Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

(pokračuje Ransdorf)

Podstatou žádoucí změny v bankovním sektoru není tedy pouze změna vlastníků těchto klíčových finančních institucí. Myslím si, že samotný postup dnešní vládní administrativy při správě majetkové účasti v peněžním ústavu, jako je IPB, jeho privatizaci nelze pokládat za průhledný z hlediska veřejnosti a také za postup, který by budil důvěru. Především je nutno si položit otázku, jak se mohlo stát, že Fond národního majetku již před několika lety postupně přišel o kontrolu v IPB, stal se menšinovým vlastníkem, i když akcionářem doposud největším. Banka byla takto ovládnuta vlastním managementem, průhlednost hospodaření se stala pouze deziderátem, které bylo v dané chvíli nedosažitelné. Jak to, že nedošlo k aplikaci příslušných zákonných ustanovení o jednání ve shodě, v tomto případě ze strany kompetentních orgánů dozoru nad finančním sektorem?

A zeptal bych se také, zda budou vyvozeny konkrétní závěry i vůči osobám, které za tento přístup nesou odpovědnost. Kolega Krejsa na tomto místě říkal, že v jiném případě by mohl ukázat na viníka daného stavu, já nemohu na tohoto viníka ukázat, protože v této sněmovně nesedí, i když řadu let v ní v minulosti sedával.

Příčin nastalé situace samozřejmě je více. Diskuse oddělení komerčního a investičního bankovnictví zůstaly v minulých letech jen diskusemi a v předkládaném materiálu se jedná také o pouze nadhozený bod.

Měli bychom si také položit otázky, jak vlastně probíhalo a hlavně s jakými výsledky výběrové řízení. Byli přece i jiní zájemci. V polovině dubna to bylo až 14 firem, z toho polovinu tvořily zahraniční bankovní domy, které měly nespornou reputaci. Jedním z nich byla i největší německá banka Deutsche Bank, která se přihlásila do tendru o státní podíl v IPB. Je také otázka, jak se mohlo stát, že těsně před ukončením tohoto tendru společnost Natzet, která je ovládána Nomurou, oznámila, že se dohodla s dalšími akcionáři a dohromady již kontroluje 49,5 % akcií IPB. Nomura tedy v podstatě realizovala něco, co bychom mohli nazvat divokou privatizací, a měla tento bankovní dům pod kontrolou již dávno předtím, než vláda na konci července rozhodla. Laxnost státních orgánů, případně konkrétních osob v této věci, v péči o majetek státu, se ukázala i při jednáních o prodejní ceně majetkové účasti státu.

Mí předřečníci se tady už několikrát ptali, zda nebyla státu v této souvislosti způsobena škoda. O skutečném postavení prodávajícího a kupujícího v této záležitosti svědči také to, že nabídka, která byla učiněna státu zhruba v polovině července, byla charakterizována tak, že platí pouze 14 dnů, tedy do 1. srpna.

Informace, které byly zveřejněny o připravovaných konkrétních prodejních smlouvách, také nevyvolávají důvěru. Fakt, že o prodeji je rozhodnuto, ale definitivně nebyla stanovena cena, také musí zarážet. Mechanismus tvorby uváděné prodejní ceny jedné akcie orientačně vycházející z dosažené ceny na pražské burze na konci letošního června nemá daleko k absurditě, jak koneckonců naznačil jeden z členů vlády, pan místopředseda Lux, protože se vychází z ceny trhu, na kterém je obchodováno skutečně zanedbatelné množství tohoto peněžního ústavu.

Kromě toho uváděná prodejní cena neobsahuje žádnou prémii za množství. Prodává se přece 36,3 % této banky. Možná všechny tyto okolnosti vypovídají o potížích dané banky. Já bych se nechtěl dopustit chyby, kterou před časem udělal předseda této sněmovny, abych byl adresný, ale nicméně celý tento postup vypovídá o tom, že ne všechno je ve zdraví finančního sektoru u nás takové, jak se předkládá v daném materiálu.

