Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

(pokračuje E. Zeman)

Gymnázia vzrostla o 60 %. Počet žáků v nich téměř o jednu třetinu, ale opět počet učitelů o 65 %. Zde už bilance není tak jednoznačná a zde už se nestátní zřizovatelé nepodílí v takové míře. U vysokého školství, které zjevně bude záležitostí drahou a kde jeden student přijde nejdráž, jsou čísla ještě zajímavější. Vzniklo 6 nových univerzit, 38 nových fakult, přibylo 23 % studentů, ale co je zajímavé, počet učitelů mírně poklesl. Ještě zajímavější čísla vycházejí, když se podíváme na výdajovou stránku.

Jestliže dnes posloucháme tři hlavní opatření, tak jejich společným jmenovatelem je jednoduchý slogan. Nejsou na to peníze. Naše školství je neúnosně příliš drahé. Proč? Je moc učitelů. Je málo dětí. Ano, zřejmě ano. Zřejmě tuto zemi postihla nečekaná vlna epidemií, ve které nám děti buď vymřely, nebo emigrovaly. Je sice pravda, že i v materiálech, které jsem citoval, se mluví o tom, že již od r. 1989 plynule klesá počet žáků a studentů, ale čísla, která jsem četl, svědčí o poněkud jiných krocích. Škol přibývá. Studentů přibývá. Snad jenom ještě s jednou výhradou, kterou bych rád připomněl. Nešťastná učiliště, která nám tolik prodražují školství a která je třeba tak omezit, ta jediná nepřibyla. Těch 200 ubylo. Počet žáků klesl o jednu čtvrtinu, počet učitelů o 42 %. Přesto tam je zakopaný pes.

Převedeme-li to do výdajů, střední odborné školy se nám podražily pomalu 2,5krát, a to mluvím o číslech očištěných od inflace. Tato suma zhruba odpovídá tomu, o kolik tyto školy vzrostly, ale vůbec neodpovídá tomu, kolik tam přibylo žáků. Žáků přece přibylo jen 40 % a my jsme několik let poslouchali, že geniální normativní systém financování školství znamená optimální rozdělení peněz, protože peníze přece jdou za žákem a je jedno, kam žák jde, protože peníze jej následují. Jak to, že na takovýto vzrůst žáků, 40procentní, nám náklady vzrůstají 2,5krát? Tady někde něco nesouhlasí.

Drahé vysoké školství, na které si stěžujeme a kvůli kterému již minulý návrh vysokoškolského zákona v roce 1995 chtěl zavést povinné školné, které ostatně chce zavést i nový vládní návrh vysokoškolského zákona, tak toto drahé vysoké školství má po očištění od inflace růst nula, ale studentů přibylo o 23 %. Prodražuje se nám opravdu vysoké školství? Opravdu potřebujeme zavádět školné?

Mám tu ještě další zajímavá čísla. Dva příklady. Příklad první. Soukromé školy v současné době v oblasti středního školství představují jednu čtvrtinu škol, ale jenom jednu osminu žáků. Optimalizace říká: škola, která nemá dostatečné počty žáků, je neefektivní atd. Jak to, že soukromé školy mají poloviční počty žáků než státní a jak to, že optimalizace se přitom týká státních? Kudy nám tedy peníze utíkají? Souhlasí nám ta čísla, souhlasí výpověď, která z nich plyne? Postupuje opravdu tato vláda jako dobrý, promyšlený a racionální hospodář? Jak to, že nám celkem v oblasti středního školství vzrostly náklady po očištění od inflace o 26 %, ale počet žáků o 10 % celkově klesl?

