Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. A nyní již bez přednosti aha, není tomu tak, slova se ujme předseda klubu ČSSD, pan kolega Gross.

Poslanec Stanislav Gross: Dámy a pánové, já avizuji, že předložím procedurální návrh, aby ta zpráva včas dorazila do kuloárů, a chci jej zdůvodnit.

Myslím si, že v tuto chvíli již nastal čas, kdy by se mohlo věcně projednávat to, co zde předseda vlády přednesl. Myslím si, že v této situaci je ta atmosféra tady trošku nedůstojná, a proto si dovolím předložit procedurální návrh na to, aby tento bod byl přerušen do doby, nežli se dostaví členové vlády, kterým v tom nebrání závažné pracovní důvody, to jsou ty důvody, které zazněly na začátku schůze sněmovny.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Jedná se o procedurální návrh předložený v rozpravě. Předpokládám, že se to netýká jenom členů vlády, ale také poslanců, že to měl být takový apel. Já ho registruji, protože je to tak závažný procedurální návrh, vyzývám všechny poslance k tomu, aby se dostavili do sněmovny, abychom mohli provést tento hlasovací akt.

Ano, na vaši žádost jsem vás odhlásil. Prosím, abyste se znovu zaregistrovali a znovu prosím o strpění, aby kolegové doběhli ze svých poslaneckých kanceláří. Vyžaduje to - máme to spočítáno - čtyři a půl až pět minut u zdatných.

Uplynul avizovaný čas, ještě jednou prosím, aby se všichni přihlásili, a zopakuji, o čem budeme hlasovat. Byl předložen panem kolegou Grossem procedurální návrh, abychom vyhlásili přestávku do doby, než se dostaví do sněmovny ti členové vlády, kterým nebrání jejich důležité povinnosti v účasti na schůzi sněmovny. Je to tak? Ano.

Zahájil jsem hlasování (číslo 115). Ptám se, kdo tento návrh podporuje. Kdo je proti tomuto návrhu?

Návrh nebyl přijat. Pro hlasovalo 62, proti 53 poslanců. Budeme pokračovat a konečně, pane profesore, se ujměte slova.

Slova se ujme pan poslanec Jičínský. Promiňte, ještě to není tak, ještě s jedním procedurálním návrhem pan kolega Vik.

Poslanec Jan Vik: Pane předsedo, dámy a pánové, já ještě než se opět rozejdete do kuloárů, bych rád předložil také procedurální návrh, Poslanecký klub SPR-RSČ teď nehlasoval pro to, aby zde museli být páni ministři, a to z toho důvodu, že situace je vážná a dle našeho názoru by páni ministři skutečně měli především řešit situaci s katastrofálními záplavami.

Dovolte mi tedy podat procedurální návrh na přerušení této schůze Poslanecké sněmovny do středy do 9 hodin do rána. Poslanecký klub SPR-RSČ u vědomí si katastrofálního stavu způsobeného záplavami je toho názoru, že Poslanecká sněmovna by měla:

1. Tímto způsobem vyjádřit alespoň symbolicky svou sounáležitost s těmi, kteří přišli a právě přicházejí přinejmenším o svá obydlí a majetky

2. Jsme toho názoru, že ve srovnání s utrpením občanů nemají naše parlamentní šarvátky opodstatnění a bude lépe, když celá vláda, všichni ministři a jejich ministerstva budou řešit vzniklou zoufalou a stále se zhoršující situaci v ohrožených oblastech a když poslanci po své linii učiní totéž.

Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slyšeli jste procedurální návrh. Bez rozpravy o něm nechám hlasovat, a to ihned.

Zahájil jsem hlasování č. 116. Kdo podporuje návrh pana kolegy Vika? Kdo je proti tomuto návrhu?

Návrh nebyl přijat. Pro hlasovalo 42, proti 66 poslanců.

Nyní opravdu prosím pana kolegu Jičínského, aby se ujal slova, připraví se pan kolega Miloš Zeman.

Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážené shromáždění... (Předsedající: Promiňte, pane profesore. Dámy a pánové, prosím o klid. Děkuji.)

