Poslanec Ladislav Skopal:
Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, pan premiér nás seznámil se zprávou o činnosti vlády od počátku jejího funkčního období. Musím zde s lítostí konstatovat, že vláda navázala na nekoncepční práci předchozích vlád v zemědělství. Vláda a ministr zemědělství Josef Lux mají optimistický názor na stav a trendy v zemědělství. Druhý, pesimistický názor zastává většina zemědělců. Tento názor dokazuje i výsledek 5. sněmu Agrární komory, kde zvítězil proud zemědělců, kteří nesouhlasí s vládní koncepcí, v čele s jejím prezidentem Václavem Hlaváčkem.Skutečné výsledky ukazují, že v zemědělství nedochází ke konsolidaci, ale k postupné likvidaci. Jako názor můžeme například ukázat deficit v bilanci zahraničního obchodu v minulých letech. Je celkem dostatečně znám. Musím konstatovat, že tento deficit se od počátku letošního roku prohlubuje s ještě větší intenzitou než v předcházejícím období. Vláda tomuto trendu tiše přihlíží.
Za první čtyři měsíce tohoto roku se saldo prohloubilo o 10,2 mld. Kč, což je téměř polovina záporného salda za celý loňský rok. Tento nepříznivý trend pokračoval i v květnu. Vždy jsme byli ubezpečování, že tento schodek zapříčiňují především komodity, které nedokážeme vyrobit v našich podmínkách. Jedná se např. o kávu, čaj, banány a další produkty. V tomto období se ale na záporné bilanci podepisuje i obchod s obilím a rovněž i zelenina a další komodity. To přispělo k zápornému saldu téměř přes miliardu korun. Jedná se o zeleninu.
Ze statistických čísel je vidět, že dlouhodobě klesá podíl nekompetitivních komodit. Zatímco v roce 1994 činil podíl nekompetitivních komodit na schodku obchodu 90 % - jedná se o komodity, které nejsme schopni produkovat v našich podmínkách -, loni to bylo již 43 %. Rovněž dynamika v ostatních komoditách klesá.
Ochrana našeho trhu v porovnání s Evropskou unií, ale i s ostatními státy, se kterými sousedíme, je nedostatečná. Na tomto stavu se podepsala vláda se svými rozhodnutími jak v tomto, tak v předcházejícím období. Závažný je rovněž nepružný licenční a informační systém, který do značně míry je rovněž příčinou těchto nepříznivých tendencí.
Zemědělství je jediné odvětví, které vykazuje od počátku transformace ztrátu. V roce 1995 zemědělství nevybočovalo z řady, i když statisticky je zde vykázán pětisetmiliónový zisk, ve skutečnosti vzhledem ke zhoršenému technickému stavu ať už strojů, technologie či snížení úrodnosti půdy atd. došlo k úsporám na úkor dalších let, které nás budou stát několikrát víc, než se ušetří v letech následujících.
V loňském roce opět zemědělství skončilo v červených číslech, i když toto odvětví proti průmyslu vykazuje vyšší trend ve zvyšování produktivity práce. Loni se meziročně zvýšila produktivita práce o 15,8 % a má jednu z nejnižších průměrných mezd. Tyto dosahují pouze 81,4 proti průměru ČR. Přitom došlo k další ztrátě v tomto odvětví, a to ve výši cca 700 mil. Kč.
Dochází rovněž k prohlubování prvotní platební neschopnosti v zemědělství, rybářství a lesnictví. Tato dosahovala loni výše 2,1 mld. Kč a meziročně se tak zvýšila o 13,3 %.
Značným propadem skončila také rentabilita i jmění firem. Jednalo se o záporných 0,93 % proti kladným 1,36 % v roce 1995.
Toto jsou některá čísla, která ukazují, že stavem v zemědělství se tato vláda nemůže chlubit.
Závěrem chci říci jenom toto: Když to vezmeme obrazně, v roce 1990 jsme skočili do vody a nadechli se, ponořili jsme se pod hladinu o 10 metrů. Nyní jsme se dostali výše, jsme v 8 metrech pod hladinou, ale dech nám již došel. Vláda nás utěšuje, že stoupáme vzhůru. My ale víme, že tímto tempem se spíš znovu utopíme, než se nadechneme. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka:
Slova se ujme kolega Bláha, připraví se paní kolegyně Fischerová.