Ano, on teoreticky stoupl o 3 %, ale to je na vrub toho, že přibyla víceletá gymnázia a část docházky jde na vrub základního školství a že se nám zhruba o půl roku protáhla středoškolská docházka. Ta čísla nesedí, dámy a pánové. Jeden žák nebo student nás v současné době po očištění od inflace přijde o 40 % dráž, než by měl. Je skutečně potom promyšlený a správný postup, že propustíme zhruba 20 tisíc učitelů státních škol, protože nemáme na jejich platy? Je skutečně správný postup, jestliže v optimalizaci zahrneme 90 % státních škol do velkého slosovacího bubnu, ze kterého potom ministerstvo vylosuje ty, kdo nepřežijí? Je to skutečně optimální postup? Je skutečně nutné, anebo dokonce tak, jak o tom mluví vládní materiál, úspěšné a znakem zvyšující se kvality, když vláda ve své legislativní ofenzívě vydá nařízení o úpravě, rozdělování nebo dělení hodin a zařazování volitelných předmětů? Je to ten hlavní krok ke kvalitě? Anebo nám ta čísla vypovídají o tom, že peníze někudy jinudy utíkají a někde jinde je chceme ušetřit? Tato vláda nevěděla, kolik se narodilo dětí v kterém roce? V této zemi neexistují matriky, nebo tady opravdu vypukla nečekaná epidemie, při které děti zahynuly, emigrovaly atd.? Jak to, že najednou v roce 1997 víme, že dětí je málo? To jsme to do té doby nevěděli? Ty děti tady nežily, neexistovaly? Opravdu je činnost této vlády v oblasti školství tak skvělá a nekonfliktní, jak jsem o tom na začátku říkal a jak jsem chtěl závidět panu kolegovi Grušovi nově se ujímajícímu tohoto zdánlivého resortu? Nebo se s námi hraje trochu zvláštní hra?

Nabízím dvě možnosti. Buď tato vláda v oblasti školství celá léta jenom přihlížela, co se vlastně děje, a dodatečně výsledky této živelné, nikým neřízené činnosti prodává jako své úspěchy, anebo nám tato vláda ve svých materiálech lže. Děkuji vám.

(Potlesk v části sálu.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Ransdorf, připraví se pan kolega Štrait.

Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, dříve než začnu mluvit k projevu pana premiéra, dovolte mi dvě poznámky. První na úvod bych rád ocenil to, že se Miloš Zeman ústy Tony Blaira přihlásil k Leninovým třem prioritám "učit se, učit se, učit se". Ale ta druhá, vážnější poznámka se týká toho, že jsem poslancem za severní Moravu a po rozhovorech, konzultacích s kolegy z jednotlivých moravských regionů z různých politických stran bych na tomto místě chtěl jednak vyzvat k tomu, abychom my jako poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR svým peněžitým příspěvkem vyjádřili solidaritu obětem katastrofálních povodní, které tyto oblasti postihly, a za druhé abychom na tomto místě apelovali na vládu, aby urychleně připravila přesuny v rozpočtu, které by umožnily skutečně velkorysou pomoc těmto lidem.

Nyní už k samotnému projevu pana ministerského předsedy. V projevu pana ministerského předsedy nepochybně přibylo sebekritických pojmů. Co však chybí, je hlubší reflexe dosavadní cesty transformace a úvaha, jak racionálně využít ohromný potenciál, který stále naše země má. Chybí nahlédnutí, že dosavadní legislativní a institucionální rámec neumožňuje stavět na intelektuálních a kvalifikačních zdrojích této země. Že chybí prostor pro rozvinutí motivačních tahů. To, že vláda většinu své energie věnovala na realizaci vlastnického přesunu, na který byla redukována reforma, a že podceňovala věcné problémy, se nakonec ukázalo základem dnešních potíží. A přitom existovali i jiné varianty reformy. Jednu z nich jsme předložili i my, ale jestliže nás přehlušovaly povykem o minulých čtyřiceti letech, jiné nepohodlné názory se prostě přehlížely.

Připomenu jeden z nich. Soud francouzských ekonomů z dubna 1990 vyjádřený při návštěvě českých odborníků na Státním komisariátu plánování. Tam naší francouzští přátelé zdůrazňovali, že nejde o tempo změn směrem k tržní ekonomice, ale o kvalitu tržního prostředí, o to, aby podniky vstupovaly do procesu privatizace očištěné, o to, aby privatizace zlepšila podnikatelskou kulturu, aby vedla k lepší kapitálové pozici podniků. Liodel Stolever a jeho kolegové kradli důraz na to, aby nebyl podceněn význam institucionálního prostředí, aby trh vysílal správné a nezkreslené signály ekonomickým subjektům, aby umožnil objektivizovat kritéria omezování. Ale místo snahy o kvalitní, transparentní a kalkulovatelné tržní prostředí převážila honba za rychlostí vlastnické změny, zcela se podcenila opatření mikroekonomické oblasti. Nedávné vystoupení pana premiéra před manažery a podnikateli mě přesvědčilo, že základ nedorozumění mezi ním a jeho posluchači je mnohem hlubší, než by vyplývalo z nervozity současných měsíců. Vláda se totiž od počátku chovala jako Goethova matka, která chtěla slyšet jen dobré zprávy. A tak pan Ivan Šujan za všeobecného potlesku od května 1991 opakovaně oznamoval, že jsme se již odrazili ode dna. Na mezinárodním fóru byl spíše inspirací Karel Poláček, jehož pan Načeradec "dychtil po pochvale jako bylinka po rose".

