Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Jičínský, připraví se pan kolega Václavek.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, problematika těchto tří návrhů ústavních zákonů je natolik složitá, že by o ní mohlo být x vědeckých konferencí, permanentních zasedání Poslanecké sněmovny a mohli bychom jednat dny, týdny, možná měsíce, a stejně bychom k jednoznačnému rozhodnutí nedospěli.
Ale chci říci také jednu věc k návrhům, které vyjadřují obavy, že tento způsob projednávání tak závažné věci není dostatečně koncepční, systematický, že se jde na to od opačného konce, že by se měla vypracovat nejprve celková reforma veřejné správy a v jejím rámci řešit tento problém.
Já z jistého hlediska mohu s takovýmito názory souhlasit, ale zároveň se obávám, že některé představy, že by se dal vypracovat z odborného hlediska dokonalý projekt, který by potom se setkal s obecným uznáním a přijetím, jsou utopické.
Problematika reformy veřejné správy a v jejím rámci i zřízení vyšších územních samosprávných celků má samozřejmě řadu velmi odborných aspektů, ale má také řadu politických aspektů, které vyžadují politická rozhodnutí. Představa, že tu lze jen nějak exaktními vědeckými postupy připravit nějaký obecně akceptovatelný model, neodpovídá skutečnosti. Vždyť hledisek, která je třeba brát v úvahu při rozhodování vyšších územních samosprávných celků a o jejich kompetenci je více a mnohdy jsou to hlediska, která si vzájemně odporují. Takže i toto je třeba brát v úvahu při posuzování této problematiky.
Dále se obávám, a to jsem říkal už ve svém vystoupení ke stanovisku předsedy vlády k plnění vládního prohlášení, že se minulé čtyři roky v této věci propásly, protože se tady žádná systematická práce neudělala. Já osobně, jakkoli mám řadu výhrad k takto koncipovaným návrhům ústavního zákona, jej přesto chápu jako jisté východisko pro to, aby se tyto věci začaly opravdu prakticky řešit. Protože otázky některých dalších souvisejících problémů, jako je např. veliký počet obcí u nás a s tím spojená malá možnost nebo malý obsah a rozsah jejich působnosti jako samosprávných orgánů, to není problém, který se dá řešit v průběhu několika let, to je záležitost zřejmě delší doby, i vzhledem k tomu, že po listopadu došlo k jistému zvratnému pohybu ve vztahu k omezování počtu obcí, který se tu realizoval během osmdesátých let. Byla to tehdy přirozená politická reakce na nucené slučování nebo na nucené vytváření větších celků, ale z hlediska racionální organizace správy a samosprávy to byl krok jistým způsobem zvratný. Takže je třeba mít na zřeteli velkou spoustu těchto problémů.
Proto, jakkoli chápu obavy těch, kteří kritizovali takto předložené návrhy ústavních zákonů, tak přesto jsem pro to, abychom je v prvním čtení propustili k dalšímu jednání.
Chtěl bych říci ještě několik dalších poznámek, protože se tu vedle těchto návrhů objevily i další návrhy na obnovení zemského zřízení. Poslanec jako představitel SPR-RSČ tu říkal, že to bylo stanovisko jejich volebního programu a že tím je samozřejmě ve svém vystoupení ve sněmovně vázán. Chci říci jednu věc, abychom si uvědomili některé historické souvislosti. Není možné akceptovat, že krajské zřízení je komunistický výtvor. To je prostě velmi zjednodušená představa, která neodpovídá historickému vývoji řešení územní samosprávy u nás. Víte, že v roce 1920 v rámci ústavy první republiky bylo zakotveno župní zřízení. Župní zřízení se nerealizovalo právě pro složitý etnický charakter Československé republiky v období mezi dvěma světovými válkami, protože vytvoření župního zřízení tehdy by znamenalo, že by tu byly určité župy, které by měly převahu německého obyvatelstva. Vzhledem k tomu, jaká byla celková politická situace, jak obtížně se utvářely základy nového Československého státu dospěly tehdejší vedoucí síly k tomu, že takto postupovat nelze, že si takto uspořádané zřízení stát dovolit nemůže, a proto bylo jistým způsobem obnoveno zřízení zemské, které se nepovažovalo vůbec za optimální formu. Bylo vyvoláno těmito skutečnostmi.