...opravdu se nemluví lehce v době, kdy mnozí naši občané jsou oběti přírodních katastrof a ve světle těchto událostí se skutečně různé stranické rozmíšky jeví jako nevýznamné. Ale přesto si nemyslím, že je vhodné snažit se tuto situaci využívat populistickými argumenty k tomu, aby parlament nejednal. Naše odpovědnost je v tom, abychom vedle toho, k čemu jsme se zavázali, tzn., že večer budeme jednat o zprávách ministrů, kteří nám podají zprávu o situaci a o opatřeních, která přijali, naše odpovědnost je v tom, abychom projednávali zákony, které máme na pořadu, protože to je naše role.

Pane předsedo, mohl bych vás požádat o zajištění klidu - kolega Payne mě nemusí poslouchat - myslím si, že důstojnost parlamentního jednání vyžaduje, chceme-li si vážit v parlamentu jeden druhého, ne abychom se poslouchali, ale abychom aspoň umožnili druhým, pokud mají zájem toho, který mluví, poslouchat. Děkuji.

Před touto schůzí jsem si prostudoval programové prohlášení vlády z loňského roku, prostudoval jsem si zprávu o aktivitách jednotlivých ministrů a vyslechl jsem zprávu předsedy vlády, kterou nám dnes podal.

Chci se zamyslet nad některými problémy právního státu a právního řádu u nás. Jsem si samozřejmě vědom toho, že lhůta jednoho roku je krátká pro to, aby v právním řádu nastaly podstatné změny. Proto musím v určitých ohledech se vrátit i k období minulé vlády a podívat se na to, jaký je stav našeho právního řádu a zprostředkovaně tedy právního státu, i když problematiku právního státu budu omezovat na právní aspekty. Nebudu se soustřeďovat na problémy politicko-sociální a psychologické, které jsou s tímto fenoménem spojeny.

Osobně si myslím, že stav tu je neuspokojivý. Připomínal jsem tu sněmovně velmi kritické výrazy, kterých použil minulý i současný předseda ODA, to je jedné strany vládní koalice, kteří v této souvislosti mluvili o právním nihilismu, a předseda poslaneckého klubu ODA mluvil dokonce o právním marasmu.

Já osobně bych rád, kdyby ze strany ODA a jejích poslanců v této věci nastupovaly praktické činy, jak tuto míru sebereflexe chtějí prakticky projevit činy ke zlepšení tohoto stavu, který takto nazvali.

Já se omezím na střízlivější formulaci. Řeknu, že stav právního řádu je velmi neuspokojivý. Máme tu velké dluhy z hlediska realizace ústavy a Listiny základních práv a svobod. Připomenu tu již známou absenci ústavního zákona o vyšších územně správných celcích. Máme konečně na stole tyto návrhy, ale chybějí návrhy, které vymezí kompetenci těchto vyšších územně samosprávných celků, a chybějí koncepce reformy veřejné správy. Předseda vlády hovořil o tom, že se na tom pracuje, ale obávám se, že čtyři nebo pět let v této věci byly promarněny, že se málo udělalo na tom, aby tu byla státní správa budována podle ústavních principů, jako státní správa založená na odbornosti, nikoli na stranickopolitických vlivech, které ji tak značně prostoupily.

Pokud jde o reformu veřejné správy. Myslím, že je chybou vlády, že tu není žádná instituce v jejím rámci, která by se o tento závažný úkol starala. Chybí tu ústřední orgán, který by toto měl jako svůj problém. Mluvil jsem o tom po nastoupení této vlády v rámci projednávání kompetenčního zákona a jeho změn, a víte, že Úřad pro legislativu a státní správu byl zrušen, že určité jeho funkce byly převedeny na Ministerstvo spravedlnosti. Ovšem funkce spojené s reformou veřejné správy těžko může plnit Ministerstvo spravedlnosti, a založit to jenom na tom, že to je úkol, který patří řadě resortů, a že tedy bude koordinován jejich vzájemnou spoluprací, je velmi problematické z hlediska efektu.

