Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Poslankyně Květoslava Kořínková: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych si vybrala z celého projevu pana premiéra a z materiálů, které jsme obdrželi již s předstihem, část, která je věnována naší cestě zpět do Evropy.

V podstatě v projevu pana premiéra se týká této problematiky jeden odstavec na straně 5, kde se hovoří o tom, že vláda připravuje harmonogram promítání legislativy EU do našeho právního řádu a práce v této oblasti hodlá zásadním způsobem zintenzivnit a zefektivnit. Oceňuje úsilí parlamentu na tomto poli a doufá, že i nadále bude Poslanecká sněmovna této věci věnovat trvalou pozornost.

Domnívám se, že v této situaci nám nic jiného nezbývá, než abychom si trochu zopakovali, co je cílem mezinárodní úmluvy, kterou Česká republika ratifikovala spolu s ostatními státy Evropské unie, a co nám její realizace má přinést. Má přinést v podstatě plné členství v Evropské unii. A ta dohoda, která již ratifikována byla, má zabezpečit vhodný rámec pro politický dialog umožňující rozvoj těchto politických vztahů mezi oběma smluvními stranami, má podporovat rozvoj obchodu a harmonických ekonomických vztahů mezi smluvními stranami, a tím posílit i dynamický hospodářský rozvoj a prosperitu v České republice, má poskytnout základnu pro finanční a technickou pomoc Společenství v České republice a poskytnout vhodný rámec pro postupnou integraci České republiky do Společenství. Česká republika bude za tím účelem působit ke splnění nutných podmínek, podporovat rovněž také spolupráci v kulturních otázkách. Politický dialog, který je nám asi vlastní, na parlamentní úrovni bude probíhat v rámci parlamentního výboru přidružení. Parlamentní výbor přidružení má právo dotazovat se Rady přidružení - sestavené z naší vlády a ostatních vlád 15 členských stát - jakým způsobem tento proces je naplňován.

Musím říci, že tyto čtyři řádky na straně 5 této zprávy a potom vždy velmi malé odstavce v obšírném dokumentu, který jsme obdrželi, mně jako členu zahraničního výboru a zároveň stálého výboru přidružení k Evropské unii odpověď na otázku, co dělala vláda v uplynulém ročním období, nedávají. Je mi to velmi líto a myslím si, že bychom se nad tím měli trochu více zamyslet.

Oceňuji práci paní ministryně Parkanové, která za několik posledních měsíců se svým kolektivem dokázala na Ministerstvu spravedlnosti alespoň zmapovat danou situaci v harmonizaci podmínek, které nám dává "acquis communautaire". Chybí mi ovšem odpověď na to, co už pravděpodobně vláda nebo Rada přidružení musela od jednotlivých ministerstev obdržet, protože tak je to připravováno pro negociační dokumenty, které budou zpracovávány za garanční odpovědnosti Ministerstva zahraničních věcí, to znamená, v kterých cílech se ztotožňujeme s politikou Evropské unie, ve kterých částech těchto cílů budeme žádat odklady, které právní normy budeme harmonizovat v prvé etapě, kde budeme požadovat odklad.

Tady bych měla říci jednu věc. Parlamentní výbor přidružení společně s členy Evropského parlamentu přijímá řadu úkolů. V prosinci 1996, tedy už v tomto volebním období, tyto úkoly byly směřovány na urychlení dopracování dopravní politiky České republiky s cílem integrace dopravního spojení s Evropskou unií a do transevropských sítí, rozšířit spolupráci v oblasti obchodní politiky. Místo toho jsme přijali samozřejmě v dalším červnovém zasedání parlamentního výboru dovozní depozita, kritizovaná EU. Tato spolupráce se dále rozšiřuje na politiky, které znamenají celkové záměry rozvoje evropské integrace a které jsou obsaženy v asociační úmluvě, ale také hovoří o tom, že parlamentní výbor přidružení zároveň s Radou přidružení by měl zintenzivnit své aktivity ve vztahu k objasňování a důsledkům integrace České republiky do Evropské unie, aby bylo daleko větší pochopení našich občanů pro tyto aktivity. My jsme se dotázali pana ministra zahraničních věcí na zahraničním výboru, jaké finanční prostředky pro tuto informovanost našich občanů jsou pro to věnovány.