Po druhé světové válce v podstatě všechny relevantní politické síly se shodly na tom, že je třeba demokratizovat státní správu. Přečtěte si projevy prezidenta Beneše z tohoto období. Čili v rámci obecného úsilí o demokratizaci státní správy anebo veřejné správy vůbec byla uplatněna myšlenka národních výborů a v jejich rámci i krajského uspořádání. Že se tak stalo až po únoru 1948, je z tohoto hlediska nahodilá skutečnost. Jiná věc je, že v rámci tehdejšího politického systému nemohlo toto uspořádání splnit ony demokratické představy, jež s tím byly spojovány, ale to je jiná záležitost.
Zároveň bych chtěl říci, že kraje vytvořené v roce 1948 respektive kraje, které se realizovaly od 1. ledna 1949, mnohem více odpovídaly jistým historickým přirozeně se utvářejícím celkům, kdežto ve větších krajích, které byly vytvořeny v roce 1960, se více projevilo, můžeme říci, ono technokraticko-ekonomické pojetí věci, protože politické orgány, které o tom rozhodovaly, nebyly nikterak vázány na stanoviska občanů těch či oněch oblastí a mohly tedy realizovat představy o vyšších krajích zhruba plus minus stejné velikosti, plus minus stejný počet obyvatel, protože to bylo rozhodnutí nadiktované shora.
Čili když uvažujeme o počtu těchto celků, musíme samozřejmě brát v úvahu to, aby tyto celky byly s to jisté existence jakožto celky samosprávné, ale zároveň musíme mít na zřeteli i to, zda jsou nebo nejsou jistým způsobem vázány k určitým pocitům občanů, kteří se cítí jako občané příslušníky toho či onoho územního celku, který tu existoval.
Připomínám to i proto, že jsem byl po listopadu účastníkem jednání o tom, zda se mají nebo nemají zrušit krajské národní výbory. Já jsem tehdy pro to nebyl, protože jsem říkal - zrušme to, až budeme mít představu o tom, jak chceme celkově jinak veřejnou správu uspořádat. Ovšem politický odpor proti těmto KNV jako exponentům ústřední politické moci byl příliš velký. Prostě došlo ke zrušení KNV, i když - jak víte -krajské zřízení podle zákona stále existuje, ale zároveň to vyvolalo dva procesy. Ukázalo se, že bez určitého článku státní správa nebo veřejná správa existovat nemůže a došlo v podstatě ke spontánnímu, ale značně chaotickému vzniku určitých lokálních expozitur centrální správy, tzv. dekoncentrátů, s mnohem většími nároky personálními a finančními na státní rozpočet, než kdyby tady byla určitá jednotná koncepce těchto orgánů. To je jedna věc.
Druhá věc, která je zajímavá a pozoruhodná i pro to naše rozhodování, že se po listopadu během let, když staré KNV byly zrušeny, ukázalo, že určité historické tradice nebo vazby znovu ožily a v důsledku toho je i tento návrh na větší počet celků, který svým způsobem se vrací k uspořádání z roku 1949.
Čili nejsou tu určité věci jenom jako nahodile, není to vymyšleno, v něčem to odpovídá jistým reálným vztahům, které v naší společnosti, v tom jejím povědomí o příslušnosti k tomu či onomu území v rámci ČR, existují. A to je důležité pro to, aby se mohla vytvořit jaksi vazba občanů k těmto orgánům, protože bez této vazby občanů nemohou samozřejmě samosprávné orgány dobře působit.
Zároveň vyslovuji jistou lítost nad tím, že nebyly využity i zkušenosti a poznatky, které se shromáždily v minulém režimu, protože i v minulém režimu se řada věcí posuzovala věcně. A na reformě veřejné správy se pracovalo jak ve druhé polovině 60. let, tak se na ní pracovalo i v 80. letech. Tam jsou i mnohé poznatky, které by se měly použít jako součást přístupu, protože obsahují zhodnocení zkušeností z reálného fungování státu, byť s jiným ústavně politickým systémem.