Poslanec Jan Bláha:
Pane předsedající, pane premiére, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, slyšeli jsme vystoupení pana premiéra o zprávě o činnosti vlády od počátku jejího volebního období. Zároveň máme k dispozici dílčí zprávu jednotlivých resortů. A já bych se rád věnoval jedné oblasti politice bydlení.Vezmu-li to zpátky, tak vláda měla i pro nás velice zajímavý projekt, s kterým šla v rámci vládního prohlášení, kdy se sama přihlásila k tomu, že vnímá existenci řady problémů v oblasti bydlení, a to zejména v nízké dostupnosti bytů, nedostatečné koupěschopnosti na trhu s byty, v zanedbanosti bytového fondu. Zároveň v tomto vládním prohlášení mluvila o odhodlání věnovat bytové výstavbě trvalou pozornost, i s potřebou zvýšení rozpočtu, i když hovořila v tomto prohlášení pouze o roku 1997. Zároveň hovořila o nutnosti deregulace nájemného, zároveň však s adekvátními sociálními opatřeními.
Hodlala mimo jiné vázat politiku bydlení s potřebami rozvoje regionů, s podporou aktivit obcí při výstavbě nájemných bytů, včetně nového nástroje bytové politiky - tehdy navrhovaného podpůrného a garančního fondu pro bydlení.
Proti tomu v podstatně na jaře letošního roku dochází k tzv. restrikcím v rámci rozpočtu tohoto roku a předpokladu i v roce příštím, dnes souhrnně zhruba v úrovni v tuto chvíli 48,5 mld. Kč: Omezení jednotlivých transferů obyvatelstvu v oblasti sociálních dávek, přídavků, na druhé straně zvýšení cen energií a nájemného, zvýšení spotřební daně, předpoklad pro příští rok zmrazení mezd v rozpočtové sféře, patrně i s doufáním, že se tak stane i u podnikatelských subjektů.
Přitom původní předpoklad - a vezmu jeden jediný příklad: Jestliže už se uvažovalo o zvyšování a deregulaci nájemného a zároveň zvýšení cen energií, existovala i úvaha např. příspěvku na bydlení, kde s tímto růstem byl předpoklad i pro růst výpočtu životního minima na 1,5násobek. Bylo zrušeno, zůstává původní, nižší.
Přitom se ve sněmovně polemizuje i o úvaze - a teď se střílí jedna koaliční strana před druhou, kdo přednese hezčí a lepší návrh na snížení daní z příjmu právnických osob, jestli jen na 33 %, nebo dokonce na 29 %, aniž bychom přemýšleli o tom, že celý slavný systém nám krásně a pomalu a pořád rozevírá nůžky zvlášť u té příjmové skladby obyvatelstva, kde příjmy jsou v úrovni průměru a pod ním. Týká se to přes 60 % domácností. Tím se jejich situace i do budoucna zhoršuje, včetně možných získávání omezených sociálních dávek. Jak potom i takovéto domácnosti se vlastně objevují v tzv. spotřebním koši, o kterém nechci polemizovat, co se týče jeho náplně, přesto ho považuji za dost neodpovídající skutečnostem.
Ve vlastní zprávě jednotlivých resortů a v oblasti bydlení, v tisku 227 a původního schválení programu z března letošního roku, není vůbec zřejmé, jaké další kroky budou probíhat v r. 1998, 1999, které tituly podpory bytové výstavby skončí, jak budou nahrazeny. Mám zvlášť na mysli výstavbu skutečně nájemních bytů už proto, že sama vláda přiznává, že 58 % bydlících rodin je v jakémkoli vztahu nájemním a 42 % ve vlastním. Jediné, co registrujeme, je nedávno publikované v řadě deníků vyjádření k nájemnímu vztahu úpravou nebo novelou občanského zákoníku, kde se svým způsobem nájemník dostává vůči vlastníkovi do zhoršeného stavu, protože tam končí - pokud se to takto schválí - některé důvody, které byly dnes podmínkou přivolení soudu v případě výpovědi, jestliže plním nadále nájemní vztah.