Před rokem nám bylo sděleno, že od května budou zahájeny poměrně dost masivní informační toky, ať už sdělovacími prostředky, nebo speciálními kurzy, semináři apod., které by informovaly naši veřejnost o těchto cílech. Bohužel, tak se nestalo. Krátké šoty v televizi měly běžet od května. Dosud neběží. Pravděpodobně si počkáme ještě další rok. Není možné potom v působnosti několika nadšenců, kteří se snaží tuto problematiku vykládat naší odborné i občanské veřejnosti, zvládnout to, co nezvládne vláda, co nezvládne Poslanecká sněmovna jako celek.

Jenom maličkost, jak sdělovací prostředky vnímají naši integraci a náš integrační proces. V dnešních Lidových novinách je článek Petra Zavadila, který hovoří o tom, že evropská integrace znamená normování okurek, hospodářskou soutěž a některé věci jako např. zavádění podnikových rad do továren. Myslím si, že tento novinář pravděpodobně neabsolvoval žádnou z vládou slíbených informačních - nechci říci kampaní, ale seznamovacích aktivit, takže pravděpodobně naši občanskou veřejnost informuje tímto způsobem. Je to asi velmi smutné a já se domnívám, že ideály nebo cíle, které jsme si chtěli stanovit na počátku celého transformačního období v r. 1990-1991, teď vypadají jako prázdná sklenice, od které jsme očekávali opojný nápoj, a místo toho tam není ani obyčejná voda.

Je zapotřebí asi daleko víc se těmto aktivitám věnovat a daleko víc vycházet z mezinárodní úmluvy, která nám také charakterizuje způsob spolupráce mezi vládou a parlamentem. V čl. 111 a 112 Evropské dohody je přesně stanoveno, jak má parlament a parlamentní výbor přidružení a zároveň také vláda a Rada přidružení mezi sebou komunikovat. Jestliže nám to tedy nedává naše ústava, zkusme to alespoň podle tohoto mezinárodního dokumentu.

Proto doporučuji, abychom přijali usnesení, že Poslanecká sněmovna žádá vládu o předložení písemné zprávy o přípravě členství ČR v Evropské unii, pokud možno na příští schůzi naší sněmovny. Asi nám všem dohromady bude svědčit, pokud nad touto zprávou budeme politicky i odborně diskutovat.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Paní kolegyně, moc vás prosím o písemné stanovisko. Nestačil jsem to. Děkuji za pochopení. Pan kolega Kapoun se ujme slova, připraví se pan kolega Grégr.

Poslanec PS Miroslav Kapoun: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, vzhledem k situaci, která se dnes vyvinula, se mně vystupuje velmi těžko. Sám jsem 30 let pracoval v železničním provozu. Ale po přečtení zprávy o činnosti vlády za dobu jejího funkčního období a hlavně zprávy o aktivitách jednotlivých resortů jsem dospěl k přesvědčení, že potom, co si pan premiér posypal hlavu, všichni ostatní spějí k šťastným zítřkům. Pro toho, kdo přijde po těchto pánech, to šťastné zítřky určitě v dopravě nebudou. Opět se proti dohodám má nejprve tvořit koncepce železnice, dopravní obslužnosti, hromadné dopravy, pak teprve dopravní politika.

Ve svém příspěvku bych chtěl ukázat, co znamená tzv. vyrovnaný rozpočet v resortu dopravy. Doprava je základní pro kvalitu života každého z nás.

Usnesením vlády pro výstavbu koridoru č. 77 ze 16. 2. 1994 a usnesením o způsobu financování trasy Děčín-Praha-Břeclav a dále usnesením o modernizaci druhého koridoru Břeclav-Přerov-Petrovice s odbočkou Přerov-Česká Třebová a v návaznosti na tato rozhodnutí bylo v roce 1995 rozhodnuto o zabezpečení programu nákupu nových železničních kolejových vozidel pro mezinárodní přepravu a modernizaci stávajícího vozového parku. Toto jsou šťastné bezstarostné zítřky této vlády.