Zdá se mi na závěr, že by bylo přece jenom vhodné, abychom tyto návrhy v prvním čtení schválili pro jednání v druhém čtení proto, aby se opravdu vážné začalo jak na straně vlády, tak na straně parlamentu a v něm zastoupených sil, vážně o celkové reformě veřejné správy, jejíž součástí jsou tyto vyšší územně samosprávné celky, jednat. A zároveň samozřejmě nemůžeme nechávat stranou reálné problémy fungování státní správy, včetně existence okresů, která za daného stavu je podle mého soudu nevyhnutelná. Kdybychom rychle chtěli nějak tento článek státní správy zrušit, dopustili bychom se, myslím, velikého omylu, veliké chyby, protože reformy veřejné správy jsou velmi citlivou záležitostí a nelze při jejím uskutečňování způsobit chaos a vytvořit stav, kdy fungování státní správy nebo veřejné správy je horší, než bylo před reformou.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Václavek, připraví se pan kolega Hofhanzl.
Poslanec Jiří Václavek: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolím si tuto sněmovnu zdržet třemi poznámkami. První se týká názvu, nebo budoucího názvu, nebo budoucího možného názvu vyšších územně správních celků. Jak vláda, tak ODA ponechává ve svém návrhu tuto vůli na budoucích vyšších územně správních celcích, což si myslím, že není dobré, protože by to měl být název jednotný. Na druhé straně v podstatě vyšším počtu jak dejme tomu tři, by to měl být název kraj, protože už tady bylo řečeno o tom, že země, např. ta Karlovarská, jak byla zmiňovaná, vypadá velmi divně. Název země by se mně líbil pro variantu, která byla podána v tisku č. 203 panem poslancem Sládkem. Bohužel nemáme možnost ji projednávat zároveň s těmi tisky, které projednáváme dnes, z různých legislativních a časových důvodů.
Druhá poznámka se týká toho, abychom se dnes nedohadovali o tom, jestli v budoucnosti okresy zůstanou nebo nezůstanou, ani dokonce o počtu. Nechme to, prosím vás, vše na období, které bude v rámci druhého čtení, neboť předpokládám, a to také navrhuji - v případě, že návrhy projdou do druhého čtení, aby byly přikázány mj. rozpočtovému výboru. Až si spočítáme jednak náklady na zřizování těchto celků, až si spočítáme náklady na provozování těchto vyšších územně správních celků a až si spočítáme daňovou výnosnost na jednoho obyvatele v různých těchto vyšších územně správních celcích nebo v budoucích krajích, možná, že se nám ve druhém čtení bude lépe rozhodovat o tom, kolik jich má být, kde mají být apod.
Nelíbilo se mi třeba u pana kolegy Vojíře to, že nás strašil tady různými provozními náklady, např. na krajské soudy, krajská zastupitelství apod., neboť všichni víme, že kraje nikdo nezrušil. Byly zrušeny pouze krajské národní výbory a řada krajských orgánů, včetně soudů, zastupitelství, hygieny a policejního ředitelství apod. dodnes takto funguje a žádné zvýšení provozních nákladů se tam nedá předpokládat. Jiná věc samozřejmě je - počáteční zřizovací investiční náklady. Ty si myslím, že by byly nejmenší, ale to zase ukáže budoucnost a to spočítání, kdybychom se přiklonili k variantě dejme tomu těch 9 vyšších územně správních celků, ale to nechci předjímat.
Třetí poznámka, kterou považuji za nejpodstatnější, je to, že se ve všech třech návrzích neobjevuje zmínka o tom, že když už si hrajeme na demokratickou zemi, nedáváme šanci okresům nebo obcím si vybrat, v kterém kraji chtějí do budoucna být. Myslím si, že by - a to lze zase řešit v rámci druhého čtení -měla být dána přechodná možnost dejme tomu jednoho roku, aby si okresy buď na úrovni místních referend, anebo rozhodnutí okresního shromáždění starostů rozhodli, jestli tento hraniční okres chce patřit spíš do kraje toho nebo onoho, protože mohou tam mít své důvody. Následně, až by se rozhodly tyto okresy, aby byla dána možnost i obcím, zase hraničním, které jsou na hranici kraje, rozhodnout se, do kterého území nebo kraje chtějí spočinout.
Nicméně myslím si, že na to je opravdu ještě čas v rámci druhého čtení, a proto za sebe doporučuji, aby všechny tři návrhy, které nám ponechávají určitý prostor, byly do druhého čtení postoupeny. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Hofhanzl. Připraví se paní kolegyně Kořínková.