Chtěl bych říci ještě k uvažované prodejní ceně, která v ideálním případě by měla činit asi 6 miliard korun, že není zohledněn fakt, že se prodává více než třetinový podíl třetí největší české banky. Její aktiva na konci minulého roku činila 219 miliard 300 miliónů korun, tedy 6 miliard 450 miliónů dolarů, ale také tím kapitálovým vstupem kupující pronikne prostřednictvím majetkové účasti IPB do mnoha českých firem přímo. Např. do České pojišťovny, do televizí Nova a Prima, Chemapolu, Radegastu, do plzeňského Prazdroje. Prostřednictvím finanční skupiny IPB pak do řady a řady dalších českých podniků a do dalších finančních aktivit, jako jsou operace pojišťovací, hypotéky, stavební spoření, penzijní připojištění apod.

Měli bychom si uvědomit, že proces privatizace bankovního sektoru svým způsobem tedy zodpoví otázku, kdo bude řídit naši ekonomiku. Proto je nezbytné k privatizaci polostátních českých bank přistupovat velice obezřele, opatrně a především s koncepcí a pod kontrolou veřejnosti. Ani jedna z těchto podmínek není v současné době splňována. Proto by měl parlament věnovat problematice postupu vlády v případě privatizace IPB větší pozornost než doposud. Bylo by možné i udělat určité kritické slovo do vlastních řad a zeptat se, co dělala v parlamentu ona bankovní komise několik let, kterou vedl pan Karel Ledvinka.

Myslím si, že nelze čekat na to, jak se zachová státní úředník a politický představitel tohoto státu, který se touto věcí zabývá, a měl by se náš nejvyšší zákonodárný sbor starat o to, aby se předešlo případným škodám.

Co bych vyčítal materiálu, který máme před sebou, nejvíce, že chybí reflex. Očekával bych, že stanovení postupu privatizace bankovní sféry bude předcházet nějaká koncepční úvaha, nejlépe ze strany České národní banky, která má stále ze zákona velice silné dozorové pravomoci, úvaha, která by došla k nějakému závěru, kolik bank v této zemi je žádoucích, tedy kolik jich trh u nás vyžaduje, v jaké síle by tam tyto banky měly být, jaký by měl být jejich operační prostor. Myslím si, že banky, které by byly omezeny pouze na oblast České republiky, by neměly do budoucna velkou šanci. Je proto důležité, aby manévrovací, operační prostor se zvětšil minimálně na rozsah střední Evropy. Z tohoto pohledu samozřejmě, jestliže bychom si stanovili určitou cílovou představu, tak od ní můžeme odvodit kroky, které by měly následovat. A z tohoto pohledu privatizace je pouze jeden z možných nástrojů žádoucích změn v české bankovní sféře. Nástroj, který je nepochybně nejpohodlnější, ale nemusí být jediný a také nemusí být nejúčinnější. Je přežilý mýtus, že pouze soukromý investor zajistí větší efektivitu v bankovní sféře. Existují banky, které jsou ovládány buď úplně, nebo z rozhodující míry státem, a přesto se chovají velice efektivně, mají mnohem nižší náklady, než je to v případě našich bank, mají vyšší produktivitu práce i míru dosahovaného zisku.

Domnívám se, že za současné situace je postup, který navrhuje vláda, postup velice riskantní. Kdyby se ocitlo na trhu větší množství akcií bankovní sféry, mohlo by to ohrozit investice v průmyslové sféře. Existuje také riziko určitého výrazného poklesu hodnoty balíku, který stát zatím v těchto polostátních bankách spravuje. Tržní cena tohoto balíku se odhaduje zhruba na řád 50 až 60 miliard korun, a to nejsou zanedbatelné prostředky, nad kterými bychom měli pouze nějak mávnout rukou. A samozřejmě že v této souvislosti, jestliže říkám, že privatizace je pouze jeden z možných nástrojů, tak se vynoří otázka, které další možné nástroje zde vystupují jako alternativní. Já se domnívám, že především bychom se měli podívat na to, jak se choval rozhodující vlastník v těchto ústavech, a to je stát. A tady je skandální z hlediska vlády i z hlediska zákonodárného sboru, že výkon vlastnických práv státu v těchto čtyřech rozhodujících bankách prakticky zatím nebyl žádný. Jako by se vláda inspirovala Sartrovými úvahami o Schillerově trilogii Waldstein, kde vlastně Sartre dovozuje, že nejednání je svým způsobem také jednání, jednání, které vede k určitému cíli. Pokud tedy byl tento zamlčený cíl od počátku nějak sledován, má tento postup logiku, ale jinak se opravdu musíme ptát, proč nedošlo skutečně k efektivnímu výkonu vlastnických práv v těchto čtyřech nejsilnějších bankovních ústavech, které kontrolují vlastně asi 75 % našeho bankovního trhu.