Od schválení těchto vládních usnesení došlo vlivem růstu rozsahu prací a vlivem růstu cen k navýšení investičních nákladů v prvém koridoru o 41 %, ve druhém koridoru o 65 %. Finanční zdroje jsou kvantifikovány na základě vládních usnesení. V současnosti jde o chybějící zdroje ve výši 25 miliard korun. Splátky dlouhodobých úvěrů, které budou čerpány do roku 2001, budou ve výši 9,7 miliardy korun. České dráhy, jak samy udávají, nemohou vytvořit zisk z důvodů zpoždění výstavby prvého koridoru o 2 roky. Dnes to bude asi ještě více. Bude to tedy požadavek na veřejné zdroje.

Investiční program koridoru není plně pokryt zdroji a celkový deficit za období 1997 - 2001 činí zvýšení investičních nákladů 25 miliard, splátky z dlouhodobých úvěrů 7,4 miliardy, úroky 8,1 miliardy, celkem 40,5 miliardy korun.

Další problém, který není kryt zdroji ani řešen vládní cestou, tedy usnesením, je program obnovy a modernizace základních prostředků. Vím, že problém odepsanosti těchto prostředků není jen problémem této vlády, ale tato vláda se ani nepokouší jej koncepčně řešit a odepsanost je skutečně velká. U hnacích prostředků je to u stejnosměrných lokomotiv z 58 %, u střídavých z 51 %. Příměstské jednotky stejnosměrné 50 %, předměstské jednotky střídavé 100 %. Osobní vozy 61 % a nákladní vozy dokonce 58 %. U těchto vozů dojde již k 30. 12. 1999 k vyloučení z mezinárodní přepravy v počtu 34 tisíc. Obnova by stála 8 miliard korun. Je to přímé ohrožení českého exportu v Evropě. Od 1. 1. 2000 budeme muset vývozci zaplatit za cizí pronajaté vozy 2,3krát více než v současné době.

K udržení železniční infrastruktury v provozuschopném stavu jsou potřeba 12,5 miliardy. Skutečně nebylo vynaloženo asi 50 %. Prostě tato vláda u této své organizace problémy neřeší. Největší problémy vzniknou až v roce 2000.

Jediné, o co se tato vláda pokusila, je usnesení č. 695, které hovoří za prvé o zachování výroby železničních kolejových vozidel a zachování pracovních příležitostí a za druhé umožnit Českým drahám minimální obnovu a modernizaci železničních kolejových vozidel osobní dopravy.

Financování bylo rozhodnuto tak, že pět miliard půjde do státního rozpočtu, jeden a půl miliardy z prostředků Českých drah, které, jak jsem již uvedl, nevytvoří nejméně do roku 2002 žádný zisk. Přesto tato osvícená vláda tuto smlouvu uzavřela s nyní již bývalým generálním ředitelem Českých drah, který asi tento stav neznal. Mimo jiné dělá dnes panu ministrovi poradce.

Dnes podniky, které mají tyto zakázky, jsou v problémech, protože samozřejmě chybí jeden a půl miliardy od Českých drah. České dráhy tak vlastně ničí své dodavatele.

Problémy na silnici jsou obdobné, ale rostou u nás rychleji než v Evropské unii. Vzhledem ke špatnému odhadu růstu počtu osobních vozidel jsme dnes na předpokládaném počtu roku 2004. Obnova krytých asfaltových vozovek ve vazbě na jejich zatížení, a to jsme špatně odhadli, se musí provést jedenkrát za 12 let. U nás to znamená každým rokem obnovit nejméně 4,5 tisíce kilometrů, na to je potřeba přibližně 4,5 miliardy korun, což je prakticky celý příspěvek, který Správa a údržba silnic dostává ročně. Více než 50 % mechanismů je pořízeno před rokem 1980, jsou tedy odepsány. Zanedbanost jde vyčíslit přibližně 5 miliardami. V některých případech se pro nedostatek finančních prostředků opožďuje výměna dopravních značek, což má přímý dopad na bezpečnost provozu spolu se špatnou údržbou některých silnic. Nedostatek zdrojů na údržbu se odhaduje na dvě až pět miliard korun ročně. Také z těchto důvodů se počet nehod, počet mrtvých, počet těžce a lehce zraněných ve všech případech zvýšil. Škody z nehod vzrostly přibližně o jednu čtvrtinu. Výstavba dálnic a silnic pro motorová vozidla je kapitola pro samostatný příspěvek. Stačí si přečíst zprávu Nezávislého kontrolního úřadu 96/19.