A doma? Odmítala se sama myšlenka strategického plánování průmyslové a zemědělské politiky, tvrdilo se nám, že role státu v dnešní ekonomice je minimální, a modročerné vlády ignorovaly varovný signál, že už v roce 1991 až 1992 klesl podíl strojů a přepravních zařízení na exportu o 12 procentních bodů, zatímco se dramaticky zvýšil podíl surovin a polotovarů. Říkalo se nám, že strukturální politika není důležitá, že je lhostejné, co vyvážíme, hlavně když to přinese zisk. O nějaké vědní politice vlády, o podpoře výzkumu a vývoje za těchto podmínek je obtížné hovořit, přestože v nejvyspělejších zemích 75 % přírůstku hrubého domácího produktu se realizuje s aplikací vědy. A tak je hrubý domácí produkt stále podle různých kalkulací 10 až 12 % pod výchozí úrovní a produktivita práce 5 až 7 %, ale u výkonových agregátů bychom stáli mnohem a mnohem níže. Za těchto okolností se nemohl příznivě vyvíjet ani zahraniční obchod a u zahraničních investorů začal převažovat nad lákavostí úrokového diferenciálu při pokračující politice drahých peněz jiný ukazatel, dlouhodobě negativní vývoj běžného účtu platební bilance. Také naše podniky se potácejí nad propastí. Jenom jedna třetina průmyslových podniků generuje zisk a 71 % jich nedokázalo realizovat od roku 1991 zásadnější modernizaci.

Není se co divit. Na počátku se módou stalo drobení výrobních jednotek, a tak u nás zůstalo v minulém roce jen 19 podniků nad 5 tisíc zaměstnanců.

Ale jak říkal reformátor Huldrych Zwingli, "pravda má veselou tvář". A dnešní potíže vlády vyvolaly v život vlnu lidového humoru. Pokusím se k němu také přispět historickou reminiscencí. Za monarchie tu existovala také vláda, která odmítala nejen změny svého kurzu, podle hesla císaře Františka I. Quieta non movere, ale dokonce i železnici jako ďáblův vynález, podobně jako tato vláda odmítá strategické plánování. K tomu František I. zavázal i svého nástupce Ferdinanda Dobrotivého. Správce říšských financí Kuebeck z Jihlavy zlomil odpor císaře k železnici tím, že mu koupil hračku, a to anglický model železnice. Jeho Veličenstvo bylo unešeno, tleskalo rukama a Kuebeck triumfoval. Řekl: Vaše Veličenstvo, stačí váš jediný podpis a budete mít ne jednu, ale tisíce takových hraček. A císař podepsal, a tak byl založen kladný vztah Habsburků k železnici.

Otázka zní, co máme koupit této vládě, aby změnila svůj postoj? (Potlesk.)

Ale daleko efektivnější by bylo vystřídat tuto vládu nestranickou vládou odborníků, opřenou o duhovou koalici občanů. Příkladem, že tato země není odsouzena k přešlapování namístě, jsou naši studenti. Přestože dáváme na jejich přípravu jen třetinu prostředků, které investují na jednoho studenta Američané, ze 41 zemí, které se průzkumu zúčastnily, naši studenti vykazují vědomosti, které je řadí na druhé až šesté místo na světě, hned za země Dálného východu, které ale dávají proti nám na tyto účely vícenásobky prostředků. Je tedy vidět, že naše země má na vyšší výkon. Ovšem řeknu-li "půjde to", mohl bych některé postrašit a řádně naštvat. Protože to jsou slova staré francouzské revoluční písně. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Štrait, připraví se pan kolega Šmucr. Promiňte, pane kolego - s faktickou poznámkou se hlásí pan kolega Wagner.