Jestliže se v případě IPB materiál, který máme k dispozici, vymlouvá, že rozhodující příčinou patrně byla kupónová privatizace, kde se vynořila silná vlastnická struktura, která nebyla díky kupónové privatizaci právě průhledná, je to jen výmluva, protože u IPB byl podíl 52 % a u Komerční banky, která vypadá jinak, 53 %, a tato argumentace v daném případě uváděna není.

Z tohoto pohledu je lhostejná vlastnická forma. Důležité je, aby se zvýšil výkon bankovního sektoru a za prvořadé v tomto směru bych pokládal nikoli to, aby vláda urychleně vyřešila nějaký vlastnický přesun, nalezení strategického partnera v zahraničí, ale to, aby se banky začaly chovat z hlediska českého průmyslu, z hlediska klientů, efektivněji, aby poskytovaly větší spektrum služeb, aby snižovaly náklady, a z tohoto pohledu daleko důležitější pro okamžitou změnu, změnu v krátkém časovém horizontu, je to, aby se stát začat chovat jako vlastník, aby velmi silně začal dbát o výkon svých vlastnických práv a aby také stát z těch prostředků, které má k dispozici, usiloval o navýšení svého podílu. Myslím si, že nikdo nemůže tvrdit, že by Fond národního majetku např. v případě IPB v minulosti neměl těch několik miliard na to, aby navýšení provedl, aby tak stát nepřišel o svou rozhodující pozici.

Ještě slovo na závěr. Domnívám se, že by neměla být puštěna ze zřetele i další možnost, kterou zkoušejí naši přátelé v sousedních zemích. Protože české banky jsou velice malé, jak pokud jde o bilanční sumu, tak pokud jde o kapitálovou přiměřenost v mezinárodním srovnání, tak jedině jejich fúze by vedla k tomu, že by se vytvořil bankovní ústav srovnatelný se zahraničím. Touto cestou např. jdou naši přátelé v Polsku, kde dva největší ústavy PKO a Bank handlowy vstupují do společného bankovního podniku. Je to také forma, která by měla být zvažována, a dnes fúzím nebrání ani bankovní legislativa, protože v roce 1994 bylo zrušeno ustanovení, které omezovalo podíl na trhu na 30 %. To je z mé strany zatím vše.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Květoslava Kořínková, a připraví se pan poslanec Petr Šulák.

Poslankyně Květoslava Kořínková: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych řekla pouze několik poznámek k materiálu, který jsme obdrželi dnes dopoledne a který má název "Informace o dalším postupu privatizace bankovního sektoru". Včera, když před tuto Poslaneckou sněmovnu předstoupil pan premiér a žádal zařazení tohoto bodu, domnívala jsem se, že má připravený dostatečně kvalitní materiál, který přesvědčí celou sněmovnu o správnosti kroků, které přijímá naše vláda. Bohužel, materiál spíše svědčí o hlubokém pohrdání touto sněmovnou ze strany naší vlády. Jestliže se vláda domnívá, že odbornost této sněmovny bude uspokojena takovýmto dokumentem, myslím, že se velice mýlí.

Chtěla bych říci několik poznámek k obsahu tohoto materiálu. Je úplně samozřejmé, že materiál by neměl hovořit o dalším postupu privatizace bankovního sektoru, protože - jak je z něj zřejmé - privatizace byla provedena, ale zůstaly podíly státu, čili jde o prodej těchto podílů státu. Mělo by se říci, co je cílem tohoto prodeje podílu státu v jednotlivých bankách. Cíle, které jsou uvedeny jako hlavní cíle privatizace na straně 7 až 9, trochu velmi obecně říkají zásady, které nejsou ničím doloženy.

Ráda bych se zeptala pana ministra financí, proč nebyla zvýšena efektivnost hospodaření a řízení bank, zejména tam, kde stát měl skoro nebo úplně více než 50procentní podíl, proč nedošlo k rozšíření poskytovaných produktů a služeb, proč došlo ke zvýšení rizik a k destabilizaci bank, proč došlo k tunelování bank, zejména tam, kde stát mohl něco ovlivnit, a to už cestou bankovního dozoru nebo přímo podílu v rámci dané banky.