Překročení investic nákladů u některých staveb je více než 100%. Toto bude zajištěno dalším zadlužením. Městská hromadná doprava je samozřejmě z největší části záležitostí obcí, kterým chybí peníze na všechno. Chci ale říci, že v tomto případě si ministerstvo dopravy a spojů uvědomuje problém stejně jako v hromadné autobusové dopravě a snaží se hledat řešení. Nevím, jestli se ve vládě najde podpora, když chybí finanční prostředky v dopravě, všude, ale pozitivní pokus to je. Je třeba zdůraznit, že jsem vycházel z kurzu pevné Klausovy koruny. Pohyb koruny směrem dolů na finančním trhu samozřejmě zvýší nároky na veřejné finance. Přes tyto problémy vládní balíček krátí rozpočet ministerstva dopravy a spojů o 5,3 miliardy korun. Započítávám tam i miliardu, která byla vyplacena místo rozpočtu 1996 v roce 1997 pro zachování vyrovnaného rozpočtu, v roce 1996 nebyla vrácena.

Všechny tyto problémy bude řešit příští vláda. Přiznám se, že jí nezávidím, a to mluvím o problémech jednoho resortu. Tímto svým vystoupením jsem chtěl upozornit, jak ošidné je hovořit o vyrovnaném rozpočtu při zvyšování vnitřní zadluženosti odvětví, za které vláda přímo odpovídá občanům. Toto zadlužení již překročilo polovinu celého rozpočtu. Je běžné, že vláda neplní své usnesení a sliby, vypracování dopravní politiky, restrukturalizace Českých drah, dopravní obslužnost. Dohody, které uzavřela prostřednictvím svých dvou místopředsedů s odboráři. Je to typické ministerstvo, které prakticky celou dobu patří ODS. Toto ministerstvo se chová tak, jak řekla dáma, kterou jmenoval pan Zeman a neuhodl pan Gross v Gilotině, po nás potopa. O tom všem se mi těžko hovoří vzhledem ke dnešní nehodě.

Chci ještě například dodat, kterým institucím občané věří a na koho se obracejí. Že to není nikdo z vlády ani z Parlamentu poznáte podle křestního jména citace z faxu jednoho dodavatelského podniku: "Zdravím tě Jaromíre. Jakmile kladně nezasáhneš, dne 15. 7. 1997 jsme na Staromáku s kladivama v ruce. Nemáme na výplaty."

Všechno, co jsem řekl, mi nepřipadá jako jasná vize do budoucna, jak tady zdůrazňoval pan premiér. Jako poslance mě tento stav znepokojuje a znepokojuje mě také to, že pana premiéra ne. Děkuji.

(Potlesk v části sálu.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Na základě žádosti poslaneckého klubu ČSSD vyhlašuji přestávku 30 minut. Sejdeme se v 19.45 hodin. Důvod je prozaický, všichni poslanci se chtějí podívat na zprávy v televizi. V 19.45 hodin budeme pokračovat, do rozpravy pak vstoupí pan kolega Grégr.

(Schůze přerušena v 19.15 hodin.)

(Schůze opět zahájena v 19.48 hodin.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Nemohu nejednat podle jednacího řádu, takže vyzývám pana kolegu Grégra, aby se ujal slova. Pokračujeme v přerušeném bodu a v přerušené rozpravě.

Poslanec Miroslav Grégr: Pane předsedající, vás snad mohu přímo oslovit, výzvu k tomu, abych vystoupil v současné době, považuji přinejmenším za dobrý vtip, jestli to nemám nazvat nějakým jiným způsobem. Myslíte, že mám začít se svým vystoupením? (Reakce na absenci většiny poslanců v sále.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Pane poslanče, ode mne to není vtip, ode mne je to smutné konstatování.