Poslanec Čestmír Hofhanzl: Vážený pane předsedající, ctěné dámy, vážení pánové, přesto, co zde bylo řečeno, nebo právě proto, co zde bylo řečeno, jsem názoru, že i v politice musí být jistý exaktní pohled na svět a na to, co se v něm děje. Ve všech řečech, které jsem zde slyšel, je chápáno uspořádání státu a lidského společenství jako uspořádání mechanických elementů, jako kdybychom sestavovali hmotné součásti a nebrali v úvahu, že se jedná o člověka, že se jedná o živou hmotu, která má dáno do své podstaty, že myslí, řekl bych, někdy myslí. Z důsledku toho, jak byla naše společnost 40 let centralisticky a totalitně organizována, vyplývá to, že občané nemají ve větší míře zájem, nebo nejeví zájem o územně správní uspořádání, jak se zde zmínil kolega Frank. Podle průzkumů pouze jeden z pěti občanů má zájem o územně správní uspořádání. Nepokládám to za důkaz toho, že je nechtějí. Spíše to pokládám za důkaz toho, že lidé žili dvě, tři generace a bylo jim vládnuto tak, že nemohli projevovat své vnitřní mínění a své zájmy. On člověk biologicky a psychicky křehká bytost, která jestliže jen není vystavena pozitivním podnětům, tak se rozkládá její lidská podstata, ztrácí zájem o svět, ztrácí zájem o pozitivní činnost a rozumnou vzájemnou spolupráci. Měl jsem to štěstí, že jsem byl dvakrát v Rusku na volbách a tam jsem viděl těžké důsledky toho, když lidem bylo vládnuto vlastně 70 let tvrdě bez toho, že by mohli projevovat svoji vlastní individualitu. Ta společnost na to, já se obávám, hyne a zahyne. U nás to bylo jenom 40 let a důsledky obecně známe. Naší povinností bylo po roce 1989 se snažit obnovit plularitní lidské společenství, pomoci lidem obnovit normální poměry a snažit se je stavět na své nohy, jako lidi svéprávné, kteří jsou schopni utvářet své bytí. Podíváme-li se na historii, tak to, co se momentálně odehrává v Rusku, v bývalém Sovětském svazu, je důkazem toho, jak se hroutily světové říše. Světové říše se hroutily často proto, že po generace bylo vládnuto jejich obyvatelstvu totalitně, až lidé ztratili vůli k životu.
Územněsprávní uspořádání v této zemi mělo být již dávno. Naším úkolem je postavit společnost tak, aby existovala v čase, aby díky lidské svobodě se uvolnily schopnosti a lidé mohli spojit své síly. Nástrojem k tomu je rozumná decentralizace. Územněsprávní uspořádání má být prostředkem k prosperitě Českého státu a já nechápu, když slyším některé kolegy, jak se tomuto brání. Nedivím se, když to řekne kolega Frank, může mít jistou setrvačnost zvyků. Divím se, a musím říci, že to asi bude také setrvačnost, když stejným způsobem mluví kolega Melichar. Já chci věřit, že i když je už 7 let po roce 1989 a společnost se znovu spoluzakonzervovala, že sněmovna bude mít v tomto okamžiku vůli prosadit územněsprávní uspořádání, které by mělo mít 12, 13, 15 celků. Tento počet při velikosti České republiky odpovídá tomu, aby to byla úměrná míra mezi centrálními pravomocemi státu a rozumnou decentralizací. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme paní kolegyně Kořínková, připraví se pan kolega Payne.