Zároveň chci říci jednu věc: že ve sféře praktické realizace nového právního řádu v této oblasti je rovněž neuspokojivý stav. Připomínám to, že zákon o správním řádu je z roku 1967. V roce 1967 zákon o správním řádu byl nepochybně pokrokem v tehdejším období, protože až dotud zákonná úprava této problematiky chyběla. A jestliže v roce 1997 stále používáme zákon z roku 1967, rozhodně to není dobré svědectví o významu legislativy v této oblasti a o jejím cílevědomém zdokonalování.

Připomínám např., že tu chybí nová zákonná úprava odpovědnosti orgánů veřejné správy za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy. To je rovněž něco, s čím počítá Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 2 a 4. My tu máme zatím dosud starou úpravu, podle níž odpovídá orgán státní správy. Obce ovšem nejsou orgány státní správy, obce jsou orgánem samosprávy, čili tuto zákonnou úpravu na ně vztáhnout nemůžeme, a pokud bychom chtěli na orgánech obecní samosprávy uplatňovat náhradu škody za špatné, nezákonné jejich rozhodnutí, musíme tak zřejmě udělat podle předpisů občanského zákoníku. Čili i to svědčí o tom, že je podceňován význam adekvátní právní úpravy pro fungování státní správy způsobem odpovídajícím demokratickému právnímu státu.

Z hlediska ústavních institutů chybí ústavní zákon o referendu. Nechci tady podrobně o této problematice hovořit, připomínám to jako doklad toho, že tu ústavní institut ústavou předpokládaný chybí, a připomínám tu i Václavu Klausovi a představitelům vládní koalice, že už na podzim v roce 1992 bylo na jejich adresu řečeno, že v této věci mají stejný názor jako Miloš Jakeš, který v roce 1988 při přípravě nové ústavy tehdejšího režimu se stavěl proti institutu referenda proto, že jeho ústavní zakotvení by podlamovalo fungování vedoucí úlohy strany. Obávám se, že v řadách vládní koalice v této věci až dosud nedošlo k žádné změně tohoto postoje, který rozhodně neodpovídá nejen ústavním principům, ale i principům demokracie, tak jak se uplatňují podle dokumentů Rady Evropy a dokumentů platných v zemích Evropské unie.

Chybí tu rovněž další ústavní instituce, a to je Nejvyšší správní soud. Předseda vlády o tom hovořil, že tu je záměr jej konstituovat. Poukazuji ovšem na to, že 3 roky je záměr vytvoření Nejvyššího správního soudu a s tímto záměrem se více než 3 roky nic nedělalo. Svědčí to o tom, že despekt k právu, bohužel, byl typický nejen pro vládu minulou, ale i pro vládu současnou.

Při projednávání změn kompetenčního zákona jsem navrhoval jménem skupiny poslanců rozšířit působnost Ministerstva vnitra, a to tak, že Ministerstvo vnitra je ústředním orgánem státní správy pro zajištění koncepce, koordinace a právní úpravy organizace veřejné správy, správního řízení a správního trestání. Tento návrh byl odmítnut, obávám se, ke škodě věci, protože přijetím tohoto návrhu by tu byl orgán, který by byl povinen se o tyto věci starat. Takto až dosud se tu o ně nestará nikdo, správní řízení je v různých oborech upraveno bez jednotící koncepce. Podívejte se jenom na to, jak nemá žádnou koncepci výše sankcí, které se v různých druzích správního řízení používají. Přitom obecně v demokratických zemích se akceptuje zásada, že správní sankce nemají přesahovat sankce, které je možno uložit v řízení soudním.

Rovněž Listina ústavních práv a svobod předvídá vydání řady zákonů. I tu je dluh, protože řada z těchto zákonů nebyla nám dosud předložena, a na řadě z nich se zřejmě ani nepracuje. Např. čl. 10, odst. 3 mluví o ochraně osobních údajů. Institucionální zajištění v této oblasti chybí. Zato však vláda považovala za možné zřídit Úřad pro státní informační systém, ačkoliv - jak je všem v této sněmovně známo - zákon o působnosti tohoto úřadu, který je předpokládán, přijat nebyl. Myslím si tedy, že zřízení tohoto úřadu není v souladu s ústavou.