Poslanec Miroslav Grégr: (Na upozornění poslance pana Uhdeho, že je v sále.) Stačí mi, že pan kolega Uhde je tady a je ochoten mě vyslechnout. (Na svou přítomnost upozorňuje i řada poslanců. Veselost.) Stejně jako pan kolega Dostál.

Vážený pane předsedající, vážený pane ministře Vodičko - aspoň jeden reprezentant vlády -, dámy a pánové, chtěl bych polemizovat s některými postoji české vlády, které jsou zřejmé z její dnešní zprávy i z dílčích zpráv jednotlivých resortů. Na rozdíl od mnohých - a projevuje se to i teď - jsem vyslechl celou zprávu pana premiéra velice pozorně.

Z řady vyjádření zejména předsedy české vlády vyplývá, že dnešní ekonomické problémy jsou jen jakýmsi momentálním vybočením z jinak zřetelně úspěšného ekonomického a společenského vývoje a dnešní opatření jsou jen drobné odchylky od původního vládního programového prohlášení.

Já naopak tvrdím, že jde o dlouhodobé a dlouhodobě přezírané problémy, že programové prohlášení vlády se neplní a naše ekonomika se nachází mírně řečeno v hluboké nerovnováze, podle celosvětově respektovaných makroekonomických kritérií v krizi. Všechna přijímaná opatření byla dříve z ideologických pohnutek - kdy mohla přinést zlepšení - odmítána. Dnes přichází příliš pozdě, aby byla dostatečně účinná.

Je pozoruhodné, jak šok z pozdního poznání resp. přiznání rychle vyšuměl a jak opět nastupuje ničím nepodložené sebevědomí vládní garnitury. Co si mám také myslet ve světle dnešní skutečnosti o plnění programového prohlášení vlády, když v něm čtu pasáže o nastoupení trendu směrem k dlouhodobé vyrovnanosti platební bilance, zejména jejího běžného účtu, nebo když mně vláda slibuje udržení vysokého tempa hospodářského růstu s cílem postupného sbližování naší ekonomické a životní úrovně s vyspělou Evropou. (Hluk v sále.)

Pane předsedající, já bych byl rád, kdyby pan kolega, který hovoří s panem kolegou Uhdem, na mě nevystrkoval své ctěné pozadí a pan kolega Uhde, který slíbil, že bude poslouchat, aby mi naladil správnou atmosféru. (Veselost.)

Co si myslet ve světle připravovaných sociálních opatření vlády o větách, že úloha státu spočívá ve vytváření nezbytných - a dále - podmínek pro zajištění základních sociálních jistot občanů, nebo že vláda bude dbát o udržení reálné hodnoty důchodů. O tom, jak se plní vládní programové prohlášení, se přesvědčujeme dnes a denně, kdy jsme konfrontováni nejen s problémy a úpadkem průmyslu a zemědělství, ale i s problémy dopravy, obrany, bytové výstavby, zdravotnictví, školství, vědy a dalších odvětví.

Situaci Akademie věd charakterizují publikované články Věda zápasí o přežití nebo Český výzkum a vývoj připomínají Popelku. Rektoři přemýšlejí, jak udržet v činnosti vysoké školy do konce roku a podobně.

Tato situace nespadla z nebe až s novým funkčním obdobím vlády a se změněným poměrem sil v parlamentu po volbách 1996, jak má opět tendenci situaci líčit předseda vlády. Problémy, v nichž jsme nyní až po uši, vyplývají jako důsledek špatného scénáře hospodářské transformace, prováděné sedm let řadou členů vlády, vládní koalice a pokračující v jejím dnešním složení. Ta byla nastartována tzv. šokovou terapií, opírající se zejména o tvrdá restrikční opatření v době celosvětové recese a nutných revitalizačních kroků českého průmyslu a nového nasměrování zahraničního obchodu. Touto makroekonomickou politikou se sice podařilo zvládnout začátek reformy, snad jakési deklarované nebezpečí inflační spirály, ale přetrvávající restrikce a přílišná liberalizace trhu nás později přišla strašně draho. Otcové reformy však byli zpiti úspěchem z prvopočátečního zvládnutí situace a oddali se sebechvále a sebeobdivování. Začali přehlížet rostoucí problémy a vydávat přání za skutečnost.