Poslanec Jozef Wagner: Dámy a pánové, předřečník pak kolega Ransdorf navrhl, aby se vláda zabývala přesunem rozpočtových prostředků na pomoc postiženým oblastem a jejich občanům. Domnívám se, že tudy cesta nevede, že žádný přesun rozpočtových prostředků nemůže dát takovou sumu, která v postižených oblastech bude potřeba. První odhady hovoří o miliardových škodách a bylo by asi namístě, nevím jestli v této debatě nebo při jiném bodu, předložit návrh, aby vláda dostala k použití pro pomoc postiženým oblastem a jejich občanům prostředky ze státních finančních aktiv, a to v prvním rozhodnutí do výše 1 miliardy. Je na konkrétním usnesení, které by mělo být přijato sněmovnou, stanovit podmínky, za nichž mohou být tyto prostředky použity. To samozřejmě nebrání uskutečnění ani jedné z dvou variant, které pan kolega Ransdorf navrhl, a já je podporuji obě. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Štrait, připraví se pan kolega Šmucr.

Poslanec Jaroslav Štrait: Ano, vážený pane předsedající, dámy a pánové, vrátím se několika poznámkami k té části vystoupení pana premiéra, která se týká sociální politiky, kterou také dlouhodobě analyzuje. Jde tedy o část F dokumentu, který jsme dostali.

Jsem dlouhodobě znepokojen tím, jak vláda hospodaří s finančními prostředky, které se od občanů vyberou na financování zdravotnictví, sociální transfery a podporu v nezaměstnanosti. Vláda pokračuje v dlouhodobém trendu, kdy zdaleka nejsou tyto finanční prostředky používány na ty účely, ke kterým by měly sloužit především.

Zvlášť markantní jsou např. výdaje a příjmy na politiku zaměstnanosti. Pan premiér také o tom poměrně obsáhle hovořil. Pokud jde o konkrétní údaje, přebytky pojistného na sociální zabezpečeni a na příspěvek na státní politiku zaměstnanosti činily v roce 1996 proti výdajům státní politiky zaměstnanosti 15,56 miliardy Kč. Za léta 1993 - 1996 dosáhly 44,6 miliardy Kč. Příspěvek na státní politiku zaměstnanosti od zaměstnanců, osob samostatně výdělečně činných a zaměstnavatelů byl tedy 5,5krát vyšší než náklady politiky zaměstnanosti. Pojmově tedy nešlo o příspěvek, ale o významný zdroj státního rozpočtu použitý k jiným účelům, v lepším případě k sociálním transferům obyvatelstvu. Přitom aktivita úřadů práce při zřizování nových pracovních míst každoročně klesá a podmínky podpory v nezaměstnanosti jsou jedny z nejhorších v Evropě.

S ohledem na předpokládaný růst nezaměstnanosti je opodstatněné zastavit financování státního rozpočtu z pojištění proti nezaměstnanosti a obdobně jako u důchodového pojištění zřídit jeho zvláštní účet. Tyto věci promyslíme v souvislosti s přípravou nového státního rozpočtu.

Některá fakta už na tomto plenárním zasedání zazněla. Já je jenom zopakuji. Průměrná výše podpory v nezaměstnanosti dosáhla ve 4. čtvrtletí loňského roku 2 306 Kč, tj. 584 Kč pod hodnotou životního minima osamělého jedince. Doba pobírání podpory je 6 měsíců. Tyto podmínky jsou jedny z nejhorších v Evropě, ale ekonomicky už neodpovídají ani uspořeným prostředkům z pojištění proti nezaměstnanosti. Posuďte sami.

Vycházeje z průměrných nominálních mezd za léta 1993, 1994, 1995, 1996, 1997 zaplatil průměrný zaměstnanec a jeho zaměstnavatel na pojistném proti nezaměstnanosti částku 17 151 Kč, tj. předplacenou zálohu příspěvku nezaměstnanosti ve výši 2 858 Kč k pobírání v roce 1998. Na základě současné legislativy lze předpokládat, že průměrná hodnota v nezaměstnanosti dosáhne v roce 1998 částky 2 640 Kč. Bude tedy o 218 Kč nižší než předpokládaná záloha pojistného uplynulých 5 let.