Chybí tu zejména zákon o státním majetku a jeho správě. Považuji za jistý pokrok, že tu už existuje záměr tohoto zákona, ale cesta od záměru k realizaci v podobě osnovy zákona a jeho projednávání je ještě dlouhá a absence tohoto zákona velmi chybí. K této věci se ještě ve svém vystoupení vrátím.

Chybí tu rovněž zákonná úprava čl. 17 listiny, kde se mluví o přístupu k informacím. Ti z vás, kdo tu byli v minulém období, vědí o problematice, která se tehdy stala předmětem velkých sporů. Mám na mysli návrh tiskového zákona a úpravu přístupu k informacím, který vyvolal tehdy velký protest, a navržená úprava rozhodně nebyla v souladu s mezinárodními standardy.

Chci se nyní zamyslet nad určitým obecnějším principem, o kterém jsem mluvil, ale myslím si, že zatím jsme velmi málo pokročili v jeho promýšlení a v jeho praktické realizaci.

Jde o to, jaké jsou ústavní vztahy Parlamentu a vlády a jaká má být úprava státní správy v demokratickém právním státě, tak jak jeho základy stanoví Ústava České republiky. Jde tu o princip zákonné správy. Podle čl. 2, odst. 2 listiny státní moc lze uplatnit jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Z toho plynou velmi závažné důsledky pro fungování státních orgánů.

Chci říci - a mluvil jsem o tom a osobně lituji, že musím tyto věci opakovat, ale nedá se nic dělat - že jestliže za starého režimu tu byla jednota moci a vlastnictví, monopol moci jedné strany, a byl tu systém, kterému říkáme administrativně-centralizovaný systém řízení nejen hospodářství, ale celé společnosti, pak tomu odpovídala i určitá povaha právního řádu v tomto systému platného. Zákony mnohdy byly velmi obecné a provedení těchto zákonů takové, že všechno v podstatě obsahovaly prováděcí předpisy.

Minulá sněmovna přijala zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Nebudu teď hovořit o ideologické vadnosti nebo právní vadnosti tohoto zákona, to je jiný problém, ale vůbec vládní většina tehdy nedomyslela to, co tím obecným odsudkem starého režimu říká, že totiž v systému demokratického právního státu musí právní řád vypadat jinak, musí být jiné vztahy Parlamentu a vlády.

My jsme podali návrh zákona, který váže zvyšování nájemného na souhlas Parlamentu. A to se setkalo s velkou kritikou, že tím porušujeme vztahy mezi Parlamentem a vládou, že tím porušujeme princip dělby moci. Ale domysleme důsledky rozhodnutí Ústavního soudu, který zrušil prováděcí předpisy k zákonům v oblasti zdravotnictví proto, že v těchto prováděcích předpisech je obsaženo to, co má být stanoveno zákonem. A když jsme tedy hovořili o úpravě nájemného, na mou námitku nikdo nereagoval, že zákon o cenách jenom říká, že prostě Ministerstvo financí má pravomoc stanovit určité ceny v určitých oblastech, ale to, co stanoví ona vyhláška, pravidla, podle jakých se postupuje, to není něco, co patří v demokratickém právním státě do prováděcího předpisu. To má být v základních rysech obsaženo v zákoně. A takových věcí bychom mohli uvádět mnohem více.