Poslankyně Květoslava Kořínková: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych zhruba na závěr této diskuse odpověděla nikoliv jen jako poslanec této Poslanecké sněmovny, ale také jako zastupitel zastupitelstva hlavního města Prahy, což je vlastně jediný fungující vyšší územněsprávní celek v této zemi. Bohužel pro neexistenci tohoto zákona musí pracovat podle zákona o obci. Z toho tedy plyne, že samozřejmě dochází již ve stávajícím systému k řadě problémů, které jistě velmi dobře analyzovala vláda, analyzovaly je koaliční strany a pravděpodobně také opoziční strany, takže zde dnes máme již po několikáté, protože již v uplynulém volebním období tomu tak bylo, tři návrhy na zřízení VÚSC. Myslím si, že řada diskusí, které zde odezněly, vyznívají především z toho, že dostatečně hluboce neanalyzujeme současné problémy, které nám stav, který dnes existuje přináší pro dobře fungující, jak státní správu, tak samosprávu. Paní ministryně Parkanová ve svém úvodním slově sdělila, že dnes, tento týden se ukázalo, že pokud by existovaly VÚSC, organizace záchranných prací na území Moravy by byla pravděpodobně racionálnější. Já to musím potvrdit, a musím zároveň dodat, že nejen při takovýchto výjimečných okolnostech, ale v případě, že hovoříme o dopravní obslužnosti, že hovoříme o zdravotní síti, že hovoříme o síti sociálních zařízení, že hovoříme o síti středních a vyšších škol, vždy narážíme na to, že nevíme, pro jakou oblast tyto spádové aktivity mají být organizovány a s kým mají být projednávány. Pokud se potom projednávají s okresy a obecními úřady, je to velice náročné a rozdílnost názorů je velmi četná. Ukazuje se tedy, že jak vláda, tak Parlament jsou si vědomi skutečnosti, že musíme dokončit stavbu veřejné správy v tomto státě v nových podmínkách po r. 1989. V čem se přeme jsou problémy, zda to má být tolik a tolik celků, jaké kompetence mají mít, a také v tom, jaké další zákony musí být upraveny, aby tomuto odpovídaly. Já bych chtěla poukázat ovšem ještě na jednu okolnost, kolik zákonů jsme nedokončili a nepřijali právě proto, že nemáme definovány vyšší územněsprávní celky.
Jedním z takových zákonů, který já znám ze své praxe i z minulosti, je i zákon o rozpočtových pravidlech. Vše, co souvisí s financováním, zej. ze státního rozpočtu a s nedokonalou funkcí okresních úřadů, které nevykonávají jen funkci státní správy, ale částečně i samosprávných aktivit, nemohu říci, že samosprávné činnosti, tak dochází k tomu, že potom náhradním způsobem, nesystémovým, musíme řešit řadu kroků, které se nám nedaří v rámci nedokončené veřejné správy řešit velmi racionálně.
Já bych chtěla poukázat ještě na jednu skutečnost. Jsme přidruženou zemí EU. V rámci Evropské dohody zakládající toto přidružení jsme se zavázali, že splníme základní legislativní i koncepční předpoklady a cíle, které v rámci EU jsou již definovány. Mezi jednu oblast velmi rozsáhlých aktivit patří regionální spolupráce. Nebudu hovořit o tom, jak dnes je tato regionální spolupráce organizována a jakým způsobem obce a okresy se musí sdružovat, aby vytvořily ten region, který by určitým způsobem adekvátně mohl spolupracovat s regiony, které se nám nabízejí v členských zemí EU. My ovšem tuto práci, tuto spolupráci známe prozatím jen z té oblasti spíše kulturní, dopravního propojení, z hlediska jednání o životním prostředí apod., ale neuvědomujeme si, že pokud budeme členy, budeme mít množnost v rámci regionální spolupráce získávat podstatné finanční příspěvky na regionální infrastrukturu.
Právě proto, že bude naše země zohledňována jako méně ekonomicky výhodné regiony a více ekonomicky prosperující regiony a prostředky, které půjdou účelově z rozpočtu EU a budou směřovat především do těch regionů, kde umožní rychlejší růst ekonomiky a tím i dosažení základních globálních kriterií (zejm. průměrným HDP na 1 obyvatele) stanovených EU.
Chtěla bych tedy zde říci, že pokud nebudeme mít v této době vyšší územněsprávní celky, velmi obtížně budeme získávat i tuto finanční podporu. Musíme sami tedy říci, zda chceme racionální veřejnou správu, zda chceme spolupracovat s obdobnými orgány v členských zemích EU a zda máme zájem o finanční pomoc, která by nastartovala rychlejší růst ekonomiky v regionech, které budou ekonomicky zaostávat.
Z toho, co jsem zde slyšela, mi vyplývá, že toto vše vlastně nechceme a že velmi rádi budeme dále diskutovat o těch quasi problémech, které zde byly prezentovány. To znamená, co které politické straně z její ideologie se jeví nejvýhodnější.