Na základě těchto faktů je opodstatněné otevřít problém sjednocení výše plateb pojistného s jeho výstupy a ekonomiku vlastního provozu zabezpečovat prostřednictvím samostatného fondu bez možností manipulace.

Dovolte mi ještě, abych na několika číslech ukázal, že jde o dlouhodobý trend. Jak vypadal vývoj solventnosti pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti v letech 1993 - 1996? Budu zaokrouhlovat na celé miliardy. V roce 1993 se vybralo více o 10 miliard, v roce 1994 o 17,2 miliardy, v roce 1995 o 10,6 miliardy, v roce 1996 to bylo 20,64 miliardy. Celkem tedy přebytek 58,4 miliardy.

Domnívám se, že tento vývoj je do budoucna neudržitelný. Stojí za úvahu, jak dlouho budou ještě občané tento stav trpět a registrovat. (Potlesk v části sálu.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: S předností se nyní přihlásil předseda klubu KSČM pan kolega Filip.

Poslanec Vojtěch Filip: Vážené paní a pánové, dovolte mi, abych připomenul, že tento bod se jmenuje Zpráva vlády o činnosti vlády za dobu od počátku jejího funkčního období a zároveň náš jednací řád a příslušné usnesení Poslanecké sněmovny, že těch jednotlivých bodů se - pokud nemůže premiér - zúčastňuje nejméně místopředseda vlády. Já si nemyslím, že by bylo vhodné pokračovat, dokud tady nebude alespoň jeden z místopředsedů vlády. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Já to nemohu už udělat, ale z korektnosti, kterou na mně chcete, ale já samozřejmě požádám, aby pan premiér byl Kanceláří zavolán, aby se dostavil. Jedná u pana předsedy Poslanecké sněmovny, čili beru na vědomí, že do té doby, než se pan předseda vlády dostaví, počkáme na něj.

Poslanec Vojtěch Filip: Pane předsedající, já netrvám na účasti premiéra, netrvám ani na účasti ministrů, kteří mají vážné povinnosti. Prostě trvám na tom, aby tady byl alespoň jeden zástupce vlády, a to na úrovni místopředsedy.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Ano. Pan kolega Kasal se nyní hlásí.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Já dost dobře rozumím panu poslanci Filipovi,,ale chci připomenout, že pokud je mi známo, jsou tři místopředsedové vlády, je to pan ministr Zieleniec, který nejspíš je v Madridu, pan ministr Lux a pan ministr Skalický, kteří jsou snad někde nad Čechami nebo nad Moravou.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Ne, pan ministr Lux už je tady, dokonce v budově, a je také u toho jednání.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Takže pokud je tomu tak, tak přijde. Já pro něj dojdu. Je-li tomu tak, rád pro něj dojdu.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Já jsem už požádal Kancelář, aby zajistila účast předsedy vlády, a pana místopředsedu Honajzra požádám, kdyby zašel za panem premiérem.

Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Já, vážené kolegyně a kolegové, se chystám tak učinit, zajdu a pokusím se, aby tady bylo co nejvíce členů vlády, máte na to samozřejmě právo i v této fázi a i při tomto způsobu diskuse. Ale chtěl bych zároveň oznámit, že jsem se pokusil teď právě v kuloárech zkoordinovat a nachystat možné vystoupení ministrů, kteří se vrátili z postižených oblastí, na 22.00 hodinu. Takže ti z ministrů, kteří postupně se odtamtud vracejí, jsou v kuloárech a zároveň se domlouvají mezi sebou, kdo z nich a jak v těch 22.00 hodin, za pár minut, vystoupí.

Nicméně nechci teď zdržovat a dělat další vatu a vytratím se do kuloárů, abych sehnal ty, které požadujete, aby seděli ve sněmovně.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Já si myslím, že je zřetelné, že tady je předkladatel za vládu, a ten má své povinnosti. Prosím, aby to bylo zajištěno hned, prosím, a na tom trvám.