Jak to, že stále - i pokud jde o oblast bezpečnosti, oblast obranyschopnosti země - používáme předpisů z doby starého režimu? Proč tu nebyla systematická legislativa, aby se tyto zákony zpracovávaly nové, v souladu s principy ústavy? Svědčí to o tom, že vládní koalici do značné míry vyhovoval stav, kdy mohla používat těch předpisů z doby starého režimu, které exekutivě dávají pravomoci, jež v demokratickém právním státě mít nemůže, protože tyto pravomoci musejí být stanoveny zákonem. Znovu se vracím k otázce, která už byla nejednou předmětem diskuse na tomto plénu - je to chybějící zákon o správě státního majetku. Najděte si příslušný článek ústavy a listiny, kde se jeho vydání předpokládá. Prostě jestliže vláda má spravovat státní majetek, a ten spravovat má jako nejvyšší orgán výkonné moci, pak ale zákon musí jasně stanovit rámec, v němž jej spravuje, a pravidla, podle kterých jej spravuje. To nemůže být v úplné dispozici vlády, jak je to teď. Znovu tady připomínám, že jestliže parlament měl námitky proti tomu, aby vláda exekutivně vydávala majetek, pak v tom není negativní vztah ke katolické církvi, ale je v tom péče o to, aby se v této zemi vládlo ústavním způsobem. To, že tady v této oblasti, tak významné a tak citlivé, se používá starých předpisů, to opravdu považuji za stav, který není v souladu s platnou ústavou. Vy víte dobře, že za první republiky parlament, Národní shromáždění, tehdy pro každý rok stanovil rozsah, v jakém vláda může provádět operace s majetkem, který patřil státu. Je to přirozené, protože pravidla, podle kterých se řídí život ve státě a ve společnosti, stanoví zákon a zákon přijímá parlament. Vláda vládne v rámci a podle zákonů.

Tento stav bohužel u nás není a znovu připomínám, že vládě pět roků tento stav vyhovoval a já myslím, že je na čase v zájmu věci s tímto stavem skončit. Je to stav nebezpečný jak z hlediska právního řádu právního státu, tak je to nebezpečné i z hlediska povinnosti všech odpovědných sil o udržování určité politické stability, o udržování určité sociální stability, o to, aby jisté emoce nepřesáhly rámec, který je v demokratickém státě zvládnutelný.

Nebudu o těchto věcech hovořit podrobněji, hovořil jsem o nich nejednou, ale znovu připomínám, že toto je základní otázka, kdy vláda je správcem státního majetku. Není jeho vlastníkem a právě v této oblasti bohužel škody, které byly způsobeny hodnotám právního státu, jsou těžko vyčíslitelné.

Nejednou jsem sám kritizoval Václava Klause, ale nejen jeho, že vládní koalice nerozlišuje dostatečně a někdy vůbec veřejné a soukromé. Tím samozřejmě se hodnoty právního státu rozkládají. Vím, že v řadě případů jsou určité vztahy těžko přesně zákonem regulovatelné, ale není pochyb o tom, že přece jen jsou tu i jisté morální hodnoty, které je v této věci také třeba mít na zřeteli a dbát jich. V tomto smyslu osobně považuji postup bývalého ministra financí Kočárníka rovněž za doklad toho, že se nerozlišuje veřejné a soukromé, a to je něco, co z hlediska fungování právního státu je velmi nežádoucí a škodlivé.

Vláda dlouhou dobu v legislativě byla dosti laxní. V tom prvním tzv. balíčku či souboru opatřeni přichází s iniciativou asi 15 nebo 16 zákonů, které by měly být urychleně, mnohdy v šibeničních lhůtách, vypracovány. Nebudu teď o jednotlivých zákonech hovořit, jednali jsme tady už o návrhu zákona o Komisi pro cenné papíry a i tam se ukázalo, že některé legislativní problémy trvají právě proto, že legislativní chvat není příznivý kvalitě zákonů. Takto bych mohl hovořit i o některých dalších návrzích, které se ve vládním balíčku předpokládají a jimiž se budeme zabývat. Jde o to, že legislativní proces je komplikovaný, poměrně dlouhý, ale na to, jak legislativní proces proběhne, má rozhodující vliv to, jaká je kvalita zákonné předlohy. Jestliže zákonné předlohy nejsou předloženy v dobrém stavu, potom parlamentní projednávání může sice to nebo ono zlepšit, ale nízkou úroveň předložené předlohy samo parlamentní projednávání těžko zvedne na žádoucí úroveň. Jestliže tyto legislativní návrhy vlády neprojednávala ani Legislativní rada vlády, považuji to za chybu právě z hlediska úrovně těch předloh, které už jsme částečně dostali a ještě dostaneme.