Proč o tom hovořím? Protože zvláštním způsobem při určité nedokonalosti nebo nekoncepci v oblasti politiky bydlení se stále častěji setkáváme na stranách tisku s vyjádřeními - a nerad bych je pojmenoval hrubě, tak je vynechám - zhruba tohoto ražení: kdy skončí výhody nájemníků, na které ostatní platí z daní? Je mi trochu do pláče, když takovéto články některých koaličních poslanců čtu. Pokud by se skutečně dívali aspoň někdy na rozpočet, tak by zjistili, že stávající systém stejných daní řeší a podporuje především, pokud se týká bytů, výstavbu do vlastnictví, ať už podporou hypoték, posledním modelem půjčkou v provázanosti i se stavebním spořením (mluvím o získání nových bytů, protože samotné stavební spoření maximálně opraví kuchyň nebo koupelnu). A to se týká naopak úzké skupiny lidí, v podstatě těch s lepšími a movitějšími příjmy.
Samotný zákon, který je také avizován, o neziskových bytových společenstvech, ve svém principu tento problém nevyřeší. Nevyřeší to ani deregulace nájemného. Proč? Dovolím si teď citovat z vlastního tisku 227. Sama vláda na str. 13 v rámci kapitoly důsledků říká např.: Pořízení nového bytu do vlastnictví je dostupné jen malé části obyvatel v nejvyšších příjmových skupinách. Tato skupina domácností se nekryje s okruhem domácností, které nemají samostatný byt. Ve stejné studii se přitom hovoří o zvyšujícím se počtu nebydlících dle vlády na zhruba potřebných 290 000 bytů, ovšem ze 463 000 domácností nebydlících ve svém, tzn. bydlících jinak nebo společně.
Dále cituji: Velmi omezená nabídka volných nájemních bytů znamená malou dostupnost bydlení pro většinu obyvatel v ostatních příjmových skupinách. Proč tu tedy není systém, proč nelze nazvat vládní politiku bydlení jakoukoli koncepcí, i když toto slovo se v březnu ještě v materiálech Ministerstva místního rozvoje pro vládu používalo. Teď už materiál 227 používá pouze záměry a opatření. Protože např. ze stejného materiálu podíl na hrubém domácím produktu je pouze pro letošní rok 0,86 % a výhled do r. 2002 je 1,01. Protože např. podíl na nájemní výstavbu v letošním roce je nebo byl původně 3,5 mld. korun s tím, že v příštím roce se snižuje na 3 mld., v r. 1999 si dávám velký otazník, protože tento titul směrem k obcím jako takový končí. Dál se uvažuje o výstavbě jinou formou nájemních bytů zhruba v úrovni 5000 a další formy zhruba v úrovni 4000 a proti předpokladu údajné výstavby 35 000 bytů v roce 2000. To znamená, že vlastně 25 000 bytů si patrně lidé - a budeme asi všichni movití - postaví za své, což, promiňte mi, se mi podle současného stavu jeví jako naprostý nesmysl.
Proč o tom hovořím? Za druhé cituji ze stejného materiálu: Opatření přijatá ke stimulaci některých procesů v bydlení směřující k vytvoření trhu s byty řeší pouze některé z vážných problémů, nejsou navzájem provázaná a ve svých důsledcích dostatečně efektivní. Proto si myslím - a nejen já, ale i řada odborníků - že bohužel nelze hovořit o jakýchkoli krocích v koncepci politiky bydlení. Pokud by tomu tak bylo, museli bychom se bavit o tom, co lze činit a co by mělo toto ministerstvo a vláda vnímat. Pokud říkáme, že máme veliký propad úbytku bytů, a pokud na druhé straně říkáme, kolik tisíc domácností bychom měli řešit, pokud předpokládáme, zde ale chybí v propočtech minimálně 10 000 bytů, které jsou ve vzduchu podle stejného materiálu, protože nejsou ničím opatřeny a o nic opřeny vyšší bytovou výstavbou, měli bychom se bavit, zda v rozpočtových pravidlech by vláda neměla říci, o kolik se výrazně zvýší podíl na hrubém domácím produktu pro bydlení. Rozhodně by to nemělo být v úrovni 1 %, ale aspoň 1,5 - 2 %, chce-li skutečně nastartovat trh s byty.