Pan kolega Gross se hlásil.

Poslanec Stanislav Gross: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já bych využil této situace, kdy zde není nikdo z členů vlády, abych přednesl pouze jeden návrh, který musí padnout v rozpravě. A jelikož ty argumenty v mém vystoupení již nezazní, neb zazněly ve vystoupení mých kolegů, tak si myslím, že v tomto případě nebudu trvat na tom, aby ti členové vlády zde byli, protože předpokládám, že jsou nyní na cestě a dorazí v okamžiku, kdy budou vystupovat kolegové, kteří chtějí své argumenty přednášet v jejich přítomnosti.

Čili já bych se omezil pouze na přednesení tohoto návrhu usnesení: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR 1. neschvaluje zprávu vlády o její činnosti od počátku funkčního období a za 2. konstatuje, že vláda ČR se výrazně odchýlila od vlastního programového prohlášení, na jehož základě jí byla Poslaneckou sněmovnou vyslovena důvěra.

Je to jeden návrh, který má 2 části, a požaduji, aby o těchto dvou částech bylo hlasováno odděleně. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Mohu zase poprosit o písemné vyhotovení? Děkuji.

Nyní vás jenom poprosím o trpělivost. Já si myslím, že není problém, aby pan premiér z kanceláře předsedy parlamentu došel do sněmovny trochu rychleji.

Slova se ujme pan kolega Šmucr, připraví se pan kolega Hojdar.

Poslanec Rudolf Šmucr: Pane předsedající, dámy a pánové, dnes projednáváme 29. bod schůze, jenž nese název Zpráva vlády o činnosti vlády za dobu od počátku jejího funkčního období do konce 1. čtvrtletí 1997. Uvědomíme-li si skutečnost, že nová vláda vládne teprve třičtvrtě roku, musíme jednoznačně konstatovat, že se jí za tak neuvěřitelně krátkou dobu podařily neuvěřitelné věci, jako například urychlit kolaps České republiky, a to v podobě vysokého růstu inflace a devalvace koruny, což má za následek drastické snížení životní úrovně většiny občanů. Reakcí občanů na takovouto činnost vlády je povšechná apatie a lhostejnost ke všemu, co by mohlo změnit tento stav.

Propad české ekonomiky se promítl negativním způsobem ve všech sférách našeho národního hospodářství. Nejcitelněji to postihuje oblast zemědělství, a to formou extrémně nízkých dotací, což vzbuzuje dojem, že tento resort je nadbytečný. Zemědělci na toto křižácké tažení pana Luxe reagují varováním, že v případě pokračování likvidace českého zemědělství budou nuceni pro jeho záchranu učinit taková opatření, která budou nezbytná a která povedou k nápravě. Nevylučuje se možnost použít stejných kroků, jaké před nedávném učinili jejich francouzští kolegové v pařížských událostech. Sebeuhlazenější projevy hadího ministra neutěšený stav našeho zemědělství nezlepší. Toto mohou napravit pouze urychleně zvýšené dotace, které dorazí na místo určení, a nikoliv aby se rozplynuly v přebujelém administrativním aparátu.

Dalším resortem, na kterém se podepsala vláda, je zdravotnictví. Toto odvětví prodělává již delší dobu doslova klinickou smrt. Nepomáhá kritika České lékařské komory na adresu vlády, ani výstražné stávky lékařů. Vláda jako by neviděla ani neslyšela. Proto ČLK vyzvala své členy v ordinacích, aby vybírali peníze přímo od pacientů. Tento extrémní stav jasně dokazuje, čeho všeho je vláda schopna.

Na podzimním jednání vlády se rozhodne, jestli vůbec budou nějaké nemocnice a zdravotní zařízení zachovány, anebo jestli se vrátíme ke středověkým bábám kořenářkám a potulným felčarům. Bezohlednou likvidací většiny zdravotnických zařízení bude bezprostředně ohrožena na zdraví a životě většina našich občanů. Apelovat na tyto věci ministra Stráského a odvolávat se na jeho lidskost má stejný význam jako v případě tatranské tragédie, kdy tento univerzální ministr nezvratně dokázal, kolik je v něm lidství. Tento důležitý resort nemůže očekávat změnu k lepšímu, řídí-li ho člověk, jemuž odbornost a lidskost jsou neznámými pojmy.