Zároveň v této souvislosti si nemohu odpustit jednu poznámku. Vláda nyní přichází s iniciativou legislativně upravit určité problémy, které až dosud legislativně upraveny v žádoucí míře nejsou. Ale nedostatky např. ve sféře průhlednosti a přehlednosti kapitálového trhu, ty tu jsou konstatovány už několik let a nejsou to jen kritiky opozice, ale jsou to kritiky z řad finančních a ekonomických expertů jak domácích, tak ze zahraničí. Čili je třeba si klást otázku, proč se stalo, že se v této věci nic nedělo. A tady nemohu než nesouhlasit se stanovisky - a to považuji za potřebné zdůraznit - pravicového tisku - který upozorňuje na to, že tu byly zájmy určitých skupin i určitých konkrétních lidí, např. Dušana Třísky, na tom, aby se určité věci legislativně neřešily. I to je třeba mít na zřeteli, když posuzujeme nedokonalý a mnohdy špatný stav legislativy v této oblasti.

Nakonec chci říci to, že musí být zájem všech bez ohledu na to, jestli patří momentálně k vládní koalici, nebo k opozici, aby se s přehlíživým stavem k hodnotám právního státu a k vytváření právního řádu skončilo, a že opravdu vážná situace politická i krize důvěry, která v naší společnosti nastala, krize důvěry i v ústavní instituce, by nás měla vést k reflexi v tom smyslu, že učiníme maximum pro to, abychom požadavky demokratického právního státu, jak je předpokládá ústava, skutečně se snažili v dohledné době - aspoň v té legislativní oblasti - splnit tak, aby neuspokojivý stav, pokud jde o fungování vlády, byl v této oblasti řešen nebo abychom jej aspoň začali řešit. Děkuji. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme předseda sněmovny pan kolega Miloš Zeman. Připraví se pan kolega Zaorálek, potom se připraví paní kolegyně Kořínková.

Předseda PSP Miloš Zeman: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, zpráva, kterou jsme dnes vyslechli, je poměrně rozsáhlá a bylo by buď klouzáním po povrchu, nebo neúnosně dlouhým a nudným projevem, kdybych se pokusil dotknout se všech jejích aspektů, a já opravdu nechci, abyste mi tady usnuli. Proto mi dovolte, abych se soustředil pouze na aspekt jediný, aspekt, který se tak trochu váže k mé bývalé profesi, aspekt, který se zabývá vizí této vlády.

Jak se vlastně tento aspekt do zprávy o činnosti vlády dostal? Pokud si, kolegyně a kolegové, dobře vzpomínáte, bylo to na setkání prezidenta republiky s předsedy tří koaličních stran, kdy prezident vznesl výhradu, že postrádá jakousi programovou dlouhodobou koncepční vizi, a byl podle svých vlastních slov předsedy těchto tří koaličních stran ujištěn, že se této vize dočká právě ve zprávě o činnosti vlády, tedy v materiálu, který projednáváme dnes.

Čeho se tedy ve skutečnosti dočkal prezident a my všichni s ním? Dočkali jsme se, jak můžete zjistit nahlédnutím do vám předaného písemného textu, především ujištění, že vláda dlouhodobou vizi má a vždy měla. Je to překvapivé zjištění, pouze se musíme ptát, co v takovém případě vedlo hlavu státu k tomu, aby se takové vize domáhala, když si ji mohla už dávno přečíst.