Z toho jasně vyplývá, že cíle, které jsou stanoveny, jsou velmi obecné a s prodejem asi nemají nic společného. Myslím, že cílem prodeje těchto majetkových podílů státu v těchto bankách je získání finančních prostředků na řešení ekonomické situace v tomto státě. Domnívám se, že tento postup nevyřeší problémy, které máme, ale jde asi o tento cíl. Ten tam ovšem zmiňován není.

Druhým cílem, který v dokumentu vůbec zmiňován není, je připravit náš bankovní sektor na novou formu spolupráce v rámci bankovního sektoru Evropské unie a na jednotnou měnu. O tom tam rovněž není ani slovo. Uznávám, že k tomu bude zapotřebí kapitálové posílení bank, zvýšení kvality služeb bank, rozšíření těchto služeb tak, jak je to uvedeno i ve stanovisku Evropské unie, v té části, která se bankovního sektoru dotýká.

Na závěr bych chtěla konstatovat, že tato sněmovna má bankovní komisi. Pravděpodobně to vláda ještě asi nezaznamenala, takže necítila vůbec potřebu tento dokument předložit bankovní komisi tak, aby stanovisko, které zde odezní, mohlo být také projednáno v odborném orgánu, který tato sněmovna má.

Vede mě to k tomu, abych navrhla Poslanecké sněmovně, aby Poslanecká sněmovna

1. nesouhlasila s předloženou informací vlády o dalším postupu privatizace bankovního sektoru,

2. požádala vládu o zpracování souhrnné zprávy o výsledcích dílčí privatizace bankovního sektoru a dokončení prodeje majetkových podílů státu v bankách a předložení této zprávy říjnovému zasedání Poslanecké sněmovny,

3. požádala vládu, aby nerealizovala další prodej majetkového podílu státu v bankách do doby schválení této souhrnné zprávy podle bodu 2 Poslaneckou sněmovnou.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Kořínkové. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Šulák. Připraví se pan poslanec Wagner.

Poslanec Petr Šulák: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové poslanci. Není žádným tajemstvím, že v České republice nyní existuje stav, kdy banky jsou v podstatě rozhodujícím majetkovým vlastníkem. Banky vlastní většinu rozhodujících investičních a důchodových fondů, mají podíly v nejvýznamnějších podnicích v České republice. Banky vzhledem k nedobytnosti svých úvěrů kapitalizovaly své úvěry podnikům a tím dále zesílila majetková účast bank v českých podnicích. Je také otázkou, jaká je věrohodnost vyhledávaných partnerů pro naše rozhodující banky, byla-li např. pro Investiční a poštovní banku vybrána japonská banka Nomura, což je sice významná banka, nicméně která je také známa svými pochybnými operacemi a sankcemi japonské vlády vůči této bance za tyto pochybné operace. Privatizace rozhodujících bank je velmi závažný krok, který rozhodujícím a závažným způsobem ovlivní hospodářskou a finanční sféru v České republice. Proto je nutno postupovat uváženě na základě velmi promyšlené strategie a kvalitních projektů. Nelze postupovat skokově. Nelze také postupovat tím způsobem, že budou privatizovány všechny rozhodující banky současně. Ve zprávě se nic neříká o tom, jak se vláda pojišťuje proti případnému neúspěchu takovéto privatizace. Stát si přece musí zachovat rozhodující nástroje k tomu, aby tyto banky do budoucna mohl ovlivňovat. Domnívám se, že vláda by se měla poučit z prakticky neúspěšné kupónové privatizace současného stavu privatizovaných podniků. Mám na mysli to, že ve většině těchto podniků došlo k poklesu produkce, tunelování, technologickému zaostávání, spekulativnímu vývozu českého kapitálu. Zpráva mě tedy, stejně jako moje předřečníky, neuspokojuje. Ztotožňuji se s tím, že parlament by tuto zprávu neměl odsouhlasit a měl by vládě doporučit pozastavení této privatizace.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Petru Šulákovi. Prosím, aby se slova ujal jako poslední z písemně přihlášených, prozatím, pan poslanec Jozef Wagner.

Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové. V rozpravě k tomuto tématu zazněla mj. jakási románová argumentace, vzdáleně mně připomínající tutéž argumentaci před šesti či sedmi léty ve federálním parlamentu, ale použita přesně k obrácenému cíli. Tehdy, když Nomura předložila svůj recept pro řešení směnitelnosti tehdejší československé koruny, tehdejší ministr financí československé vlády, dnešní český premiér, argumentoval, že se jedná o instituci nedůvěryhodnou, protože byla tehdy v jakýchsi podobných problémech v Japonsku, jako nyní. Stejně románově, a tedy nezodpovědně se argumentuje dnes. Tuto připomínku jsem řekl zcela odtažitě k tomu, o čem chci mluvit. Nechci se zabývat privatizací jedné banky, a nechci se zabývat ani pouze privatizací bank. Chci zasadit tento problém do širšího kontextu a vyvodit z něj náměty pro racionální řešení mnoha problémů, které vytvářejí jakýsi uzlový bod, z něhož je potřeba najít východiska. Mám za to, že privatizace bank a následná případná privatizace infrastrukturních podniků a zbytků všeho, co ještě k privatizaci zbylo, vytváří jednu z posledních možností řešit tuto situaci koncepčně. Koncepčně znamená reagovat na všechny složité aspekty hospodářské situace České republiky a její rozpočtové situace zvlášť. Základním problémem letošního rozpočtu a základním problémem příštího rozpočtu jsou v podstatě dva body. Jakoby mezi dvěma mlýnskými kameny se děje vše, co máme rozhodnout, a tyto kameny brání tomu, abychom mohli řešit věc ku prospěchu jedné důležité, ale i druhé důležité zásady. První, je samozřejmě nezbytné, aby byla zachována makroekonomická rovnováha. A druhé, je samozřejmě nezbytné, aby stát plnil své životně důležité funkce a aby měl na to dostatek prostředků. Jedno působí kontraproduktivně proti druhému. Zdá se být téměř nereálné udržet potřebný přebytek rozpočtový ve státním rozpočtu z nezbytné potřeby omezit poptávku. Ale nikde není psáno, že musíme udržet za každou cenu přebytek ve státním rozpočtu. My ho můžeme udržet kdekoliv ve sféře veřejných rozpočtů. A toto konstatování by nás mělo vést k úvahám, jak tomu pomoci při privatizaci bank a všeho ostatního majetku, který zbývá k privatizaci ve Fondu národního majetku. Mám za to, že jedním z nejvážnějších problémů a možná z nejvážnějších současně příčin potíží českých podnikatelů v současné době je neschopnost bankovního sektoru poskytovat dlouhodobé úvěry, a to z jednoduché příčiny - oni nemají dlouhodobé zdroje. Prostě na dlouhé peníze není vidět. Příčina je samozřejmě mj. i v tom, že jsme v začátcích transformace nezvolili jednu z privatizačních variant, která by k takovýmto penězům mohla přivést. Nezřídili jsme fond důchodového pojištění a nevložili jsme do tohoto fondu dostatečný majetek. Tato otázka zůstává otevřena. Zákon o velké privatizací její řešení umožňuje a řešení tohoto problému by otevřelo široký prostor pro řešení všech komplikovaných problémů české hospodářské a rozpočtové situace. To ovšem by znamenalo učinit řadu vážných rozhodnutí, ke kterým by v této sněmovně bylo potřeba širšího konsensu. Jedním z takových rozhodnutí by bylo ukončit činnost Fondu národního majetku a předat vše, co obhospodařuje, fondu důchodového pojištění. Samozřejmě tento pohyb na konci privatizace má jednu velkou, až příliš velkou vadu. Tento fond měl být zřízen v době, kdy mohl dostat pouze majetek nejvyšší bonity. Dnes by dostal majetek, který zbyl, a musel by mu být svěřen současně úkol, aby se staral o zvýšení kvality tohoto majetku. Toto řešení je samozřejmě obtížné, složité a ti, kteří hledají jiná, rychlejší řešení a nehledají všechny souvislosti, event. příliš naslouchají lobbistickým hlasům, mohou říkat, že takovéto řešení by věci oddálilo a že by někteří, kteří by byli pověřeni správou takovéhoto fondu, mohli postupovat nezodpovědně.