Měli bychom asi i zvažovat, jakými kroky můžeme i v rámci garancí státu ošetřit např. zřízením státního fondu pro bydlení všechny typy bytové výstavby s danou garancí státu. Podle mého soudu jedině jasnou představou ve stávajícím složení poměru nájemního bydlení a bytů ve vlastnictví s tím, že bych podporoval významně výstavbu nájemního bydlení neziskovou formou, mohu dospět mimo jiné k jedné věci, kterou nepopřel - jak jsem si kdysi všiml v tisku - ani pan ministr Kočárník - a to je udržení ceny bytu a udržení ceny nájmu,
Proto se domnívám, že takovouto zprávu v žádném případě nelze schválit ani vzít na vědomí. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka:
Slova se ujme paní kolegyně Fischerová. Připraví se pan kolega Špidla.
Poslankyně Eva Fischerová:
Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, vážení členové vlády, dámy a pánové, vyjádřím se ke kapitole VII o zdravotnictví ve vztahu k projednávané zprávě o aktivitách jednotlivých resortů vlády České republiky do konce 1. čtvrtletí roku 1997 předložené premiérem vlády ČR.Úvodem bych chtěla zdůraznit, že tak složitý problém, jakým zdravotnictví nesporně je, jsem neviděla jen z jednoho úhlu. Nevnímala jsem jej černobíle.
Nedívala jsem se ale také na narůstající problémy růžovými brýlemi. Citlivě vnímám vše pozitivní, čeho bylo dosaženo, současně si však musím položit otázku, zda jsme na rozšířený sortiment léků, zdravotnické technologie a zbytečně nákladné léčebné postupy nezaplatili neúměrně vysokou daň. Nepochybně ano. Současná krizová situace je totiž důsledkem dlouholeté improvizace bez koncepčního rámce a bezbřehé důvěry ve všemocný trh.
V poslední době pod tlakem problémů byla na Ministerstvu zdravotnictví vytvořena dlouhodobější koncepce zdravotní politiky, která byla chápána jako východisko pro další legislativní činnost v oblasti zdravotního pojištění a vymezení pravidel pro poskytování zdravotnických služeb. Hlavním záměrem tohoto dokumentu se nakonec ukázala snaha o redukci rozsahu péče poskytované v rámci veřejného zdravotního pojištění asi o 25 - 30 %, čímž by byly vytvořeny podmínky pro rozvoj poptávky po komerčním pojištění a připojištění. Tento záměr nebyl, dámy a pánové, definován explicitně, ale je v návrhu Ministerstva zdravotnictví obsažen a lze jej pochopit teprve po pečlivém prostudování.
Samotní zdravotníci si však neuvědomují, že vedle úniku finančních prostředků do oblasti léčiv, různých čipových karet, kontraktů s různými soukromými firmami, až příliš drahého zdravotnického materiálu, nebo v důsledku i jiných typů hospodářského zneužívání zdravotnictví se pak rýsuje perspektiva dalších podnikatelských aktivit, na které by doplatili nejen pacienti, ale především zdravotnictví a zdravotníci ve veřejném sektoru.
Mezi významné aktivity Ministerstva zdravotnictví patřily práce na Seznamu zdravotních výkonů a Seznamu léčiv. Stalo se pravidlem, že Seznam léčiv je měněn ve velmi častých intervalech, takže jeho důsledky jsou obtížně hodnotitelé, zvláště pak, pokud jsou změny kombinovány s omezenou publicitou podstatných údajů o této finančně nesmírně závažné oblasti.
