určitého termínu proběhlo schválení rozpočtů, se kterými okresy hospodaří, aby to nebyl voluntarismus přednostů,

- minulý týden jsem se z tisku dozvěděl, že za rok 1996 policie zahájila proti tunelářům různých institucí trestní stíhání za rozkradených zhruba 20 mld.Kč, letos za prvních 9 měsíců je to údajně 15 mld. Kč; ptám se, jaká je pravděpodobnost, že alespoň část těchto prostředků přijde do státní pokladny a jak s nimi bude naloženo,

- proč v České republice řešíme snižováním vnitřní spotřeby současný hospodářský stav, když např. v Dánsku řeší stejným způsobem, to znamená snižováním vnitřní spotřeby, naopak potřebu útlumu velkého hospodářského rozvoje, který považují za nepřiměřený.

Dámy a pánové, závěrem poslední otázka: Můžete se divit tomu, že sociální demokracie navrhuje větší dotace městům a obcím? Předpokládám, že ne.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Václavkovi. Prosím, aby se slova ujal pan kolega Miroslav Grégr, připraví se pan kolega Machovec.

***