Ministerstvo obrany není na tom o nic lépe. Apoštolské střídání ministrů tohoto o nic méně důležitého resortu jen dokazuje, že KDU-ČSL dosud nedokázala ze svých řad vybrat člověka, který by byl schopen tento resort úspěšně řídit. Studovat duševní hodnoty těchto ministrů by bylo velmi zajímavou lahůdkou pro psychology a psychiatry. Zdecimovat českou armádu takovým způsobem, jak se to podařilo příslušníkům KDU-ČSL, to je šok pro celý svět. Plenění a devastace ostatních resortů pokračuje úděsným tempem, srovnatelným jen s přebujelou rakovinou. Jedinou výjimkou je resort, který kočíruje ministr bez portfeje Pavel Bratinka. Tento resort nemůže nikdy vykazovat žádný propad, protože neexistuje. V každé jiné demokratické zemi, kdyby vláda vykazovala takovéto výsledky jako u nás, by neměla šanci přežít.

Předseda vlády Václav Klaus sestavil tuto vládu, jejíž jedna čtvrtina se musela pro neschopnost a podvod vyměnit, a to během třičtvrtě roku. Každý občan České republiky si zákonitě musí položit otázku, co s takovou vládou, která nevydrží ani jeden rok a jejíž pracovní výsledky pobuřují i voliče ODS. Pan premiér by udělal nejlépe, kdyby místo rozdávání rozumů ve švýcarském Davosu rozehnal neschopnou vládu a zamyslel se nad tím, jestli by nebylo nejlepší, kdyby i on opustil politickou scénu. Prodlužování agónie české vlády za podpory jediného zrádce přinese na podzim roku 1997 o to větší ostudu. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Hojdar, připraví se paní kolegyně Štěpová.

Poslanec Josef Hojdar: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych v úvodu svého vystoupení tady přečetl dvě věty. Energetika tvoří v každé zemi páteř ekonomiky a její bezproblémové a efektivní fungování je nutnou podmínkou úspěšného ekonomického rozvoje. Fungování energetiky má podstatný dopad na všechny ostatní sektory ekonomiky.

Chtěl bych říci, že toto není proklamace volebního programu České strany sociálně demokratické, ale je to jedna z úvodních vět energetické politiky, tak jak byla předložena bývalým ministrem Dlouhým těsně předtím, než odešel.

Musím říci, že je zajímavé, že se tyto věci objevily teprve teď, když v roce 1991 byl založen úkol, aby byla zpracována energická politika státu, a tento úkol dostali uložen dva ministři - tehdejší ministr pan Dlouhý a tehdejší ministr pan Klaus. Bohužel, za dalších 6 let se nepodařilo tuto energetickou politiku zpracovat. Je to zajímavé tím spíše, že tento návrh energetické politiky, tak jak byl předložen teď, ačkoliv není ideální, ale je alespoň základem toho, na čem by se dalo stavět, tak titíž lidé, kteří toto měli zpracovat, tak nebyli schopni za 6 let připravit něco, na čem by se dalo stavět. A máme tu otázku, jestli to bylo záměrně, nebo jestli to bylo skutečně z neschopnosti. Podle toho, co já o tom vím, si nemyslím, že to bylo z neschopnosti, ale jsou to spíše otázky, jestliže nemám koncepci, tak také nemusím nic konkrétně řídit, což se projevilo speciálně v otázce Temelína, kdy vlastně jediným počinem, který pan ministr Dlouhý udělal, že si Temelín stáhl na ministerstvo, vytvořil si tam speciální oddělení, které se tímto zabývalo, a řídil to tak, jak to řídil, to znamená s těmi závěry, že Temelín do dneška ještě nejede a bude stát o několik málo miliard více, než se původně předpokládalo.