Strategickým cílem ministerstva zdravotnictví se stala diverzifikace trhu léčiv v oblasti přímého prodeje s podporou reklam a dlouhodobý přesun zátěže úhrad na pacienty, přičemž lékaři předepisují pod vlivem výrobců a distributorů léčiv.
Pojišťovny jsou výrazně pasivní a nebrání se vysokým výdajům na léky. Pracovníci Ministerstva zdravotnictví jako by byli účinně zainteresováni. Liberalizují potřebná pravidla a chovají se velmi benevolentně. Málokdo si v současné době diskusí nad Seznamem zdravotních výkonů a hodnotou bodu uvědomuje, že jednou z hlavních příčin současných potíží jsou nepřiměřeně vysoké výdaje na léčiva a zdravotnický materiál i neuváženě formulovaná investiční politika. Pokud jde o léčiva, žije naše zdravotnictví vysoko nad své možnosti a hlavně nad své skutečné potřeby. Řešením samozřejmě není a nemůže být přesun výdajů na pacienta.
Nový Seznam zdravotních výkonů si dovolím pominout, neboť jsme tomuto problému věnovali již dostatek času i dostatek pozornosti. Dovolím si však zdůraznit, že toto nevydařené dílo bude ještě zdrojem mnoha rozporuplných situací a jednání. Přímé dopady na pacienty jsou sice bezprostředně odsunuty, ale o stabilizované situaci zdaleka nelze hovořit.
Jak se tedy, dámy a pánové, tento krizový obraz českého zdravotnictví slučuje s cíli definovanými v Programovém prohlášení vlády České republiky pro oblast zdravotnictví z r. 1996? Namísto zajištění stability se daří zdravotnictví destabilizovat. Změny ve financování znamenají neustálý tlak na omezování základních záruk pro pacienty, opět v rozporu s vládou proklamovaným cílem. Vláda žádné výrazně účinné regulační a kontrolní mechanismy v lékové politice neprovedla, neboť se v této výdajové části nedaří dosáhnout podstatných úspor. Dotace z veřejných rozpočtů na stavební a přístrojové investice jsou velmi často ukázkou neefektivně vynaložených prostředků, které nejsou koordinovány s možností jejich provozního krytí. Naplnění cíle dosáhnout zpřesnění a zjednodušení Seznamu zdravotních výkonů a Seznamu léčiv dnes každý zhodnotí sám při sledování médií.
S velkým zpožděním a velkými finančními ztrátami vláda zrušila několik zdravotních pojišťoven. Zcela nereálné představy o privatizaci nemocnic dospěly do slepé uličky a další křečovité snahy v této oblasti už nelze před zraky veřejnosti jen tak snadno páchat dále. Cíl dosáhnout větší efektivity akutního lůžkového fondu si vláda vyložila opět po svém, formou redukce počtu lůžek; resp. jejich částečnou přeměnou na lůžka odkladné či dlouhodobé péče. To samo o sobě nemůže vést ke zvýšení efektivity, a proto i tuto aktivitu vlády lze zařadit mezi další zjednodušené přístupy ve zdravotnictví.
Systém nemocenského pojištění je sice v kompetenci Ministerstva práce a sociálních věcí, ale je uveden v programovém prohlášení vlády o zdravotnictví také. Tento systém je ukázkou, jak ročně lze v našem hospodářství ztrácet 5 - 7 mld. Kč.
Snad jediným cílem, který se daří realizovat, je zvyšování podílu přímých úhrad ze strany pacienta, a tak můžeme snadno dojít k závěru, že i přes velký podíl cílů zaměřených na regulaci nabídkové části zdravotnických služeb zůstalo pouze u jejich proklamativního charakteru a ve skutečnosti šlo jen o přímé úhrady, tedy cíle zaměřené na stranu poptávkovou. Vládě se tak postupně daří zcela naopak proti původním záměrům dosahovat menší dostupnosti léčebné péče pro občana, o čemž mimo jiné jednoznačně svědčí při průzkumech veřejného mínění očekávání našich občanů.