Před nezodpovědností není samozřejmě nikdo pojištěn. Každá jiná varianta může být odmítnuta ze stejných důvodů. Domnívám se proto, že je na místě požádat vládu, aby v souvislosti s projednáváním tohoto bodu se zřetelně a jasně vyslovila k vážným problémům zajištění rezerv pro hospodaření důchodových fondů a vyslovila se pro to, zda je ochotna uvažovat o vložení jistých aktiv, kterými Fond národního majetku disponuje, do Fondu důchodového pojištění.

To samozřejmě v konečném řešení nemusí být tak, že se ten fond zruší, jak já bych navrhoval a jak bych rád učinil. To může být tak, že se najde řešení třeba kompromisní. Ale v každém případě je třeba hledat řešení, které ve svých důsledcích by ovlivnilo mnoho aspektů hospodářského života. Je zřejmé, že v nejbližších deseti letech by zdrojů pro důchody takto vytvořených nebylo potřeba věcně využívat. Že by tyto zdroje tedy mohly dlouhou dobu být používány z jiné logiky a tvořit jednak rezervu veřejných rozpočtů, vytvářet onen přebytek, který nezbytně nutně, dokud se nezmění hospodářská situace, potřebujeme z logiky udržení makroekonomické rovnováhy. Navíc by se vytvořily zdroje pro dlouhodobé financování a zcela změnil charakter fungování v hospodářské sféře právě vytvořením těchto zdrojů.

Mimo tyto výhody by samozřejmě mohlo dojít k dalším podstatným výhodám v budoucnosti. Bylo by jednodušší rozhodování této sněmovny o všech sociálních aspektech problému, který je hlavním problémem těchto dnů, a to je problém případné změny v daňové soustavě. Pokud by ve kterékoliv dani došlo ke zvýšením pouze povodňovým, čili jiným, přechodným, pak přechodně budou i postiženy jisté kategorie obyvatelstva. A bude potřeba zdrojů, ze kterých budou odškodněny jiným způsobem, možná v jiném daňovém zákoně, možná zvýšením daněprostých minim či jinak. I pro to vše budou potřeba zdroje, ale budou potřeba i zdroje pro úhradu sociálních dávek sociálně slabým, kteří nejsou v procesu zaměstnaneckém. I proto budou potřeba zdroje. Je nezbytné tyto zdroje hledat a hledat řešení.

Mám za to, že řešit pouze privatizaci bank a nezasadit ji do celkového rámce hospodářské politiky státu by bylo neodpustitelnou chybou, na které bych se nerad podílel.

Jiný a vážný problém je, jakým způsobem banky privatizovat a co od té privatizace očekávat. A ještě jiný a vážný problém je, zda si můžeme dovolit banky neprivatizovat.

Před časem, ne dlouhým, renomovaný odborný časopis Economist uveřejnil rozbor české hospodářské situace a z něj plyne jednoznačně, že situace českých bank není ta nejlepší. Samozřejmě mohu přijmout proti argumentaci, že takováto stať může být publikována někým s úmyslem, aby to ovlivnilo tržní ceny. Nicméně nelze publikovat takovouto stať ani s tímto úmyslem, kdyby nebyly některé, byť částečné důkazy, které ukazují na to, že situace bankovního sektoru je - mírně řečeno - komplikovaná.

Vezmeme-li tedy v úvahu jakési upozornění na tuto situaci, pak bych viděl jako rozumné nehledat řešení v přímém prodeji akcií, nýbrž řešení obtížnější, velmi obtížně objednatelné pravděpodobně s případnými zájemci - řešení v navýšení kapitálu. Tam by mohlo být to řešení i kombinováno. Nemuselo by to znamenat pouhý prostý fakt navýšení, ale mohlo by to znamenat například kombinované navýšení různými zdroji, např. cennými papíry, které by byly závazně později směnitelné za ty akcie, které se nyní chtějí prodávat. I tato varianta je možná.

Považoval bych proto za rozumné, aby se vláda opět znova k celé problematice vyjádřila, posoudila ten problém v celé složité situaci, kterou máme řešit, ve všech aspektech hospodářských a rozpočtových problémů země a abychom se vrátili i v tomto bodě jednání k obvyklým parlamentním zvyklostem - abychom přikázali k projednání následné zprávy výborům a poté teprve na nejbližší možné schůzi sněmovny, kdy výbory ukončí toto projednávání a dají sněmovně svá doporučení, jsme projednávání tohoto bodu uzavřeli.