Já vás vyzývám jako své kolegyně a kolegy, buďte tak laskavi a začněte myslet také na tuto zemi, na její postavení v Evropě víc než na své ideologické rozpory. Možná, že tím najdeme i řešení tak složitých problémů, jako je VÚSC. Zcela jasně chápu, že zde musí být tři návrhy v této první etapě, ale jsem si také vědoma toho, že v dalším jednání v příslušných odborných výborech jsme schopni najít, pokud budeme tímto způsobem k tomu přistupovat, takové řešení, které bude vyhovovat všem politickým stranám. Aspoň v to bych chtěla věřit. Proto budu podporovat, aby všechny tyto tři návrhy šly do druhého čtení. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Payne. Žádnou jinou písemnou přihlášku do rozpravy nemám.
Poslanec Jiří Payne: Pane předsedající, vážení kolegové a kolegyně, k mému vystoupení mě inspirovalo vyjádření paní ministryně Parkánové a také kolegyně Kořínkové. Obě dvě tvrdily, že existence vyšších územně správních celků by mohla mít vliv na řešení krizových situací. Přiznám se, že mi není jasný jediný argument, který by toto odůvodňoval.
Zabýval jsem se poněkud touto záležitostí a podle všech expertů a podle všech lidí, kteří pracují v civilním a nouzovém plánování, všechna svědectví vedou k tomu, že je tomu právě obráceně. Že z hlediska krizového managamentu nejpraktičtější jednotkou pro zvládání kritických situací, katastrof, dokonce i v případě války, je území zhruba velikosti okresu. Má to řadu praktických důvodů.
Na úrovni okresů máme např. vojenské správy, které provádějí mobilizaci. Je to přesně ten počet obyvatel, který lze z jednoho místa obhospodařovat. Na úrovni okresů máme také referáty obrany, životního prostředí. Přednosta okresního úřadu se zpravidla zná se všemi starosty svého okresu. Ví, ve které obci jsou jaké podmínky, ve které obci je chemická továrna, kde hrozí nějaké nebezpečí kontaminace. Ví, ve které obci je podnikatel, který má k dispozici jeřáb apod. Takže přednosta okresního úřadu je vlastně ten nejpraktičtější člověk ve státní správě, který si ví rady na svém území.
A nejenom to. Zkuste se někdy zeptat přednostů okresních úřadů, co dělají v případě, že nějakou situaci nezvládají. Oni moc dobře vědí, že stačí zavolat do sousedního okresu, spojit se s nimi, požádat o pomoc hasičů apod. Oni si vědí na své úrovni rady.
Základní princip, který po nás chce NATO, je, abychom přizpůsobili to krizové a civilní plánování tak, aby bylo v době krize co nejbližší normálnímu fungování. To znamená, že přednostové okresních úřadů by měli právě v situaci krizí hrát naprosto klíčovou roli. Zkusme si představit, že bychom se pokusili tyto pravomoci přenést na nějakou vyšší úroveň. Samozřejmě, že na úrovni jakéhokoliv vyššího celku jeho představitel nebude mít takové znalosti o svém území, o svém regionu, kapacitách, zdrojích a potřebách, které tam jsou, jaké tam má v dnešní době přednosta okresního úřadu.
To znamená, že tato praktická analýza, kterou vám potvrdí na civilní ochraně, kterou vám potvrdí všichni, kdo dělají v civilním a nouzovém plánování, vypovídá o tom, že okres je tou jedinou praktickou jednotkou, kterou si musíme uchovat, protože to je jediný článek, který nám v současné době funguje. Tolik k tomu tvrzení, že okres by byl nejpraktičtější jednotkou.
Zkusme si teď cvičně představit, co by se dělo, kdybychom neměli okresy, ale měli bychom severní Moravu jako kraj. To bychom prováděli evakuaci celé severní Moravy? Nebo bychom prováděli evakuaci celých jižních Čech v případě nějaké živelné katastrofy? Není účelnější evakuovat pouze ten okres, kde došlo k nějaké havárii? (Posměšný potlesk.) Děkuji.
Z hlediska krizového plánování je skutečně okres přiměřenou jednotkou, která je potřebná pro zvládání těchto situací.