Poslanci České strany sociálně demokratické se vždy v parlamentě snažili v oblasti zdravotnických služeb uplatňovat návrhy, které spočívaly v dosažení hospodárnějšího a odpovědného chování jednotlivých aktérů v oblasti zdravotnictví. V případě nemocnic to byl např. požadavek na zpracování samostatné právní úpravy pro oblast lůžkové péče. Bohužel tento náš návrh byl ze strany koalice pochopen pouze jako snaha o zastavení privatizace nemocnic.
Při projednávání zákona o léčivech byl koalicí odmítnut náš návrh na hodnocení ekonomické efektivity léčiv. Sociální demokracie nechápe veřejný sektor, a tím tedy např. veřejné zdravotní pojištění, jako systém, který by měl být předem odsuzován k neschopnosti a nahrazen či slučován s komerční aktivitou. Na rozdíl od koaličních přístupů i praktických kroků klademe důraz na zvyšování efektivity a účinnosti zdravotnických služeb před omezováním rozsahu jejich poskytování a zdůrazňováním nedostatku finančních prostředků. Těžko můžeme akceptovat zjednodušený přístup, že změna vlastnictví, případně konkurence, vyřeší ve zdravotnictví většinu problémů.
Upřednostňujeme cíl větší ochrany práv pojištěnců a pacientů a nehodláme je vystavovat stále rostoucímu tlaku na větší výdaje ve zdravotnictví v zájmu některých poskytovatelů a plátců služeb, případně výrobců a distributorů léčiv, přístrojové techniky a zdravotnického materiálu. I při možnostech přijatelného dalšího rozvoje kvality zdravotnických služeb je totiž nutné v souladu s mezinárodními přístupy sledovat cíl reálné rovnováhy mezi finančními možnostmi a medicínskými technologiemi. Pro takovou zdravotní politiku je však nutné zcela změnit charakter rozhodovacích procesů, zakládat je na širším rozsahu východisek, možnostech větší veřejné kontrolovatelnosti a publicitě potřebných údajů.
Dámy a pánové, mám-li se po pěti letech práce v parlamentu zamyslet nad výsledky ambiciózních cílů programového prohlášení vlády v oblasti zdravotnictví, které by měly zajistit rozvoj a stabilitu resortu, pak slovy Shakespeara šlo jen o marné snažení. Je proto zcela logické, že právě v těchto dnech ministr zdravotnictví stál před hamletovskou otázkou: Být, či nebýt? Myslím si však, že pravda je úplně někde jinde.
Slova - "má vina, má veliká vina za stav českého zdravotnictví" - by měla zaznít z úst premiéra české vlády. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka:
Slova se ujme pan kolega Špidla, připraví se pan kolega Eduard Zeman.
Poslanec Vladimír Špidla:
Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážení kolegové a kolegyně, zpráva premiéra republiky, která se týkala oblasti sociální, je prostě zprávou z jiného světa. V této zprávě se sledují povrchní a v podstatě bezvýznamné jevy a ponechávají se stranou jevy, které mají význam a které hovoří o tom, co se v našem sociálním systému děje.Tato zpráva se i velmi pružně vypořádává se statistikou a statistická data v ní uvedená jsou spíš zavádějící, než aby dokázala ilustrovat obraz celkové situace.
Dovolte mi, abych přešel ke kapitole nezaměstnanosti. V první řadě míra nezaměstnanosti v současné době není 3,8 %, ale 4,8 %, čili vláda vědomě uvádí čísla, která jsou z přechodu roku. Vláda současně konstatuje, že je přibližně 80 tisíc míst, která nejsou obsazena, proti více než stotisícovému, takřka dvousettisícovému počtu nezaměstnaných. Vláda nalézá jediné řešení tohoto problému v návrhu na snížení již tak otřesně nízkých dávek v nezaměstnanosti, Místo aby se pokusila rozvinout aktivní politiku zaměstnanosti, aby se pokusila analyzovat ve svém materiálu důvody, které vedou k neobsazování míst, a místo aby se pokusila aktivním a cílevědomým způsobem dát do souladu nabídku pracovních míst s potřebou pracovních míst. Ne, vláda se řídí obecným názorem, že je třeba přísnost a ostatek se už stane sám.