Václav Klaus například v Lidových novinách v březnu 1994 napsal, že je-li ekonomika v pořádku v makrorovině, musí být zdravá i mikroekonomická sféra, což byl naprostý nesmysl v době, kdy podkapitalizované podniky ždímaly navíc úrokovými sazbami, vzrostlými na počátku takřka přes noc z 8 na 24 %, aby se později ustálily na 17 - 15 %, a vysokými odvody upadaly do platební neschopnosti a vzájemné zadluženosti, jejíž současné odhady začínají někde u 250 miliard korun, a naopak, kdy banky se plnily, aby mohly poskytovat pochybné úvěry na pochybné privatizační projekty.

Odtud a s přetrvávajícími meziročními nárůsty inflace začala spirála snižující se konkurenceschopnosti českého průmyslu, zapříčiňující od roku 1995 dramatické zhoršování obchodní bilance, pak i běžného účtu platební bilance a nakonec i díru v celé platební bilanci včetně kapitálového účtu.

Není pravda, že na tyto jevy nikdo předsedu vlády neupozorňoval, ale naopak je pravda, že každý, kdo veřejně označoval nebezpečnost těchto jevů pravdivými jmény, byl ironizován, a to někdy zde i v této sněmovně, skandalizován a nálepkován. Kritizuji dnes předsedu vlády za situace, kdy je jeho kritika téměř v módě a napadají ho lidé, kteří ho včera podlézavě velebili. Jsem jedním z těch, kdo snad oprávnění kritizovat Václava Klause má, protože veřejně upozorňuji na nedostatky a systémová pochybení hospodářské politiky, kterou zosobňuje už 7 let. Moje kritika neplyne z osobní nebo politické předpojatosti.

Pro mne je Václav Klaus nepopiratelně kvalifikovaný, vzdělaný a pracovitý člověk. Mohl bych říci, udělal řadu chyb jako každý, kdo se pustí do nějakého velkého úkolu, ale národní hospodářství není laboratoř, kde se dá říci: bohužel, pokus se nepodařil.

Mohl bych mluvit o podílu Václava Klause na tom, že v této zemi se peníze staly modlou se všemi hroznými důsledky devastace myšlení a morálky lidí. Mohl bych ho právem obvinit z toho, jak prosazením kupónové privatizace podkapitalizoval podniky a ztížil a někdy i znemožnil nalezení opravdových, zodpovědných a dlouhodobě zainteresovaných vlastníků, jak se svou neústupností podepsal na stavu zdravotnictví atd. Mohl bych snad omluvit tyto chyby, pokud by byly vždy učiněny v dobré víře a pokud by se je pokusil napravit ihned po tom, kdy se ukázala neudržitelnost učiněných kroků.

To, co já vyčítám premiéru Václavu Klausovi a proč v něj nemohu mít důvěru, je, že selhal jako člověk. On v sobě zapřel odborníka a z konjunkturálně politických důvodů klamal veřejnost v době, kdy už mu musela být jasná nebezpečnost řady jevů pro ČR. Občané byli klamáni předstíráním úspěšnosti kupónové privatizace v době, kdy už bylo zřejmé, že nepřináší na rozdíl od klasických způsobů finance ani trhy, že nedostatečný právní rámec umožňuje v této oblasti velkolepé podvody, a kdy např. známý ekonom českého původu Jan Vaňous píše v Chicago Tribune - promiňte, že cituji doslova: "Je to chlívek. Může se jim sice podařit ekonomiku zprivatizovat, ale bude to zmasakrovaná ekonomika. Klaus a jeho pomocníci se s pohrdlivou arogancí dívají na kohokoli pod nimi." Konec citátu.