Nevylučuji, že bude možné tento bod rozšířit, event. spojit s jinými problémy a tímto se pokusit dospět k řešení velmi obtížných rozpočtových i jiných problémů, souvisejících např. s tvorbou legislativy, která by stabilizovala české hospodářské poměry. Ono vše se vším souvisí.

Nevím, jaké jsou vaše informace, ale fakta o tom, jaký je pohyb na kapitálových trzích ve východní Evropě, ukazují na to, že na východ od nás vstupují zahraniční investoři s velkým zájmem a růst se pohybuje v řádu mnoha desítek, někdy i přes sto procent, kdežto v Čechách mluvíme zatím o malém, ale poklesu.

To vše se vším souvisí a je proto potřebné otevřít nikoliv debatu ideologickou a debatu předstírající, že řešíme jen jeden problém, ale otevřít debatu komplexní a věnovat jí takový čas a takový prostor a takový způsob jednání, aby mohl být její výsledek úspěšný a abychom založili jistou míru nadějí pro zlepšení hospodářské situace České republiky.

Mám za to, že příležitost je právě při řešení problému privatizace českých bank. Ten problém není ani tak o tom, kdy zprivatizujeme, jestli za měsíc, nebo za půl roku, nebo za rok, ale je spíše o tom, jak zprivatizujeme a jaké vytvoříme šance.

Považuji za nezbytné výrazně explicitně říct, že privatizaci vidím jako životní nezbytnost, neb život našich dnešních bank představuje situaci pro podnikatele, pro podnikatelskou veřejnost, která je nadále a trvale neudržitelná a je příčinou, a možná prvotních, velkých hospodářských potíží těch podnikatelů.

A samozřejmě tím zprostředkovaně i rozpočtových potíží. Jestliže po 7 letech banky nenašly způsob, jak poskytovat normálně jen úvěry střednědobé a dlouhodobé, a poskytuje pořád krátkodobé, pak je to vážné varování, že je třeba situaci řešit. Vezmete-li v úvahu, že těm bankám vlastně nic neschází ani v situaci, kdy podnikatelé nejsou schopni splácet úmor a splácejí pouze úrok, neb banky berou nepřiměřeně vysoký úrok, neproměřené vysokou marži a vlastně jsou bez práce, pouze revolvingem obnovují staré úvěry a žijí vlastně jakoby v pořádku, ale podnikatelský sektor není schopen najít přiměřené zdroje k střednědobému a dlouhodobému financování.

To je možná také jedna z příčin, proč se mohou mnozí odolávat na věc, která naší národní hrdosti neprospívá, když konstatují, že cizí firmy v Čechách působí daleko lépe než domácí. Možná, že právě to, že mají levné zdroje, pokud samozřejmě nemají dostatek vlastních zdrojů, to jsou také levné zdroje, způsobuje, že jim české firmy nemohou konkurovat ani náhodou. A příčina je v neschopnosti českých bank dospět k podobné úrovni financování, jak je zvykem na evropském a světovém finančním trhu.

Proto vidím privatizaci pomocí strategických partnerů velkých finančních ústavů jako nezbytnou. Nicméně tato nezbytnost nás nesmí vést k tomu, abychom věc uspěchali a šli k řešením, která mohou zapříčinit potíže jiného druhu nebo která mohou vést k tomu, že nevyužijeme všech možností k tomu, abychom vyřešili i řadu dalších vážných problémů země s privatizací bank souvisejících.

Navrhuji proto procedurálně tento bod před ukončením rozpravy přerušit, tedy odročit a přikázat jeho projednání rozpočtovému výboru a požádat vládu, aby se k námětům vysloveným v rozpravě vyjádřila, aby je rozpočtový výbor, případně další výbory, kterým by to bylo přikázáno, nebo které se rozhodnou věc projednávat, posoudily a předložily Poslanecké sněmovně své usnesení jako návrh usnesení pro Poslaneckou sněmovnu.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Jozefu Wagnerovi. I jeho prosím, aby stejně jako předřečníci návrh podal zpravodajovi písemně, abychom o něm mohli bez problémů, tak jak navrhl, hlasovat. Nyní se o slovo přihlásil další diskutující - pan poslanec Roman Češka. Připraví se místopředseda sněmovny Karel Ledvinka.

***