Proto si dovoluji vyjádřit pochybnosti o tvrzení, které zde zaznělo, že zřízení vyšších územně správních celků by mohlo přispět ke zvládání podobných situací, jaké čelíme v tomto týdnu.
Druhá poznámka se dotýká počtu. Před nějakými pěti šesti lety jsem se touto problematikou zabýval velmi intenzivně a tehdy jsme při diskusích konstatovali, že existuje spojitá možnost počtu takovýchto celků, celá řada řešení, a to od tří do několika set. Za nejmenší jednotku lze vlastně považovat bývalé malé soudní okresy, kterých jsme měli několik set. V podstatě jakékoliv číslo v tomto rozmezí může splnit svůj účel.
Zkusme si položit otázku. Zkusme začít s nějakou debatou. Zkusme si položit nějakou otázku, jaké jsou argumenty pro menší počet a jaké jsou argumenty pro větší počet. Historicky státní správa vznikala v pradávných dobách. Bylo to dáno tím, že byla slabá možnost komunikace. Bylo potřeba na daném území vykonávat dohled pod autoritou panovníka a nebyl dostatek kvalifikovaných lidí, kteří by to vykonávali. Trendy, které můžeme sledovat, jsou takové, že s rozrůstající se komunikací, schopností komunikace je počet celků, který lze obhospodařovat, řídit z jednoho místa, výrazně větší. Zatímco ve starých dobách rakousko- uherské byrokracie bylo možné z jednoho místa řídit maximálně 10 -12 jednotek, v dnešní době při existenci telefonů, telefaxů, elektronické pošty, počítačových sítí - buďme si vědomi toho, že každý okres je připojen počítačovou sítí na Ministerstvo vnitra - ten počet roste z deseti až dvanácti před sto lety na nějakých osmdesát až sto. Zkusme si položit otázku, zda chceme budovat státní správu po vzoru rakousko-uherské byrokracie, nebo zda se chceme pokusit o vybudování státní správy na modernějších principech s využitím současné techniky.
Do jisté míry bych si troufal tvrdit, že máme šanci vybudovat jednu z nejmodernějších státních správ v Evropě, ale znamená to zapomenout na sevření těmi klišé, která jsme zdědili z minulého století. Bohužel ta debata, kterou tady vedeme, mi připadá, že je vedena právě obráceně.
Když už chceme hovořit o reformě státní správy, tak pak bych doporučoval inspirovat se např. tím, co jsme kdysi studovali v Maďarsku. V Maďarsku byl vydán zákon o deregulaci. To je totiž první krok, který musíme udělat. My máme nepřehlednou houšť vyhlášek a předpisů, povinností, které jsou ukládány těmito podzákonnými normami. Skoro se zdá, že v nich není dostatečně jasný pořádek. Domnívám se, že první otázka by měla znít - které z těchto předpisů můžeme zrušit. To znamená začátek reformy státní správy by měl být deregulace. Jestliže zrušíme všechny zbytečné výkony ve státní správě, které nepotřebujeme, pak můžeme uvažovat o té zbývající státní správě, kterou potřebujeme, jak ji rozumně a účelně uspořádat. A zase musíme zapomenout na ta klišé, na ty vzorce, které máme bohužel hluboce zapsány ve svých myslích.
Myslím si, že by stálo za to se pokusit o moderní státní správu. Jenomže, kdybychom takto chtěli postupovat, tak v první řadě si musíme vyjasnit některé otázky v teorii státu. Museli bychom si vyjasnit některé otázky z hlediska filozofie právního řádu. Obávám se, že v této věci - díky rozdílným názorům politických stran - prozatím nemáme jasno. Z toho také vyplývá i velmi malý respekt vůči právnímu řádu, protože právní řád nemá jednotící myšlenku.
V případě, že bychom provedli tuto debatu o pojetí státu, který chceme budovat, v případě, že bychom provedli inventarizaci úkonů ve státní správě, tak pak bychom mohli přistoupit k tomu, že rozvrhneme, na kterých místech, na kterých úrovních je potřeba tu státní správu vykonávat.
Dosavadní diskuse o počtu mi připadá jako hra na slepou bábu. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Já jsem vás viděl, ale nyní požádal o slovo ministr Bratinka, takže mu jej předávám. Pak vás vyvolám s faktickými poznámkami.