Občanům bylo namlouváno, že deficit obchodní bilance a běžného účtu platební bilance je normálním průvodním znakem naší transformace, i když tyto deficity přesáhly svými hodnotami mezinárodně uznávané alarmní hranice, ohrožovaly nás a nakonec nás zavedly svými důsledky do dnešních měnových problémů.

Občané byli klamáni ještě nedávno v televizi výroky, že deficity tkví v mimořádné a exportně příznivé investiční aktivitě podniků, v době, když už i z březnové zprávy Mezinárodního měnového fondu panu premiérovi muselo být jasné, že, cituji: Velká část investic je koncentrována do oblastí infrastruktury a služeb, a není tudíž pravděpodobné, že by mohly mít v krátkodobé perspektivě příznivý účinek na vývoz zboží. Konec citátu.

Vytýkám panu premiérovi, že - ač jako nepopiratelnému odborníkovi mu muselo být hrozící nebezpečí už minimálně rok zřejmé - z politických důvodů přiznal své chyby a přistoupil ke korekci dosavadní hospodářské politiky až v době, kdy už státu byly způsobeny miliardové škody.

Vytýkám Václavu Klausovi, že selhal nejen jako ekonom, ale jako politik. Pohrdl možností požádat o důvěru vládě hned, kdy musel vyhlásit korekci hospodářské politiky. Mohl ušetřit této zemi několikatýdenní politické a v důsledku toho i hospodářské a měnové otřesy. Přistoupil k tomuto kroku až v době, kdy k tomu byl dotlačen vývojem událostí, až v době, kdy jeho postoj poškodil ekonomicky i politicky stát.

Moje nedůvěra v něj jako předsedu vlády tkví obecně v tom, že není schopen naslouchat kritikům, nedokáže včas vyvodit správné důsledky z chyb, že povýšil osobní popularitu a punc neomylnosti nad zájmy státu. Nic nenasvědčuje tomu, že se změní. Jak mám věřit vládě, která v novém funkčním období předstoupila před sněmovnu s programem prosperity, když výsledkem je hospodářský útlum. Předseda vlády sliboval zdvojnásobení mezd, výsledkem bude v nejbližší době propad reálných mezd. Vláda slibovala stabilní, pevnou měnu, výsledkem je propad kursu koruny. Sliboval se vyrovnaný rozpočet, výsledkem je hluboce deficitní rozpočet zachraňovaný radikálními škrty se značnými sociálními dopady. Konečně opatření balíčku 1 a 2 ukazují nepoučitelnost protagonistů dosavadního neúspěšného vývoje. Neřeší totiž příčiny, ale soustřeďuje se na následky. Nemůže dojít ke zlepšení, pokud vláda neuzná, že stav českého průmyslu je kritický a makroekonomika není dlouhodobě možná bez restrukturalizované, výkonné a stabilní podnikové sféry.

Prorůstová a revitalizační opatření státu ve prospěch průmyslu musí být úměrná tomu, že podniky nejen neprošly v drtivé většině restrukturalizací, ale dokonce ani prostou modernizací, že jsou léta decimovány a tunelovány přetaženou restriktivní politikou, pochybným privatizačním procesem a bez potřebných investičních, ale i provozních prostředků na zajištěnou zakázkovou náplň.

Jakou má asi vláda představu o revitalizaci českého průmyslu, zejména hutního a strojírenského komplexu, který je páteří českého průmyslu, jak je patrné z toho, jak v současné době s lehkým srdcem smetla se stolu návrh na finanční restrukturalizaci význačných českých podniků, jakými jsou Tatra, Zetor, ještě v nedávné minulosti Poldi Kladno a další, a snad pomůže v ojedinělém případě podniku, který je blízký srdci jedné straně vládní koalice.

Vláda České republiky musí přestat ovlivňovat ekonomiku České republiky experimentováním typu pokus - omyl. Musí veřejně definovat svou průmyslovou politiku na základě analýzy stavu českých podniků a národních zájmů České republiky. Jen s pomocí strategicky koncipované hospodářské politiky lze promyšleně vytvářet pro Českou republiku dynamické, komparativní výhody a úspěšně se uplatnit v mezinárodní soutěži.