Vláda v tomto okamžiku nebere vůbec v úvahu, že takové snížení sociálních dávek a podpory v nezaměstnanosti je v podstatě cestou do chudoby, protože postižení lidé - kromě celkového stresu, který každý zažívá, ztratili práci - ztrácejí i možnost investovat do hledání nového zaměstnání. Vláda se vůbec nezabývá tím, že míra nezaměstnanosti pravděpodobně prudce poroste. Nezabývá se tím, jak rozvinout aktivní politiku zaměstnanosti. Vláda se nezabývá regionální politikou zaměstnanosti. Celkově mohu shrnout, že v aktivních přístupech se jedná pouze o úpadek a degeneraci stávajícího systému.
Ke kapitole důchodové zabezpečení - nebo v několika odstavcích, které se toho týkají - mi dovolte, abych uvedl citát z vládního prohlášení: Vláda bude dbát na udržení reálné hodnoty důchodů a na jejich zvyšování v souladu s ekonomickým růstem země. S tímto cílem bude provádět jejich pravidelnou valorizaci. Toto je vládní prohlášení. Novely vládních zákonů poprvé konstatují a jsou koncipovány tak, aby nedocházelo k růstu důchodů v souvislosti s růstem životních nákladů. Je to zcela zásadní odchýlení se od vládního prohlášení. Tato zásadní změna vlastně ve vládní zprávě není vůbec zmíněna, ba řekl bych, že se přímo o ní cudně mlčí.
Vláda se nezabývá tím, že dochází prakticky k zásadnímu zhoršení principů, na kterých je založena valorizace životního minima, že dochází k tomu, že minimálně 130 tisíc dětí přijde o přídavky na děti, které jsou nepochybně jejich právem. Nezabývá se ani tím, že dosavadní systém sociální politiky, který vláda považovala za univerzální, naprosto nestačí a že je nucena zavádět stále nové a nové nesystémové prvky, jako jsou příplatek na teplo, příplatek na nájemné apod.
Vláda ani nedokázala předložit zákon o sociální pomoci. Původní koncepce se v pravém slova smyslu zhroutila a nyní se - pokolikáté už? - hledá koncepce nová. Snad konečně koncepce, která bude mít poněkud hlubší smysl.
To, co je v sociální politice to nejsmutnější, je, že vláda se prostřednictvím škrtů v sociálních transferech snaží získat prostředky, kterými by zaplácla díry vzniklé její neschopnou hospodářskou politikou. Přitom postupuje velmi důsledně metodou, která říká, že náklady se prostě v principu nebudou rozdělovat spravedlivě. Náklady se zásadně přesouvají k tíži sociálně slabých skupin a naprosto nedotčeny zůstávají skupiny, které jsou na tom podstatně lépe.
Tato situace se dá dokumentovat i v jiné oblasti, a to je v oblasti daní. Poslední návrh na snížení daní právnických osob je typickou ukázkou nerovnosti, která opět zvýhodňuje ty, kteří jsou silnější, a naopak znevýhodňuje ty slabé.
Dovolte mi, abych se znovu vrátil k formální úrovni této kapitoly. Je v pravém slova smyslu slabá a myslím, že nepřeženu, když řeknu, že je přímo ubohá. Je prostě prázdným slohovým cvičením, která nemá vypovídací hodnotu, a jako takové - podle mého názoru - nikdy nemůže být schváleno ani vzato na vědomí. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka:
Slova se ujme pan kolega Zeman, připraví se pan kolega Ransdorf.