Proto bych chtěl říci, že kapitolu, tak jak byla předložena a nazývá se Energetika, nemohu v žádném případě přijmout, protože tam nejsou žádné konkrétní věci, není tam jmenováno nic, co by se dalo opřít o ty dvě věty, které jsem tu řekl, a jestliže energetika jako taková v tomto státě nebude řešena tak, jako byla doteď, tak, bohužel, musí to mít dopad na všechna odvětví tak, jak je to tady řečeno. Takže já bych se přikláněl k tomu, aby nebyl tento materiál přijat, protože skutečně není podkladem pro další rozvoj tohoto státu. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme paní kolegyně Štěpová, připraví se pan kolega Recman.

Poslankyně Vlasta Štěpová: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, dosvědčíte mi pravděpodobně, že se nestává příliš často, abych vás dejme tomu zneklidňovala svou účastí na řečnickém místě.

Pokud jsem tak dnes učinila, mám k tomu dva zcela drobné důvody u zcela drobných oblastí, které jsem ve zprávě pana premiéra hledala, hledala, dlouho hledala, a nenašla.

Oblast první se týká naší zahraniční politiky, a to heslo zní: Rada Evropy. Když jsem před několika týdny panu premiérovi zmínila toto heslo, zeptal se mě: Rada Evropy - co to vlastně je? Nerada konstatuji, že v celé kapitole kolem naší zahraniční politiky není ani slovo o instituci, která stovkami svých rezolucí, chart, konvencí vytváří právní povědomí, jakousi právní páteř evropského pohybu na této scéně. Ze 165 konvencí a chart zásadní důležitosti jsme jich podepsali jen velice málo a ratifikovali ještě méně. Přitom řada z nich byla podepsána ještě za staré federální vlády, za Republiku československou.

Příprava k ratifikaci trvá neskutečně dlouho, ať jde o takové dokumenty, jako např. Evropská sociální charta, Evropská charta místní samosprávy, Konvence o biomedicíně atd.

Jsme v této sněmovně něco více než rok, a neuvědomuji si, že by kterýkoli z těchto a dalších dokumentů byl sněmovně předložen k ratifikaci. Čili byla bych velice ráda, kdyby i této záležitosti, která samozřejmě také o nás mluví ve vztahu k Evropě, ve vztahu k Evropské unii, aby i této záležitosti byla věnována pozornost.

Druhá drobnost, kterou já osobně také za drobnost nepovažuji, tu bych nazvala dejme tomu krizí drobného a středního podnikání. Snad pod jedním jediným heslem, které od pátku plní velkými titulky naše noviny, pod heslem Travela. Je to jedna cestovní kancelář, která je třetí, nebo byla třetí, největší a nejvýznamnější v naší republice, ale významná zejména tím, že patřila k malé hrstce asi 6 nebo 7 turoperátorů v této zemi. Čili cestovních kanceláří, které také cestovní produkt chystají, nejen prodávají. Těch 15 000 lidí, kteří si koupili, zaplatili zájezdy, nikdy nevyjedou, a když se věc bude hodně dobře vyvíjet, tak po mnoha měsících dostanou zpátky kolem 10 % hodnoty, kterou za zájezd zaplatili. To je jenom 15 000 lidí, ale lidí nikoli bohatých, protože bohatí u Travely nenakupují, a lidí, kteří se těšili na svou dovolenou. Travela jako turoperátor váže na minimálně 4 stovky dalších cestovních kanceláří, čili dá se čekat řetězová reakce.

Proč o tom mluvím? Kdyby Česká republika disponovala právními normami, které jsou navyklé, zcela běžné navyklé v celé Evropě, míním tím zákon o poskytování služeb v cestovním ruchu, míním tím živnostenský zákon, který není tak impotentní jako poslední novela přijatá tímto parlamentem. Kdyby existoval povinný garanční fond a řada dalších kroků, říkám, jsme snad jediná země v Evropě, která tyto normy prostě nemá. Zatím na nich nepracovala a nepřijala je. Kdyby toto všechno existovalo, zřejmě bychom dneska nemuseli mluvit o 15 000 nikoli podvedených, ale prostě lidí, kteří za něco zaplatili a svůj sen už nikdy nedostanou.

To je jeden konkrétní případ za celou širokou oblast drobného a středního podnikání, která zůstala mimo pozornost zprávy, kterou pan premiér přednesl, a byla bych nesmírně ráda, kdyby pan premiér vzal tyto věci vážně a začal jednat, začal konat. Děkuji (Potlesk.)

***