Za druhé jsme se dočkali sdělení, že vizí vlády je slušná stabilní evropská země. Nepochybuji o tom, že Česká republika je evropská země a věřím, že my všichni si přejeme, aby byla zemí slušnou a stabilní, ale ptám se vás, zda je toto vize. Toto je podle mého názoru samozřejmost. A my tak trochu hřešíme na zkušenost z totalitního období, kdy jsme si všichni přáli, abychom se vrátili do Evropy, abychom se stali členy Evropské unie, aby u nás vládly normální poměry. Ale touha bývalého vězně koncentračního tábora stát se normálním občanem může platit pouze do té doby, dokud se jedná o vězně koncentračního tábora, a tím už, zaplať Bůh, my nyní nejsme. Co je to vize? Vize je něco, co diferencuje, vize je něco, co odlišuje programy politických stran, vize je různorodý sen, který je předmětem inspirace. Takovou velkou vizí a velkým snem je např. idea Evropské unie a mnoho dalších vizí. F. D. Roosevelt měl jako vizi nový úděl, John Kennedy měl jako vizi novu hranici.

Co má jako vizi tato vláda? Jen slušnou stabilní společnost? Myslím si, že je to nesmírně málo a že je to vyprázdněný pojem vize.

Tato vláda nás současně vyzývá k tomu, abychom se neopájeli planými sliby a lžemi. Chápu to jako závazek ministerského předsedy, že již nikdy nebude před volbami slibovat občanům této země zdvojnásobení platů a starobních důchodů ve čtyřletém období. Tato vláda nás vyzývá, abychom se nezadlužovali. Ale vždyť my jsme v nedávné době, před několika dny, přijali rozšíření dluhů formou pokladničních poukázek, my budeme akceptovat vydání obligací, nehledě na to, že obligace emitují i města. My přece víme, že Česká národní banka získává úvěr 2 mld. Kč dolarů, aby pokryla ztrátu svých devizových rezerv při intervenčním nákupu ohledně stability měnového kursu.

Z toho všeho vyplývá, že by bylo dobré soustředit se (podle zásady, že máme-li přijmout nabídku na dialog s opozicí, který ministerský předseda ve své zprávě avizoval) na pozitivní výklad vlastní vize a nabídnout tuto vizi sociální demokracie jako příspěvek do diskuse.

Činím tak, přestože mě poslouchá torzo této vlády a v koaličních lavicích torzo Poslanecké sněmovny, jež možná bude odpovídat počtu poslanců této názorové orientace po příštích volbách. (Potlesk.) Přesto mi dovolte, abych se o tento výklad pokusil. Chtěl bych říci, že poctivá hra v souvislosti s formulací vize především znamená definici priorit. Když vám někdo řekne, že jeho prioritou je všechno, říká vám, že jeho prioritou není nic. Sociální demokracie definovala jako svou základní prioritu vzdělání. Dokonce někdy v tak razantní formě, že T. Blair, nedávný vítěz britských voleb, prohlásil, že má všeho všudy tři priority: za prvé vzdělání, za druhé vzdělání a za třetí vzdělání.

Domnívám se, že tato priorita má hluboký smysl především z hlediska odhadu budoucího vývoje společnosti. Domnívám se, že tato budoucí společnost bude znalostní společnost, nebo - chcete-li - informační společnost, tedy společnost, která bude založena právě na významu vzdělání, a to vzdělání celoživotního typu, na významu kvalifikace, kdy právě kvalifikace bude oním rozhodujícím produkčním faktorem. Tato představa ostatně hluboce navazuje na kulturní tradice české společnosti, v jejímž hodnotovém spektru hrála hodnota vzdělání vrcholovou úlohu. A samozřejmě, že tato konkrétní priorita, zdánlivě abstraktní a zdánlivě neškodná, má své velmi konkrétní konsekvence v praktické politice. Takovou konsekvencí je například boj proti rozpočtovým škrtům ve výši 6,5 mld. Kč v rozpočtové kapitole školství. Tyto škrty jste, vážení kolegové, nedávno schválili. Takovou konsekvencí je např. úsilí o zlepšení platových podmínek učitelů ve výši 2 mld. Kč ročně, a toto zlepšení jste, vážení kolegové, při rozpočtové debatě na podzim minulého roku zamítli. Je dobré si uvědomit, že při současné hrubé mzdě (uvádím údaje za rok 1996) 9 600 Kč je v peněžnictví a pojišťovnictví průměrná hrubá mzda 16 200 Kč, zatímco ve zdravotnictví 8 500 Kč a ve školství 7 800 Kč. Řeknete mi, že ten nepoměr vznikl za komunistického režimu. Ano, máte pravdu, a co jste udělali vy, abyste ho změnili?