Poslanec Eduard Zeman:
Vážený pane předsedající, vážení pozůstalí všeho druhu, od lavic ministerských přes poslanecké až k novinářským, mám trojnásobně nesnadnou situaci. Za prvé - není v podstatě ke komu mluvit. Za druhé - přede mnou se vystřídala dlouhá řada řečníků. Mnozí z nich velmi skvělí řečníci, mnozí z nich měli velká témata resortů zmítaných významnými krizemi.Můj třetí problém spočívá v tom, že když vezmu všechny materiály, které mám k dispozici, školství je vlastně zcela bezproblémové, rozvíjí se skvěle, dlouhodobě plánovitě. Vlastně zbývá jenom něco málo dotáhnout. Ať už vezmu do ruky materiál ministerstva školství - Školství v pohybu - který začíná nádhernými větami o tom, že první etapa dovršená v oblasti základního a středního školství v roce 1994 byla zaměřena především na zvýšení počtu studijních míst, zatímco druhá etapa se zaměřuje hlavně na rozvoj kvality vzdělávání, posílení stability škol a na další rozšiřování vzdělávací příležitosti pro absolventy středních a vyšších škol, ať vezmu do ruky zprávu vlády, resp. přílohu k ní, která neméně optimisticky začíná tím, že hlavními vývojovými směry ve vzdělávacím systému jsou kroky ke zlepšení kvality vzdělávání, stabilizace institucionální základny zejména středního školství a hledání možností, jak udržet postupně se zlepšující materiální postavení učitelů, a mohl bych skončit i projevem pana premiéra, který v podstatě říká totéž a rovněž zdůrazňuje, že hlavní pozornost je zaměřena na kvalitu.
Kdyby byl pan ministr Gruša před chvílí neodešel, musel bych říci, že vlastně zdědil záviděníhodný resort, kde vše je v nejlepším pořádku. Vláda koná dlouhodobě promyšleně, od roku 1990 má dlouhodobou koncepci, co se školstvím chce dosáhnout, a tuto koncepci krok za krokem naplňuje. Naplňuje ji promyšleně, uvážlivě, jak se na řádného hospodáře sluší, a naplňuje ji úspěšně. Tabulky ukazují, o jaké počty škol vzrostly vzdělávací možnosti, tabulky ukazují, o kolik miliard vzrostly školské rozpočty, tabulky ukazují, o co vzrostly počty žáků. Všechna tato čísla znějí skvěle, znějí optimisticky a nevypovídají vůbec nic o žádných problémech. Možná snad jen taková maličkost. Všechny tyto materiály se kdesi na okraji zmiňují o drobném, v podstatě možná ani ne problému, jenom čemsi, co vláda samozřejmě také vyřeší.
Abych to ocitoval v té nejstručnější formě, použiji projev pana premiéra. V regionálním školství byl školský systém konfrontován s problémy klesajícího počtu žáků všech věkových kategorií na jedné straně a nárůstu počtu škol, zejména v oblasti středního školství, na druhé straně. Ale zdá se, že tento problém není vážný, protože všechny následující pasáže zřetelně říkají: Vláda je na to připravena, vláda s tím počítá a vláda chystá tři zásadní kroky, které tuto situaci hladce, nekonfliktně, dalo by se říci přímo v pohodě, napraví.
Rozhodujícím z těchto kroků je optimalizace sítě škol a školských zařízení. Sám název je optimistický. Optimalizovat znamená uvést to na nejlepší možnou míru. Čili věci nejsou špatně, jenom je lze ještě o něco zlepšit. Věci nikdy vlastně ani špatně nebyly. Optimalizace již probíhá. Nultá vlna, jež vydala své výsledky, a ukazuje se, že asi přece jenom některé věci bude nutné tady udělat. Některé věci budou zejména na úkor středního učňovského školství, na úkor učilišť, kterých je zjevně nadbytek, která zjevně způsobila podražení školství, která zjevně zaměstnávají příliš mnoho učitelů a mají příliš málo žáků. Má to jenom jeden malý háček. Když se podíváme na čísla, která uvádějí tytéž materiály, tak nám čísla toto všechno nepotvrzují. Když se podíváme na to, jak se měnily počty škol, tak zjistíme, že středních odborných škol přibylo více než dvojnásobně, přesněji 2,2násobek. Žáků v nich přibylo o 40 %. Prosil bych těch pár, které to případně zajímá, aby si porovnali tato dvě čísla. Mnohem více škol než žáků. Počet učitelů v nich vzrostl o 64 %. Opět poněkud neúměrně žákům. Mohl bych dodat něco, co tomu dává určité charakteristické zabarvení, že o tento nárůst se v drtivé míře zasloužily školy nestátní.
***