Chtěl bych učeným ekonomům, schopným citovat Friedmana, Sachse a další, posloužit jednoduchou pravdou dnes již letitého, mého dlouholetého spolupracovníka. On říkával: Ona ta ekonomika je jako pneumatika Michelin. Když ji na jedné straně přišlápnu, na druhé straně se udělá boule. Když ji sešlápnu moc, tak ta boule praskne. Snad by stálo za to si tuto jednoduchou, vpravdě lidovou praktickou poučku poznamenat jako glosu do význačných teoretických ekonomických děl.

Nezaujatému národohospodáři musí být jasné, že balvanem k cestě k úspěšnému rozvoji národního hospodářství jsou podmínky, které doposud měl k podnikání český průmysl ve srovnání např. s konkurencí v Evropské unii a jinde. Bez změny těchto podmínek tak, aby mohlo dojít k rychlému ozdravění podniků a podpořila se expanze exportu, domácí poptávka bude samozřejmě po restrikcích slabá, nelze současný vážný stav našeho hospodářství překonat. Podíváte-li se však na doporučovaná opatření vlády, nedávají, podle mého mínění, žádnou záruku rozvoji podniků a zvyšování jejich konkurenceschopnosti, a tedy ani překonání hrozící otevřené krize. Použiji-li slov některých ekonomických expertů, tvrdošíjná snaha takzvaně dovršit dosavadní hospodářskou politiku vyúsťuje v rozmělnění potřebné zásadní změny.

Moje nedůvěra v členy vlády nepramení jen z výhrad k jejich ekonomickým postojům. Mám totiž vážné výhrady k jejich politické prozíravosti, která bude v následujícím těžkém období mimořádně důležitou vlastností politiků, mají-li úspěšně řídit tento stát.

Předpokladem úspěchu jsou nejen účinná hospodářská opatření, ale i zachování sociálního smíru. Pochopím snadno, že za současné ekonomické situace je obzvláště naléhavá tzv. mzdová zdrženlivost a růst mezd jen v relaci s růstem produktivity práce. Už tato nezbytná opatřeni povedou velmi pravděpodobně k poklesu reálných příjmů obyvatel, dá se čekat růst nezaměstnanosti apod. Co však nepochopím, je snaha většiny členů této vlády politicky a sociálně nevnímavým způsobem trvat na narýsovaných deregulacích, česky zdražování, přestože byla tato opatření konstruována za zcela jiných předpokladů o růstu hospodářství a vývoji mezd. Navíc zdražování má ještě doprovázet řada sociálních škrtů. Za současné situace nelze vyzývat obyvatelstvo k mzdové zdrženlivosti a utahování opasků, aniž by vláda za to nenabídla okamžité zmínění tempa zdražování cen a nesolidarizovala se s občany např. okamžitým dlouhodobějším zmrazením mezd ústavních činitelů a ve státní správě, což lze uskutečnit škrtem pera bez změny zákona.

Formálně předseda vlády deklaruje vstřícnost dialogu s opozicí a odbory, v reálné politice však vláda pokračuje v politice arogance a válcování neprivilegovaných občanů. Kdo není dnes schopen pochopit, že důsledky závažných a dlouhodobých chyb hospodářské politiky vlády nelze zcela přenést jen na bedra obyvatelstva, jedná nemravně a nemá právo řídit stát.

Význačný americký politik James W. Fulbright jednou napsal: Ve veřejném stejně jako v soukromém životě jsou období, kdy člověk musí protestovat nejenom, ba ani v první řadě proto, že jeho protest bude politicky nebo materiálně výnosný, nýbrž proto, že je uražen jeho cit pro slušnost, proto, že má až po krk politické lsti a veřejností přijatých představ, anebo jednoduše proto, že se mu něco příčí. Morální úleva, které se tím člověku dostává. může být vpravdě tím nejcennějším bodem svobody. Tato slova přesně vyjadřují mé pocity, když kritizuji výsledky činnosti této vlády a tvrdím, že by měla sama odstoupit. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Skopal, připraví se pan kolega Bláha.

***