Budeme-li mít špatně placené učitele, budeme mít špatně vzdělané děti, protože kvalitnější učitelé přejdou do jiných povolání, a tím budeme ohrožovat svoji budoucnost, a tím budeme vytvářet svůj vlastní vnitřní dluh. To je tedy první komponenta a první priorita diferencující vize. A já naprosto chápu ty, kdo na první místo v onom žebříčku priorit dají např. trvale udržitelný rozvoj, pokud to budou ekologové či strana zelených.

Nechápu pouze ty, kdo nemají odvahu nebo schopnost svoje priority jasně deklarovat.

Druhou ze tří priorit sociální demokracie je spoluúčast. Mimochodem, když už jsem mluvil o T. Blairovi, i tento pojem najdeme v jeho programu jako state holding society, jako společnost spolupodílníků. Spoluúčast znamená participaci občana na věcech veřejných nikoli pouze jedenkrát za čtyři roky, ale průběžně. Spoluúčast znamená i participaci zaměstnance na řízení svého podniku. A je to opět priorita, o jejímž významu, o jejíž funkčnosti se můžeme přít. Ale je to priorita, kterou musíme jasně deklarovat, pokud chceme vyjádřit skutečnou vizi, a nikoli pouze prázdné triviality.

A konečně třetí prioritou zakládající vize, kterou hlásáme, je hodnota solidarity. Je to solidarita zdravých s nemocnými, kterou poznáme teprve tehdy, když sami onemocníme, je to solidarita mladších se staršími, kterou poznáme, když se ocitneme ve starobním důchodu. A je to solidarita bohatších s chudšími, a to by se mohlo stát těm z nás, kdo zchudnou, což si v tomto okamžiku asi málokdo připouští. Ale právě tato solidarita integruje podle našeho názoru lidskou pospolitost. Právě tato solidarita dělá ze společnosti něco víc než džungli, kde válčí každý s každým.

Toto je tedy základ vize sociální demokracie, kterou nabízíme k diskusi. Nabízíme tuto vizi k diskusi se všemi nositeli odlišných vizí. Ale závěrem se vás ptám: Co dělat s lidmi, kteří ve skutečnosti žádnou vizi nemají? Co dělat s lidmi, kteří promarnili obrovskou naději, jež se v této společnosti objevila po listopadu 1989, tím, že neuskutečňovali kennedyovský nebo rooseveltovský sen? Co dělat s lidmi, pro něž jediným snem je touha udržet si svá křesla, pro něž moc není prostředkem pro uskutečňování programu, ale cílem sama o sobě? Co dělat s lidmi, kteří nedokázali nabídnout variabilní a pružnou budoucnost své zemi, a právě proto ztratili budoucnost vlastní?

Jsme, kolegyně a kolegové, vystaveni jakési podivné ideologii. Náš člun plyne po řece, unáší ho proud a my prohlašujeme, že se vzdáme nebo přinejmenším omezíme působnost vesla. A že se necháme vést pouze a výlučné živelnou silou proudu. Až se "uděláme" ve šlajsně u jezu, zjistíme, jak chybná to byla idea.

Musíme hledat kombinaci viditelné ruky veřejného sektoru a neviditelné ruky trhu. Musíme hledat rovnováhu mezi těmito dvěma principy. Základní chyba této vlády spočívala právě v tom, že žádnou takovou chybu nehledala.

Až tato vláda bude odcházet - a ona bude odcházet, neboť již dnes jí nedůvěřuje neuvěřitelných 72 % občanů - nebude ji pronásledovat nenávist. Bude ji pronásledovat především pohrdání. Pohrdání za to, že nedokázala této zemi nabídnout motivační představu budoucnost. A já přeji této vládě, aby s tímto pohrdáním její odchod doprovázela alespoň špetka obyčejného lidského soucitu. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme paní kolegyně Kořínková, připraví se pan kolega Kapoun.

***